Grog, Krleš a nyní BLACK BULL, to jsou zásadní hudební milníky zpěvačky Lucie Roubíčkové.

Lucko, jak vzpomínáš na svá bývalá působiště?
Každá kapela byl pro mě přirozený krok, vývoj. Vzpomínám na ně často a s radostí, protože mě hodně učily, zažili jsme hodně legrace a dodnes jsme v kontaktu. Zůstali jsme přátelé.

Kdy se ti v hlavě zrodil nápad na vlastní hardrockový band?
To bylo koncem roku 2009, kdy jsem v Krleš cítila, že bych tu hudbu chtěla zkusit dělat trochu jinak. Ne metal, ale rock. Všechno to tak nějak do sebe plynule zapadlo. Počkala jsem, až si za mě v Krleš najdou náhradu, a našli skvělou Sašu Potměšilovou, která s nimi zpívá dodnes. Mezitím mě kamarádka seznámila s kytaristou Filipem Šimberou, se kterým jsme si hudebně okamžitě padli do noty. Byli jsme jeden z druhého tak nadšení, že nás to rychle inspirovalo k hledání ostatních muzikantů a založení BLACK BULL a dodnes fungujeme jako autorská dvojice.

Které skupiny tě hudebně tvarovaly? Respektive, na jaké muzice jsi vyrostla?
Moje první rockové LP, které jsem dostala, byli Bon Jovi. A ti otřásli mým světem. Bon Jovi pro mě na dlouhá, dlouhá léta zůstali číslo jedna. K nim se přidávali Def Leppard, Vixen, Van Halen, Whitesnake, Alice Cooper. Všechny ty hardrockové bandy, melodický arena rock. Je zvláštní, že Vixen byly jediná ženská kapela. Já jinak vlastně neměla ženský idol. Až teprve před pár lety se na scéně objevili Halestorm a to se mnou praštilo o podlahu.

Chtěla jsi se vždy živit hudbou, nebo to byl jen koníček, jenž vyústil v životní náplň?
Já chtěla muziku dělat od malička. Považuji to za neoddělitelnou součást mé osobnosti. A nikdy jsem neřešila, jestli se tím budu živit, nebo ne. Vzpomínám si, že jsem jako dítě nechápala, že nějaký umělec odmítl někde vystoupit, protože za to bylo málo peněz. Vždyť já bych to přece dělala i zdarma. Později jsem si samozřejmě začala uvědomovat, že s rostoucí hodnotou roste i potřeba, nebo spíš nutnost být oceněn. A taky jsem si uvědomila, že to, co jsme ochotni dělat i zdarma, je vášeň, kterou nám nikdo nemůže vzít.


Nějakou dobu jsi žila v USA, byl to studijní/pracovní pobyt? Nebo jsi prostě jela na zkušenou?
No, dnes se na to dívám, jako na bláznivý počin a říkám si, teda, Luci, tys byla fakt střelec. Odjeli jsme tehdy s bývalým partnerem do Států jen tak, na zkušenou, cestovat, poznávat. S nulovou angličtinou a museli jsme si půjčit docela dost peněz, abychom to vůbec mohli absolvovat. Původně jsme tedy jeli na rok. Začátek byl dost drsný. Zaplatili jsme docela vysokou částku „zprostředkovateli“, který nám tam měl najít práci. Pak nás naložili do dodávky a z Miami vezli přes celou Ameriku do Kalifornie. Tam jsme začali na úklidu domů, bydleli v laciném, špinavém a docela nebezpečném motelu, makali od rána do večera. Anglicky jsme se učili tak nějak za pochodu a bylo tam hodně krušných chvil. Ale byli jsme v naší vysněné Kalifornii, měli jsme obrovské dluhy, tak návrat prostě nebyl přípustný. Postupně jsme si začali zlepšovat životní podmínky, přestěhovali se, našli lepší práci, postupně vybudovali svůj vlastní byznys a začali jsme cestovat a opravdu si to všechno užívat. Vyklubalo se z toho s přestávkou 7 let. V té přestávce jsem stihla jet asi dvouleté turné Síla návratů s tehdejší kapelou Citron (se Standou Hranickým i Láďou Křížkem) jako vokalistka a klávesistka. Ale zkušenost absolutně zásadní, změnila mi život.

Krom zpěvu, jsi také známá jako textařka. Co tě inspiruje při psaní textů? Vycházíš z vlastních pocitů a prožitků?
Texty jsou jako zpovědi duše. Záleží, pro koho ten text píšu. Když je to text pro mě samotnou, ponořím se do dané muziky a nechám se jí vést, jaké emoce ve mně ta hudba té konkrétní skladby vzbuzuje. Jaké frázování evokuje. A na základě těch emocí mi většinou jdou na papír slova automaticky. Co je ale paradoxní, že to je angličtina, co ze mě jde. Automaticky. Netuším proč. Asi jsem v některém z minulých životů v Americe žila. A vůbec bych se tomu nedivila, protože kdykoli vystoupím v Los Angeles z letištní haly ven na chodník, podívám se na tu hlubokou modř nade mnou a zhluboka se nadechnu, naplní mě to pocitem „Tady jsem doma“.
No a pak jsou to texty pro někoho jiného. Postup je stejný. Jen se při ponoření do dané skladby navnímám na člověka, který ji má zpívat. A slova mi přicházejí sama. Tady bych možná zmínila jeden příklad za všechny. Jarda Bartoň, tehdy ještě kytarista Citronu, mě oslovil, abych napsala dva texty na album Bigbítový Pánbůh se Standou Hranickým. A jedna z těch skladeb byla nádherná tklivá balada. Zavřela jsem oči a navnímala Standu, se kterým jsme měli opravdu krásný přátelský vztah. A text ke skladbě ZPOVĚĎ byl asi za 15 minut hotový. Po pár dnech mi Standa volal, děkoval mi a plakal do telefonu, že nechápe, jak jsem mohla něco takového vůbec napsat, že to jsou jeho slova, jako by je řekl on sám. Já samozřejmě plakala s ním. Byl to neskutečně silný moment. Pocit vděčnosti, sounáležitosti a propojení, který se nedá nikdy zapomenout.

Zpíváš anglicky, k čemuž ses již vyjádřila. Přesto se zeptám, je jakýkoliv nástupce Rituálu (jediný český song) vyloučený?
Zatím sice v plánu není, ale vyloučený určitě není. To se plánovat nedá. To prostě přijde impuls.

Hostování Henninga Wannera, dalo vzniknout fanoušky oblíbené verzi, emotivní balady - Rape Me Back. Plánuješ další obdobné bonusy? Duety?
To je také na impulsu, který přijde a nedá se moc plánovat. Ale věřím, že určitě ano. Jsou skladby, které si svým obsahem žádají mužský i ženský element, dialog dvou milenců, pak se to samozřejmě nabízí samo.


V prosinci loňského roku vyšel jako předzvěst nového alba videoklip ROCK 'n' LOVE. Song produkoval Štěpán Smetáček (Wanastowi Vjecy, Zemětřesení, ...). Bude mít na starost celé album?
To je otázka, kterou právě nyní s kapelou řešíme. Rock´n´Love je taková rozverná skladba, syrový bigbít. A teď právě zvažujeme, jestli to je přesně ten zvuk, který chceme na celém albu, nebo to pojmout ještě jinak. Je to cesta, zkoušíme.

Jaká je spolupráce s touto českou, bezesporu zásadní, bubenickou osobností? Jak jste se dali dohromady?
Štěpán je fantastický člověk. Nemírně muzikální, cítí to hodně podobně jako my. Pracuje se s ním opravdu pohodově. Seznámili jsme se v rámci turné s Alešem Brichtou, kde Štěpán tehdy bubnoval. Ta turné byla vlastně dvě. Moc nás bavilo na ně koukat a párkrát jsme viděli i Štěpána, jak se pobaveně kouká na nás, tak jsme si prostě padli do noty :-)

Krom hudbou, se také zaobíráš výukou angličtiny. Společnost Einstein English, jejíž jsi hlavou, se prezentuje tím, že rozmluví opravdu každého. Vážně je to možné?
Ano. Nechci, aby to znělo jako reklama od obchodníka s deštěm. Ale já se osobně zabývám i tím, jak funguje mozek. Jak je možné, že v zahraničí se naučíme jazyk x-krát rychleji, než při intenzivním studiu v českých školách? Proč mají studenti pocit, že jim jazyky nejdou? Proč zůstávají dlouhá léta na úrovni věčný začátečník? Proč se bojí udělat chybu? Je to trochu i o psychologii. A pokud člověk nemá poruchu sluchové diferenciace, je opravdu každý schopen se jazyk naučit. A klidně bez gramatiky. My se u nás ve škole zabýváme každým klientem individuálně a pomáháme mu překonat sebe sama. Nesmírně nás to baví a naplňuje. A musím říct, že naši lektoři jsou opravdové skvosty, za které jsem až do nebe vděčná. Je to prostě radost a zpětná vazba od našich studentů je fantastická. Až mi kolikrát ukápne slza radostí :-)

Při výčtu tvých aktivit, lze bezesporu tvrdit, že jsi velmi vytížená. Čím se odreagováváš a bavíš?
To je vtipné, že se ptáš. Zrovna včera jsme na toto téma měli krásný rozhovor s Danem Horynou z kapely Merlin. Oba jsme si libovali, že to, co děláme, nám přináší takovou radost a náplň, že si od toho ani nemáme potřebu odpočinout nebo se odreagovat. My se tím, co děláme, bavíme. A krom toho jsou tu ještě další aktivity, jako cestování, volejbal, motorky.

Na závěr se zeptám, působíš jako člověk, který jde za svými sny. Máš ještě nějaké, které na svou realizaci teprve čekají?
Sny je dobré mít pořád. A pořád si je plnit. A vytvářet si nové sny. Je to koloběh. Jaké to jsou u mě právě teď, neprozradím. Jen jeden si přeju, abyste i vy, kteří jste se dočetli až sem, měli pořád spoustu snů a nečekali na plnění si jich na někdy, ale začali hned. A budu se těšit, když nás ty cesty někde svedou dohromady.

Díky za rozhovor a přeji úspěšnou sezónu.
To já moc děkuji, Dane. Krásný rok 2017!

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.

Autor titulní fotografie - Vladan Bureš
Autor fotografií v rozhovoru - Daniel Camera official

Kytarista, skladatel, producent a zpěvák Miloš Dodo Doležal završil trilogii nahrávek zabalených do papírové pošetky, kterou odstartoval albem „Despekt“ (2010). Potom následoval „Gen Sumerian“ (2012. Do třetice všeho dobrého přichází loňská deska „Ohněm“.

Dodova aktuální tvorba není jednoduše uchopitelná. S každým novým počinem přichází další a další progrese. Zmiňované desky se vyvíjí hudbou i zvukem. Novinku produkoval Dodo s Janem Němcem, ve kterém získal zdatného oponenta. Čech působící v Německu, Honza Němec, pracoval s řadou legendárních kapel jako jsou Helloween, Running Wild nebo Celtic Frost.
Deska se nahrávala ve studiu Hacienda v Žirovnici. Kde jinde taky, když patří Milošovi! Podílela se na ní sestava Miloš Dodo Doležal – kytary, zpěv, Pavel Slechoš Slechan – bicí a Miloš Doležal junior – basa. Jako hosté se na albu objevují také bubeníci Radek Prouda Láznička a Daniel Pitris Pitra. Obal desky zdobí obraz akademického malíře Tomáše Kopečka, od jehož narození uplynul právě 100 let. Výslednou grafiku vytvořil Martin Hadgi Stoklosinski.

Deska začíná titulní písní „Ohněm“, která vypráví o tom, co oheň vezme, už se nedá zpátky vzít. To platí i o mezilidských vztazích, které Dodo svými texty hodně sleduje. Následuje „Nesmíš se vzdát“, která reflektuje Milošův přístup k práci i životu jako takovému. On se prostě snaží žít a tvořit pozitivně. Jeho přístup k fanouškům je příkladný. Seděli jsme spolu v šatně po jeho koncertu a moc rád na to vzpomínám. Tenhle dýchánek se tenkrát protáhl až do svítání. Ráno jsme mu pomohli s přáteli odnosit aparát a tradá na další štaci. Takhle prostě vypadá rokenrol.

„Bílá zář“ je tvrdá riffovačka, které dominuje kytarové sólo, na kterém by si řada !strunobijců“ vylámala nehty . Dodo má talent použít sólo přesně tam, kam patří, takže nevypadá prvoplánově a zbytečně. A to opravdu neumí každý autor. Další song „Blaf“ s podtitulem „Slova plynou“ popisuje svět kolem nás. Všude je spousta slov, média do nás perou další a další slova. Jen zlomek z nich má nějaký smysl. Proto ten „blaf“ v názvu.

Deska se půlí s parádní baladou „Tvá stopa“. Nejedná se ale o žádnou sladkost. V pozadí výrazně bublá Juniorova basa a ta opravdu tvrdí muziku. Líbí se mi i text, ten si budu brzo pamatovat celý. Tohle by mohl být velký hit pro rádia. Následuje ostřejší „Hra“. Pojď si zahrát, zkusíš to párkrát a budeš chtít ven ze hry. Tuhle hru nebudeš chtít dál hrát. Tak nějak to je, ale musím podotknout, že to není můj případ. Já si totiž Dodovy desky budu pouštět s chutí dál.

„Eso a král“ přináší svižnou muziku. Text je o hrátkách s ohněm, trumfových kartách v rukávech. Co všechno si pod tím umíte představit? Myslím, že toho je hodně. Hudba ani texty nenutí posluchače k jednotvárnému vidění příběhu. V tom tkví umělecká svoboda. Mám rád, když si pod texty můžu představovat vlastní příběh.

„Velkej Zeppelin“ působí nesmírně svěže, sílou vzducholodi mě odnáší mimo náš prostor. Cítím vítr v uších. Zvláštní skladba, která se desce vymyká, ale zároveň je přesně tam, kde má být. Dodo se svým bandem tímto zároveň vzdává hold kapele Led Zeppelin, která zřejmě navěky zůstane nepřekonána. Ta se taky nebála experimentovat a neustále přinášela něco nového. Pokrok ale přitom stará známá kapela.

Osmá píseň se jmenuje „Spin“. Abych si tento název dokázal vysvětlit, nahlédl jsem do encyklopedie, která říká, že spin je kvantová vlastnost elementárních částic, jejíž ekvivalent klasická fyzika nezná. Haha, to jsem se toho dozvěděl. Na tohle se budu muset Doda příležitostně zeptat.

Předposlední „Dýchej“ představuje nit, která se prolíná celým albem. Prostě to nevzdávej, dýchej, pokračuj. Tak zas příště! I tohle je Dodova pozitivnost zmíněná výše. Je to asi největší jízda, opravdu rychlá skladba. Její rytmy se mi zarývají pod kůži jako ostrý břit. Závěrečné „Viny“ plynou v poklidu a lákají k dalšímu poslechu desky „Ohněm“. Dodův hlas zde šplhá do netušených výšek. Jako za mlada. Je to druhá balada, úplně jiná než „Tvá stopa“.

Když to shrnu, tak „Ohněm“ přináší ohromnou svobodu, nedrží se žádného zažitého mustru. Člověk si CD musí pustit víckrát. S každým poslechem totiž objeví nové rozměry. „Dodo and his boys“ boří hranice. Nehledejte zde žádné klišé. A tohle mám prostě rád.

Jan Holý

Takže začneme tím, jak dlouho jako skupina hrajete a kdo tvoří kapelu? Máte nějaké hudební zkušenosti z období před Hardmokem?
V roce nula – 2010 se po kratší rodičovské odmlce sešel Vladimír se svým kamarádem Zbyňkem „Gejzou“ Udržalem několikrát na pár piveček a začali rozebírat svoje hudební pohnutky. I stalo se, že našli po pár chvílích vzpomínek společnou řeč a dohodli se, že založí zcela novou formaci, která nebude zábavovou přehrávací kapelou objíždějící plesy, zábavy a hrající nedokonale až do rána, ale pokusí se o ryze svou vlastní koncertní tvorbu. Oba zakládající členové zakoupili nahrávací software a začali tvořit kostry prvních hudebních kusů. Zlej život, Báry, Propast, Rachota, to byli první kousky složené touto dvojicí. Následovalo hledání dalších muzikantů a po několika zkouškách přišel do kapely Míra Seda.

To vše byl rok 2011 a hned v následujícím roce 2012 přišel do kapely Libor Vohralík a přinesl pár nových kousků, se kterými se v červnu 2012 odehrálo první vystoupení kapely HARDMOK v Jenišovicích na moto sraze, a aby toho nebylo málo, ještě týž večer se odehrál koncert místních kapel v hostinci u Cervinků v Horních Redicích. To byl koncertní začátek zcela ojedinělý a impozantní. V roce 2012 proběhlo ještě několik dalších koncertů a tvořilo se z vesela.

Na konci roku 2012 oslovili členové kapely posledního člena Mika Voigts na pozici zpěváka s tím, že post vyzkouší. Kapela v tuto dobu natočila první demosnímky se stejnojmenným názvem Hardmok se zpěvem natočeným Vladimírem, které posloužili jako studijní materiál. Mike i pro dlouhodobější sporadickou činnost své původní kapely CHARLOTTE po roce přešlapování přijal. Již první zkoušky naznačily potenciál finálního uskupení a po krátkém oťukávání se začalo pravidelně zkoušet a také záhy – koncem roku 2013 - koncertovat. Zkušebnu si kapela přemístila do Dřítče, kde s laskavou tolerancí a podporou obecního úřadu zkouší doposud. Po několika koncertech došlo i k první konfrontaci na poli autorských kapel, když byla formace počátkem roku 2014, spíše z hecu a omylem, přihlášena svým managerem Petrem „Blexou“ Bolehovským do soutěže Hudební Ligy Města Pardubic. Mezi prvními koly a finále, do kterého se kapela probojovala, uběhlo bezmála ¾ roku a po celou tu dobu kapela vystupovala převážně s revivalovými kapelami nadregionální úrovně, na moto srazech i na klubové scéně a koncertovala od Vrchlabí až po Jihlavu. V tu dobu také došlo k výraznému kvalitativnímu posunu jak v oblasti nástrojové, tak i vokální. Byl natočen další demosnímek, který nadále připravoval kapelu k jedinému cíli a tím je natočení desky. Taktéž byly jeho části použity k propagaci kapely u promotérů festivalů a koncertů. Do vystoupení se vetkla pódiová rutina a klid. Rozšířil se také repertoár kapely až na 20 skladeb a postupně docházelo i k nutnému vyřazení některých kusů a vyhranění stylu. Již tak poměrně hráčsky zkušené a precizní složení do sebe začalo ještě více zapadat a začali se v hojné míře množit i hlasy o potenciálu k dalšímu růstu. V současnosti dochází k cizelování jednotlivých kusů pro nahrávací studio tak, aby průběh nahrávání byl co možná nejhladší. Došlo též k nahrání několika demosnímků v „domácím“ prostředí právě za tímto účelem, které jsou z části k poslechu na internetovém profilu kapely v rámci portálu Bandzone (www.bandzone.cz ) . Mezi hraním v klubech se kapela párkrát objevila i na akcích domovských obcí, kde by se měla v průběhu doby etablovat jako na domácí scéně. Základní veličinou je velké souznění jednotlivých členů a respekt k názorům ostatních a i díky věku je zde velká vůle k nalezení podobné řeči. Každý z členů kapely vnáší do muziky osobitý prvek, který je ceněn ostatními členy. Charakteristickými prvky hudby kapely HARDMOK jsou úderné riffy, melodické zpěvné refrény, zajímavé texty a čtyřhlasé vokály s nakřáplým lead vokálem…

Předloni jste vyhráli hudební ligu města Pardubice. Jak se to podařilo?
Tak ani sami nevíme, prostě to byla taková euforie, všechno nás to bavilo a asi to z nás bylo cítit, krom jednoho kola, ve kterém jsme ztratili jeden hlas od jednoho z porotců, jsme dostali všechny hlasy a porazili i plno kámošů z ostatních kapel. Tahle soutěž byla spíš o tom, že jsme se otrkali a skamarádili s dalšími muzikanty. Bylo to fajn.

Přesto, že přihlášení nebylo úplně plánové, tak předpokládám, že účasti nelitujete?
No nelitujeme, hrozně nás to nakoplo a to byl ten největší přínos. Sehráli jsme se a takový úspěch na začátku kapelu hodně stmelí…

Vloni jste nahráli vaše debutové album a to ve studiu Hacienda, Miloše Dodo Doležala. Proč zrovna tam? A jak Vám to sedlo?
Jak již bylo napsáno dříve, na poli rockové a hardrockové scény jsou nároky na kvalitu zvuku, produkci, mixáž a podobně asi největší ze současných populárních a undergroundových stylů. Je tedy více než jasné, že natáčení tohoto materiálu by se měl ujmout někdo, kdo již má s tímto nemalé zkušenosti. Kapela pořídila pár nahrávek na software Sonar, které je možné slyšet na některých mediálních výstupech, ale právě tato skutečnost ukázala ve své nahotě potřebu kvalitní nahrávky a kvalitního externisty. Výběr musí zůstat v rukou kapely, protože právě ta se musí ztotožňovat se zvukem, principy práce, vybaveností studia atd. Důvěra, která bude vložena do produkující osoby i do osoby zvukového mistra je zásadním atributem tvorby a nesmí být podceněna. Z minulosti je známo několik případů, kdy se nepovedlo všechny věci správně skloubit a dělaly se kompromisy na nesprávných místech. Na celém dílku toto pak zanechá nesmazatelnou stopu a je to velká škoda. Jednotlivý členové kapely a způsob jejich práce obecně by měly být dostatečnou zárukou kvalitní volby a erudovaného přístupu k věci.

Kapela se při zkouškách zabývá i takovými detaily, které se běžnému posluchači zdají být naprosto nepodstatné, ale je si vědoma, že kvalitní nahrávka je taková, která je nejenom technicky prvotřídní, ale je z ní cítit hlavně atmosféra. To naopak vyžaduje naprosto živelný přístup k věci bez přehnaných analytických závěrů a hypotéz. Je třeba v pravý čas poslechnout i intuici a cit pro věc. Uvolněnost je někdy víc než precizní technický přednes bez emocí. To je potřeba vidět i ve vztahu ke kvalitě reprodukčních možností (malá rádia x profesionální soustavy apod.). Výběr nahrávacího studia byla tudíž jedna z klíčových věcí a otázek dnů současných. Miloš „ Dodo“ Doležal. Skvělý chlap a odborník na slovo vzatý. Zakladatel Vitacitu, kytarista, skladatel, producent a zpěvák, který spolupracoval s mnoha hudebníky na špici českého hard and heavy. Produkoval několik mladých a nadějných kapel. Sám studoval ve státech hru na el. kytaru, zvláště pak hru Jimmyho Hendrixe. Současně je i nositelem velké pohody při nahrávání a dokáže do desek vnést onu očekávanou a potřebnou živelnost a atmosféru. Nahrávat živě podle našeho názoru umí nejlépe právě on a proto ta volba, otázka byla, jestli bude souhlasit i Miloš. Naštěstí souhlasil a vzal nás do azylu, do jeho jedinečného studia Hacienda, kde stvořil i svá vrcholná dílka z novodobé tvorby. Gen Sumerian, Despekt, Ohněm….atd.

Čtrnáct skladeb na albu, to už je pomalu nadstandard. Přičemž jste jich měli připravených asi šestnáct. Takže s tvorbou nových věcí nemáte problém? Kdo u vás skládá a píše?
Většinu tvorby na první desku složili kluci již v samých začátcích kapely, ale postupně docházelo k předefinování některých částí a k vlivu nových členů, hlavní je přinést kytarový rif a nástřel melodické linky. Na riff a na jeho zemitost je kladen zvláštní důraz a pak už je to otázka geneze na zkušebně. Každý kdo s riffem přijde - hlavně oba kytaristi - si hlídá charakter songu a pak nechá tvořit ostatní členy,
Na první desce jsme chtěli dát našim fanouškům opravdu pořádnou porci bigbítu, aby neměli pocit, že za “ hvězdnou sumu 50 Kč nekoupili zajíce v pytli“  a aby naše první deska byla fakt pecka. Jak se to podařilo, to necháme na nich.
S novou tvorbou to zatím jde. Samozřejmě se nepovede vše, ale to je normální geneze, něco se vyřadí nebo prostě odloží na jindy, ale v kostce už se začíná rýsovat materiál na druhou desku, ve které by mělo být o trochu méně kousků, zato bychom rádi přidali na soundu…

Máte za sebou i natáčení prvního videoklipu. Měli jste dopředu jasno, na kterou věc se klip bude točit? Jak natáčení probíhalo?
Nejdříve jsme chtěli první klip točit na písničku Holky motodivoký, ale je to poměrně náročné na výpravu a tak jsme se rozhodli pro vzájemné oťukání při něčem jednodušším na prostory a lidi. Před tím, než jsme se o točení začali bavit, jsme chtěli celou partičku hlavně představit tak, aby příběh nepřebyl duch muziky a členy kapely. Výběr režiséra byl otázkou geneze, při které hrála hlavní roli naše kamarádka a skvělá grafička Francouzka, která se nám stará o design jako celek a je autorkou veškerého grafického zpracování. Právě ona přišla s revoluční myšlenkou dát příležitost Jardovi Beranovi, 22-ti letému mladému režisérovi. Po seznámení se s jeho tvorbou bylo vyřešeno. Jeho přístup je osobitý ale snažili jsme se mu do toho moc nezasahovat a myslím, že se to vyplatilo…
Natáčení jsme zvládli během 18 hodin a probíhalo v naprosté pohodě. Narazil se soudek piva, které jsme si sami nechali vyrobit s naším názvem a pak již jen probíhala ona egomasáž.

Jako jedna z mála kapel u nás máte vlastní značkové pivo - Hardmok. Čí to byl nápad? Bylo to náročné zrealizovat?
Na rovinu, nápad se vlastně zrodil již na samém začátku při vymýšlení nápadu na název kapely. Tak nějak název nebyl vždy prioritou kapely a soustředila se spíše vždy na hudbu, ale nějaký název být musel a tak padla volba na složeninu evokující styl – HARD a pivo jakožto lahodný nápoj – MOK. Poté po pár sporadických pokusech o oživení myšlenky spolupráce s dvěma malými pivovary jsme se dostali až na přelom roku 2016/17. Po dvoudenní anabázi ochutnání, schůzek zaangažovaných lidí a chlapských slov to dopadlo a během měsíce bylo dohodnuto. Křest klipu jsme trochu oddálili a pokřtili klip a jako speciální překvapení i pivo na jednom velkém mejdanu pro 100 lidiček a fanoušků u nás doma ve Dřítči…. Pivo HARDMOK je nefiltrovaný a nepasterovaný klasický pivo s hořkou chutí vyrobený pouze z českých produktů, a v unikátních podmínkách pivovaru Letohradský Jelen. Sládek Zdenek Kalous odvedl mistrovskou práci a pivo je doladěno přesně podle našich představ. Nebolí po něm hlava a má 4,5 % alk. Etiketu dotáhla Francouzka - jak jinak a bylo hotovo. Pivo je v normálním prodeji na objednávku bez jakýchkoliv finančních nároků kapely, naší podmínkou je pouze kvalita a zachování grafických prvků etikety a šíření našeho jména.

Hráli jste například s Törrem, Komunálem, Krausberry. Považujete to za jakýsi profesní úspěch? Ty nabídky přichází z agentur, od interpretů, nebo od Vás?
To je široká otázka, ale odpověď bude asi krátká. Koncerty s takovými kapelami jsou pro nás fakt velká zábava a zatím si to neskutečně užíváme. Zahrajeme, sklidíme aparát a celý večer se bavíme. Prostě super. Lidi nás docela berou a to je asi to nejdůležitější pro nás a i pro kluky ze známějších kapel.
Nabídky jsou po různu, někdy se dohodneme na nějakém hraní, někdy nás osloví pořadatelé, někdy se doptáme sami, prostě směs všeho. Pro kapelu našeho ražení není lehké se prosadit, ale netlačíme na pilu, hlavně si užíváme společný hraní, zkoušky a zábavu. Zas bychom asi nechtěli hrát rutinně dvakrát týdně a ani nevědět kde…. Víš jak…
Často hrajeme na charitativních akcích a beneficích a výtěžek věnujeme přímo na konkrétní věci třeba pro nějaké postižené dítě. Hodně spolupracujeme s nadací Jirky Huga Hučka Naděje z kamionu..

Na závěr se zeptám, co plánujete dál? A kde Vás můžou fanoušci v nejbližší době vidět?
Do budoucna máme pořád stejnou strategii. Hrát svojí autorskou muziku, na své postavené aparáty, které jsou mimochodem z velké většiny naprostými originály, bavit sebe i naše fanoušky naší zábavou a ne tím, co nám diktují všudypřítomné reklamní spoty a pít poctivý český pivo a ne korporátní europiva. To je naše filosofie. Deska č.2 je rozpracovaná a točení klipu na další kousek se připravuje. Je to pro nás prostě zábava a tak se budeme bavit.
Fanoušci nás můžou vidět na živých koncertech, jejichž ucelený seznam se pravidelně aktualizuje na portálu www.bandzone.cz/hardmok, na našich FB stránkách či profilech jednotlivých členů, našich www stránkách www.hardmok.cz a samozřejmě na koncertech kapel s kterými hrajeme apod.

Skupina ROOT z Brna, která letos slaví 30 let, přináší na loňské albové novince pokračování příběhu o hrdém národu Kärgeräs, který navazuje na stejnojmennou desku z roku 1996, která dnes má kultovní statut. Album „Kärgeräs – Return from Oblivion“ (Kärgeräs – Návrat ze zapomnění) přináší pořádnou porci mystického metalu, jehož temnota je pro ROOT naprosto typická.
Kapela si za celou éru prošla celou řadou personálních změn. Jediný, kdo zůstává je sám velký šéf, Jiří Valter alias Big Boss, zpěvák a hlavní persóna. Současnou sestavu dále tvoří Igor „Igorr“ Hubík – basa, kytara, vokály, Aleš „A. D.“ Dostál – kytary, basa, Jan „Hanz“ Konečný – kytary a Pavel „Dred“ Kubát – bicí. Ono je docela těžké určit, kdo na co hraje. Členové ROOT jsou mistry svých oborů a multiinstrumentalisté zároveň. Big Boss začínal třeba jako bubeník!

Mezi deseti kompozicemi najdeme také instrumentálku a pro blackmetalovou kapelu naprosto netradiční akustickou skladbu. Stejně jako před dvaceti lety je příběh mýtického národa Kärgeräs uceleným příběhem. V rozsáhlém bookletu lze nalézt anglické originály textů a také jejich český překlad, takže si našinec může přečíst, o čem tento příběh je. Pro věci neznalé uvedu jen, že hrdý národ Kärgeräs byl v roce 1996 zničen a uvržen do zapomnění, odkud se na aktuálním nosiči vrací. Kärgeräs byli válečníci kdesi na matičce Zemi ještě před příchodem Homo Sapiens.
Ačkoliv je ROOT označován za blackmetalovou kapelu, tato nahrávka by se dala spíš zařadit do škatulky dark metalu, tedy temné muziky se silnými melodiemi a typickým variabilním vokálem Big Bosse. Výlety mimo blackmetalové pole patří k tvorbě kapely stejně jako ten nejčernější kov. Mám tuhle kapelu odjakživa rád, takže moje recenze je ovlivněná dlouholetým poslechem všech ostatních počinů ROOT i sólových desek jejich současných a bývalých členů.

„Návrat ze zapomnění“ začíná „Životem démona“, tedy skladbou „Life of demon“, který je zpovědí Velkého Mága Equirhodonta. V příběhu dále vystupují postava krásné Rullbrah, Rodäxx, Lykorian a Raon. Všechny hlasy obstarává sám Big Boss. Smekám před jeho hlasovým rozsahem. Je na místě zmínit, že se Velký Šéf nedávno dožil 65 let a je zřejmě nejstarším činným blackmetalovým zpěvákem na světě. Rockpalace tímto gratuluje!

Hudba přesně koresponduje s obsahem textů. Je barevná a nápaditá, temná a melodická zároveň. Jde skutečně o velkolepé dílo, na které jsem se osobně hodně těšil.
K písni „Black Iris“ existuje i klip, který je k vidění na jůtůbku. Video je sestříhané z koncertu v brněnské Melodce. Již zmiňovanou tesknou akustickou skladbou je „Moment of Hope“, v níž žádá o slovo Eqirhodontův syn Lykorian. Chce, aby Velký Mág vrátil život Národu Kärgeräs.

Příběh „Návratu ze zapomnění“ končí skladbou, která je zároveň otázkou „Do you think is it the end?“. Odpovědí je strohé „No“. A je tomu skutečně tak, Big Boss má složené třetí pokračování Kärgeräs stejně jako jedenáctou desku, která do trilogie patřit nebude. Těším se!

Aktuální počin vydaný u polské firmy Agonia records se velmi dobře prodává. Ze zákulisí skupiny jsem se dozvěděl, že disky rychle mizí, proto s nákupem neváhejte.
Jan Holý