Kapela KOMUNÁL z Chlumce nad Cidlinou slaví 25 let skutečně velkolepě. Právě vydala luxusně zabalený 2CD digipak s mnohastránkovým bookletem. První disk obsahuje nové album KOMUNÁLU nazvané symbolicky „25 ran bičem“ a na druhém disku hrají kapely, které nahrály starší věci KO po svém.

KOMUNÁL je fenomén, který nemá českých zemích asi obdoby. Táhnou za ním doslova davy fanoušků a už nejde jen o lidi z východočeského regionu. Mnohasethlavé návštěvy na koncertech nejsou vůbec výjimkou. Někdo KOMUNÁL bezmezně miluje, jiný odsuzuje. O tom už se na našem serveru taky psalo.

Kapela působí v sestavě Luboš Suchánek – zpěv, Filip Litera – basa, zpěv, Radek Plachetka – kytary, Pavel Ernie Hanuš – kytary, zpěv, Jaroslav Bárt Novák – klávesy, zpěv, David Hlaváček – bicí. Sešlost je to dlouholetá a mnoha koncerty prověřená. Měl jsem možnost sedět s klukama v jedné šatně a věřte, že tam bylo hodně veselo. I to je znakem prima party.

Přiznávám, že mám rád starší tvorbu KOMUNÁLU, když kluci ještě používali delší název KOMUNÁLNÍ ODPAD. Novější tvorba už mě tolik neoslovila, přesto jsem velmi zvědav na aktuální desku.

První píseň „Lovec lidí“ začíná foukací harmonikou a stejným nástrojem i končí. Celé mi to připomíná kovbojky a divoký Západ, plný psanců a hledačů štěstí. Ve stejném duchu se nese i grafické zpracování bookletu, které je velmi povedené. „Bílej chlap s černou duší“ je trošku svižnější a nechybí ani pro KOMUNÁL typický refrén. Líbí se mi píseň „Kluk a pes“, to je totiž song podle starého dobrého mustru. Lubošův zpěv sice nešplhá do takových výšek, jak bývalo zvykem, ale celkově to nezní vůbec špatně. Nezvykle krotká „Krvavá láska“ kolem mých uší propluje a moc stop po sobě nenechá. Nijak zvlášť mě neoslovují ani „Tři dny navíc“. Pokud by šlo o můj volný čas, tak by se mi tři dny hodily. Tady jsou spíš tak nějak navíc.

Výborně zní „Cikánka“ s typickým „příběhovým“ textem Luboše Suchánka. Předposlední „Válka“ má opět typický komuálnický text, příběh zkurvený války. Jen bych čekal, že podobné téma bude hudebně větší nářez. Závěrečný „Neklid“ je fajn. Ze skladby vyloženě dýchá pohoda.

Celkově lze říct, že KOMUNÁL zraje jak víno. Už to sice není takový nářez jako dřív, ale muzika i texty jsou dílem zralých chlapů, kteří své nástroje ovládají a dokáží zplodit hit pro nadšené davy. Musím se ale zmínit o absenci diakritiky v textech bookletu. Nenašel jsem jedinou čárku ani tečku. Proboha, proč? Nová deska je podle mě nadprůměrná, ale chybí mi tam zmíněná řežba. Pro fandy kapely je deska povinnou četbou, pro ostatní může být dobrou volbou pro poslech.

Tak si říkám, že jsem KOMUNÁL dlouho neviděl živě. Budu to muset napravit.

Druhý disk je tributem známých českých kapel, které vzdávají hold KOMUNÁLU. Cédéčko spolu s prvním diskem, na kterém je řadová deska KO, tvoří citovaných „25 ran bičem“, 24 písní, 11 nových a 13 léty prověřených.

Pojďme tedy společně prověřit nové verze. LIMETAL si vybral „Interview s bohem“. Tohle je předělávka, která má grády. Kapela si ji upravila k obrazu svému, takže bych ji s klidem mohl považovat za novinku Severomoravanů. Hodně dobrý. Velkým plusem tohoto netradičně pojatého dvojalba je přítomnost všech textů v bookletu. Člověk přeci jenom něco ze starších věcí zapomněl a tak si to aspoň připomenu. To je i případ písně „Beethoven“, kterou si vybral SEBASTIAN. Ten si Ludwiga předělal maličko do „symfonična“. Musím říct, že se mi tahle verze líbí.

WALDA GANG si na pomyslné střelnici vystřelil „Střílej zezadu“. Není to tak rozjuchaný jako Waldův gang, mimo refrénu bych kapelu asi nepoznal. To je taky zajímavý cover.

Některý pecky člověk pozná podle prvních tónů. Zatímco BENEFITU stačí zabrnkat na kytaru „Je to zlý“, okamžitě poznávám song. Zato ALKEHOL rozjede „Volnej pád“ a okamžitě mi v hlavě naskočí parta ze Slamníku. I tak ale BENEFIT pojal cover po svém. Plusem jsou dva hlasy zpěváků, který si jakoby nahrávají. V případě ALKEHOLU jsme čekal nějaký ten opilecký fórek, ale toho jsem se bohužel nedočkal.

Podle prvních tónů poznám taky „Maják“ v podání HARLEJE. Tady se to sešlo tak, že hned vím název songu i kapely, která ho přetvořila. Společné koncertování s KOMUNÁLEM k sobě kapely připojilo, takže mi ani nevadí, že tenhle cover se hodně blíží originálu. I když to je taky zahraný krapet jinak. Ale ty zpěvy a hlavně sbory tam prostě sedí jak prdel na nočníku.

Legendární TLUSTÁ BERTA si vybrala „Jedenáct hodin do útoku“, které patří ke zlatému fondu KOMUNÁLU. Bertička to zvládla s vkusem a grácií. Tohle je prima bigbít. DOGA přidala „Černým koním“ trošku samplů. Izzy zpívá velice jemně a v jeho podání to zní stejně rockově. S tímhle hlasem se prostě rocker nezapře. Co jiného než „Hrobníka“ si mohl vybrat DEBUSTROL. Kollins začne zpívat a málokdo by poznal, že je to sám mistr českého thrash metalu. Ale pak se to zvrtne a je to mazééééc alá řeznici z Auto townu. Úplně předělaná rytmika, totálně změněný frázování. Řezanka z jarních kopřiv. Bombááá! To je přesně ono, takhle to mám rád!

DYMYTRY zavijí s „Vlky v nás“. Tahle maskovaná parta to taky vzala pěkně od začátku. Tohle je prostě model DM3. Sekaný zpěv made in Protheus, nabroušené kytary. Takhle to funguje už hezky dlouho. Dymo a spol jsou na scéně už 15 let.

Podobným fenoménem jako KOMUNÁL je taky hranický TRAKTOR. Ten se v posledních letech rozjel jak dobře namazaný stroj, přitom oře na dobře známých rockových polích. Jenže to kluci dělají poctivě a se zápalem. Martin Kapek je frontman s velkým F a tohle funguje i v songu „Až mě ráno povedou“. Předposlední cover patří, mně neznámé, kapelce ALCHYMIE. Ta si vybrala „Vlny“. Tahle parta se věnuje akustické muzice a ty vlnky jim pěkně sedly. Hezky jsem si doplnil znalosti, když jsem vyhledal, co že je to vlastně nástroj jménem cajón. Tyhle kluci se toho rozhodně nebojí. Zajímavý přístup. Na úplný konec přichází déšť, pardon RAIN. Kapela udělala v úvodu písně trošku diskotéku z „Křížů v poli“, ale jinak je to rocková jízda se vším všudy.

Tahle dvojdeska je opravdu zajímavým spojením. Někomu se bude líbit víc jeden disk, někomu druhý a další bude spokojený s celkem. Já se přikláním k posledně zmíněným.

Jan Holý

Skupina Fata Morgana vznikla v roce 1986. Podle popisu na Bandzone si prošla velmi dlouhou cestu s častými personálními změnami a i bouřlivým vývojem a i zásahy strážců tehdejší socialistické morálky a kulturnosti, jež vyvrcholily zákazem vystoupení Faty Morgany na dnes už legendárním festivalu Death Metal Session v květnu 1988 a následným dočasným rozpadem kapely, který se i několikrát opakoval aby mohlo dojít ke skutečnému vzkříšení.

Současná sestava :
Ajsa - zpěv
Basa - basa
Sabath - kytara
Jimbo – buben
Honza Vítek

Nahrávku skupina pořídila v roce 2015 ještě v sestavě s kytaristou Davidem Černým, který však odešel a byl nahrazený Honzou Vítkem (SHIZARU, ex-WORX). CD vychází ve formě jednoduchého lakovaného digipacku s opravdu pekelným designem a bookletem, ve kterém je možno nalézt veškeré texty, škoda jen, že chybí pár základních údajů.Už podle obalu jsem usoudil , že nepůjde o žádnou romantiku,ani o žádné tanečky….ale o pořádnou porci krvavého metalu
Na první pohled mě napadl můj oblíbený rohatý hrdina z Hell Boy, ale ten působil sympaticky s osobitým humorem. Tady ale nejde vůbec o žádnou srandu, ale o poctivý a propracovaný valící se tok ďábelských a krvavých příběhů. Žádná odchylka, všechno v jednom stylu, tak jak to má být.

Působí to na mě velmi mysticky a ďábelsky…. Démoni, Dracula, Transylvánie, plameny, žár, peklo, lidskej řezník a nakonec tě pohřbí za živa.
Kulhavej Jack trošku vybočuje z té řeky krve, poslední panák je to tvůj přítel…tomu rozumím velmi dobře. Je to i moje oblíbené pití. Taky jsem si jí přehrál několikrát, jednou mi nestačilo,tak mi zachutnalo.
Vyzdvihnul bych dobře srozumitelné české texty, což v tomto stylu není obvyklé, skvělé kytary a propracovaná nápaditá sóla a vynikající bicí u kterých jsem se často přistihl že poslouchám hlavně je. Nejsem zrovna příznivcem tohoto žánru, ale docela jsem se do toho ponořil tak jako občas do pěkného krvavého hororu. Na každou další skladbu jsem se těšil co přijde, tak jako na další scénu filmu. Rozhodně jsem se nenudil.
Kapelu Fata Morgana jsem slyšel poprvé a přesto že tenhle žánr nevyhledávám tak mě jejich album jako celek hodně překvapil svojí uceleností a precizností. Desce je snad možné vytknout vyloženě hitový materiál.

Ted je samozřejmě dobrá příležitost je slyšet a vidět při letošním tour s Arakain a Kryptor po vlastech českých. Pravda, Fata už asi nikdy nevyvolá tu správnou hysterii jako 80. Letech, ale své fans si drží. Jen si myslím, že po shlédnutí jednoho z koncertů s Arakainem by neškodilo obměnit playlist. Myslím, že ani Mengele, ani Degustáror nebyly perličkami ve své době a divadlo okolo toho už dávno pozbývá významu a rozměru a dnes působí maličko klišovitě až trapně. Překvapení byla i závěrečná Televizní zpracování...Docela určitě bych uvítal třeba klipovku Obrácené kříže, nebo z novějších Klinickou smrt.
Každopádně na nový počin Faty Morgany se těšíme.

Pro Rockpalace Martin Hruška

Každý už na první pohled pozná, jak ta či ona kapela na sobě a svém projevu pracuje a každý posluchač má svá hodnotící kritéria. Podle toho je pak skupina slavná nebo zapadlá. Co však vidí už jen málokdo, je práce člověka s přívlastkem MANAŽER. Bez něj by dnes žádná větší kapela nedokázala překročit svůj vlastní stín. No a jednoho takového človíčka mám právě před sebou a chystám se ho trochu vyzpovídat. Je to Karel Komorous, manažer znovuzrozených ELEGIÍ, které můžete vidět 8.4. ve Spáleném  Poříčí v Music Sklepu.

Ahoj Karle! Elegie mají před sebou návrat na scénu po velice dlouhé době. To se už tak trochu ví. Čí to byl ale nápad a co tomu předcházelo?
Fuj! To je tak ošklivé slovo ten manažer! No, čí to byl nápad? Někdy v roce 2012 se obnovila kdysi slavná kapela Extra Band (nejedná se o EBR). Bohužel to s ním dopadlo tak, jak to dopadlo a Jarda Rajtmajer byl ostatními postaven tak trochu „mimo hru“. K tomu se dostavily i jeho zdravotní potíže a byl tu problém. Když jsem jsem Jardu navštěvoval, začalo mi docházet, že ho z jeho potíží dostane jen aktivní hraní. No a to byl asi ten impuls k založení kapely.

Hezky se to řekne, hůř ale udělá! Co pro vás bylo největší překážkou?
Největší problém byl s obsazením kapely. Muzikantů se nám ozvalo celkem hodně. Nicméně mnozí záhy pochopili, že by nebyli schopni splnit požadavky Jardy na kvalitu projevu v hraní. Jiní by nezvládali zkoušky zase časově. Co mě ale hodně nemile překvapilo, bylo prozření, jak nespolehliví a s nedostakem snahy a zápalu jsou dnešní mladí muzikanti.

Jaké je tedy personální obsazení Elegií dnes?
Tak Jarda Rajtmajer je jasný. Od nepaměti hraje na basu a skládá hudbu. V rytmice ho doplňuje Kuba Patera ze skupiny ISUA. Kytaru má na krku pokračovatel rodu Rajtmajerů, Jardův syn Pavel. Na druhou kytaru hraje Jirka Rádl. Za klávesy se postavil Zdenek Volný z BANDU. U mikrofonu se střídá Michal Vican, který odešel z GRADY ANN s Bohoušem Heřmanem z ALIGÁTORU.

Proslýchalo se, že by s Jardou měl hrát i jeho brácha Václav a zpívat prý měl Tonda Fekl. Proč k tomu nedošlo?
Původní plán takový skutečně byl, ale oba muzikanti jsou vzhledem k jejich vytíženosti ve svém podnikání v časové tísni. Ani jeden z nich ale nevyloučil občasné hostování.

Jak podle tebe vnímají váš comeback pamětníci Elegií a jak to vidí ti, co o vás jen slýchali?
Řekl bych, že velice pozitivně. Často mě lidé zastavují a ptají se, jak to s kapelou vypadá. Volají mi i mailují. Podle ohlasů na internetových portálech si troufám říct, že se na Elegie těší pamětníci i mladší generace. Vynasnažíme se, abychom je nezklamali a všem jsme naplnili jejich očekávání.

Jarda Rajtmajer je znám jako precizní muzikant a skladatel. Organizaci rád ale přenechá tobě. Jak se dá skloubit profese dálkového řidiče kamionu s organizací chodu kapely?
Je jasné, že jako řidič kamionu bych se nemohl kapele věnovat bez dnešních možností internetu a mobilu. Zejména při domlouvání schůzek s muzikanty, s pořadateli a vlastně veškerého dění v organizaci kolem kapely bych se bez tohoto spojení nedokázal obejít. Mým největším nepřítel je pro mě čas. Nechá se to ale při troše dobré vůle zvládnout.

Proč se ti tak nelíbí, když o tobě někdo řekne, že jsi manažer? A proč své postavení v kapele nazýváš „Kolemjdoucí“?
Slovo manažer mi vyznívá až moc profesionálně a nadneseně pro „kluka z vesnice“ odkojeného big beatem. No a „Kolemjdoucí“ jsem si začel říkat v době, kdy jsem chodil kolem Jardy tak dlouho, až jsme dostali ten nápad, založit zase kapelu. Také si myslím, že jako „Kolemjdoucí“ mohu víc přiložit ruku k dílu. Jak dlouho to ta ruka vydrží, to ukáže čas.

A jak se tedy „Kolemjdoucí“ snáší s ostatními v kapele a jak je na tom u ostatních s respektem?
Nestojím o respekt! Ten je právě pro manažery! Já se vždy snažím o rozumnou domluvu a každý problém řešit vlídným slovem, než vše lámat přes koleno autoritou.

Tak vám tedy přeji, aby se vám návrat na podia vydařil. Na premiéře Elegií určitě budu a tobě děkuji za rozhovor a přeji ti pevné nervy ve funkci „Kolemjdoucího“!!!

Pro Rockpalace Šošon

Kapela Odyssea patří k opravdovým legendám zlatých časů bigbítových tancovaček a jelikož dorazila po neuvěřitelných 30ti letech do Heřmanova Městce na Chrudimsku, byl jsem hodně zvědavý, zda i po těch letech v tomto regionu má své věrné fanoušky. A bez přehánění mohu s klidným svědomím říct, že asi jako po celé naší zemi i zde je hluboce vepsána do srdcí hodně lidí, kteří jí prostě doslova milují. I když místní sokolovna je rozlehlá, byla opravdu plná bigbítových fanoušků, těšících se, že se aspoň na chvíli vrátí do těch krásných časů zpět. A tohle Odyssea s naprostým přehledem 100% dokáže!

Tahle kapela, jejíž zrod se datuje k podzimu roku 1979 ovšem působila již dříve, počátkem 70. let, pod názvy Koule, později Vozembouch a už tehdy se vše točilo kolem kytaristy a zpěváka Václava Běhavého, basáka Jana  Nového - Cimbury a bubeníka Jirky Lokajíčka, zvaného Bavr. Když v roce 1980 se k nim přidal kytarista Radko Andrejs, zrodila se tím kapela, která se stala doslova fenomén. Nebylo snad člověka, který poslouchal bigbít, aby jí neznal.

Odyssea totiž dokázala v té době to, co málo kdo, totiž hrát jen a pouze svoje písničky, z nichž řada úplně zlidověla a hrála se třeba i u táboráků. Drtivá většina kapel tehdy hrajících hrála převzaté věci zahraničních hvězd, které návštěvníci tancovaček vyžadovali. Hlavně poté s nástupem heavy metalu. Přesto i zmíněné kapely, hrající v té době zábavy, ve velké míře hráli písničky Odyssey. Co by to bylo za bigbítovou zábavu, když by nešlo si zaskandovat, že Kamna kouří nebo si zazpívat o Nádraží Florenc v půl páté, ne?! Myslím, že nebýt komančů, tahle kapela vydávala album rok co rok a šeredně by proháněla třeba takový Olympic.

Těch krásných písniček Odyssey je hodně moc a i když v té době takové kapely desky nevydávaly, lidé mezi sebou je hojně šířili a kopírovali na magnetofonové pásky, takže těžko hledat tehdy rockera, který by neměl doma něco od této skupiny. A jak bylo nyní v sobotu vidět, jejich hudba má nadále co říct a osobně nevím o tom, že by oproti jiným kapelám o ně někdy klesal zájem.

Od prvních tónů se parket zaplnil a většina lidí zpívala každý song s kapelou a bylo jasně vidět, že na Odyyseu nedají dopustit a že je to vlastně kus jejich života. Když jsem hovořil s kytaristou a zpěvákem Václavem Běhavým, rozesmála ho historka, co se nám stala odpoledne v nejmenované místní hospůdce.
V rohu sedící opravdu dědové, jeden i s holí, si povídali a najednou jeden z nich říká „Dneska je v sokolovně zábava, hraje tam Odyssea“ a ten druhý s holí odpoví „Já vím, ale těm už musí být aspoň pětašedesát ne? Jsou to kluci z Plzně, ty já dobře pamatuju“.

Ono totiž člověku nedochází, jak ten čas utekl a proto je zatraceně moc dobře, že tahle naše bigbítová legenda stále hraje a je tady s námi. Takže kamarádi, z Kamen se stále kouří a v brzké době, třeba 17.06. na vyžickém Odyssea – festu Čus bigbítus!

Pro Rockpalace  Pepíno Sodomka.

Foto Ivan Mikulec.