Není úplně běžné, aby holky hrály bigbít a aby představitelka něžného pohlaví hrála na bicí. Dámy bubenice bych napočítal na prstech možná jedné ruky. O to vzácnější je pro mě možnost vyzpovídat opravdovou dámu za bicíma, Moniku Monďu Andělovou.
Začneme takříkajíc od začátku. Jak jsi začínala, máš nějaké oficiální hudební vzdělání, nebo jsi samouk?
Díky za ten úvod. Teď se budu červenat ;) Zdravím všechny čtenáře tohoto serveru. Moje vzdělání, ha ha… jsem spíše ta varianta „B“. V naší rodině po několik generací zpět bylo zvykem, že se děcka školou povinná učila na něco hrát a byla to pro ně prý pruda ;). Snad jen děda, klarineťák vesnické šumařské dechovky a pak moje sestra, která zpívala ve školním sboru, to k něčemu využili. Ostatní to fakt považovali za zbytečné. No a já, coby prvorozená svých rodičů jsem byla „ušetřena“ a prý aby mi nezkazili dětství, tak mi nechtěli dovolit chodit do „lidušky“, i když mě to tam docela táhlo. Ono i později, když se zvažovalo co dál po základce, jsem nanesla mezi jinými i konzervatoř, ale opět pragmatičtí rodiče zvítězili. Takže jsem čistokrevný samouk. Naprosté základy hudební teorie, notový zápis a nějaké podobné věci jsem sice pochytila na základní škole na hodině hudební výchovy, kde jsme trošku z povinnosti museli foukat na zobcovou flétnu. Takže samouk, po vzoru Cimrmanů, metoda pokus – omyl :)

Vím, že jsi působila v různých kapelách, ale opravdu bych si je netroufl vyjmenovat, je to tedy na tobě. S kým vším jsi hrála?
Tak to si netroufnu taky vypočítat. Nejsem přelétavá a nejsem ten typ muzikanta, co hraje v deseti bandech naráz, ale přece jen občas člověk chce jít dál, nebo jinam než zbytek kapely, nebo přijde lano odjinud. Těch kapel bylo celkem dost, od takových těch pokusů, co nikdy neopustily zkušebnu, až po nějaké celkem zajímavé a navštěvované. Zmíním tedy alespoň namátkou pražskou bandu MOTOR, kde jsem se učila hrát trošku víc metal, hardrockovou východočeskou legendu PROFIL, kde jsem působila pár let, určitě hodně zajímavé a lukrativní bylo pardubické revivalové hraní s RED GUITARS, velmi skvělá parta byla při zaskakování v souboru SATURN z Heřmaňáku, docela fajn zkušenosti jsem pochytala i v přeloučském CRIONICU. No a pochopitelně asi nejvíc byl EPITAF. To bylo pro mě kdysi zjevení, kapela, která dělala show podle mého gusta. Kdysi jsem se dostala jako náhodná divačka na koncert, když EPITAF křtil album „Noc duchů“ a tam někde jsem si řekla: „Jo, v téhle bandě chci prostě hrát“. A za nějaký čas mi osud dal šanci do epitafího vláčku naskočit na uvolněnou bubenickou židli a pár let tam otloukat bubny. Mám pocit, že to bylo tak 4 nebo 5 let.

Na které angažmá nejraději vzpomínáš?
Nejvíc vzpomínám na to, co pro mě bylo „netuctové“. Takže rozhodně to byl už ten zmíněný EPITAF, ale hodně taky RED GUITARS , revival v kostýmech, s projekcí, hraní třeba i v několikahvězdičkovém hotelu, nebo pro jinou „lepší“ společnost, než kterou jsem tehdy znala z klubů, festů a tancovaček. No a naprosto famózní zážitky, na které nezapomenu, je bubnování v projektu rockové opery ZAJATCI ČASU. To je naprosto jiná práce, desítky účinkujících, vymazlená scéna se spoustou efektů a rekvizit, spousta sólistů i sboristů, tanečnice. Prostě divadelní prostředí mi učarovalo a hrát scénickou muziku do představení naživo, a to vždy před vyprodaným sálem, to asi moc muzikantů nezažívá. Plný klub, nebo pařící dav na fesťáku, to je hodně silné, ale nacvakané divadlo a aplaus ve stoje, to je vyšší level. Tedy pro mě jo.

Máš jako bubenice nějaké vzory, klidně jmenuj ženy i muže?
Tak jak se z tohohle vykroutit, já totiž přímo vzory nemám ;) Jasně, že mám své oblíbence, ale tak nějak nikoho nebaštím od začátku až do konce. Aby to bylo ještě srozumitelnější, nemám potřebu ani ambice někoho napodobovat a kopírovat. Mám asi trošku svůj styl, nakonec to samoučení mi k tomu dává plné právo :)) Ale chceš jména... oukej… Hodně obdivuji energický „drajv“ a smršť nejvyššího levelu, jakou umí Milda Meier. Obdivuji techniku Lukáše Doksanského, do určité míry i „kompjůtr“ v těle Klaudy Kryšpína, strojovou přesnost Marka Žežulky, takovou tu profesorskou techniku od Martina Vajgla a Vaška Zimy. Prostě současná česká rocková špička mezi bubeníky mě inspiruje takřka komplet ;)
A abych trošku ukázala i světová jména, tak hodně jako metalistka obdivuji Mika Terranu. Za bicíma je to ďábel, a když jsem měla možnost jej poznat osobně, zjistila jsem, že je to hrozně veselý týpek. Stejně jako třeba mladá Němka Anika Niles. Moc mě inspiruje i firemní hráčka GRETSCH (na tu značku bubnů hraju také) Hannah Ford. Není to tak dlouho, co jsem byla mezi pár desítkami vyvolených na semináři s Todem Suckermanem. Hodně inspirativní Pan bubeník!

Co poslouchá bubenice za muziku? Předpokládám, že si vybíráš mistry svého oboru.
No takhle bych to neřekla, ale je pravdou, že to, co poslouchám, by asi bez skvělých bicích mému vkusu neobstálo. Mám ráda tvrdší rock/metal ale pěkně s melodií a nápadem. Naprosto u mě vedou domácí DYMYTRY a ze světových pak NIGHTWISH. Hodně příjemnou záležitostí na poslech se mi ukazuje třeba kapela SKILLET. Prostě něco objevím a pak to poslouchám, dokud mě to neomrzí ;)
Z českých přátel pak vypíchnu třeba skvělý rock s fúzí mistrovských housliček, KAPRIOLA nebo mostečtí ghotici CARPATIA CASTLE. Ač jako bubenice obdivuji mistry, tak moc nemusím takové ty bubenické kapely, výjimkou je DRUMPHONIC Hanze Sedláře. To je prostě hodně velká machrovinka, ale na poslouchání to chce pohodlné křeslo, kvalitní bedny a sklínku dobrého pití, dlouhý kouř. Prostě pohodičku, aby mi neuniklo nic z propracovaných skladeb. Jenže mám nějak málo času na poslouchání. A víš, že třeba v posledních dnech jsem vytáhla ze šuplete hity Jirky Schelingera, Pavola Hammela a Viktora Sodomy?? A sjíždím si je. Vím, je to stále „tuzemsko“ ale mě se líbí, že tady se prostě muzika uměla a umí dál! A to je moc dobře.

Vždy jsem obdivoval bubeníky, že za celý koncert většinou neslezou z pódia. Většinou těsně před finálem ještě musí předvést sólo na bicí, zatímco si ostatní dají v zákulisí pauzičku. Jako drummerka musíš mít výbornou kondičku, co pro to děláš?
Ano, bubny jsou specifické v tom, že se hraje skutečně celým tělem a ač je to v kategorii „umění“ tak je to do jisté míry i sport. Alespoň tedy rocková muzika v tom tvrdším spektru. Já tedy sportuji. Od jara do podzimu jezdím trošku na kole (tak kolem 100 km průměrně za týden) a taky běhám. Poslední čas jsem propadla kouzlu extrémního „cross run race“ závodění. Kdo neví, co to je, tak si může na YouTube najít nějaký závody ze seriálu Gladiator race, Spartan race a podobně. Je to náročné, ale paradoxně to nabíjí fyzicky i psychicky. Když se to ale sejde, tak je to mazec, ráno závodit a večer koncertovat ;). Mimochodem už jsem vytáhla zatím jednou, na závod i kamarádku Kajdu, bubenici THE AGONY. Taky se jí to, myslím, zalíbilo :-p

Viděl jsem tě hrát se SALIERI rockovou operu Zajatci času a musím říct, že mě obě představení v Chlumci nad Cidlinou nadchla. Co tato představení znamenala pro tebe a pro ostatní členy kapely? Považuješ to za dosavadní vrchol svého snažení?
Ty jsi viděl dvě, no my to hráli čtyřikrát. Co to pro mě znamená, už jsem psala někde výše u jiné otázky. Znamená to hodně. Nevím, jestli vrchol, ale určitě jeden z těch mezníků, top bodů kariéry. Prostě je to hodně. Po stránce emocí i po stránce zkušeností a zážitků. Na tomhle jsme se shodli všichni do jednoho z bezmála 30 lidí v týmu „Zajatců“.

Další repríza opery se měla odehrát v Kolíně? Protože jsi z Kolína, tak bys hrála vlastně na domácí půdě. Určitě by přišla spousta známých a kamarádů. Asi tě mrzí, že z představení sešlo. Co k tomu řekneš víc?
Ano, těšila jsem se, že to bude opět všechno fungovat, že naskočí ty emoce a prožijeme si znova tu spolupráci s kolegy, se kterými se jinak maximálně míjíme, neb hraje každý v jiné domovské kapele. Mělo to být fajn. Mělo to být poprvé formou zájezdového představení a rovněž poprvé v klasickém kulturáku, tedy ne v divadle. Ano, jasně že jsem se chtěla před přáteli na domácí půdě trošku i vytáhnout a blýsknout. Bohužel z toho sešlo. Představení autor muziky i libreta, Tomáš Treichel, odvolal. Mrzí mě to i proto, že jsem kdysi Zdenka Hejduka, ředitele Měks Kolín právě s kapelníkem SALIERI seznámila.

Proč se tedy v Kolíně Zajatci neodehrají?
Zájezd mimo domácí scénu, navíc s hudebně-divadelním představením mimo divadelní prostory, to skýtá mnohé technické zádrhele a složitosti. Dle mě ne neřešitelné. Bohužel já nejsem ta, která tyhle věci zná, nebo má kompetence je řešit a za celý tým nějak jednat. Takže i když se mi to nelíbí, a moc tomu nerozumím, tak představení bylo zrušeno.

Od šéfa kolínské kultury vím, že oficiálním důvodem je snad absence opony v jinak nádherném sále. Osobně jsem v Kolíně byl na několika koncertech a sál kulturáku je prostě parádní. Bolševická budova sice hyzdí roh historického náměstí, ale jako kulturní stánek svoji roli plní podle mě na jedničku. Místo opony by se mohlo ztlumit osvětlení jeviště i hlediště a ta přestavba by se mohla stát součástí divadla. Opravdu stojí chybějící opona za zrušením opery? Mně by to přišlo malicherné.
Ano i ne. Tedy asi opona také. Vážně nechci prát špinavé prádlo na stránkách médií, ale strhla se kolem toho uvnitř naší kapely nechutná blamáž plná nedohod, přehmatů, osočování a napadání a následně složitá povaha autora celého díla, respektive nějaká forma jeho ega a mu v afektu zavelela, představení, na něž už běžela reklama a předprodej, prostě skrečovat.

Tvé společné cesty se SALIERI, a tudíž i se Zajatci času, se teď čerstvě rozešly. Co za tím vězí? Klasická ponorka, nebo dlouho neřešené problémy?
To jsi trefil přesně. Ona nechutná blamáž se Zajatci, o které píšu výše, byla definitivní tečkou. Ale dlouho neřešené problémy plus paličatost vedoucího kapely. Už hromadu měsíců nebyla v kapele jednota v názoru, jak a co dělat dál. Do toho ta „schýza“ v jedné linii klasické koncertování se SALIERI, a v druhé linii rocková opera ZAJATCI ČASU. Fakt nechci zacházet do detailů, ale píšu to v množném čísle. Nejen já, ale i někteří další členové viděli věci jinak než kapelník. Bohužel ten nedával moc prostoru k diskuzím. A když se prostor našel, tak se z jeho strany nehledal nějaký průsečík, konsensus, prostě kompromis, či optimální řešení. Ono i tvorba nových věcí už byla především jen v režii kapelníka. My ostatní jsme neměli šanci na jakoukoliv invenci, tedy neměli možnost fungovat za sebe. Je asi pochopitelné, že tohle nepůsobí nijak dobře na kompaktnost kapely, naopak ta nejednota a frustrace z kumštýřského utlačování nás ostatních nutně působila i nepohodu až nervozitu. Tak nějak po kapkách odkapával kalich nechuti a já si stále uvědomovala, že tohle už není to, co chci a že je čas jít dál. Původní plán jsem měla jiný, ale bohužel ta blamáž kolem kolínského představení, a hlavně kapelníkovo nevyzpytatelné jednání, vše urychlilo a tak jsem odešla na hodinu. Mimochodem ze stejného důvodu a ve stejný den odešel ze SALIERI i basák Rosťa Karban. Přidali jsme se k celé řádce muzikantů, kteří s Tomášem v minulosti spolupracovali, ale pak se rozhodli nepokračovat dál. Za všechny můžu jmenovat třeba Radka Řezníčka, Honzu Dlouhého, Martina Drobného nebo Dargi Plauterovou.
Každopádně to nemá vyznít jako výpad, nebo že snad cítím nějakou zášť. To vůbec ne, pevně věřím, že kapela najde adekvátní náhradu, možná že personální změna přinese i lepší podmínky a náladu v kapele a prospěje to především fanouškům, protože hudební i textové nápady Tomáše Treichela jsem vždy považovala za skvělé a ani teď názor neměním. Sporná je jen forma realizace. Rozhodně v kapele je potenciál bavit fandy kvalitní a líbivou muzikou.

Na podzim loňského roku jsi se začala věnovat nové dívčí kapele, která nese vtipné a zároveň úderné jméno FURIE? Představ nám vaši novou partu.
Líbí se mi slovo „dívčí“ :)) Kapelu tvoří samé dámy, co už něco málo pamatují :)) FURIE vznikla na sklonku minulého roku. Vše je tedy čerstvé a jak už jsem psala v nějakém prohlášení pro media, na podia se plánujeme podívat někdy v létě. Nechceme náš start uspěchat. Rády bychom si vše vyladily tak, aby z nás šlo to, co je aktuálně nejvíc, co umíme a známe. Navíc jsme autorskou českou kapelou, a i když už nějaký materiál byl vzat z šuplíkových zásob a makáme na něm, tak tvoříme i aktuálně věci nové. A chceme spolupracovat i s externími autory... zrovna třeba jednu z prvních věcí, na které jsme mákly, „Hey, čerte“, složila kytaristka Katka Pelíšková (Ryšavá), známá jako Santa Morella z kapely GAIA MESIAH ;)

Kdo se tedy skrývá jménem FURIE?
Bubny mám na starosti já, kytaru a back vokál zastává DÁŠA ŠŤASTNÁ (můžete pamatovat mimo jiné z DRAKAR, KSICHTIES nebo PANIKY). Frontmankou se vším, co k tomu patří, je naše eso, TÁŇA MÁŇA POLÁČKOVÁ. I ona toho prošla spoustu, ale poslední roky brázdila republiku se svým JANIS JOPLIN REVIVALEM. Post basy nemáme definitivně obsazen. Sháníme, vyjednáváme, máme nějaké vytipované kandidátky, ale definitivní slovo nepadlo. Protože basa je důležitá, vypomáhá nám strašně skvělá JARKA DOKSANSKÁ. Bohužel její závazky k PINK GRRRLS REVIVALU, plus rodina, ji nedávají prostor, plně se věnovat nám a my, ač se smutkem, to respektujeme.
Jestli tohle čte nějaká pohodová basačka a chce se k nám přidat, určitě neodmítneme vyzkoušet, popovídat a rozhodnout se vzájemně. Základnu máme v Kralupech nad Vltavou. Takovou tu virtuální pak na Facebooku. Stačí hledat podle názvu naší bandy. Tam je těžiště zpráv, informací a zatím jediný oficiální kontakt na nás. Nechceme uvádět nějaké privátní emaily či telefony, neb zatím nemáme oficiální management, a pak by to mohlo být matoucí. Každopádně pokud si nás někdo chce do svého klubu nebo na svoji akci bookovat, může právě přes ten „fejsbůk“ a my už na podzim budeme plně k službám. A že se na fanoušky už teď těšíme, to asi, Honzo, netřeba rozvádět… ;)

Jak už bylo řečeno, FURIE jsou holčičí rocková kapela. U nás v práci jsme muži v opozici, většina kolektivu jsou žen a ony samy si stěžují, jaký je to slepičinec. Promiň mi ten výraz. Nebojíš se, že mezi děvčaty nastane ponorka rychleji než ve smíšené partě?
Kdo se bojí, kadí v síni. Tak nějak se to říká. Teď je vše v euforii, zájem o dění a o nás je větší než jsme čekaly a to je fajn. To přináší radost a společné vypiplávání skladeb i věcí kolem kapely, pak souznění a pohodu. Jasně, že přijde chvíle, kdy to trochu opadne a kdy si třeba i vjedem do vlasů. Věřím však v zdravý rozum a schopnost empatie každé z nás. Víc k tomu asi těžko psát. Čistě dámský band jsem nikdy neměla a popravdě ani nechtěla, aby to nebyla ta tebou zmíněná „slepičárna“ :)) Ale vidíš, jak to osud skoulí. Naše babská kapela se hlásí o svůj kousek Slunce ;)

S „Furiemi“ jste na novém začátku. Jakou zvolíte taktiku? Co nejvíc hraní nebo „masírku“ přes sociální sítě anebo třeba pouštění svých skladeb volně do internetu?
Taktika, to je takové divné slovo. Ale tak jasně že do toho trošku šlapeme. Nepodceňujeme sociální sítě, nakonec Facebook je fenomén a lajky na naší stránce a příspěvcích utěšeně přibývají. A to jsme ještě nehrály :)) Takže tohle už odstartovalo a drbárnu na sociální síti budeme podporovat. Plánovaně chceme z prvních nacvičených skladeb vybrat 3 až 4 kousky a natočit jakýsi promo singl, prostě nějaký materiál pro podporu sjednávání akcí, ale i jako naši regulérní prezentaci směrem k mediím i fanouškům. No a pak hrát. Živé hraní je to hlavní, co by snad chtěl každý muzikant. My tedy rozhodně chceme hrát. Hodně, často, prostě se shodujeme na potřebě dávat lidem svoje písně a cítit naživo jejich reakce. Hrát, hrát a hrát, to je oč nám jde.

Můžeme tě v dohledné době vidět na živém hraní?
Tak tohle konkrétně neodpovím. Svým rychlým a ne úplně tak plánovaným odchodem ze SALIERI jsem samozřejmě odmázla i sjednané koncerty s nimi. Pochopitelně, budu-li požádána, nemám problém nasmlouvané akce odehrát, ale zatím jsem o to požádána nebyla. Tedy se zdá, že budu po práci odkázána jen na zkušebnu a plné nasazení s FURIEMI, aby se termíny živých hraní mohly třeba plánovat dříve. Asi tak...

Sleduješ naši hudební scénu? Je tu něco, co tě poslední dobou nadchlo nebo naopak zklamalo?
Samozřejmě sleduji. Ne fanaticky, ale tak nějak dost. Navíc se na české rockové scéně sama pohybuji dost let a hodně z kolegů považuji za své přátele a známé. Negativa snad ani přímo ne. Trošku mi vadí trvající boom revivalů. Rozuměj mi tak, že proti dobrým kopiím nic nemám. Ale mám na mysli revivaly souborů, které můžeme běžně i v našich krajích stále potkat naživo a v originále. To moc nechápu, nicméně takových revivalů a tribut kapel je spousta a lidi na ně chodí, pořadatelé jim slušně platí a skutečně originální autorské kapely pak mají nelehkou pozici se do diářů promotérů se svými koncerty zařadit.
Pozitivní je trend comebacků. Nějak se roztrhl pytel s kapelami, které vstávají po letech z mrtvých a zase frčí. Je moc fajn, že jejich někdejší fanoušci na ně nezapomněli a přijdou i dnes, navíc s mladší generací třeba svých dětí. Když budu konkrétní, tak třeba Brňandy z LORETTA, nebo mě v mládí hodně blízká polabská legenda IRAS a další a další.
Stejně tak se mi líbí ta hudební emancipace. Stále víc holek se chytá kytar a bubenických paliček a drtí mazácky solidní muziku. Ani spočítat to nejde. Jedny z těch nejnovějších jsou třeba FURIE. Znáš je?? :))
A taky nejde nezmínit ten průlom českých rockerů do světa, třeba taková GÁBINA GUNČÍKOVÁ dělá skvělou kariéru ve Spojených státech, nebo mladičká bubenice VERČA LUKEŠOVÁ spolupracuje s ikonami německé metalové scény. A další, KIRK BĚHUNEK, MILDA MEIER. Český muzikant bude brzo značkou světové kvality!

Jsme na začátku nového roku, ty máš novou kapelu. Co bys přála FURIÍM a co našim čtenářům.
Tak samozřejmě všem zdraví, štěstí, pohodu, úspěch, nějaké ty zlaťáčky taky přijdou vhod, prostě mějme všichni krásný rok 2017.
Naší kapele přeji brzké nalezení basačky a aby vše šlo tak dobře jako dosud dopředu. Přeji nám skvělé fanoušky, dobré nápady, chápavé promotéry, kteří nás budou zvát na festivaly a do klubů, rádia která nás budou chtít hrát a zvídavé novináře, kteří nás ve volnu mezi koncerty budou zpovídat ;) Prostě přeju nám, aby 2017 byl rokem FURIE a startem něčeho co bude bavit Vás i nás.

Díky, Honzo, za otázky.
Já děkuju za příjemné dopisování a držím palce tobě i FURIÍM 
Jan Holý

Jsou různé druhy a odrůdy Citronů, ale jen jedna kapela na našem rockovém poli pod tímto názvem již přes čtyřicet let mačká posluchačům uši.

Citron v poslední době potkalo mnoho nešťastného od úmrtí Standy Hranického, přes odchod čtyř členů z pěti, až po dohady o práva k písním s těmito členy, kteří tuto kapelu opustili a založili kapelu Limetal a pokračují v muzice dál.

Po tříletém čekání se nás rozhodl Citron ovlažit vydáním nového alba pod názvem Rébelie Rebelů. Album obsahuje celkem 13 úplně nových písní. Vydání tohoto alba předcházelo vydání dvou stejnojmenných EP. Řadová deska však vyšla až nyní. Byla nahrána v této sestavě: Radim Pařízek - bicí, Ladislav Křížek – zpěv, Djorde Erič – kytara, Pavel Hanuš – kytara a Jiří Rain – baskytara.

Kapela se netají tím, že na albu usilovně pracovala rok a půl a je věnováno všem „rebelům“. Ovšem pokud od tohoto alba očekáváte nějaké zásadní poselství, tak zde vás musím zklamat, nedočkáte se jej. Album je spíše vydané jen jako „truc deska“, aby bylo kapele Limetal ukázáno, že současný Citron žije a funguje v plné síle i bez původních členů. Celkový zvuk alba není špatný, má nádech rebelské temnoty a zamyšlení se nad různými postoji k životu a tomu, kam by měl a chtěl pravděpodobně Citron směřovat do budoucna.

Oceňuji, že kapela věnovala dostatečný prostor vyznění jednotlivých nástrojů v jednotlivých skladbách. Mám-li se ovšem zamyslet nad zpěvem Ládi Křížka, je zde jedno mínus. Láďa se pokouší o návrat o několik let zpět, kdy ještě byl mladý, krásný, plný ideálů a především se skvělým hlasovým rozsahem. Nyní se na Láďovi podepisují léta a je vidět, že jeho zpěv trochu uvadl. Kromě zpěvu Ládi lze také na CD zaslechnout doprovodný zpěv zpěvačky Tanji. Ovšem vydržíme-li až na předposlední píseň celého alba Tanju zde můžeme slyšet v jedné celé písni.

Nová sestava nám na albu i vyprodaných koncertech ukázala, že jí to spolu šlape a hrají to, co chtějí a jak to chtějí dělat, tedy po svém. Možná i samotný název desky Rebélie Rebelů nám tak napovídá, že Citron, už nikdy nebude Citronem, jenž býval. A jejich nejúspěšnější éra upadla jenom do našich srdcí a vzpomínek. Já osobně bych od alba kapely Citron rozhodně očekával více ať, už textově či pěvecky.

Já osobně věřím, že to to album si své posluchače najde. A budou i tací, kteří si jej ve svém přehrávači budou pouštět do nekonečna. Já mezi nimi nebudu, neboť mě album ničím zvláštním neupoutalo. Není na něm nic nového a ani výrazného, co by v člověku ponechalo nějaký dojem a myšlenku na to po albu znovu sáhnout.

Tato deska rozhodně nebude patřit mezi klenoty v diskografii kapely Citron a však jako počátek něčeho nového je to to album plně dostačující.

Příjemný poslech, vám přeje.

Martin Fejfar

Pamatujete si klávesáka Mílu Orcígra (ročník 1966), který hrál v řadě západočeských rockových kapel v čele s legendárním TURBEM? Právě tenhle mistr černobílých klapek vydává hned zkraje roku svoji bestofku. Míla totiž působí na české rockové scéně již od roku 1982, kdy někteří z nás ještě tahali kačera. Letos oslaví 35 let aktivní muzikantské činnosti v neuvěřitelném počtu rockových kapel a symfonických orchestrů. Mimochodem, víte, že vystudoval na konzervatoři vedle varhan také lesní roh!
Tenhle sympaťák má neuvěřitelně bohatý záběr. Skládá a hraje scénickou muziku, věnuje se rockové a částečně i vážné hudbě, vystupuje s revivalem i autorskými projekty, skládá a hraje též muzikálovou a divadelní muziku.

Na aktuálním výběru přináší 16 kompozic na ploše 67 minut. Překvapivě nejde čistě o instrumentální muziku, i když orchestrálky tvoří podstatnou část Orcígrovy tvorby. Míla si totiž pozval řadu kamarádů. Zpěvu se ujali pánové Tomáš Navrátil, Radomil Zíka a Zdeněk Jakubec. Bicí a perkuse obsloužili Roman Krajdl a Milan Řánek. Trojici kytaristů tvoří Tomáš Navrátil, Miroslav Jabko Hanuš a Michal Rajtmajer. Navrátil, Jabko a Rajtmajer si brnkli i na basu. K nim se přidal ještě Jiří Tričler. Co jméno, to pojem na západočeských tancovačkách. Slovo tancovačka neberte nijak hanlivě. Je to druh zábavy, na které jsem vyrostl a mám k němu dodnes kladný vztah.

Zvláštní kouzlo mají zpívané kusy. Hodně se mi líbí „Proroctví“, které má hitové ambice díky snadno zapamatovatelnému refrénu. Výborná je taky „Pangea“ s hlasem Zdenka Jakubce.

Jenže ani skladby beze slov nejsou žádnou instrumentální onanií. Míla je šikovný skladatel. Zatímco jeho „Toccata“ na mě působí takřka sváteční chrámovou atmosférou, pak třeba „Prelludium E&\V“ je jako z vědeckofantastického filmu. Dovedl bych si představit podobný mimozemský motiv například v seriálu Návštěvníci, ke kterému chovám dodnes bezmezný obdiv. V podobném duchu se nese i hned následující zpívaná „Až se rozední“.
Muzika Míly Orcígra je hravá i dravá. Těžko by šla šoupnout do jedné škatulky, jeho tvorbou se prolínají různé styly a přitom je rukopis autora jednotícím prvkem. Kéž mu to ještě dlouho vydrží.

Jan Holý

Jirka Hopp rockový veterán, kterého pamětníci znají především jako zpěváka, který měl nastoupit po tragické události Jirky Schelingera do připravované hard rockové záležitosti Franty Ringo Čecha – Zemětřesení, které o mnoho let později vzkřísil Brichta a spol. Bohužel zůstalo u singlu Zemětřesení a Strážce majáku a s Jirkou Hoppem si dnes budu povídat.

Jiří ahoj a jako tradičně, ty a hudba, jak jste se potkali, jak jsi začínal?
Už v šesti letech jsem začal sólově zpívat v dětském plzeňském sboru. Má první písnička na veřejnosti, na kterou si pamatuji byla: "Kokrhej kohoutku, kokrhej vesele, nevěsta je smutná, ať se nám zasměje." Díky otci, který byl lampasák jsme se odstěhovali na okraj Prahy do Klecan. Ještě jako školou povinní jsme s kamarády založili první kapelu The Stomatch Band. V té době jsem poslouchal kapelu Creedence. O dva roky později jsem přešel do kapely Evangelium, která vystupovala na pravidelných odpoledních čajích v místním sále Na Rychtě. Po rozpadu Evangelia jsme se spojili s kytaristou s muzikanty z Roztok a založili kapelu Odpadky, později s názvem Acylpyrin. Objížděli jsme okres Praha-východ a Praha-západ a v té době jsme při vší skromnosti neměli konkurenci. Zde jsem se potkal se skvělým bubeníkem Zbyňkem Adamem. Jeho mladší brácha Karel, tehdy dvanáctiletý, si po vzoru Zbyňka založil dětskou kapelu a vzor šel tak daleko, že byl jejich název kapely odvozen od našeho. Acylpyrin - prášek, Vitacit - dětský prášek. V té době jsem jako jediný vyzpíval píseň "Child in time" od Deep Purple a "Telegram" od kapely Nazareth. Později do kapely přišly dvě nové tváře, Milan Vašíček (baskytara) a Vláďa Koudelka (zpěv). Byla to slavná éra narážející na bolševické zákazy. Kapela se rozpadla a Zbyněk založil novou Rock Automat s kterou jsem jen hostoval a vzal jsem nabídku kapely Prevence, kde jsem se potkal s Viktorem Sodomou. V Rocku Automatu jsem se potkal s Hankou Zaňákovou (Lucií Bílou), kterou vlastně Zbyněk objevil. Vystupovali jsme na koncertech a tanečních zábavách. Vojna přerušila mé muzicírování. Po návratu mi zavolal Zbyněk a pozval mě jako hosta na vystoupení na festiválku v Černošicích v hotelu Kazín. Tehdy tam vystupovala i kapela Orient o které se hodně mluvilo, že je dost dobrá. To byl asi zásadní zlomový okamžik. Tehdy mě hned po vystoupení oslovil Karel Jenčík, v té době jeden z našich nejlepších bubeníků (Energit, Jazz Q, Orient, držitel čepičky slávy) a zakladatel kapely Abraxas Ivan Sekyra. Hodili mi lano do nově vznikající kapely Projektil. Zavřeli jsme se na půl roku do zkušebny a připravovali komponovaný pořad včetně projekcí, světel, magnetofonových předehrávek, prostě naprosto jiný a profesionální přístup. Zde vznikaly písničky z hlavy Ivana a baskytaristy Zdeňka Fáka včetně dnes slavné Zahrady ticha, na které mám i svůj aranžérský podíl. Rockový fanoušci, kritici a muzikanti byli plni očekávání naší premiéry. Ta se uskutečnila ve Vinohradské Dvojce. V zaplněném hledišti byli jen muzikanti, kritici, novináři a samozřejmě estébáci. Hned po premiéře jsme obdrželi nabídku od ÚV SSM, účastnit se festivalu v NSR s názvem "Rudé letnice." Málo kdo by takové nabídce odolal, podívat se do vysněného ráje. Náš odjezd se sice trošku zkomplikoval, neboť nás soudruzi prezentovali pod názvem "Rudý Projektil." Nakonec jsme do Gevelsbergu odcestovali s doprovodem pětičlenné delegace pánů v hnědých služebních polobotkách. Byla to cenná zkušenost. Projektil boural sály a v době, kdy jsme měli domluvená nahrávací studia, přišla nabídka od kapely Františka Ringo Čecha.

Kdy jsi to začal s muzikou myslet vážně? Od počátku to byl zpěv??
Vždy jsem byl obklopený skvělými muzikanty a necítil jsem tedy potřebu vzít do ruky hudební nástroj. Vždy jsem zpíval nadoraz, už jako náctiletý a miloval jsem pocit ztraceného v prostoru a čase, kdy bolí hlava na zátylku, totální mikrosvět tvorby tónů, při které nevnímáš publikum, jen soustrojí kamarádů na pódiu. Ale opravdu vážně jsem to s muzikou začal "myslet" po setkání s mým osudovým kapelníkem a kamarádem Ivanem Sekyrou.

Co jsi vůbec poslouchal?? Měl jsi nějaké vzory??
Zpívat jsem se učil nad vinily Roberta Planta, Davida Coverdeleho a Janis Joplin.

Jaká byla v té době tvoje nejhranější deska??
Nevím co tou dobou myslíš? Od úplných začátků, kdy jsem poslouchal Saze, Pendulum od Credeedence Clearwater revival, později Burn (Deep Purple), Tízezer Lépés (Omega), Night at the Opera (Queen), Ninu Hagen, Led Zeppelin, Emersona Lakeho & Palmera a The Police.

Ty jsi o sobě dal vědět hlavně v roce 1981, kdy vyšel už mnou zmíněný singl (dodnes ho mám doma), jak to vypadalo s tvojí hudební kariérou do té doby, kde jsi hrával? Přichází rok 1981 a Supraphon vydává singl Zemětřesení/Strážce majáku. Jak na tebe Franta Ringo Čech narazil?
Po jedné ze zkoušek jsme vyrazili spolu s Jaffem (Zdeňkem Fákem) jako obvykle do hospůdky na Národní třídě do Smíchovského sklípku. Tehdy se tomuto útulku říkalo též muzikantské odbory. U stolku u kterého sedával i Mamut (Jirka Stárek), Víťa Vávra, Jirka Nepomucký a další toho večera seděl i Honza Kavale a Klásek (Standa Kubeš). Mudrovali nad tím, kým nahradit v kapele post zpěváka po tragickém odchodu Jirky Schelingera. Jaff jen tak utrousil, že by o jednom zpěvákovi věděl a představil mě. Slovo dalo slovo a já jsem se druhý den účastnil konkurzu ve zkušebně ve Vysočanech. Ten konkurz jsem vyhrál. Dostal jsem přednost před např. Daliborem Jandou.

Jaké to bylo, dostat tuhle nabídku? A konečně Zemětřesení má už nádech heavy metalu, vzhledem k tomu, že píšeme rok 1981 a na tu dobu to byla od vás nejen odvaha, ale jak bylo možné tohle prosadit u Supraphonu a nota bene i vydat?
Supraphon měl exlusivní smlouvu s Ringem. Jak to dělal, netuším. Jen vím, že mu to procházelo. Byl jsem si vědom, že komančové uvítali tragický odchod Jirky, který jim byl osinou v ... A o nového nástupce vůbec nestáli. I troufalost navázat na Jirkův projev a jeho osobnost byla i má částečná drzost. Mě zlomila skutečnost, že po něm zachovaná kapela byla v té době hrající ve hvězdném obsazení a myslím si, že byla nejlepší. Několik dní po vydání soudruzi singl stáhli z prodejen. Označili text Zemětřesení jako výzvu k emigraci - "Uteč sestro, uteč mámo, uteč brácho!" Kubešovo sólo ve Strážcích majáku stojí za opakovaný poslech. Singlů se prodalo za týden padesát tisíc.

Koncertovali jste v té době?? Zpíval jsi tyhle dvě skladby živě?
Po vydání Zemětřesení se kapela rozutekla. Kluci museli živit rodiny a Ringova strategie jak mě prosadit se jim zdála dlouhá. Natočili jsme pár televizí, ale nikdy jsme živě koncertně nevystoupili.

LP Zemětřesení se ve finále nekonal, víš jaký byl k tomu důvod? Jaké byly nachystané skladby?
Ringo měl v úmyslu, v rámci exlusivní smlouvy, toto LP vydat. Byl jsem však závadný, bolševiky nepřijatelný. Určitý vliv na to měl i Petr Hannig, který mě sice jako zpěváka uznával, ale díky mé minulosti a okruhu přátel se kterými jsem se stýkal, mně dal nálepku "nebezpečný". Vzpomínám si na společný koncert v pražském Gongu s Hankou Zaňákovou, kde dal Hance lano a mě po vystoupení v šatně sdělil, že kdyby mě slyšel dříve, Město Er by nechal nazpívat mě namísto Michala Prokopa. Nato mi nabídl spolupráci. Ten den jsem si koupil za poslední kačky flašku vodky a opil se sám v půdním libeňském bytě s tím, že mi leží celá česká rock-music u nohou. Druhý den mi Petr do telefonu řekl, že si to rozmyslel.

Ty jsi s Frantou Čechem ještě nějakou dobu spolupracoval? Pokud se nepletu, jsi na LP František Ringo Čech 1983, i když podle obalu to vypadá, že je to kapela Ivana Sekyry?
Protože měl Ringo ve smlouvě se Supraphonem dohodu vydat jedno LP ročně, hledal náhradu za titul Zemětřesení. Oslovil zbytek své kapely, tedy mě a Milana Schelingera, abychom jím zamýšlený projekt spáchali. Honza Kavale a Standa Kubeš tou dobou už hráli s Leškem Semelkou (SLS) a Pepa Havlíček s Petrou Černockou. Navrhnul jsem Milanovi a Ringovi mnou opuštěnou kapelu Projektil. Původně to mělo být mé debutové album, které jsem měl, až na výjimky, celé nazpívat. Franta, jako správný obchodník a pod tlakem soudruhů, toto LP pojal nakonec jako pelmel hitů různých interpretů. Oslovil jsem tedy Ivana Sekyru a v kulturáku v Letňanech jsme se pustili do zkoušení. Podle mého byla ... Lišková na LP velký Ringův omyl. Následovaly hity na singlech jako "Já už jdu" nebo "Dobrý den," které neměly s bigbítem nic společného, ale na chvilku zabezpečily jedno patro mé lednice.

Na této desce zpíváš hitovku od Krokus – Tokyo Night v českém textu Lásky klaun, kterou napsal Franta Čech. Jak se ti s Frantou spolupracovalo?
Ringo pro mě moc znamenal. Naučil mě prvním krůčkům ve velkém světě showbyznysu. Na tu písničku jsem docela pyšný. Myslím si, že je na titulu jako z jiného světa. Rád si jí i po letech občas pustím a s ní úžasnou píseň "Cizinec.", kterou zpívá Milan.

Lásky klaun byla jediná skladba, kterou na LP 1983 zpíváš?
Kromě Lásky klauna ještě zpívám v Diskotéce a jinak pár sborů s Milanem Schelingerem, Karlem Kahovcem a Sváťou - bráchou Ringa.

Ty jsi byl ve spojení s Ivanem Sekyrou, vzrostla z toho nějaká spolupráce?
Myslím, že jsem spolupráci už popsal. Ivan byl pro mě zásadní člověk v mém nejen muzikantském životě. Víc než kolega muzikant, spoluautor, ale hlavně opravdový kamarád. Moc mi chybí. Moc.

Vzhledem k tomu, že jsem starý „Benefiťák“ duší i srdcem, vím, že jsi se mihl i v této kapele. V jaké době jsi tam nastoupil a kdo tam s tebou hrál?
Do Benefitu jsem přišel na popud Vládi Koudelky v dobách, kdy jsem měl zákaz zpívat. Díky odvaze Milana Viplera jsem necelý rok zpíval po boku mého kamaráda a bývalého spoluzpěváka Gumáčka z Acylpyrinu. V té době tam hrál Jirka Zoul na klávesy, mimo jiné i skvělý zpěvák, Luděk Benda na basu a Evžen Hoffmann na kytaru. Tehdy to byl můj jediný příjem, kromě zametání libeňských ulic, kdy na mě kolemjdoucí pokřikovali: "Jirko, kam jdeš? Do Amfóry?"

Ty jsi byl jednu dobu i součástí Kentauru dalšího mého kamaráda Petra Čejky, jak vzpomínáš na tuhle dobu?
V Kentauru jsem působil jen nárazově, většinou ve spolupráci s Láďou Čepelákem. Bylo to v době, kdy zpěvák míval hlasové problémy a my s Láďou zaskakovali. Potkal jsem se tam se skvělými muzikanty jako s Jirkou Valentou (Olympik), Pavlem Sádlíkem, Pavlem Klasem. Hráli jsme po zábavách a rád na to vzpomínám. Užili jsme si moc srandy. S Láďou jsme později zakládali ve Smíchovském sklípku společně s Mamutem (Jirkou Stárkem) a Vláďou Padrůňkem kapelu snů s názvem "Beton." Zůstalo však jen u plánování.

Po albu FRČ 1983 jsem o tobě nějak neslyšel, skončil jsi s muzikou??
Po albu jsme se s Projektilem zprofesionalizovali a vstoupili pod Severočeskou agenturu v Ústí nad Labem. Repertoár jsme si rozdělili s Milanem Schelingerem. Jezdili jsme po celé republice s koncertním programem. Bourali limity sálů. Absolvovali koncertní turné s tehdy zlatým slavíkem Mekym Žbirkou. Vyprodávali přírodní divadla. Vydávali singly u Pantonu. Byla to krásná a tvůrčí doba. To je na dlouhé povídání. Nemohu opomenout Liberecké výstavní trhy, kde nám byla přidělena do programu Estonská zpěvačka Anne Veski. Byla to druhá top zpěvačka tehdejšího Sovětského svazu hned po Ále Pugačevové. Anne byla skvělá, nenáviděla červenokošiláče a našli jsme si k sobě nádherný kamarádský vztah. Soudruzi nás neměli rádi a tak po třech letech následoval zákaz. Ústí nás vyměnilo za kapelu Natural. Poslední kapkou bylo, když jsme odmítli vystoupit v přímém přenosu ČT na festivalu politické písně v Sokolově v době, kdy Zahrada ticha vyhrála v soutěži rozhlasové relace Větrník nad Holkami z naší školky.

Co jsi dělal v době, když jsi nebyl aktivním muzikantem? Psal jsi do šuplíku?
Poslední singl vydaný před sametovou revolucí, který jsem nazpíval "Lovci lebek a Kovárna", který někteří kritici označují jako přelomový, jsem usoudil, že s nikým jiným, než s Ivanem Sekyrou nechci zpívat. Ivan se naplno začal věnovat novému projektu Drakar s tím, že pokud bych tam figuroval, byl by to zase Projektil. Což jsem chápal. Začal jsem se věnovat produkční práci a práci pro děti z dětských domovů.

Co děláš dneska? Hraješ s nějakou kapelou, nebo někde hostuješ, nebo jsi pověsil muziku na pomyslný hřebík?
Muziku jsem pověsil na hřebík. Hlasivky, pokud je netrénuješ, nefungují optimálně. Poslední vystoupení na Sázava festu, kde jsme se představili v první sestavě Projektilu jako dinosauři, bylo definitivně konečné. U stolku v zázemí mě Ivan tehdy požádal, abych obvolal pořadatele a rozjel koncerty "Zpátky do zahrady ticha." Za dva měsíce poté podlehl hnusné a zákeřné nemoci na Karláku.

Pokud se nemýlím, nepatříš k ortodoxním rockerům?
Vše ortodoxní mě děsí. Život je pestrý a spoutat se do jediné z barev široké palety mi přijde jako mrhání. Prožil jsem si úžasný kus života na pódiích.

Jak se jako pamětník koukáš zpětně na atmosféru starých koncertů a zábav a vidíš nějaký rozdíl dříve a dnes?
Nemohu soudit. Práce mě natolik zaměstnává, že mi nezbývá čas na návštěvu koncertů. Už dvacet let dávám přednost alternativní muzice a folku. Ve výjimečných případech se zajdu podívat na staré pardy, jak jim to hraje, ale většinou do netradičního prostředí. Na opravdové tancovačce v horní-dolní jsem nebyl už čtvrt století. Vlastně o to ani nestojím. Doba umakartových stolů, roztopených kamen uprostřed sálů sokoloven je nenávratně pryč.

Neuvažuješ o vydání nějakého Best of na CD? Sesbíral skladby které jsi kdy hrával…..
Best of "Zpátky do Zahrady ticha" vyšlo. Existují sice nahrávky písní jako "Telefonní budka" nebo "Horečka ulic", ale ty jsou nepoužitelné. Dodnes mi mrzí, že jsme s Ivánkem nenatočili "Introdukci" a "Tajfun". Ty patřily na koncertech k vrcholům co se týče improvizace. Něco snad chtěl vydat, nebo vydal Pavel Roth, ale netuším, jak to dopadlo...

Ale jak jsem si zjistil, ty nejsi jen rocker a zpěvák, ale píšeš i knížky!! Jak jsi se ke psaní dostal?
To asi souvisí s mou šíří palety. Kromě muziky jsem se od dvaceti let věnoval práci s dětmi. Jako hlavní vedoucí jsem jezdil s dětmi na tábory. V roce 1991 založil dětské občanské sdružení a položil základní kámen dnes již dvacetišestiletého hudebního festivalu. Dokud si ještě něco pamatuji, rád bych se o zážitky podělil s přáteli. V tomto roce se dožiji šedesátky a protože jsem už ohrožený druh, uchyluji se na chatu a píšu. Ta první kniha je z prostředí mé veliké lásky, vodáctví. Nyní mám před vydáním knížku z filmového prostředí, což je má profese. Rozepsané mám pokračování příběhů z vody, tentokrát z pohledu mladičké účastnice vodáckého tábora.

Jak jsem nahlédnul, píšeš humorné příběhy, jsou to vlastní zážitky?
Většinou jsou to mé zážitky, malinko upravené, aby byly čtivé.

Kolik knih jsi vlastně napsal? A dají se někde sehnat? Můžeš nám jednou dvěma větami přiblížit každou?
S vydáním druhé knížky "Dělník kultury" trošku váhám. Jelikož si s ohledem na svůj věk nemohu dovolit ten komfort lhát, mohli by se v knížce někteří najít a protože je filmařina mou jedinou obživou, mohl bych přijít o to, co je pro práci lokačního důležité, dobré vztahy s úředníky. Už má po korekturách a čeká jen na editování. Třetí knížka mě moc baví psát. Vracím se ve vzpomínkách do prostředí vodáckých táborů. Jsem za polovinou a stále se vracím na začátek, abych popsal srozumitelně a vesele drobnosti, kterých je nespočítatelně. Chtěl bych ještě vydat knížku o bigbítu v Čechách a o festivalu Folkový kvítek. Má prvotina "Příběhy vodácké holky" je již rozebraná.

Na začátku rozhovoru jsme naťukli tvoje vzory. Jak moc jsi zůstal věren muzice z mládí, nebo už jdeš jinou cestou?
Přiznám se, že jsem od vzorů ušel dlouhou cestu a raději si poslechnu muziku, která má větší důraz na obsah textu. Nějaké nadstavbové sdělení. Baví mě netradiční fůze nástrojů. Nemohu samozřejmě v sobě zapřít své rockerské kořeny a tak dávám přednost folk-rocku.

Sleduješ ještě naši hudební scénu? Je tu něco, co tě poslední dobou jak nadchlo, tak zklamalo??
Nějak mi chybí v současné muzice spontánnost, projev absolutního nekontrolovaného projevu. Taková přidaná hodnota talentu. Z nových projektů cítím kalkul. Možná jsem do určité míry postižený dobou, kdy se zpěvák ponořil pod vodu tónu a rytmu a bylo mu jedno, zda dobře vypadá, nebo není mírně pod tónem. Dělám dramaturgii festivalu a denně mi chodí na email nabídky. Úvodní stránka vždy popisuje velké úspěchy. Chápu manažery, že chtějí kapely na tom našem malém hřišti prodat. Doba šedesátých let je nenávratně pryč. Máloco mě překvapí. Mimo jiné, zklamal mě koncert kapely Benefit ve Vagónu. Gumáček a Dan sice intonovali, ale to bylo vše. A to je málo.

Blížíme se k závěru a já se tě zeptám, vzhledem k tomu, že je začátek roku na tvé nejbližší plány?
Nic moc neplánuji. Chtěl bych stihnout vydat knížku "Příběhy vodácké praktikantky" do května. Zrealizovat 26. ročník festivalu na Konopišti "Folkový kvítek." A se ctí, pokud mi zdraví dovolí, dotočit televizní seriál "Inspektor Max." Oslavit šedesátiny. Sice bych moc rád oprášil starý Projektil, ale Ivánek je nenahraditelný.