Dobrodruh, cestovatel, fotograf, spisovatel a muzikant. Zapomněl jsem na něco?
Zjistil jsem na vlastní kůži, že v dnešním světě ovládat pouze jeden obor je netaktické. Vše se během několika chvil může zhroutit jako domeček z karet a proto se věnuji více oborům. Abych přežil.(smích...)

Vyučil jsi se fotografem, kdy jsi začal s hudbou? Případně, kdo tě k ní přivedl?
Maminka mi říkala, že první koncert, který jsem kdy slyšel, byl koncert Vládi Mišíka v Ostravě půl roku předtím, než jsem se narodil. Protancovala prý tehdy své nové botičky. Na koncertech často dostávám otázku kolik let poslouchám blues. Má odpověď je jednoduchá. Tolik, kolik mi je let. Můj otec Blues má moc rád. Má bluesové desky, které jsou staré celé generace. Jako dítě mě vinyly fascinovaly a fascinují dodnes, kór když je na nich báječná muzika a Blues takovou muzikou je.

V Ekvádorské televizi, v přímém přenosu s vynikajícími bluesovými muzikanty z města Ibarra.

I přesto, že jsi první foukací harmoniku dostal až v 24 letech, jsi během několika let dosáhl na titul „objev roku 2009“ harmonikářské firmy Hohner. Jaké další nástroje ovládáš?
A dostáváme se ke společenskému fau-pax (smích...). Já kromě foukací harmoniky a zpěvu, jenž rovněž považuji za hudební nástroj, na nic jiného nehraji. Hrál jsem sice na klarinet patnáct let, ale i přesto, že mne co by dítě herní technice učil špičkový klarinetista Karel Smyček a v dospělosti do mně cpal hudební teorii horem dolem vynikající trumpetista a kapelník Pavel Klikar z Originálního Pražského Synkopického Orchestru, tak jsem se dobrým klarinetistou nestal. O to větší výzvou pro mne byla foukací harmonika, kterou považuji za jeden z nejtěžších hudebních nástrojů vůbec.

Mexiko, Guatemala, Salvador, Nikaragua, Ekvádor a Kolumbie. Proč jste se s manželkou nakonec rozhodli pro střídavý život právě v Kolumbii a Ekvádoru?
Střední Amerika je moc krásná a přitažlivě dobrodružná, ale panují v ní pro mně neblahá vedra. Horko, že máš místo mozku Bloody Marry. Ekvádor nás zaujal svým klidem a Kolumbie zase magickým realismem a lidmi.

Vesnička Esperanza, kam kvůli houbičkám jezdili na psychedelické výlety v 70. letech hvězdy z Woodstocku. Ekvádor

Jak to chodí v Jižní Americe s obživou? Jaké jsou tam životní náklady? Dá se uživit hudbou?
Dá, ale je to makačka a není to jednoduché. Naštěstí máme několik nápadů. Vyrábíme domácí šunku španělského zrajícího typu. Má žena je navíc velmi dobrá výtvarnice a já píši knihy o životě tady. Takže, lidově řečeno, bojujeme na více frontách.

Kromě pozitivních dojmů, ti však tahle dobrodružství připravila i několik životu nebezpečných situací, včetně uštknutí škorpionem. Jak se to přihodilo?
V Kolumubijské horské vesnici, v malém domečku na okraji dědiny se škorpion ukryl v ručníku. Protože škorpioni mají rádi potemnělá a vlhká prostředí a tudíž se rádi ukrývají v propocených botách, kalhotách a ručnících. Když jsem začal po studené sprše utírat obličej, tak jsem ucítil prudký vpich do pravého horního očního víčka. Zajímavé je, že postižené místo neoteče. Jed účinkuje hluboko uvnitř. Po deseti minutách jsem měl pocit že, mi někdo ksicht polil benzínem a následně jej zapálil. V Kolumbijském kraji Antioquia, kde jsem nějaký ten pátek žil, jsou škorpioni velcí. Mají okolo šesti centimetrů. Naštěstí pravidlo zní, že čím větší škorpion, tím menší nebezpečí. Ovšem bolest i po aplikaci léků trvá třináct hodin a je to mučeníčko. (smích...)

Pohled na zahradu z Farmy, kterou jsme si pronajali na jihu Ekvádoru, v osadě Cucanama.

Přezdívka Mateo je taková jihoamerická obdoba jména Matěj? Dal sis ji sám, nebo tě tak zkrátka tamní lidé oslovovali?
Pro obyvatele Latinské Ameriky je mé jméno noční můrou. Kolikrát jsem na imigračním oddělení Ekvádorské či Kolumbijské úředníky slyšel říkávat výtvory jako: Matech Pasték, či Mateg Ptsek. Naštěstí španělská forma mého jména mne vysvobodila ze zajetí rozpačitých situací. Navíc já se představuji tak, že říkám i španělský překlad mého polského příjmení. Mateo Pajarito vždy všechny okolo pobaví a rozesměje, neb takové legrační jméno je v této části světa unikátní a smích láme bariéry.

Předloni jsi se účastnil prestižního mezinárodního, bluesového, festivalu QUITO BLUES, v hlavním městě Ekvádoru, Quitu. Jak jsi se dopracoval k účastni na takové akci?
Kupodivu jednoduše. Napsal jsem hlavnímu organizátorovi, poslal mu mé nahrávky a on radostně souhlasil. Festival se konal tehdy již po osmé, trval čtyři dny a včetně přednášek a koncertů byl zcela zadarmo. V Jižní Americe je totiž pravidlo, že jestliže festival je sponzorován státem, městem či zahraniční ambasádou, nesmí organizátor vybírat vstupné. Za čtyři dny jej navštívilo deset tisíc diváků. Účinkovalo více než dvacet pět kapel ze sedmi zemí včetně České Republiky, kterou jsem měl tu čest prezentovat. Festival v Quitu byl pro mně nádherným dobrodružstvím, protože v sobotu jsem měl hrát s naší kapelou po hlavní hvězdě coby „zavírák“. Jenže Lurriemu Bellovi, současné bluesové špičce ze Chicaga, se bohužel přihodila nezávidění hodná zdravotní komplikace a musela jej z hotelu odvézt sanitka do špitálu. Nikdo z muzikantů nechtěl zastoupit slavného Bella a představit se třem tisícovkám rozhořčených indiánů, kteří se na hvězdu večera moc těšili a byli dost napružení. Jenže já typický ostravák mám rád výzvy a tak jsem na nabídku organizátorů nahradit Lurrieho Bella nadšeně kývl a udělal jsem moc dobře. Třikrát jsme museli přidávat a nadšenější a odvazovější publikum jsem do té doby v životě neviděl. A to mám za sebou okolo 1300 vystoupení ve třinácti zemích.

Praví kovbojové v zapadlé horské vesnici Concepcion u Medelínu. Zde jsem napsal první svou knihu o Latinské Americe.

Máš pro zahraničí nějaký web, kde si tě mohou promotéři a manažeři obhlídnout, zkontaktovat, sjednat?
Ano mám. Jsem v na webových stránkách prestižní firmy HOHNER, která proslula harmonikami. Mám tu velikou čest být jejím reprezentantem již osm let.

Jakým způsobem se tam distribuuje hudba? Zodpovědně se kupují cd/lp, nebo se zpravidla stahuje z internetu, stejně jako je to zvykem u nás?
Jihoameričané jsou posedlí internetem a všeobecně technikou. Takže hlavně mp3 a stahování.

Spolupracuješ s nájemnými muzikanty? Nebo máš nějaký stabilní hudební doprovod?
V Ekvádoru i v Kolumbii mám již stabilní hráče, které mám moc rád pro jejich profesionalitu a pohodovost.

Rok jsi hrál po klubech v Medelínu, bývalém hnízdě Kolumbijské narkomafie pod vedením Pabla Escobara. Je toto místo nějak poznamenáno svojí nechvalně známou minulostí?
Tak samozřejmě. Jako příklad mohu uvést jednu historku za všechny. Šel jsem ke kamarádovi na kafe do čtvrti Valdéz a ztratil jsem se. Taxikář mne omylem vyhodil o tři kilometry dřív než měl. Je to dáno složitým systémem číslovaných ulic, které navíc mají abecední sesterské uličky. Ten kdo je v jakékoliv Medelínské čtvrti poprvé, má vždy s hledáním dané adresy problém. Já jsem kamaráda hledal v drsně vyhlížející čtvrti hodinu. Když jsem k němu přece jen dorazil, tak jsem mu řekl , že sice nejsem žádnej posera, ale přece jen se mi v jeho čtvrti trochu klepala kolena. On se na to zasmál, že ve čtvrti Valdéz se mi nestane nic ani za hluboké tmy. Zeptal jsem se ho proč a on mne popadl za rukáv a vzal mně na dohled jedné ulice o čtyři bloky výše nad jeho bytem. „Tady tu ulici si koupili ještě v osmdesátých letech dnes již byvalí zabijáci Pabla Escobara. Kdyby tu kdokoliv dělal bordel a přepadával, tak má velkej problém.“
Jinak, abych jenom nestrašil a dramatizoval, tak Medelín se opravdu za těch třiadvacet let od Escobarovy smrti změnil. Počet vražd klesl o neuvěřitelných devadesát procent. Takže dnes není mrtvejch šedesát denně jako před čtvrtstoletím za narcoválky, ale jen šest, což je na město ve kterém bydlí okolo čtyř milionů lidí docela sušné číslo. Je ale fakt že když jsem se nezřídka vracel domů pozdě za hluboké tmy, vždy jsem v kapse svíral boxera. Holt drsné velkoměsto k blues patří.

Portrét pamětníka občanské války z neblaze proslulé vesnice Ochali. Kolumbie

Kromě focení, hraní a farmaření jsi také vydal knihu.Co plánuješ dál? Další knihu? Další cestu za poznáním?
Mou první knihu „Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi“ vydalo nakladatelství Galén loni v létě. Nyní krom koncertů pracuji na další knize. Takže lítám po reportážích s fotoaparátem a píši zážitky. Jinak za tři týdny budu opět v Kolumbie a přesně na Velikonoce, což je naprosto úžasné a strhující.

Na závěr se zeptám, žiješ bohatým životem, o kterém mnoho lidí s alespoň trochu dobrodružnou povahou jen sní. Máš ty ještě nějaké sny, které by sis rád splnil?
Sny jsou hnacím motorem člověka. Pokud se mu plní, tak není frustrovaný a nejen sebe, ale i druhé okolo sebe dělá štastnými. Každý by měl mít možnost splněného snu. Ubylo by tak temných vášní. Mně se sny plní. Mám další, ale nechci je zakřiknout.

Pro Rockpalace Daniel Talanda.

Další „osmadvacetiminutovka“ plná thrash metalu je přede mnou. Popeláři z kapely LAID TO WASTE, což znamená něco jako „uložen k odpadu“, pochází z města piva, tedy z Plzeňska. Pozor, ale je to česko-americká záležitost. Polovinu kapely tvoří Češi a druhou půlkou jsou dva Amíci. Debutová deska nese název Counterattack.

Sestava je tedy následující Ryan Mowbray (California USA) - bubny, vedlejší vokál, SVK (New York USA) - doprovodná kytara, vedlejší vokál, Vojta Blackwild (Bochov) - sólová kytara, vedlejší vokál, Zdenda Smrťák (Rokycany) - basa, hlavní vokál.

LAID TO WASTE jsou představiteli pořádně „naspeedlého“ thrash metalu s pořádnou dávkou řezaných kytar a dostatečně nasraného zpěvu. Ta rychlost je fakt mazec. Nic moc komplikovaného, ale i tak z toho musí bolet ruce. Zpěv je převážně křičený, slyšet jsou i vícehlasy a všechny zní dost netuctově.

A stejně jako souběžně mnou recenzované desky ACID FORCE a CATASTROFY, i tento disk má přesně 28 minut, tedy o 3 minuty víc na to, aby se album považovalo za maxisingl. Takhle se jedná o plnohodnotnou desku. Ale slovo dlouhohrající bych asi nepoužil :-)

Asi nejvíc mi v uších uvízla píseň nazvaná stejně jako kapela, tedy „Laid to Waste“, která je pořádným kvapíkem. Ten ale sem a tam přibrzdí. Větší variability se zde dočkají také vokály. Taky titulní „Counterattackje mazec od začátku do konce. Je to jízda, která přibrzdí jen v polovině, jinak je k nezastavení celé 4 minuty její stopáže.

Specialitou vydavatelské firmy Support Underground jsou perfektní kreslené obaly nahrávek. Ty sedí k thrash metalu jak čert na kozu, aby si mohl zajezdit. LAID TO WASTE je určitě jeden z nejrychlejších thrash metalů, jaký jsem kdy slyšel v našich zemích. Fakt je to mazec, jak sviňa.

Jan Holý

Při pohledu na recenzovaný disk skupiny CATASTROFY si říkám, to zas bude nějaká katastrofa. Název desky „Zbojnický tanec“ je pecka. Obal zdobí ilustrace zbojníka neb bači, kterej honí rozzuřeného berana. Bomba. Kurňa, to jsou první dojmy, jak maj bejt. Při dalším zkoumání obalu dostávám další pecku přímo mezi voči. Zpěvák totiž obsluhuje též fujaru, tamburinu, vozembouch a párty píšťalku. A to ještě nevím, co je nástroj jménem drumbľa. Jsem já to ale neznalec. Přítelkyně wikipedia mi napovídá, že se mu též říká dromľa, drmľa, drumlica, grumbla, bzučák, brnkáš. Je to„ľudový hudobný nástroj patriaci do skupiny idiofónov“ a česky to je brumle. No, to jsem se toho dozvěděl. Zas vím prd. Prý tento nástroj pochází z Asie. Hned je mi to jasnější :-)

Pojďme na to. Jako pozitivum vidím texty „katastrofy“ v rodné slovenštině. Nevzpomínám si na moc thrashmetalových smeček, které by zpívaly slovensky, jak jim zobák narost. Takže i tohle je určitou odlišností, která může být plusem i minusem zároveň. Kapela má poměrně bohatou diskografii, čítající deset záseků, ale pouze recenzovaný disk je plnohodnotným albem. Její kořeny sahají až do roku 2005. Až o osm let později přišla se slovenskými texty, ve kterých se to hemží sociálními tématy ale i humorem (např. „Ančiné cecky“). Srandičky mi jsou sympatické. Plusem taky je, že CATASTROFY sekaj písničky rychle jak Baťa cvičky. 28 minut je totiž rozděleno do 10 fláků.

Thrashmetal v podání CATASTROVY není až takový stařešina. Kapele nejsou cizí ani mohutně skandované sbory. Něco takového kdysi praktikovali Němci LIVING DEATH, kteří spojovali thrash a speed metal. Ti ale už asi prdí do hlíny. Dlouho jsem o nich nic neslyšel.

Ale zpátky ke „katastrofickému“ scénáři. Naši slovenský bratia umí pořádně hrábnout do strun, bicák musí mít snad v řiti vrtuli. To je fofr, to je fofr. Největší kvapíky jsou asi songy „Na detskej oslave“ s infantilní introdukcí alá HORKÝŽE SLÍŽE. Supr fofrník jsou taky „Žabomyšie vojny“, ale o nic pomalejší nejsou ani ostatní písně.

Super mazec a fórek je závěrečnný „Krik a beznadej“. To je fakt křik a beznaděj.

Chalani, ať vám ten katastrofální humor vydrží!

Jan Holý

Zájem o Rockpalace stoupá. Spolu se stoupající návštěvností, o které se nám ještě před rokem ani nezdálo, stoupá i zájem kapel a vydavatelství o spolupráci s naší redakcí. Nás to samozřejmě těší, protože podpora české a teď už i slovenské rockové muziky je naším cílem. Neděláme to pro peníze, děláme to čistě z lásky k tvrdé muzice.

Proto jsme se nebránili navázat spolupráci s firmou Support Underground ze Skalice nad Svitavou, která se specializuje na tvrdší odnože muziky, než jste u nás byli dosud zvyklí. Zdravím z České Skalice naši „skorojmenovkyni“ v okrese Blansko. Majitel SU Petr „Koník“ Nejez má ve svém katalogu několik zajímavých jmen z českého a slovenského undergroundu. První zásilka dorazila do redakce a já se pustím do recenzí. Vezmu to pěkně podle abecedy, protože většinu dodaných nahrávek prostě neznám.
Jako první pánové na holení přichází ACID FORCE, které už trošku znám, protože hráli třeba i na legendárním trutnovském Obscene Extreme Festu, kam to mám daleko coby kamenem dohodil. Kapela z Banské Bystrice se někdy také prezentuje názvem ACID FÖRCE po vzoru MOTÖRHEAD. Po bezejmenném demu z roku 2014 nahrála první EP „Towards the nuclear load“ o rok později, které vyšlo v roce 2016. A právě tato šestiskladbová kolekce je předmětem této recenze.

Co říct víc? Kapela hraje klasický old school thrash metal s anglickými texty. Při místy pekelné rychlosti dokáže vytvořit i solidní melodii. Coby milovník starých dobrých KREATOR mám rád štěkané texty do rychlé palby bicích a kytar. Přesně tohle jsou ACID FORCE. V tom jejich nářezu jsou cítit vlivy punku, který nejvíc slyším v songu „Ammunition“. Dobrý dojem na mě udělal i titulní motiv obálky, který je taky pěknej „oudskůl“. Za mě dobrý!

V letošním roce vyšlo plnohodnotné CD Atrocity for the Lust. Doufám, že se ke mně časem taky dostane. Tohle ípko mě příjemně navnadilo. Byla to pěkná porce nasraného thrash metalu. Těším se na další.

Jan Holý