Byl jsem na obou kapelách, abych si mohl udělat snad objektivní názor. Citron nabídl poměrně velkou show s led panely, které předcházela slušná mediální masáž, tu může nabídnout snad jen majitel médií typu Berlusconi.. ale nic proti tomu – asi by jsme to využili všichni, mít tu možnost. Jenže pak tu hrozí, že stokrát opakovaná lež se stane nakonec pravdou, stejně tak, jako když budete padesátkrát denně pouštět v rádiu hovno, tak se z něj nakonec stane populární zlaté hovno neboli hit..to všichni přece známe. Citron mi připadá jako nádherný, barevný a napohled chutný dort z Tesca. Jenže když ho ochutnáte, tak je chuť v prdeli, máslo není máslo, kakao není kakao a celkově je dort vysušený a bez chuti.. ale hezky se na něj dívá – to mu upřít nelze…Shrnuto – dívat se na to dá, ale ochutnat – toho bych se vyvaroval…Cukráři chybí srdce a pomocníky nespojuje láska k práci nýbrž nějaké chemické lepidlo, které nejspíše dlouho „spoj“ neudrží… Nicméně bude vždy dost lidí, kteří obelhávaní být chtějí, protože nepravda je někdy napohled víc sladká, méně komplikovaná a obecně v této sortě lidí i přijatelnější. Prostě profesionálně odvedená lež.
Limetal je o poznání prostější ve své prezentaci. Koncert vás vtáhne jako černá díra do své singularity a už vás nepustí, zatají se vám dech a tento dort není sice napohled nádherný, ale je plný hutné chuti, která z dortu skoro prýští. Tento kuchařský tým – to je banda kamarádů a s ní i ryzí radost z práce. Nemusí lhát, stačí jen hrát /hle rým/. V hrudi této kapely bije srdce. Cesta bude komplikovanější neboť nemají ve svém středu „Berlusconiho“, ale je to ruční práce, která má svou hodnotu lidového tvořitele. Profesionální prezentace pravdy. jen můj názor...zabijte mě.
                                                                                                                                                                                                             Rudolf Schweser

Na Hromnice o jedno fixí album více

Ano je tomu tak přesně ve čtvrtek 2. 2. 2017 vydala pardubická punkrocková kapela Vypsaná Fixa své nové album. Chlapci slíbili svým fanouškům, že album vydají přesně na hromnice. Od roku 2001 jsme si, už tak nějak zvykli na to, že nás každé dva roky Fixa obšťastní vydáním nějaké té nové řadové nahrávky. Letos to sice hoši o půl roku protáhli, ale pořád je vidět, že je to ta stará dobrá skromná partička ze San Piega. Na Vypsané Fixe si cením spousty pozitivních vlastností. Jsou to kluci, co si dokážou ve svých textech udělat srandu, ale na druhé straně se i zamyslet nad zcela vážnými věcmi. Ačkoliv Fixa po českých pódiích brázdí již 23 let, pořád je skromná. Haly nevyprodává, ale kam přijede tam má jistotu, že bude plný kulturák či klub. Od alba Klenot, které vyšlo v roce 2009 navíc kapela myslí i na své fanoušky. Alba dává ke stažení na své webové stránky. Buď je možné si je stáhnout zcela zdarma anebo klukům přispět libovolnou částkou.
Osmé studiové album kapela nahrála v sestavě: Michal “Márdi” Mareda – zpěv, kytara, Milan “Mejla” Kukulský – kytara, Daniel “Mejn” Oravec – baskytara a Petr “Pítrs” Martínek – bicí. Album je uděláno ve skromných podmínkách jak po stránce hostů na něm tak i nahrávání. Co se týče hostů na albu žádné nenajdeme jen občas doprovodný zpěv. Desku kapela nahrávala v říjnu na pěti různých náhodně vybraných místech. Místa vybíral producent desky Ondřej Ježek. Obsahuje celkem dvanáct nových písní. Písně byly nahrány vždy po dvou někdy i po třech na různých místech, které albu dodávají punc tajuplnosti a malebnosti. Textově se album opět postaral Márdi a obal zase Mejla. Obal je sestaven jako osmisměrka, aby fanoušci zapojili mozky a název „Tak tady to asi někde musí být“ si vyluštili sami.
Album bylo vydáno pod vlastním vydavatelstvím San piego Records, kde kapela vydává své alba od roku 2009 po odchodu od nahrávací společnosti Sony.
CD podle mě nemá žádný velký hit, ale za to zní opravdu svěže. Je nabito energii, zvukovými experimenty, kterých se rozhodně Vypsaná Fixa nebojí. Především texty pro nás jsou naprosto srozumitelné. Velkou škodou je, že žádné rádio u nás nedokáže tyto aspekty vzít v potaz, aby některé písničky zahrálo. Trochu mi přišlo po albu „Detaily“ vydaném v roce 2011, že kapela trochu zpomalila. Jak po stránce rytmické, tak i té zvukové. Ale nové album mi opět dokazuje a nám všem ukazuje, že Fixa rozhodně neztratila nic ze své rozdávané energie a entusiasmu, se kterým novou desku připravila.
K tomu všemu je třeba přičíst vhodně doplněná aranžmá a taktéž různé doprovodné zvuky. To vše dává dohromady opravdu kvalitní nahrávku. Nebojím se říct, že pro kapelu formátu Vypsané Fixy je celková struktura od samotného nahrávání až po celý koncept alba něčím průlomovým. V současné době lze jenom těžko odhadovat, kam tato anabáze a koncept alba kapelu posune, ale věřím, že nejenom nám fanouškům poslech činí radost. I pro skupinu samotnou to může být počátkem nové éry a zkušenost či inspirace proto, že a jak to vlastně vše jde dělat úplně jinak oproti zažitým zvyklostem.
Když si detailně rozebereme jednotlivé skladby, zjistíme, jak jsou opravdu skvěle poskládané jak po stránce textově, tak i pořadové na celém albu.
První písnička se jmenuje „Klid a mír a ticho“, je velmi pomalá a to značí, že album se ponese v podobném rytmu. Ale to je veliký omyl, jelikož postupně se více a více zrychluje. Podle mě je toto složení v pořádku. Proč nezačít pěkně pomalu a naladit posluchače. Navíc, když je v písni rytmus z názvu alba „Tak tady to asi někde musí být“.
Druhá písnička nese název „Inkoustový ruce“. Ta je oproti té první trochu rychlejší, ale stále se nedostáváme do úplného maxima. Třetí písnička nesoucí název „Kamion“ je rychlá a velmi zpěvná, rozhodně při jejím poslechu neusneme. Čtvrtá písnička se dostává do o ještě něco málo větší rychlosti a jmenuje se „Limity“.
Pátou písničkou s názvem „Siki Romero“ nám chlapci naznačují, že rozhodně umí ještě přidat v rytmu. Navíc je i textově velmi zpěvná. A proto si dokážu představit, že se dá hrát v rádiích a na koncertech. Fanoušci si její refrén mohou neustále prozpěvovat. U šesté písně se nám opět trochu zpomalilo jmenuje se „Místo“ a je i tak trochu smutná.
Na sedmém místě celého alba je moc pěkná písnička, také především více než příhodná skladba pro měsíc únor, kdy nejenom máme „Hromnice“ a v letošním roce jsme se dočkali nového alba skupiny Vypsaná Fixa. Ale především slavíme svátek všech zamilovaných, a to svátek svatého Valentýna. Tato skladba nese název „Robi Valentýn“. Je rychlá a co je důležité říct, i tato skladba je ke snadnému zapamatování a prozpěvování více než vhodná.
Osmou skladbou celého alba je písnička nesoucí název „Zachytávač“ je opět rychlejší a má v sobě prvky zvukových doprovodů. S devátou skladbou nesoucí název „Viry a Živové“ by se nám podle různého vrzání a skřípání mohlo zdát, že se nám hoši z Pardubic dali na underground. Je to možná trochu experiment, ale jo. proč jej na devátou pozici cédéčka nezařadit. Navíc není to žádný cajdák, ale má to pěkný a „popěvný“ text.
Desátá skladba je velmi pomalá. Nese název „Mariánské léto“. Byla nahrána bez použití bicích a pro tato skladba se hodí pro zklidnění koncertu Vypsané Fixy či na nějaký ten akustický koncert, které Fixa svým fanouškům také nabízí.
Jedenáctou skladbou je opět rychlejší písnička s názvem „Člověk s rozhledem“ a zde se nás Márdi a spol snaží upozornit na to, že rozhled a přehled je opravdu důležité míti a udržovat si jej.
Dvanáctou a úplně poslední skladbou celého alba je písnička mající název „Ničím nerušené chvíle“. Skladba rychlejší, na závěr celého alba se parádně hodící. Zde nás tak trochu kapela navnadí na to rozhodně zavítat na jejich koncert a vychutnat si to vše, co bude a přijde.
Desku musím hodnotit jako hodně dobrou. Nějak se nemohu zbavit dojmu, že bude u mne velmi často hrát a to klidně pěkně od začátku až do konce. Velmi se mi líbí kombinace a střídání pomalých a rychlých skladeb jakožto různé zvukové efekty. A především nebojácnost experimentovat s různými zvuky a nakombinovat je tak, aby to všechno dalo výsledek velmi slušného alba. Je vidět, že si hoši na desce opravdu dali záležet a vyhráli si s ní od začátku až do úplného konce. Vše to dává velmi příjemný, uchu lahodící koktejl a člověku dodávající pozitivní energii.
Velkou škodou je, že bohužel nelze předpokládat, že by snad najednou nějaké rádio změnilo názor a některou z písní začalo ve svém vysílání rotovat. Toho se bohužel ještě hodně dlouho nedočkáme. Ale nám to v dnešní době nemusí vadit, když máme způsoby na to, jak si můžeme toto album pořídit a pěkně vychutnávat bez zbytečných slov nějakých rádoby moderátorů.
Poslech alba a především i návštěvu nějakého koncertu kapely vřele doporučuji.
Album je skvělé a koncerty jsou hodně zábavné.
Příjemný poslech a kulturní zážitek vám přeje
Martin Fejfar

Legenda naší rockové scény, nestárnoucí Michal Prokop a jeho kapela Framus Five dorazili minulý pátek do pardubického klub Žlutý pes. Již na úvod musím říct, že známé pořekadlo o tom, že rockeři prostě nestárnou tihle pánové beze zbytku potvrdili a stal jsem se svědkem opravdu bezchybného a úžasného vystoupení.
K prasknutí plný sál byl dalším důkazem, že beatová klasika má stále co říct a že těch, co na ní nedají dopustit je stále velké množství.
Koncert zahájil zřejmě nesmrtelný hit Kolej Yesterday a již úvodní song navodil v hodně návštěvnících nostalgickou náladu a vzpomínky na staré, dobré časy a tenhle song ocenili opravdu bouřlivým potleskem, nakonec jako každý, který v pátek zazněl. Do varu se dostalo publikum při Blues o spolykaných slovech , kdy drtivá většina přitomných zpívala spolu s Michalem.
Bylo zajímavé, že Michal Prokop nezařadil do svého vystoupení hodně známé songy, jako např. Snad nám naše děti.., Nic ve zlým, nic v dobrým, nebo Yetti blues, ale koncert se nesl v duchu starých věcí a samozřejmě i novějších songů z posledních dvou desek.
Za zmínku jistě stojí píseň Zloději času, při níž mi doslova jezdil mráz po zádech, neuvěřitelně krásná věc! Rovněž song Stodolní má jistě hitové ambice a patří k mým hodně oblíbeným.
Poté Michal zmínil i vystoupení tria Prokop, Andršt, Hrubý na prestižním bluesovém festivalu v Chicagu, kde řada návštěvníků prý až nechápala, jaké blues umí zahrát muzikanti z „nějakých“ Čech, čemuž 100 % věřím!



Michal pak uvedl song Kartáček na zuby z posledního jeho studiového alba Sto roků na cestě a zmínil, že to byla poslední věc, co pro něho napsal kamarád Petr Skoumal a poslal mu jí tam nahoru, což sklidilo opravdu veliký ohlas a potlesk.
Koncert měl opravdu rychlý spád, že člověka až překvapilo, že se blíží ke konci. Kapela mocně vyvolávaná přidala jeden song a na tvářích přítomných bylo jasně vidět, jak moc jim tohle vystoupení dalo a jak moc si těchto nestorů našeho rocku váží.
Celá kapela šlapala výborně, přesto trio vpředu, ač nerad někoho vyzdvihuji, mělo jasně navrch.
Zpěv Michala Prokopa snad není třeba hodnotit, patří k tomu nej, co u nás máme. Luboše Andršta je radost vidět i slyšet hrát, neuvěřitelný kytarista, až bych řekl neprávem opomíjený, když se vedou debaty o našich nejlepších mistrech kytary.



No a housle Honzy Hrubého není třeba snad hodnotit, nakonec jak krásně jeho hru vystihl Zdeněk Reimont z bývalé pardubické kapely Elan, když řekl, že „Ten má ty skřipky tak zmáknutý, jako by to byla snad součást jeho těla a tóny z nich vysílá tak lehce, jako by jen dýchal, brečel, nebo se smál“ a s tímhle názorem plně souhlasím!
Když Michal Prokop mezi songy zmínil, že po delší pauze před zhruba šesti lety se dala kapela Framus Five spou s ním opět dohromady a začali hrát, někdo z davu pod pódiem vykřikl „To je dobře!“ a tento výkřik sklidil opravdu bouřlivý potlesk.



Nezbývá než souhlasně kývat a přát si, aby tomu bylo nadále.
Pánové díky za krásný hudební zážitek a vám všem radím, neváhejte a na Michala a Framus Five co nejdříve vyrazte!
„Čus bigbítus“. Pepíno Sodomka.

Emeritní biskup Starokatolické církve, za minulého režimu však také pomocný dělník, zedník, provozář, řidič tramvaje, prodavač, ale hlavně textař rockových skupin Dr. Max (Salto mortale, Co ty jsi zač?, Vaše tělo...uletělo), Vitacit (Pilát, Pěšák, Ďáblova propast), a dalších. Jak jste se k tomu dostal?
Rockovou muziku jsem měl rád už od svého raného mládí a už v osmé a deváté třídě jsem zpíval v kapelách, které jsme založili se spolužáky. Pro ně jsem také psal první písňové texty, samozřejmě poznamenané věkem, prvními láskami a také vzdorem vůči tehdejším společenským poměrům. Vzpomínám si, jak jsme se kdysi s pomocí primitivní aparatury ze starých rádií snažili přehlušit prvomájový průvod, který procházel pod balkonem našeho bytu, a co to pak způsobilo v mých kádrových materiálech.

Později mně učarovala tvorba Boba Dylana a začal jsem hrát tzv. městský folk podle jeho vzoru. V mých textech se tehdy odrážela i tehdejší realita okupace, takže šlo i o protestsongy. Zastupovala nás agentura Státního divadelního studia, která však brzy skončila, čímž jsem přišel o možnost koncertování. Přispěla k tomu také příhoda v Hradci Králové, kde mě a J. J. Neduhu zatkla při hraní policie a celá kauza skončila u tzv. „lidového soudu“. V té době už jsem studoval na teologické fakultě a plně se věnoval službě v církvi.

Po vysvěcení na kněze jsem nedostal tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a spolu s biskupem Augustinem Podolákem, kterému byl tento souhlas odebrán, a s dalšími duchovními jsme plynule přešli do „podzemí“, tedy neveřejné pastorace.
Samozřejmě jsem hudbu neopustil, dál poslouchal rockové kapely i Dylana, vzpomínám si, že při bytových bohoslužbách, které se konaly m.j. i u nás doma, jsem v předsíni jako kulisu, aby nás neslyšeli všeteční sousedé, pouštěl z magnetofonu B54 King Crimson. Několikrát jsem dokonce amatérsky vystupoval např. v Divadle v Nerudovce nebo v Baráčnické rychtě, občas jsem i napsal něco do šuplíku a pak na přelomu 70. a 80. let jsem pak začal psát texty pro kamarády z rockových skupin.


Nebyl čas strávený s rockovou kapelou pro mladého duchovního takovou přehlídkou, čeho se vyvarovat?
Apoštol Pavel napsal „ Všechno zkuste a dobrého se držte“, takže jsem se v situaci kněze v podzemní církvi snažil řídit jeho slovy. Nepřátelil jsem se s existencemi poplatnými bolševikovi, ale s lidmi, s nimiž jsem si rozuměl minimálně po hudební stránce. Musím říci, že většina z nich respektovala moje kněžství a někteří mě občas vyhledali k rozhovorům právě proto.

Mnoho rockových a metalových hudebníků se v posledních letech obrací na víru, například Alice Cooper, Dave Mustaine. Oproti tomu v loňském roce zakázali na popud bohabojných občanů koncert skupin Root a Törr ve Valašských Kloboucích. Myslíte, že je možné, aby kráčela víra s rockovou/metalovou hudbou ruku v ruce?
Pověra, že v rockové muzice je cosi ďábelského, možná vznikla z dětské říkánky: „Ententyty, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky“…. :-) Dodnes prý tomu některé děti věří. Já ne, už jsem dlouho dospělý, abych pochopil, že ďábel na rozdíl od nich není tak naivní…

V roce 2006 jste žehnal desce Torpédo skupiny Wanastowi Vjecy. Jako fanoušek skupiny jste prý kdysi za jejich veřejnou podporu čelil napadení, je to pravda?
Ano, když Wanastowky natočily první album, dostal jsem ho na kazetě a pouštěl svým známým v jedné hospodě, kam chodili mimo jiné i rockoví muzikanti. A jednoho agresivního opilce zřejmě hodně oslovila píseň „Tak mi to teda nandej“, že mi to nandal :-).

Vaše písně obohacují i starokatolický zpěvník. Co pro Vás hudba znamená?
Hudba je především Boží dar. Provází nás životem, povzbuzuje nás, pomáhá nám vyjadřovat naše city i naši víru a spiritualitu. Stejně jako slovo je nositelkou sdělení a ve spojení se slovem o to více. Od církevního otce Augustina pochází výrok „Bis orat qui corde canit“, což znamená „Dvakrát se modlí, kdo ze srdce zpívá“. Aby mohl člověk zpívat ze srdce, musí se aspoň trochu identifikovat s tím, co zpívá. A protože u některých „kostelních“ písní to jde obtížně, je třeba, aby vznikaly nové i s tím rizikem, že za čas z nich budou stejné muzeální kousky, které budou vzbuzovat jen nechápavý úsměv.

Děkuji za rozhovor a přeji pevné zdraví.
Pro Rockpalace, Daniel Talanda.