Má cesta k MOTORBANDU byla dlouhá… ale tohle je přesně o tom, že pro některé záležitosti člověk musí uzrát a musí se k němu dostavit v ten pravý okamžik. Kytaristu Libora „Máču“ Matejčíka jsem začala registrovat až v době, kdy byl součástí kapely ABBand… prakticky kdy spolu fungovala pro mě „svatá“ trojice Klauda Kryšpín, Libor Matejčik, Karel Adam. V té době jsem tyto muzikanty začala v plné palbě registrovat. Všichni patří k výjimečným osobnostem rockové scény, jsou pro mě synonymem hráčské a zároveň duchovní geniality, která se snoubí s neobyčejnou pokorou. Zapálení profesionálové, pro které je dle mého názoru „trénink“ a muzikantská píle každodenním chlebem stejně jako životním posláním a radostí. Jo, je to už řada let, co jsem je takto začala vnímat.

Jsem fanynkou, jejíž pozornost se docela dlouhou dobu zaměřovala na zahraniční scénu, nicméně jako asi každý člověk procházím určitým vývojem a zjistila jsem, že ty největší hudební poklady máme tady u nás. Takhle to cítím. Ty nejkvalitnější stromečky rostou na naší zahrádce. Nepotřebuji banány, když máme ty nejlepší, nejšťavnatější, nejvoňavější a nejvýživnější jablka na světě. Po tom, co chci v hudbě nacházet, nemusím pátrat daleko, nemusím jezdit daleko. Je to tady… Přímo před očima… Na doslech a poslech hodně blízko.

A kdy jsem si tohle všechno uvědomila? Právě v těchto dnech. Měla jsem tu čest prožít živý koncert kapely MOTORBAND. Koncert u příležitosti oné „třicítky“ od založení . Koncert v jejich aktuálním složení Luděk Struhař, Libor Matejčík, Jan Jiříček, Karel Adam a Ivo Batoušek.

 

Takový nářez, který jsem zažila na jejich koncertě, jsem už dlouho nezažila. To, co předvedl MOTORBAND, to se opravdu jen tak nevidí!!! Totálně mě dostali!!! A taky všechny, co se na ně přišli podívat a poslechnout jejich geniální hudební projev. Už když jsem poprvé slyšela song „Kam jdou“ na internetu a kdy jsem slyšela o jejich záměru natočit nové CD a DVD u příležitosti 30 let MOTORBANDU, cítila jsem příjemné šimrání na duši. A tušila jsem, že se chystá něco mimořádného. Nepletla jsem se. Luděk Struhař je jedinečný a neopakovatelný zpěvák, před kterým smekám. A jestli někdo chce tvrdit o někom v rámci ČR, že je nejlepší, tak tenhleten člověk prostě pro mě opravdu nejlepší je. Nepotřebuji absolutně nic víc, co se týče rocku a typologie vyjádření zpěváka.... NIC VÍC!!! Kytaristi Libor Máča Matejčík a Jan Jiříček jsou prostě vyšpičkovaní a když slyším a vidím jejich hru, tak se prostě vznáším, běhá mi mráz po celém těle a nevím, jestli se mám sebevznítit, nebo vybuchnout blahem. Karel Adam je naprostým hudebním géniem a jedním z nejpevnějších pilířů, na kterých vůbec česká rocková scéna kdy stála. Ivo Batoušek je chodící pozitivní energie, horoucí bubenická láva, která se rozlévá a hřeje od počátku koncertu až po jeho závěr. Prostě na tuhle bandu jednou provždy nedám dopustit. Tihle muzikanti se prostě tak dlouho hledali, až se našli a tvoří jednolitý celek bez jakýchkoliv výkyvů - bez kompromisů. Nikdo z nich není více nebo méně a jsou sehraní takovým způsobem, jakoby všichni vyrůstali v břiše jedné matky a byli napojeni na jedné pupeční šňůře - napříč všemi životy. To, co předvádí MOTORBAND je něco, co jsem už tady v této době v rámci rockové muziky absolutně nečekala, nepředvídala a ani už jsem v to nedoufala. Jestli někdo někdy tvrdil, že už bylo v tomto "poli" všechno zasazeno, vyklíčeno a sklizeno, tak MOTORBAND naprosto láme onen mýtus o tom, že už se něco nedá nikam dál posunout. Děkuji za to pánu Bohu, že tito lidé existují, že hrají a že si svůj um nenechávají jen tak pro sebe. MOTORBAND je kapela, která pohltí fanouška rockové muziky okamžitě - na první poslech. Ač třeba nemá člověk tzv. nic předem "naposloucháno". Mají neuvěřitelné množství možností, co nám fanouškům mohou nabídnout a ládují to do nás jedno po druhém. A věřím, že to nikdy neskončí. Přátelé, na koncertě MOTORBANDU mi byla otevřena nová dimenze vnímání! Bylo to jako první styk po miliardě let chození za ručičku. Mám-li to popsat tak nějak srozumitelněji i hudebně méně ujetým lidem, než jsem já. Taky bych chtěla dodat, že koncerty tohohle druhu mi maximálně vyhovují. Čím dál tím více si vážím některých tuzemských kapel a jsem na ně opravdu hrdá. A než abych jela jednou za rok na nějaký čtyřdenní festival s mezinárodními hvězdami, opravdu budu raději několikrát v roce objíždět malé kluby, ve kterých to prostě funguje, kde chodí lidi na muziku. A i když jich není pod pódiem milión, tak ti, kteří tam chodí, tam chodí především na muziku. Nechodí tam z toho důvodu, že je to "IN" a nebo proto, že se jedná o "prestižní" záležitost či megalomanské radovánky spojené s festivalem chlastu a obžerství. Fakt mám ráda tuhle „komornější“ atmosféru, kde si můžu vychutnat neobyčejnou a neopakovatelnou nálož naplno a nerušeně – oproštěná od jiných vlivů.

Na koncertě kapely MOTORBAND si přijdou na své jak fandové česky zpívaných písní, tak anglicky zpívaných písní. Obojí působí velmi přirozeně a „přímočaře“. Není tomu vůbec co vytknout. Dýchá to… žije to… a energie z toho vyloženě stříká do všech směrů - naprosto přirozeně. Má to takové grády, že Vám to vyrazí dech, padne Vám čelist a najednou nepotřebujete nic víc, než hltat to každým milimetrem svého bytí „tady a teď“. Všichni jsou to špičkoví muzikanti, kteří se se svým darem, kterýmžto byli obdařeni, mazlí jako malé dítě, které dostane do ruky prvního plyšáčka. To dítě svého milovaného plyšáčka už nikdy nepustí z ruky a nikdy na něj nezapomene. Má pro něj cenu celého vesmíru. Stejně tak má podle mého názoru cenu celého vesmíru pro Libora Máču Matejčíka současné uskupení MOTORBANDU. Já osobně to opravdu cítím tak, že pro ten svůj životní sen našel konečně stejně zapálené bytosti směřující stejným směrem. Z MOTORBANDU sálá radost. Dobíječka baterek a rockový projev, který Vás nenechá usnout, dokud o tom nenapíšete oslavnou báseň … a aspoň trošku se Vám neuleví od toho pozitivního emočního přetlaku… ;-) …

Myslela jsem, že se rozepíši ještě o jejich koncertním „playlistu“. Ale nakonec jsem nabyla dojmu, že je to vlastně zbytečné. Koho tohle „téma“ skutečně zajímá, dojde si tohle všechno prožít na koncert. Z tohoto úhlu pohledu nejsou „detaily“ podstatné. Hrají prostě jednu pecku za druhou. Ocení to hudební fajnšmekři i lidi, kteří se jdou na koncert pobavit. MOTORBAND je hudební médium, které ke svému působení zcela jistě nepotřebuje pět ódy. Jsou to muzikanti, kteří ten svůj sen žijí a nekecají o něm. A přeji jim jen ty fanoušky, kteří je skutečně ocení a kteří o vztahu k rockové hudbě taky jenom nekecají, ale chodí na koncerty a opětují jim jejich pozornost a lásku. Děkuji za to, že máme MOTORBAND. To, že máme MOTORBAND u mě v plné míře vynahradí všechno to, o co jsme jinak jako země postupem času přišli, čeho jsme si dostatečně nevážili a co jsme si třeba nechali vzít. MOTORBAND mě vrátil k nám domů. A jak je známo… všude dobře, doma nejlíp!!!

Soňa Babilonová

Revival  [rivajvl], případně revival band, je typ hudební skupiny hrající převzatý repertoár jiné, většinou již neexistující skupiny. Většinou jde o hudebníky s pozitivním vztahem ke skupině, kteří s oblibou interpretují její repertoár, přičemž se jí tak snaží vyjádřit poctu.
Součástí mnoha revivalů je i snaha přizpůsobovat image svým hudebním vzorům, za účelem hudební a pódiové iluze. Vizáž a vystupování hudebníků tak má za úkol navodit dojem opětovného zhmotnění již neexistující skupiny, což je přitažlivým prvkem pro publikum.

Tolik WIKIPEDIE.

Kdo mne zná, ví, že mám kopřivku z revivalových kapel. Já vím, že o tom už bylo natočeno a napsáno mnoho. Přesto mě stále udivuje, jak se stalo, že jsme revivalová velmoc a na jednoho obyvatele připadá 1,3 revivalových kapel. No to možná kecám, ale daleko od pravdy to nebude. Stejně nejspíše držíme světový nebo přinejmenším evropský primát. Něco jako -  „Každý Čech má svou revivalovou kapelu“ nebo „Revival do každé domácnosti“. Už vidím ty billboardy podél cest a ty slogany – „Chcete jít s dobou, pořiďte si svou osobní revivalovou kapelu“ a podobně. Faktem stále zůstává, že u nás je revival v podstatě na cokoliv. Stačí být jen trochu zručnější muzikant, nacvičit repertoár té či oné kapely, případně Yvety Simonové s Chladilem a jde se na to. Žádné skládání muziky, žádné psaní textů, žádné aranžovaní a skoro žádný boj o fanouška. Někteří se dokonce oslovují jmény svých idolů – „Stýve, prosím tě přiber mi tam pivo“ /míněno Steve Harris/ nebo případně úplně ztratí svou vlastní identitu – to v těch extrémních případech. Nebo třeba u plastického chirurga udělá něco naprosto opačného než je zvykem – nechá si na svůj ksicht nainstalovat bradavici alá Lemmy, i  když tato instituce je zaměřená právě na odstraňování bradavic. Ale no dobrá, pokud se sejde parta lidí, co opravdu milují Iron Maiden a rozhodnou se udělat revival z čirého fandovství, tak tomu se dá rozumět. Na druhé straně tu je děsná spousta revivalů, kteří to dělají z vychcanosti a tudíž proto, aby z toho něco káplo a ono skutečně kape.Z hudby dělají prostitutku a paradoxně jim jde trh na ruku. Hlavně tedy různé městské kasy a podobné organizace či prapodivné festivaly. Nač si zvát Kabát, když si můžu pozvat Tabák, že. Já vím, že naštvu dost muzikantů, ale přece jen si vážím mnohem více lidí, kteří jdou se svou kůží na trh, skládají muziku, píšou, snaží se a bojují o to své místečko na rockovém paloučku nebo rybníčku, jak už jsem jednou někde psal. Slovní obrat „na druhé straně“ jsem už použil a tak tedy na třetí straně - je také fakt, že tu jsou muzikanti, kteří by neměli skládat vůbec a těm bych doporučil založit právě nějaký revival – to je také ten omluvitelný případ, uznejme totiž, že není každému Bohem dáno, což je v naprostém pořádku. Sochařem také nemůže být každý a ve výčtu podobných profesí by se dalo pokračovat donekonečna. Nutno také zdůraznit, že tu není řeč o klasických „zábavovkách“, které hrají covery – v jedné také hraji. Novým trendem je také pojem „Tribute“ – nezní to tak pitomě a zprofanovaně jako „Revival“ a taky to navíc v sobě obsahuje jakýsi prvek úcty či poklony, jenže furt to je revival, jen v bleděmodrém. Důležité je tyto dva pojmy napsat na plakát co nejmenším písmem, jako když podepisujete záludnou smlouvu, kde nejdůležitější věci jsou téměř nečitelné. Takže co s tím a jak to shrnout?? Nemusíte se mnou souhlasit, od toho ani mé příspěvky nejsou. Ovšem zamyslete se, zda by nebylo lepší podpořit autorskou kapelu a tím dát podnět ke vzniku dobré české muziky, podnět k tomu, aby to muzikanty bavilo a aby ve své práci našli nějaký smysl. Možná by si ty kapely zasloužili nějaký ten honorář a revivalům nechme ten párek s pivem. Což?? Protože současný stav mi připadá na hlavu postavený. Tak a nyní mne klidně znovu zabijte..

 

Letitá kapela s trošku rouhačským názvem LED SEZELIM z Děčína působí na české hudební scéně už 24 let. Věnuje se experimentálnímu hardrocku s přesahem k dalším hudebním stylům. To rouhání vysvětlím historkou z dob mého studia. Před víc jak dvaceti lety spolužák někde viděl název LED SEZELIM, protože byl sám kytarista, a navíc fanda LED ZEPPELIN, nemohl pochopit, jak si z tak skvělé kapely může někdo dělat srandu. Pak snad někde kapelu slyšel a prohlásil, že Zelí hraje skvěle, ale prostě ze Zepelínů si nikdo srandu dělat nebude.

LED SEZELIM vydal celkem 12 nahrávek. Tato recenze se bude věnovat posledním dvěma. V létě 2015 vyšel disk „Pak Viktoria“ a vloni v prosinci vyšla deska „V českém moři“. Názvy to jsou vpravdě netradiční a podobně je na tom i muzika a texty. Některá lyrika je totiž dílem předních českých básníků. Kapela zhudebnila několik textů Václava Hraběte i Josefa Kainara. Tento přístup je nadčasový a mně se líbí, jejich práce s českým jazykem.

Muzika LED SEZELIM je hravá ale ne však dravá. Není to žádný nářez, spíš hudebně veselá záležitost, taková pohodička, která hravě vpluje do uší.

Hrabětova báseň „Jednou“ si o zhudebnění doslova říkala, ale nebyla to jednoduchá záležitost. LS se této záležitosti zhostili se ctí. Jejich hravost je až omračující. V podobném duchu se nesou i „Oči ve tmě“, které malinko v refrénu přitvrdí. Stále je to ale pohodová muzika. Místy snad lehce koketuje s jazzem. Hlavně barva kytarových partů se blíží k tomuto tradičnímu stylu. A text „Tchýně“ je trošku sci-fi. I když já už si dlouho nemůžu stěžovat :-)

Park Viktoria nahrála kapela ve složení:
Tomáš „Nargy“ Veselý – kytara, kaossilator
Richard Musil – zpěv
Milan Douda – baskytara, zpěv
Adam Musil – baskytara, sbory
Pepinno Pech - bicí, sbory

Album „V Českém moři“ nahrávala „kapela“ pouze ve dvojčlenném složení. Proto ty úvozovky u slova kapela. Desku nahráli otec a syn Richard a Adam Musilovi v období mezi koncerty „kompletní kapely“ od července 2015 do prosince 2016. A možná právě těch 18 měsíců desce přispělo ještě k větší barevnosti a hravosti.

Musilovic famílie se opět nebála zpracovat klasickou poezii. V tom našem českém rybníčku vyniká „Havran“ z pera Edgara Alana Poe. Ale ani vlastní texty z řad dodavatelů kapely nejsou k zahození. Obecně platí, že texty v podání LED SEZELIM splňují až na výjimky velmi přísná pravidla. České moře je ještě jemnější muzika, místy až étericky křehká. Park Viktoria je daleko víc posazený do bigbítu.

Tak si vyberte. LED SEZELIM je pro mě takovým zjevením v dobrém slova smyslu. Jejich hravost mě opravdu odzbrojuje.

Jan Holý

Kluci, začneme tak obecně. Kam byste se stylově zařadili?
Mydlíme takovej nasranej metal na pomezí thrash, death, rock, progressive. Duchem jsme punkáči a máme rádi bordel.

První desku (Sanatorium), jste vydali v únoru 2012. Kam sahají kořeny Spreading Dread? Kdy a jak jste se dali dohromady?
Začátky jdou ještě dalších 5 let dozadu, roku 2007 kapelu založili ve Varech Šimon (kytara), Šáfa (bicí) a Traktor (basa). První roky se ještě ustalovala sestava, ale Sanatorium už jsme vydávali v současné podobě s Míráčem (frontman) a Fugou (kytara). Traktor v r. 2015 našel větší potěšení ve hře na kytaru s Just Wär a my si užíváme aktuální zredukovanou sestavu, kdy Míráč zastává řvaní i baskytaru.

Druhé album (Age of Aquarius), Vám vyšlo u německých Bret Hard Records. Jak se to sešlo, proč zrovna u němců?
Sanatorium jsme vydávali vlastními silami, a i když byly dobré ohlasy, chtěli jsme se s další deskou posunout dál. Se studiovou nahrávkou AoA jsme oslovili několik vydavatelství v sousedních zemích a chlapi z BHR nám přišli jako vhodná volba. Menší label s osobním přístupem, navíc Německo nám přišlo jako vhodná země, kam bychom mohli rozšířit svou působnost.

Jak máte rozdělenou autorskou práci? Kdo skládá, kdo píše? A co Vás inspiruje?
S hudebními nápady přichází Šimon. Ačkoli skládá hlavně podle kytary, má komplexní představu i dalších nástrojích i zpěvu. Texty napsal Fuga s výjimkou Manifestu. Ukázalo se, že přímočaré nasrané vyjádření v češtině jde líp Šimonovi – měli jsme pár variant a ta vítězná nás dost pobavila. Vlastně jsme ji domýšleli ještě cestou do studia. Hodinu v autě meleš nesmysly, řveš u toho smíchy a pak vystupuješ před studiem s hotovým textem.

Jaké máte hudební vzory? Co posloucháte?
Sledujeme aktuální dění kolem nás na metalové scéně, bavíme se o novinkách oblíbených kapel atd. Největší archivář je asi Míráč. Ten má přehled skoro o všem. Zároveň ale máme potřebu utíkat do úplně jiných vod, Šimon miluje barokní klasiku, Fugu baví objevovat starý československý jazz-rock a Šáfa má rád rock’n’roll a balkánský cikány, hahaha.

Minulý měsíc jste vydali nový singl (Manifest), který je překvapivě v češtině. Je to jen pokus, nebo taková první vlaštovka, která naznačuje Váš budoucí směr?
Dlouho jsme si přáli udělat nějakej song v češtině, ale na album se to tolik nehodilo. Na druhou stranu zkusit v mezičase vypustit trochu odlišnou singlovku nám přišlo jako super nápad/experiment. No a ohlasy jsou přímo nebývalé! Zatím rozhodně náš nejúspěšnější počin, co se týká odezvy od lidí. Samotné nás ta změna taky baví, takže rovnou prozradím náš nejbližší plán: v květnu bude repete – zbrusu nová skladba s českým textem a klipem.

Song jste podpořili také videoklipem, který vznikal v pražské kanalizaci, jak probíhá takové natáčení?
Vše probíhalo spontánně v rámci našich technických a finančních možností. Nejprve jsme si vytipovali lokalitu prolezením břehů Botiče a přilehlých kanalizací. Na natáčení jsme si pozvali kameramana a osvětlovače, který jsou ochotni pracovat s naší vyhrabaností a k nim pár pravověrných kámošů, co vypadaj jako bezďáci. S nějakým oficiálním povolením jsme si vůbec nelámali hlavu – řídili jsme se mottem, že jestli na nás přijedou benga, tak budou prostě v klipu taky (vlastně jako tomu bylo v klipu Bastard Brain haha). Do křoví u železniční trati jsme schovali agregát, vše natahali kanalizačním poklopem dolů a mohlo se točit. Naštěstí tam bylo trochu tepleji než venku, ale řikali sme si, že v létě by to snad ani nešlo kvůli tomu smradu. Každopádně to byl od všech zúčastněných výkon, že nikdo neslít do hovnový stoky, protože jsme se v šeru pohybovali pořád po nějakých úzkých římsách.

Co je ještě zajímavé, že jste česky zpívaný videoklip opatřili také českými titulky. Je to alternativa lyrics videí, nebo prostě jen chcete, aby Vám bylo rozumět?
Titulky nejsou součástí videa. Jsou tam jen z praktického důvodu, aby si zájemci mohli dohledat slova, kterým nerozumí nebo si případně zařvat s námi. Zároveň si je nemusíte zapínat, aby nerušily.

Logická otázka, bude následovat plnohodnotné album? Kdy?
To je otázka, ve který ještě sami nemáme jasno. Plnohodnotná deska, propracovaná ve všech ohledech, to je vždycky radost, ale zároveň plno úsilí, který se nevrátí zpět. Nebo alespoň kapelám našeho formátu. Děláme desky, jako kdyby se předpokládal prodej v desetitisících kusech a kvalita tomu musela odpovídat, ve skutečnosti se ale prodá jen pár stovek. Momentálně tedy máme v plánu dělat jen dílčí singly a klipy, kde je ten výsledný poměr úsilí a odezvy asi nejlepší. Rozhodně to ale neznamená, že bysme nechtěli zase časem přijít s plnohodnotnou deskou. Navíc desek ještě máme dost, takže zájemcům na koncertě máme co nabídnout.

Na závěr se zeptám, kde Vás můžeme v nejbližší době vidět?
Posledního března zahrajeme na smícháči v Broukovi s dvěma zahraničníma kapelama. To bude taková ta klubová divočácká akce, jak to máme rádi, takže zveme všechny naše fandy a kámoše. Od května pak bude vystoupení víc, včetně open air akcí a festiválků. Ještě je toho dost v jednání, ale snad se objevíme i na nějaké větší akci letošního léta. Posledních pár venkovních sezon nám pokazila různá zranění, tak snad už se nic nečekaně neposere. Tý smůly bylo už taky až až.

Díky za rozhovor a přeji spoustu hudebních úspěchů.
Děkujeme za pozvání a zdravíme všechny čtenáře!

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.