Česko - Polská metalová kapela založena v roce 2014 z okolí Karviné, kde se sešli muzikanti hrající odlišné styly ve svých domovských kapelách. Původně to bylo zamýšleno jako studiový projekt Digaze, který si chtěl pozvat hosty, aby pomohli nahrát jeho hudbu a odjeli s tím turné. Během příprav každý složil hudbu a na turné se to všem zalíbilo tak, že se ZONE stala regulérní kapelou.

Když jsem měl asi polovinu recenze na karvinskou internacionální kapelu ZONE hotovou, tak mi spadl komp a páč jsem si to já blbec neuložil, tak to, kurdek, všechno zmizelo v nenávratnu. No tím mě tahle kapela fakt vytočila do bezvědomí a řekl jsem si, že jim pořádně zatopím, bo toto fakt není možné, abych přiznal vlastní debilitu. Tak jsem se fakt dohřál, jebnul jsem sluchátka na uši a pustil jsem si teda znova první flák z těch devíti jejich výronů. Banda zkušených harcovníků, to je třeba přiznat, ale kde a jak je kdo vyřigal, že se potkali – to fakt nevím. To je samý Angličan, Polák, Čech a jen jsem se už bál, aby tam nebyl ještě nějaký ten přivandrovalec z východu, bo jak jsem slyšel to sólo v první „Dependent“ skladbě, tak jsem si říkal, že tam nějaký muslim musí být. To sólo je fakt tak orientálně postavené, že by i ten nafrněný Blekmůr měl radost. No, ale jak jsem tak posluchal dále, tak už jsem tak nasraný nebyl, bo se mi to začalo líbit. Sice tu angličtinu až tak nemusím, ještě jak do toho tak chrchlá a jaščí jak panna při prvním styku, tak už vůbec nerozumím. “Dependent“ je první skladba a rozjíždí to docela nekompromisně, až mám pocit, že valím po dálnici v jakémsi super rychlém autě a to hlavně v refrénu, kde se tempo kapke víc rozkulá. Kytary nejsou blbé a pěkně se rozkládají do akordů a tvoří temnou harmonickou plochu jak pšeničné pole v Rusku. Není to jak ti mladí hejsci – kvinta, kvarta a vymalováno. No dobrá, první song je za mnou, tak se hrabu z křesla, bo mě to tak nějak zatlačilo, jak bych seděl v migu. Něco málo přes tři minuty, takže rádiovka, co nenudí a mohl by ju i Pařez pustit. Tak jdu na druhý song, který je o tom, jak je svět v řiti. “World is vain“. Juj - basa tu dovádí v rytmu polky jak na dožínkách v Dolní Lhotě, ale přesně a spolehlivě jako to, že kníže vždycky usne. No ale tady mi to připadá, že kapela se dostala někam do kouta. Skoro mám pocit, že aranžovali všichni a museli se dohádat, bo to je jak když střelíš do zajíců. Dvě kytarová sóla mi připadají zbytečné a celé to polkové pojetí skladby začíná lehce připomínat, jako by mi kdosi rejžákem myl pleco. Tragédie to není, ale zatím bych fošnu přejmenoval na „Dependent“. Na druhé straně si ty dvě skladby nejsou podobné a to je vždycky dobrý signál. Další skladba „2015“. Tady už to zase frčí v nelidové notičce a v pohodě. Hlavně mě zde zaujal refrén a postavení harmonií. To, že to tahle banda valí hlavně přes půltóny je jasné, ať to zní všechno hezky temně, ovšem tady v tom refrénu se to posunulo ještě o trochu více do hlubin zla. Skoro mám pocit, že se to ubírá směrem k black metalu, ale na škatule tu jsou jiní odborníci. Opět dvě kytarová sóla lemované hodně dobrým nasekaným rifem. Zde ovšem brilantně zahrané a sedí tam jak mokrá košula na trojkách a tak nic proti. Konec se nám tu zpomalí, jako by dojezd po orgasmu, takže už jen si zapálit cigárko – vyfuknut dým, ruce za hlavu, významný pohled na partnerku s výrazem „Tohle jsi ještě nezažila, co?!“ a pak domů do „fade outu“. No..kurva, to musím kapke vydýchat, tak jsem si nalil extrakt z padaných jablek...prý 100%, ale všichni víme, že je to ošulené bo nežijeme v Germanii. “Everything has its end“ to je další kus. Tady už mám dojem, že se jedná o ryzí thrash, jen si nejsem úplně jistý, jestli je ještě nutné stále lavírovat mezi těmi půltóny bo člověk je z teho jaksi už rozhozený jak sandále na pláži – očekávám konečně nějaký řízný riff. No marné, já miluji silné melodie a tu jaksi nevím, čí jsem. Přátelé si drž blízko, ale nepřátelé ještě blíže – „My closest enemy“... tuhle věc znám už delší dobu z klipu. Konečně jsem se kua dočkal. Kytary už se nedrží tak urputně té temné nálady jak opilec flašky vodky i když ta nálada tu stále je, ale je to víc takový nějaký smutek než temno a to mi jde pod fusy a dost možná na tom má i velký podíl ta harfa, která pod tím pláče jak mimino v mikrovlnce – docela odvaha, ale vyplatila se. Ten spodek má hodně povedenou harmonii a dokážu si tu představit regulérní melodický zpěv /jen ne Bohuš Matuš/, ale i tak je to asi zatím nejpovedenější kus…

Nebudu tu vypisovat každý song, ale celkově je to dílo v cajku a na hodně slušné úrovni, synci. Popravdě jsem to nečekal, a protože kluky znám, tak jsem rád. Na druhé straně, bych uvítal více výraznějších riffů a možná větší přímočarost a tah na branku bez komplikací a ploch. Co se týče zpěvu, tady bych byl opatrný, protože screaming nebo growling může být po pár skladbách nudný a jednotvárný - co s tím?? Nevím. Až půjdete z koncertu, tak si asi notovat jejich písničky nebudete, ale zůstane temná propast a tam můžete naházet svoje sračky a průsery a budete se cítit očištění a dost možná budete vonět po levanduli.

Pokud bych měl tuhle fošnu doporučit, tak to rád zrobim. A jestli se vám tahle recenze nezdá dost odborná, tak to mám stejně v řiti a vy mně klidně zabijte.

Tracklist:
1. Dependence
2. World is Vain
3. Twenty Fifteen
4. Dead Nation
5. Everything has its End
6. The False Belief
7. When the Light Fades Away
8. My Closest Enemy
9. Under the sky of Arkham

http://bandzone.cz/zonemetalband
https://www.youtube.com/watch?v=gS0P4Ya-v80
https://www.facebook.com/zone.metalband

Koncert Marca Mendozy není nějaká lavina riffů, pyrotechniky, hromady předtočených základů a dalších efektů. Pokud čekáte toto, není jeho vystoupení úplně tím správným pro vás. Marco se spoluhráči Fabiem Cerronem a Pinem Libertim (oba jsou z Říma) pojali v Kutné Hoře svůj večer jako mejdan na vašich narozeninách. Jen se to liší v tom detailu, že vám všichni tři na tom mejdanu ukáží, proč mohou s kapelou jezdit po světě.

Už během zvukové zkoušky se Marco pozdravil u baru, kde si „ hrál “ chvilku se svým notebookem snad s každým, kdo vstoupil do sálu, i když oficiálně byl ještě vstup zakázán, ale naprosto v klidu zase všichni (až na mě) odešli čekat do předsálí.
Hosté Seven si zkoušku odbyli už před prvními příchozími a v pohodě propluli svým setem, ve kterém i dávali na výběr, jestli mají zahrát starší kus nebo něco z nové desky Mury. Bez kroužku nad u. Proč to tak je, vám řeknou sami na nějaké další akci. Nebudu prozrazovat. Když jsem Seven slyšel před několika lety jen instrumentálně, neuměl jsem tomu úplně přijít na chuť, ale tady, v čele se zpěvákem Jirkou Kombercem mi nescházelo nic. Sehraná kapela, nikdo po nikom nekoukal, co se to děje, pohoda.
Stejnou pohodu, s jakou se pohyboval prostorem na zvukovce Marco, si pak celá kapela přinesla na pódium na začátku svého setu. Marco si nenechal kazit náladu ani ve chvíli, kdy si snad čtyřikrát musel říkat o korekci zvuku. Nebylo to ale nic, co by zásadně kazilo večer. Jeho setlist obsahuje všechno možné a probrat se tím musíte sami.

Uslyšíte Thin Lizzy, prvky jazzu, hardrocku, možná i etna připomínajícího beatbox a k tomu s naprostým přehledem hranou basu, (včetně šestistrunné), Fabiovu kytaru a bicí Pina Libertiho. Tito dva dokonale doprovázeli Marca, přidali, když to bylo třeba, ubrali ve chvíli, kdy Marco větší část skladby předváděl takříkajíc „na hubu“ a k tomu sem tam sáhl na basu. Poté stačilo, aby Marco zvedl ruku, ukázal dva, tři a jelo se dál v hardrocku.
Svůj prostor, dostal i Fabio, představil vlastní tvorbu a pozval na své stránky. Pino měl stejnou možnost, ale jen si pochválil pobyt u nás s tím, že radši hraje. V téhle kapele nemá nějaké honění vlastního ega místo.
Během další skladby tohoto rockového mejdanu se šel Marco projít mezi lid, využil na to Lennonovu Give peace a chance. Zazpíval první větu refrénu a vyžadoval, aby ho dokončil ten, u koho zrovna stojí. Přitom stihl i selfie s ostatními a pomalu se vrátil na podium.

Jak jsem napsal na začátku. Na tomto koncertu nebudete skákat na stole, ale pokud si chcete poslechnout trio, které hraje „levou zadní“, běžte se podívat..

Pro Rockpalace Petr Kohoutek

Kapela Hard Mok z Dřítče na Pardubicku není pro mě úplně neznámá, ale pravdou je, že jsem dosud měl tu čest znát jen její jméno. Její kořeny sahají do roku 2010, který skupina považuje za vlastní rok nula.

Deska pod názvem „Našlápnuto“ vyšla v loňském roce a jedná se o debutové CD souboru.

HARD MOK působí v sestavě Michal Voigts – zpěv, Láďa Šmejda – kytara, Zbyněk Udržal – basa, Libor Vohralík – kytara, Michal Šeda – bicí.

Opravdu našlápnuté album se točilo v Haciendě u Miloše Dodo Doležala. To potvrzuje fakt, že to tahle parta myslí vážně. Nahrávka má velice dobrý zvuk. Kluci své nástroje ovládají. Byť se jedná o první plnohodnotné album HARD MOKU, jde o vyzrálou muziku. Kapele nejsou cizí sborové zpěvy, šikovní kytaristé umí vystřihnout pěkná sóla, jako za starých časů.

Komplet 14 skladeb dosahuje stopáže 51 minut. I když desce do hodiny mnoho nezbývá, v žádném případě posluchače nenudí. Kapela jen místy sklouzne k pop rocku. Jako třeba v písni „Báry“. Ta ale nejspíš bude hitem. Ambice na to určitě má. Povedená hymna nás rockových opilců. Mně se ale víc líbí „našlápnutější“ věci. Třeba v takovém „Iráku“ se mi líbí bublající basa.

Parádním duněním je skladba „Rocky“, ta se valí do uší, jako když Rocky mlátil do boxovacího pytle. Kytara v její druhé půli vykouzlí pěkné sólíčko a hlas vokalisty v samém závěru šplhá až k nebesům.

Na jůtůbku můžete najít kanál Hardmok, na které jsou dva klipy z poslední doby. Jde o regulérní video k písni „Propast“ a sestřih z vystoupení na hudbu „Miláček davů“. V „Miláčkovi“ jsou ke slyšení mohutné sborové zpěvy a zapamatovatelný refrén. Dále mě zaujala závěrečná píseň „Hrdinové“, která je zvláštně poklidná, i když sólová kytara zde také zakvílí.

Jo a název kapely HARD MOK evokuje jakýsi tvrdý mok a tím kapela bezpochyby myslí vlastní značku piva, kterou vaří spřátelený pivovárek. Kapela ale z piva nemá žádné tantiémy, proto ani tomuto pivovaru nebudeme dělat reklamu. Až budu mít příležitost, tak moc rád ochutnám.

Jan Holý

Ač se to zdá neuvěřitelné, legenda naší rockové scény Vladimír Mišík nyní slaví 70. narozeniny.
Vladimír na naší hudební scéně působí již od 60. let minulého století a svojí tvorbou hodně ovlivnil velikou řadu umělců a to nejen z hudebního světa.
Již po vychození učiliště se dostal do kapely Komety, kde se setkal s Radimem Hladíkem, se kterým společně později odešel do skupiny Fontána, která byla později známější jako Matadors. Poté jeho hudební dráhu přerušila vojna, po níž po krátkých působeních v různých uskupeních v roce 1968 založil s Radimem Hladíkem The Special Blue Effect – později legendární Blue Effect. Tam působil do roku 1970 a s kapelou natočil album Meditace, jedno EP a dva singly.
Poté přišlo Flamengo, s nímž natočil jedno z nejlepších alb naší rockové historie Kuře v hodinkách,. Ovšem tahle výborná kapela se bohužel rozpadla ještě před vydáním tohoto alba.
Vladímír se pak na chvíli objevil ve skupině Energit Luboše Andšta a v roce 1974 založil svojí kapelu ETC... s níž vystupuje s dodnes.
Za dob vlády „Komančů“ se dostal do řady problémů a zákazů. V roce 1982 mu bylo zakázáno vystupoval a až o dva roky později směl a to hodně omezeně vystupovat jen akusticky.
Přesto jeho písničky se hrály téměř všude a asi těžko najít člověka, který by třeba neznal nesmrtelný hit Variace na renesanční téma o lásce, která je jako večernice, krásně to zhudebněnou báseň, jejímž autorem byl Václav Hrabě.
Po revoluci, kdy se se objevil i v politice a poté, co překonal zdravotní problémy se opět s ETC...vrátil na pódia.
Za zmíňku určitě stojí.že v roce 2013 odmítl převzít státní vyznamenání od Miloše Zemana jako i to, že astronomové v hvězdárny v Kleti po ně pojmenovali planetku ve sluneční soustavě, objevenou roku 1995, takže nejen na naší rockové scéně, ale i nad námi svítí a září Mišík.
Myslím, že výčet alb a nesmrtelných songů Vladimíra, zlatě zapsaných do historie našeho rocku není třeba přestavovat, je jich opravdu hodně a drtivá většina z vás je dobře zná.
V den jeho narozenin, tedy 8. března 2017 bude mít premiéru nový film Nechte zpívat Mišíka a to v Bio Oko v Praze.
Naše celá redakce Rockpalace se moc ráda připojuje k jistě veliké řadě gratulantů a chceme Vladimírovi moc popřát hlavně pevné zdraví a poděkovat za to, co pro naši rockovou hudbu udělal.
Jeden jeho song, a to 20 deka duše vypráví o tom, že si jde onu duši koupit. S klidným svědomím říkám, že to není třeba, jeho písničky totiž duši mají! A dokáží, co málo kdo. Totiž nás po těch našich dušičkách pohladit i zahřát u srdíček a to je strašně moc!

Takže Vladimírovi moc přejeme vše jen to dobré a nám všem, aby nás nadále jeho hudba přenášela do těch krásných světů, kde je nám moc dobře!
Pro Rockpalace Pepíno Sodomka.
Foto – archív Vladimíra Mišíka.