U-klub 3. 12. 2016
Rozhodla jsem se tak trošku „po svém“ zhodnotit své rozhodnutí být zrovna dne 3. 12. 2016 v olomouckém U-klubu na koncertě kapely KREYSON Memorial Anděl na útěku. Tato kapela byla tento den tím zásadním předmětem mého zájmu, středem pozornosti a soustředění. Proto jsem se rozhodla sepsat těchto pár řádků právě o ní.

Popravdě, musím říci, že jsem jela na tento koncert se smíšenými pocity a možná trošku i s obavami, zda se koncert vůbec uskuteční a za jakých podmínek. Byla jsem velmi mile překvapena, když se prostory pomaličku začínaly plnit muzikanty a příznivci dobré hudby. Atmosféra U-klubu je velmi příjemná, obsluha velmi vstřícná a rychlá, pivo lahodné, posezení velmi pohodlné, rovněž jsem ocenila polohu klubu.

Poté, co jsem se přivítala se starými známými tvářemi, se svou zlatou rodinkou, jsem se pohodně usadila a s pivečkem v ruce s napětím očekávala příchod Anděla. Kapela KREYSON vystupovala jako první. Jejímu vystoupení předcházela důkladná příprava všech dostupných „aparátů“ a příslušenství nacházejících se na pódiu…. A že jich teda bylo požehnaně. Musím říci, že kapela ani zvukaři neponechávali nic náhodě.

Po důkladných přípravách se konečně zhaslo v sále a začalo hrát krásné INTRO, při kterém postupně na pódium vstupovali naši dlouho očekávání interpreti. Bob Killer Vondrovic usedl za bicí, Marek Elrin Svoboda se přidružil ke klávesám, Daniel Rohlík Krob a Radek Reddy Kroc pohlazením probudili své kytary, které už jim dávno přirostly k tělu i duši, pak i Stanislav Jokki Jokiel si donesl svou milovanou kamarádku basu na svém těle a zaujal pozici. A mohlo se začít… Nádherný hřejivý zvuk Reddyho kytary mě pomalu převezl ze stavu očekávání do reálného prožitku z hudby. Postupně na palubu této zážitkové lodi vstupovali ostatní členové tohohle uskupení … až konečně naskočil i úžasný a výborně naladěný Petr Doldy Dolének se svým jedinečným hlasovým potenciálem.

Pro svůj úvod si Kreyson nemohl vybrat lepší kousek, než jsou právě ony „Oběti slávy“. Text této písně je nadčasový. Na zahřátí nás všech pod pódiem je to píseň rytmicky ideální… a je to takový krásný „softstart“. Dokonalá předehra pro to, co následovalo. Dalším počinem, který už mě přivedl do toho správného rockového varu byla píseň „Ztracená archa“. Tady už nebyl prostor pro jakékoliv pochyby o tom, že jsem ve správném čase na tom pravém místě, a že je to přesně to pravé ořechové, po čem má duše prahla. Kytary pod rukama našich kytarových mágů již promlouvaly naprosto nekompromisními a jasnými tóny. Věděly přesně, co chtějí říci a s kým hovoří. Basa tomu dodávala ty správné koule a klávesy parádní doprovod. Myslím, že se klávesy k písním Kreysonu velmi hodí a ve mně z nějakého důvodu evokují atmosféru a spád hudby Deep Purple.

Po tomto nápřahu následovala píseň „Skalp“ a úvodní sólo plzeňského obřího tlukoucího srdce Radka Reddyho Kroce. Prostě ta jeho kytara pod jeho rukama píše každým tónem legendu o tom, proč je tento hudební nástroj k životu nezbytný a jaká je podstata jeho života. Není k tomu co dodat. Když se k tomu přidá kytara Dana Kroba, už je to tandemový let dvou orlů skalních po nádherné čisté obloze.

Píseň „Nejde vrátit čas“ mě opět navrátila nohama na zem a znovu jsem se ponořila do geniálního textu. Myslím, že takové texty by měly být obsaženy již v čítankách základních škol, aby si člověk včas sepisoval, tříbil a piloval své skutečné žebříčky životních hodnot. Nádherná melodická píseň.

U písničky „Fade out“ se krásně rozparádili jak všichni na pódiu, tak i my pod ním. Energie a radost na nás z pódia přímo tryskala. Dan Krob píseň opět okořenil nádherným pronikavým sólem. A opět jsem ocenila nádherný přínos kláves pro tento počin. V této písni dostaly parádní prostor a Marek Svoboda jej beze zbytku využil.

Píseň „Poslední den jsi má“ nás krásně pohladila na duši i na srdíčku. Tak něžné, upřímné a nevtíravé podání této skladby jsem už dlouho neslyšela. Takhle prostě podle mého názoru zní naprostá přirozenost. Nikdo netlačil na pilu, přitom všichni interpreti vyjádřili maximum toho, co má tato písnička symbolizovat.

Hodně jsem se těšila na písničku „Vzdálená“ … a dočkala jsem se. Petr Dolének se s ní srovnal naprosto báječně a sedla mu do toho jeho hrdla jako šitá na míru. Nádherný procítěný projev, skvělé podání. Oceňuji i to, že byla tato píseň interpretována po Dolénkovsku … a né jinak. Nádhera!!! K tomu krásná sóla ala Dan Krob, no a bylo prostě vymalováno. Sečteno, podtrženo: krásná souhra celé kapely. Nicméně i počínající melancholie z toho, že jednou tohle vystoupení skončí.

Ale kdepak konec…. To byl jen ten pověstný klid před bouří, která přišla v zápětí v podání písničky „Kreyson“. Kluci to rozjeli a my pod pódiem jakbysmet. Moje hlasivky dostaly pomalu stejný záhul jako krční páteř. Bylo to jedinečné. Zásadní píseň.

Následovala skladba beze slov… aneb nádherná exhibice každého jednotlivého člena kapely, aby ukázal, co chce sdělit světu a jakou formou to hodlá podávat…co skrývá jeho duše a proč je tady. Pestrá paleta tónů a projevů. Nezapomenutelná. Díky za ni. Byla to hotová meditace. Dokonalý projev Boba Vondrovice byl znát teda u každé jedné písničky, ale tady dostal konečně ten krásný soukromý bubenický prostor, který jsme si mohli vychutnat v jeho krásné čisté podobě a ryzosti.

„Upíří láska“ nás opět přiměla k nekontrolovatelnému skotačení pod pódiem a plynule obrátila list k závěrečnému „představovacímu“ songu „Čarovná noc“, u kterého jsme si opět krásně zapěli.

Kapela na závěr koncertu vzdala holt zpěvačce Marii Rottrové, která letos oslavila svých 75 let života. Zaznělo neuvěřitelně promakané podání písničky „Lásko voníš deštěm“. Nikdy by mě nenapadlo, že může dostat tahle skladba tuhle podobu a dokáže se rozjet do takových obrátek. Vyloudilo mi to blažený úsměv na tváři. Měla jsem z toho velmi dobrý pocit. Už né tak příjemný pocit jsem měla z toho, když se muzikanti na pódiu seřadili, uklonili se a odešli. Bylo mi líto, že už jejich vystoupení skončilo. Nicméně s pokorou jsem ještě dlouho stála na místě a „zálohovala“ si přijatá data na svůj emoční harddisk. Bylo to krásné, ale krátké.

Těším se na další počiny této kapely. A věřím, že jsem tuto sestavu neviděla a neslyšela naposled. Každému jednomu člověku, který má rád hudbu a dokáže ji vnímat, bych tímto chtěla vzkázat, pokud chcete život žít a prožít, radujte se, když máte možnost, naslouchejte tomu, co Vám říká Vaše srdce, buďte tam, kde je Vám dobře a užívejte všech darů, které nám život přináší. Hudba je jedním z neskutečných darů. Je to jednotný jazyk, kterému dokáže porozumět každý. Vážím si muzikantů za to, že se s námi dělí o to, co jim bylo dáno do vínku a děkuji jim za to. Ať hrají přesně to, co cítí, že by měli hrát a za čím si plně stojí. Odnesla jsem si parádní zážitek. A ať už existuje jakákoliv verze o významu slova Kreyson, já mám sama pro sebe význam svůj. Kreativita, Radost, Emoce, Yantra, Sjednocení, Oproštění, Naděje.

Soňa Babilonová

Zdravím Jindro, jsi člověk, kterého uznávám jako z jednoho z nejlepších hudebníků u nás, chtěl bych Tě poprosit, zda by jsi mohl těm mladším, nebo nezasvěceným čtenářům našeho portálu říct jakými kroky se ubírala Tvoje hudební cesta a co děláš v dnešní době?

Ahoj Pepíno. Jsem jako většina mých kamarádů kolegů z hudební branže ročník 1947, tudíž jsem prošel spoustou českých kapel a skoro s každým v Čechách jsem taky přišel během času do styku.

Narodil jsem se na Žižkově a tady jsem taky s muzikou začínal. Kytaru jsem dostal k Vánocům, když mi bylo asi 12 let a už za několik měsíců jsme měli kapelu Hvězdolet. To byla móda kosmických názvů, podle americké orchestrálky Telstar. Asi za rok jsme povýšili na Satelit. Hráli jsme ve čtyřech španělkách a přidanými snímači přes jedno rádio. Basskytary tehdy ještě nebyly. Hráli jsme především orchestrálky a pár zpívaných rock and rollů – bez mikrofonu. Když v roce 1963 přišla na trh první česká baskytara Jolana Basso IV. – obětoval jsem se a nastoupil jsem dráhu baskytaristy. Měl jsem k tomu z naší čtveřice taky největší vztah. To už jsme hráli vokální věci od The Searchers a The Hollies. Pak jsem dostal lano do kapely The Sextons, což byli kluci z Liliovky a Karlovky a ti už hrái Kinks a Rolling Stones. Na Žižkovskou scénu jsem se vrátil jako zpěvák v roce 1967 do kapely The Alarm Group, kde už se hrály i vlastní věci, Spencer Davis Group, Small Faces, ale především tehdy módní Grateful Dead a Steve Miller Band.

Pak jsem prošel několika bezejmennými kapelami a koncem roku 1969 jsem nastoupil po nabídce od Pepy Kůstky jako zpěvák do The Cardinals. Znechuceni normalizačním vývojem a příchodem zpěvačky Petry Černocké, jsme postupně kapelu opouštěli. Pepa Kůstka vzal lano v The Blue Effect a já jsem občas hostoval s Markýz John.
V roce 1973 přišlo lano na basu od Franty Čecha, kde zpíval první půl rok Viktor Sodoma a druhý půl rok Jirka Schellinger. Mezitím chvíli zpívali oba současně. A do toho pak ještě já. V té době to byl mlýn na peníze, ale občas jsem se taky hodně styděl. To když se v Lucerně plné kamarádů a kolegů střídal Papoušek Kakadu s Black Sabbath a podobné kombinace. V té kapele byl takový zvláštní jev, že vždycky, když vyšel nějaký singl s fotkou kapely, byla na ní už ta minulá sestava. Bylo to způsobeno velkou fluktuací v souboru. A ta fluktuace byla zase způsobena tím, že kdo si přivedl hezčí děvče, než měl Franta – a to nebylo nic výjimečného – dostal automaticky padáka. Já jsem byl vlastně první muzikant, který opustil kapelu z vlastní vůle, a to mi údajně uražený Franta nemohl zapomenout.

Po roce jsem přešel k Bacilům, protože v té době se vlastně jinam, než do doprovodné kapely jít nedalo, a tuhle volbu mi moji kamarádi ihned schválili. Tohle lano mi docela přišlo vhod, protože už jsem si nechtěl dál dělat ostudu zpíváním textů, které byly na úrovni žáka prvního stupně základní školy. No, ale ani Bacily to neměly lehké, komunisté jim šlapali na paty, kde mohli.

Tady byl kapelníkem kytarista Ota Petřina, který sice pro Vaška napsal pár dobrých písní, ale jinak pro něj představoval jen samé problémy. Ota byl celkem slušný kytarista a oproti nám ostatním měl výhodu, že prošel konzervatoří, a tudíž uměl své věci zaznamenat do partitury a to byla v té době obrovská výhoda. Vždycky mě udivovalo, jak se Ota chová ke svému chlebodárci relativně bezohledně. Když přišel na scénu, otočil knoflíky zesilovače doprava a od té chvíle ho nic a nikdo nezajímal. V té době se hrály i tříhodinové koncerty a to popový zpěvák, jako byl Vašek, nemohl vydržet. A třeba v NDR, kde jsme hráli většinou v antiakustických prostorách, jako byly závodní jídelny, nebo cirkusové stany, to byl ještě větší problém. Pořadatel pak většinou přišel s prosbou o snížení intenzity zvuku a my jsme mu samozřejmě vyhověli – všichni, kromě Oty. On si byl v muzice jistý jenom v tom, co si sám vymyslel, ale když jsme pak hráli třeba akce, zvané Novinářská laťka, kde musela kapela několik hodin improvizovat, zatímco v hale se odehrávala soutěž skokanů do výšky – tak tady byl Ota ztracený. Lidé ho vnímali jako fenomenálního kytaristu, kterým ovšem on nebyl. To dělalo to, že on na lidi působil svým zjevem a chováním – tihle lidé většinou nebyli schopni posoudit jeho hru. On byl jako kytarista užitečný především pro Vaška Neckáře. Jeho přínos byl především v aranžích a za jeho éry v Bacilech i ve skládání. Když potom místo Oty nastoupil do Bacilů Pepa Kůstka a celý repertoár se brilantně naučil asi za 3 dny, byli lidé z Vaškova realizačního týmu úplně konsternováni - oni totiž za celá léta jiného kytaristu, než byl Ota, nepoznali a tak jim úplně chybělo srovnání.

Já považuju Pepu Kůstku za nejosobitějšího českého kytaristu vůbec. Sleduju jeho vývoj asi od roku 1965, kdy hrál v hloubětínské kapele Hurikáni, a myslím, že v průběhu let ovlivnil celou českou kytarovou špičku, ať už si to ti hoši uvědomují, nebo ne. O tom bych mohl napsat celý elaborát. Tady jenom zmíním, to, že on už v roce 1969 používal při hře v písni Pán spleenů tappingy, které možná ani ve světě tehdy ještě neznali. Taky když Pepa opouštěl kapelu Bohemia, dlouho za něj nemohli získat důstojnou náhradu. Na konkurzu do Bohemky si na kytarových partech nabilo ústa několik předních českých kytaristů. Po Pepovi přišel do Bacilů ještě bubeník Jarda Vondrák, podle mě v té době nejlepší rockový bubeník.

Po létech neustálého ježdění už jsme měli chuť trochu zvolnit a začít dělat na vlastní muzice. Byli jsme s Pepou a s Jardou sehraní a těch několik let vražedného tempa – jsme vydrželi jen díky pivu a mariáši. Takže jsme založili v roce 1980 kapelu Gen. Přesto, že samochvála smrdí, když poslouchám kapely z té doby, musím konstatovat, že nic lepšího tu v té době nebylo. Tedy – kromě Slováků. Úplnou náhodou jsme tehdy potkali kytaristu Láďu Čepeláka, který byl na stejné úrovni, jako my. Dokázal všechno brilantně zahrát i zazpívat, a přesto, že ho srdce táhlo spíš k tehdejším módním směrům, do našich vokálních věcí naprosto zapadl. Po Genu zůstal bohužel jen jeden singl a 6 studiových a několik živých nahrávek. Nikdo z nás neměl obchodní talent a neměli jsme ani manažera, a tak v neustálém boji o zrno, se kapela tak nějak samovolně rozplynula. Já jsem dostal lano k Pražskému výběru, ale věděl jsem, že to je záležitost několika týdnů, než je zakážou, tak jsem to vzdal. Spletl jsem se nakonec asi o týden.
Krátce na to za mnou přišel s nabídkou bubeník od Pumpy Milan Balcar, a tak jsem asi dva další roky strávil s bluesrockem. Pumpa měla v té době i velkou diváckou základnu a kolem kapely byla jakási komunita spřízněných duší a tak mě hraní a později i zpívání první rok strašně bavilo. Potom už se začal měnit vlastní repertoár a čím dál, tím víc se podobal AC/DC. Vytrácela se z toho pohoda a jemný humor a Němečkovy nové texty už začínaly být jenom srandou za každou cenu. S Balcarem jsem si to užíval do poslední chvíle. On se před lidmi prezentoval jako bonviván a opilec, ale opak byl pravdou. Byl to velmi chytrý a vtipný kluk a vždycky mi pak bylo líto, když jsem ho viděl, jak mlátí do bubnů na ty primitivní a bezduché písničky Katapultu. Ale to byl taky boj o zrno. V jiných podmínkách by si ho lidé víc vážili.

Já jsem potom nastoupil do pěveckého tria Kontrast – to bylo pro mě spíše takové zaměstnání - a působil jsem souběžně v obou souborech, protože Pumpa mě nemohla rozhodně uživit. Po revoluci jsem se různě plácal a pak jsem udělal konkurs na roli velekněze Annáše v rockové opeře Jesus Christ Superstar. Hrálo se to celé 4 roky v divadle Spirála v pražské Fučíkárně. Tam jsem potom hrál ještě Augustina Magaldiho v Evitě a vévodu města Verony v muzikálu Romeo a Julie. Během účinkování v Ježíši jsem s kapelou Los Vobos vydal první český komerční CD-ROM „Černá díra“ se stejnojmenným videoklipem. Za Evity jsem ještě působil ve vokálním triu VoCoDe, které dalo uměle dohromady vydavatelství Venkow a které se věnovalo převážně moderní country. Později jsme se pokusili oživit Gen a pod názvem Gen 2000 jsme ho provozovali asi dva roky, než opět umřel na náš nedostatek obchodního talentu. Vydali jsme CD „Blues posledního pražského upíra“ a ještě jsme si užili s Pepou Kůstkou oslavu našich šedesátin, která se s řadou pro nás významných hostů konala v paláci Akropolis. Tím Gen zase bohužel skončil. Dodnes mi píšou spousty lidí a ptají se, co je s Genem. Zájem nás sice, těší, ale bez manažera se v dnešní době nedá pohnout z místa.

Už asi 16 let zpívám občas se strašnickou kapelou Marma, která se věnuje repertoáru americké kapely Kansas. Je to to nejtěžší zpívání, s jakým jsem se v životě setkal, ale člověk si to vždycky strašně užije. Je to muzika bez sólistů, kde si jsou všichni rovni a stojí to na každém jedinci. Je to muzika, kde není prostor pro omyly nebo výpadky a to mě hrozně baví. Občas taky hostuju s dejvickou kapelou Parademarche, která má vlastní repertoár a mě vždycky přizve k takovému mému revivalovému bloku. S Pepou Kůstkou, basistou Jirkou Hesem a bubeníkem Kryštofem Honem, jsme nahráli materiál na nové CD, ovšem název kapely ještě není definitivní. Bude to buď Česká trojka, nebo Kafilérie. Muzika je to ovšem, dá se říci směle – až avantgardní. Naši mladí kolegové hrají skvěle a Pepa je v životní formě – jako autor, jako kytarista i jako houslista. Já působím poslední 4 roky zase v Ježíši, který se přestěhoval v nové režii do Karlínského divadla. Od roku 1994. kdy v Praze Ježíš začal, už se blížím ke 1450 repríze v jediné roli – počítám do toho i koncertní verze Ježíše, které občas pořádá Ota Baláž. To už je určitě na Guinessovku.

Příští rok možná s Pepou Kůstkou zopakujeme oslavu narozenin, tentokrát chceme ve skromnějších podmínkách. Je nutné neustále hrát – kdykoli, kdekoli a kýmkoli. Hrát a hrát. To bych poradil každému mladému muzikantovi. A ještě něco – nakupujte u odborníků!!!

Moc děkuji Jindro za Tvé vyprávění o Tvém životě i za to, že sis udělal čas. Měj se krásně bigbítově a někdy a doufám, že brzy zase ahoj! Pepíno.

Bubeník Miloslav „Juan" Jirman a basový kytarista Martin Vacek se setkali ve skupině Imago již v roce 1984. Na podzim 1988 k nim přibyl kytarista Jaroslav Rubeš. Později vystupovali pod názvem Executor, ale deathmetalová historie začíná s názvem Torharry v roce 1991. V září téhož roku kapela nahrála první demo „Mezi nebem a peklem". V lednu 1992 doplňuje sestavu kytarista Dan Pavlík a Torharry jsou kompletní. Následují dema „Flames of Eternity“ a „Incriminated“. Tak začala pětadvacetiletá historie dnes již legendární kapely Torharry. Při této příležitosti jsme si povídali s nehrajícím kapitánem a manažerem kapely Lubošem Gorganem, kterého fandové znají pod přezdívkou Goro.

Není moc deathmetalových kapel, které se dožijí 25 let, aniž by na delší dobu přerušily svoji činnost. Ano, je pár kapel, které se dožily věku kolem třicítky, jenže mají za sebou několikaletou pauzu. Čemu přičítáte dlouhověkost Torharry?
No je to opravdu úctyhodný věk u „tvrděmetalové“ kapely obzvlášť. Především tady u nás v ČR, v zahraničí je mnoho dinosaurů, kteří by náš věk strčili do kapsy. V ČR bych skoro řekl, že jsme jedni z prvních, kteří se pětadvacítky dožili. Dlouhověkost bych především přisuzoval skvělé partě a skvělým lidským vztahům v kapele, které patří opravdu mezi ty příkladné, díky kterým může jakékoli seskupení přežít tak dlouho spolu. Druhým naprosto zásadním aspektem je neuvěřitelná tolerance našich nejbližších, hlavně našich rodin. Muzika je nesmírně náročný koníček, který spolkne převážnou část volného času každého z nás. Víkendy trávíme většinou cestami na koncerty, přes týden máme běžné zaměstnání a zkoušky, takže času na rodinu kolikrát opravdu moc není. Proto patří velké díky všem nejbližším a jejich toleranci.

Víte o nějakých českých spolubojovnících ve smrti, kteří hrají podobnou dobu jako vy?
Tak všichni to jsou naši kamarádi, protože za 25 let jsme se potkali snad 1000 x. Mezi ty, kteří slaví letos s námi jsou například severomoravští Disfigured Corpse, o něco mladší jsou přátelé z Děčína Fleshless a našel bych určitě další jména. Z těch trochu odlišných kapel mimo náš styl bych jmenoval třeba i Debustrol (výborní kamarádi), ti už mají, myslím, za sebou dokonce třicítku. Pár dinosaurů tady u nás ještě přežívá.

Jak oslavíte 25 let? Co chystáte pro fanoušky? Myslím, že to bude velkolepá oslava plná laskomin.
Oslava bude skutečně výjimečná a jedinečná. Proběhne 17.12.2016 na našem „domácím hřišti“ na Zděřině v Polici nad Metují. Jako gratulanty jsme si pozvali španělskou legendu AVULSED, kteří letos také slaví stejné výročí jako my. Dále přijedou rakouští přátelé DARKFALL, hrající melodický thrash/dech metal, přijedou také holandští „deatheři“ ABRUPT DEMISE a celé to začne výkopem domácí thrash/dech metalové špičky ANTIGOD, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelná postava českého metalu Chymus (ex ISACAARUM). Začínat se bude poměrně brzy už v 18 hodin a kdo přijde včas a v hadrech TORTHARRY, bude mít lístek nejlevnější. Každý dostane pivo od našeho spřáteleného pivovaru Primátor a největším lákadlem určitě bude speciální box, který k této příležitosti vydáme a na Zděřině bude poprvé k dostání a také ho zde pokřtíme. Bude se jednat o kompletní reedici celé diskografie TORTHARRY za celých 25 let historie. V boxu najdete opravdu skvosty, např. nikdy nevydané demo EXECUTOR, které předcházelo nahrávkám TORTHARRY, dále všechna řadová dema, která nikdy na CD oficiálně nevyšla. Dále tam budou skladby, které nikdy nebyly vydány a především ojedinělou fotogalerii, která nikdy nebyla veřejnosti odhalena. Jinými slovy, kdo nepřijde, určitě o hodně přijde.

Chystáte k výročnímu koncertu speciální merchandise, tričky, mikiny a další suvenýry?
Určitě ano. K této velké události bude vyroben speciální merchandise, který bude stát opravdu za to. Když výjimečné výročí, tak výjimečné oblečení. Fanoušci, kteří nás znají, určitě vědí, že merchandise se snažíme dělat vždy v té nejvyšší kvalitě a tato kolekce tomu nebude výjimkou. Nebude se jednat pouze o oblečení, ale i jiné doplňky nezbytné pro každého metalistu. Celý večer se pokusíme zaznamenat a později z toho vytvořit důstojné video.

Teď zabrousíme trošku do historie kapely. Od začátků funguje taky TORTHARRY team, který se stará o zázemí kapely. Ten se za celá léta moc nezměnil, sem tam někdo odpadl, sem tam se někdo přidal. Koho je potřeba vzpomenout?
Tak když to vezmu od pravěku, tak u zrodu TORTHARRY byl náš technik David Vlach zvaný Kropička, který je u nás až doteď. Je to ohromně šikovný chlapík, který se vždy staral o to, aby měla kapela maximální technické zajištění samozřejmě v mezích možností. Celou dobu se stará i o náš ozvučovací aparát, který dodnes provozujeme. Dále byl řidičem autobusu, který jsme také vlastnili a je to i celkem schopný zvukař, prostě naprosto nepostradatelný článek našeho týmu. Dále u nás slouží jako hlavní zvukař Petr Beran zvaný Pedyk, který je v týmu od začátku přes zhruba 10letou pauzu až dodnes. Zvukař a „sluchař“ od boha. Své řemeslo dělá na 100 % a je v něm opravdu jeden z nejlepších u nás. Dále s námi jezdí mnoho let náš kapelní řidič Zdeněk Košťálek zvaný ZED, kterému sice už táhne na důchodový věk, nicméně je naprosto spolehlivý a můžeme při jeho jízdě v klidu spát. Dále do týmu určitě patří náš textař Štefan Ležovič zvaný Unseen, který nám píše texty od roku 1994. Je to velmi skromný kluk, který píše skvělé texty. Obrovskou výhodou je, že je píše texty přímo do angličtiny. V týmu kolem nás se prakticky neobjevuje, ale jeho práce je také nepostradatelná. Další postavou v zákulisí je můj brácha Josef Gorgan, který se nám stará o webovou prezentaci od prvopočátku webu až dodnes. Bez bráchy si prezentaci TORTHARRY těžko umím představit, je to taky chlapík na svém místě. No a v poslední řádě já, Luboš Gorgan, říkají mi manažer, když bych to spíše nazval „kluk pro všechno“, snažím se už od roku 1994, aby kapela jela na plný plyn a nikdy se nezastavila.

Zastavím se u osobností, bez jejichž titěrné práce by dnes kapela TORTHARRY nebyla tím, čím je. První manažer Aleš Janečka je člověk neskutečně výmluvný, proč vůbec od kapely odešel?
Správně, teď je čas na pár vět i pro člena týmu minulého, který u nás už nepůsobí. U začátku byl první manažer Aleš Janečka zvaný Ještěrka, který u nás ale vydržel jen do roku 1994. Pro jeho pracovní vytíženost musel svoji pozici opustit, ta byla nabídnuta mě, Aleš mě zasvětil do tajů undergroundu, hodil mě do řeky a já plaval a plavu až dodnes. Aleš je výjimečný člověk s obrovským přehledem o muzice i teď, když už se na hudební scéně příliš nepohybuje. Jeho obrovskou předností je, jak jsi zmínil, neuvěřitelná výřečnost, kterou dokázal ukecat i mrtvého.

Kdy ses ke kapele přidal ty (druhý manažer Luboš Gorgan)?
Já jsem se k TORTHARRY přidal v roce 1994, kdy mi předal funkci Aleš Janečka. Měl jsem tehdy těsně před vojnou, která mě trochu přibrzdila. Po dobu vojny dělal management bývalý kytarista Jarda Rubeš. Po návratu z vojny jsem se do toho pustil na plný pecky a to mě drží až dodnes.

Co tě k tomu vedlo?
Láska k metalu. V roce 1989 jsme založili s Danem Pavlíkem (současný kytarista TORTHARRY) kapelu Turbulence, která byla aktivní pouze do doby, kdy nám Dana TORTHARRY přetáhli do týmu. Tím celé naše hudební pokusy skončily a mně nic jiného nezbývalo. Nabídka od TORTHARRY byla na tu dobu velmi lákavá, když jsem zpočátku hodně přemýšlel, zda do toho jít, protože ve mně byla pořád taková naštvanost, že díky TORTHARRY skončila éra Turbulence. Nicméně se to po letech ukázalo jako naprosto nezbytné a vlastně to nemohlo mít ani jiný směr. Tomu všemu můžeme říkat třeba osud, ale vše je tak jak má být.

Kdo další byl členem TORTHARRY týmu a dnes už k vám (ne)patří?
V počátcích s námi hrál na kytaru Karel Stehlík, který u nás vydržel do roku 1992. On ještě s Ondřejem Nývltem přitáhli k muzice Martina Vacka (současný basák) a Mílu Jirmana (bývalý bubeník) a vůbec netušili, co svým činem způsobí. Do roku 1994 byl prvním působícím managerem Aleš Janečka tzv. Ještěrka, který skončil pro svou zaneprázdněnost. Dále u TORTHARRY působil kytarista Jarda Rubeš do roku 2004, po něm nastoupil Martin Hrubý, jenž u nás působil do roku 2012. Zakládající člen bubeník Miloslav Jirman skončil u TORTHARRY v roce 2006 pro svoji totální zaneprázdněnost ve svém podnikání na horách. Krátce také u nás působil v období desky White také Miloš Meier. Největší bubenický talent ČR za posledních mnoho let a Roman Lomtadze (např. ČECHOMOR), kteří nabubnovali desku „White“ . Miloš s námi krátkém přechodném období v letech 2004-2005 také částečně koncertoval.

K Romanovi a Milošovi se ještě dostaneme. Odjakživa se mi líbí texty Štefana Ležoviče. To je velice šikovný textař a básník. Jak jste k němu přišli?
Štefana přivedl k TORTHARRY Dan Pavlík, který s ním studoval na gymnáziu v Náchodě. V prvním ročníku se setkali v jedné lavici, Dan si všiml, že Štefan maluje loga metalových kapel na lavici, slovo dalo slovo a Štefan je naším lyrikem dodnes. Jeho texty jsou naprosto úžasné a na 100% můžu říci, že je jeden z nelepších v ČR. Jeho texty určitě někdy v budoucnu vydáme i v knižní podobě, protože stojí opravdu za to. Myslím, že budou mít místo v naší chystané knize, která bude mapovat vývoj nejen TORTHARRY od pádu komunismu až dodnes. O této knize uvažujeme už několik let. Když se to nestihlo k naší pětadvacítce, počkáme si na třicítku.
*V období po vydání první desky „When the memories are free“ to byla obrovská euforie, která kapelu provázela. Pamatuji si křest desky v Červeném Kostelci v hospodě U Hobla. To byl báječný večírek. Jak na tuhle dobu vzpomínáte?
Byly to krásné časy, opravdu nádherné. V té době vycházelo málo death metalu na CD a byla to pro nás velká událost. Naprosto narvaný Hobl v Červeném Kostelci byl toho jenom důkazem. Po metalu byl velký hlad a na koncerty chodilo mraky lidí. Oproti současnosti je to neporovnatelné. Dnes jsme rádi, když na klubovou akci přijde 100 lidí, dříve chodilo na běžnou akci třeba i pětkrát tolik. Lidé jsou strašně pohodlní, možná mohu říci i líní. Je to vše ale dáno i celkovým stylem života mladých lidí, stačí jim sedět u počítače, nebo s chytrým telefonem v ruce někde na wifině a živé koncerty je přestávají zajímat. Každopádně když se vrátím k tvé otázce, na časy dávno minulé vzpomínáme s úctou a respektem a jsme moc rádi, že jsme mohli být součástí začátku vývoje dech metalu u nás.

A vzpomínky na tuhle dobu mi připomněly taky projekt Tramtárry, který svého času svéráznou formou parodoval tehdejší diskotékové hity. Pamatuju si pár coverů třeba 2 Unlimited, kteří tehdy vládli evropským diskotékám. Byly to předělávky v deathmetalovém hávu, byla to sranda, ale ne všichni to dokázali zkousnout. Existuje nějaká nahrávka těchto srandiček? A chystá kapela někdy něco podobného?
To byl totální úlet. Nyní vůbec nechápu, že k něčemu takovému mohlo dojít. Že vůbec byla síla, energie a čas věnovat se tak stupidnímu projektu, kterým projekt Tramtáry v mých očích byl. To říkám samozřejmě v nadsázce a ironicky, tenkrát to pro nás bylo zajímavé a nepřemýšleli jsme o následcích svých činů. Kdo nás zná, tak ví, že jsme velcí šprýmaři a taková trochu jiná legrace nás provází celou historii. Třeba naše první tričko neslo název „The Best Death Metal in the Czech republic“. Tak okatě se chvástat! Bylo jasné, že je to nadsázka. Nicméně mnoho a mnoho lidí náš humor psotě nechápalo, žili si svým ortodoxním stylem a přístupem k metalu a ze srdce nás nenáviděli. My si z toho dělali donekonečna legraci, ale teď s odstupem času vidíme, že nám to možná v těch počátcích trochu ublížilo. Tramtáry byla naprostá úleťárna. Když si představím, že deathmetaloví muzikanti hrají odrhovačky po zábavách a myslí to vážně, tak se nyní můžeme smíchy potrhat. Bereme to jako nediskutovatelnou součást naší historie. Každopádně žádné nahrávky Tramtáry neexistují a pokud je někdo má, tak má největší klenot v historii death metalu na světě :O) !

Po desce „White“, která byla opravdu bílá, TORTHARRY opustili bubeník Miloslav Juan Jirman a kytarista Jarda Rubeš? Nemýlím-li se, oba odešli z jiných důvodů. Proč se vaše cesty rozešly?
Míla odešel z čistě pracovních důvodů a své naprosté vytíženosti svým podnikáním na horách, kde dodnes provozuje. Vlastní několik horských chalup. Jarda odešel prakticky ze dne na den pro své přesvědčení, jednoduše už nechtěl být součástí TORTHARRY. Víc bych to asi nerozšiřoval.

Na jejich místo přišli mladíci. Velmi talentovaný bubeník Jirka Panther Rosa a šikovný kytarista Martin Máca Hrubý.
Jirku jsme si vyhlédli v zábavové regionální kapele AVENGER, kde hrál vlastně i Máca. Nejdříve přišel Máca, který byl opravdu talent a mezi nás opravdu sedl jak po muzikantské, tak po lidské stránce. On byl tím, kdo poprvé vyslovil jméno Jirka Rosa. Dlouho to netrvalo a Jirka byl součástí týmu. Nesmírně talentovaný kluk, který v TORTHARRY vyrostl ve velkého dospěláka a je naprosto nepostradatelný článek našeho týmu. Máca, jak jsme již dříve uvedli, skončil v roce 2012 pro svoji zaneprázdněnost a náhradu za něho jsme už nesehnali a ani nesháníme. Vše si sedlo v triu. Tak to bude zřejmě i nadále.

Když krátce po sobě ukončili činnost Juan s Jardou Rubešem, s kapelou to asi vypadalo špatně. Uvažovali jste o konci hraní, nebo vás takto černé myšlenky nenapadaly?
O konci kapely se za celou éru zatím nikdy neuvažovalo. Možná i pro toto pozitivní myšlení uvnitř kapely je tam kde je, tedy může letos oslavit čtvrtstoletí historie. Samozřejmě, že situace v té době nebyla lehká, dávali jsme si nucený a nečekaný oraz, ale to jen zdánlivě. Martina s Danem svrběli prsty a tak v době nečinnosti se rozhodli založit projekt CZECH SEPULTURA REVIVAL, který je funkční dodnes.

Teď se ještě podíváme na další bývalé členy TORTHARRY týmu. Vzpomínám si, že po odchodu Juana kapela koketovala s Romanem Lomtadzem. Desku White nabubnoval Juan nebo Roman? Nebo to bylo všechno ještě jinak?
Juan nemohl desku vůbec natáčet. Proto jsme oslovili Romana Lomtadze. Tenkrát to byl neznámý vystudovaný konzervatorista a Miloše Meiera, který tehdy teprve studoval konzervatoř. Byli jsme nuceni oslovit dva bubeníky, protože v době natáčení měl Miloš zdravotní problémy s rukama, nakonec se o práci s Romanem podělili napůl. Výsledek je z naší historie asi ten nejkontroverznější – bílá deska na náš death metal zcela jiná než všechny ostatní.

Roman později naskočil třeba k ARAKAINU, nebyla tenkrát ve hře i jeho stálá účast u TORTHARRY nebo šlo jen čistě o studiovou spolupráci?
Roman byl pouze nájemný bubeník pro desku White, nikdy se ani ve snu nespekulovalo, že by byl součástí týmu. To u Miloše byla situace jiná, ten součástí týmu na krátké období byl, kdy částečně zaskakoval za Juana, ale opravdu jen krátce. Částečně to pro něj bylo spíš takové zpestření před jeho budoucí hvězdnou kariérou.

Máca od kapely až tak úplně neodešel. Přeci jen se v jejím blízkém okolí stále vyskytuje. Mně se TORTHARRY vždycky líbili se dvěma kytarami. Musím ale uznat, že s jednou kytarou to TORTHARRY taky sluší. Nenaskočí znovu Máca k TORTHARRY?
Máca je náš velký kamarád dodnes. Ze začátku po jeho odchodu jsme se pokoušeli oslovit a shánět pár kluků, ale časem jsme zjistili, že v triu nám to bude slušet nejvíce. Nyní druhou kytaru nesháníme a zatím to není ani v úmyslu. Čas vše ukáže, nyní to sedí maximálně.

Jak často kapela zkouší a nevadí tomu pracovní vytížení jejich členů?
Zkoušíme tak jednou týdně, někdy i dvakrát. Samozřejmě, že to není jednoduché skloubit s časově náročnými zaměstnáními všech kluků, ale to je už takový životní úděl. Někdo tráví čas na zahrádce a někdo h otráví muzikou. Každý má něco.

Od vydání zatím poslední desky „Follow“ uběhly tři roky. Co má kapela v plánu dál?
V současné době vyjde extra box k našim 25. narozeninám, kde shrneme naší celou historii a vydáme kompletní diskografii a v roce 2017 nás čeká nové již 9. CD, které vyjde v listopadu u MetalGate records.

Před časem se mluvilo o výročním DVD, které by mapovalo koncertní aktivity kapely. Je to ještě aktuální? Proč dosud nic takového kapela nevydala?
O DVD hovoříme už několik let, nicméně toto není stále aktuální. DVD je o dost náročnější záležitost než vydání alba a v současný době musíme energii mířit na oslavu 25 let a na nové 9. CD. DVD bude na pořadu až potom.

Kapela TORTHARRY začala před osmi lety (letos byl 8. ročník – všech 8 plakátů mi visí v kanceláři) pořádat festival Czech Death Fest (CDF) v areálu Autokempu Brodský u Červeného Kostelce. Co vás k tomu vedlo?
Především nás k tomu vedla situace na scéně českého metalu. Nebyla prakticky žádná šance pro méně známé české kapely, aby si někdy zahrály na prestižním letním festivalu. Proto jsme si řekli, že založíme festival, který bude dávat prostor zviditelnit se pro ty kapely, které jinde nemají příliš šanci vystoupit.

Od 3. ročníku CDF v roce 2011 pořadatelský tým rozšířila agilní firma MetalGate, která je též vydavatelem desek TORTHARRY. Jak došlo ke spojení TORTHARRY teamu s MetalGate?
Velmi jednoduše. Jednoho dne jsme seděli v pražském klubu Matrix, kde jsme ten den hráli. Společně došla řeč na náš festival a festival MetalGate, který pořádali ve stejném termínu jako my. A proto že se jednalo o zaměřením velmi blízké festivaly, které měly i podobnou myšlenku, došlo na spojení obou festivalů, což jim opravdu prospělo, jak je s současné době vidno. Protože jsme měli s MetalGate i společnou cestu kolem vydávání desek TORTHARRY, bylo všechno mnohem snazší, znali jsme se a spolupráce s MetalGate nám nebyla cizí, pohodoví lidé, podobné názory, vše jde až dodnes jako po drátku.

Nic dnes není zadarmo, hlavně zahraniční kapely musí stát pořádný ranec. Na prvním ročníku byli headlinery holandští SINISTER a Poláci HATE. Nebylo příliš velké riziko pořádat takovýto festival?
To určitě, riziko bylo velké, taky nám to, jak se patří, nevyšlo. Prodělalo se celkem dost peněz, lidí nepřišlo zas až tolik, kolik jsme očekávali, ale to nás rozhodně neodradilo. Jít do festivalu s tím, že to za rok zabalíme, by byl holý nesmysl. Festival je úvazek na delší dobu a teprve později se může hodnotit. Headlineři nám každoročně značně navyšují rozpočet, ale bez účasti světových jmen by určitě festival nebyl tam, kde se nyní nachází.

Prozradíš o kolik se zvýšily náklady, když srovnáme první a poslední ročník?
Náklady se zvýšily zhruba 5násobně. Není to žádná legrace takový festival táhnout, stále se pohybujeme v červených číslech, ale zatím je stále chuť a energie do práce, což je to nejdůležitější. Samozřejmě že sháníme stále dokola strategické partnery z regionu, nebo i celostátní, a třeba tomu pomůže i tento náš rozhovor.

Co bys kapele a festivalu přál do dalších let?
Kapele i festivalu přeju především zdraví, i když festival vlastně nežije :O))), ale pokud nebudeme zdraví, nebude fungovat. Dále přeju všem mnoho věrných fanoušků a hodně energie do let budoucích. Hudba sice není všelék, ale pro život našich fanoušků je nepostradatelná.

Děkuji za rozhovor

Jan Holý

Před sebou mám dvě 2CD, které mě překvapují svým obsahem a rozsahem. Shodou okolností jsou to nahrávky spřízněných gotických kapel Bratrstvo Luny a Carpathia Castle. CC už jsem vyhodnotil jako jedno z nejlepších alb tohoto roku. Teď se vrhnu na graficky krásně vybavený digipak Bratrstva Luny– Gotická duše – decade 2006 – 2016.
Bratrstvo je známé tím, že dbá na veškeré detaily své image. Proto také její nahrávky bývají zabalené do obalů, které jsou prostě nádherné. Málokdo má tak „vymazlené“ covery!
Možná víte, že nahrávka „Gotická duše“ vyšla již v roce 2007. Jenže tehdy šlo o pálené CD s profesionálním obalem, které vyšlo v nákladu pouhých 313 kusů. Jsem rád, že mi jeden z těchto disků říká pane.
Deset let po prvním vydání vychází tato druhá edice rozdělená na dva disky. První disk patří Rudé růži, druhé CD je věnováno její modré „kolegyni“. Na prvním disku je původní nahrávka „Gotické duše“ a tatáž nahrávka je i na dalším disku. Jenže Modrá růže vznikla kompletně znova. Kapela ji prostě znovu kompletně nahrála v letech 2008, 2011 a 2016 a ještě k ní přidala čtveřici novinek.
První sedmiskladbový disk tedy nebudu hodnotit. Ten má hlavně sběratelskou hodnotu. Pro fanoušky gotiky je téměř povinností. Druhému CD, které čítá 11 položek, prospělo nové nahrání. Skladby dostaly modernější ksicht. Všechny jsou trošku jinak zaranžované. Většina písní stojí na opakujícím se motivu kytar a deklamovaném zpěvu. Do toho všeho třeba z dálky zní stylové klávesy a samply.
Skladby 8 – 11 jsou označeny jako „Decade bonusy“. Čtveřici otevírají dvě novinky „Největší z pierotů“ a „Valkýry se bojí“. „Největší z pierotů“ překvapí svižným tempem a hodně syntetickým zvukem plným vesmírných ruchů. A velice svěžím dojmem působí i marš „Valkýry se bojí“.
Třetím bonusem je kompozice „Vampyrismus psyché“, kterou jako host nazpíval Petr Štěpán, frontman legendární gotické kapely XIII. Století! Ta začíná švihnutím bičem a přesně tak na mě působí i tento gotický pochod. Temný a úderný zároveň. Typický hlas Štěpána dává songu nový rozměr. Vše do sebe perfektně zapadá. Zde je potřeba vypíchnout hostování tohoto pěvce. Petr totiž běžně nezpívá na jiném než vlastním albu. Poslední bonusová píseň je coverem Štěpánových punkových Hrdinů Nové Fronty (HNF). Konkrétně jde o „Pochod hrdinů“. A opět je to parádní marš, který kladně hodnotí i jeho autoři!
Mám rád gotickou muziku. Překvapuje mě, že je v naší zemi, tak málo kvalitních interpretů, kteří se ji věnují.
Kdybych měl vyhlásit nejlepší zpracování bookletu, tak volím Bratrstvo, které má tradičně grafický koncept vymazlený do posledního detailu. Čtyřpanelový digpak obsahuje 24stránkový booklet laděný do odstínů modré. Najdete v něm úplně vše. Kvalitní fotografie, které tvoří fotopříběh, ohlasy na tvorbu kapely a samozřejmě všechny texty. Když se začtu do jejich veršů, tak nacházím opravdu zdařilé metafory a šikovnou práci R. X. Tháma s českým jazykem. Jeho hravost je odzbrojující.
Vivat!
Ještě se musím zmínit o tom, že jsem spolu s cédéčkem dostal do ruky i samizdatové noviny Trubadúr. Bratrstvo Luny totiž pořádá gotický festival Magická noc tubadúrů. Letos se odehrálo již 3. pokračování a rovněž potřetí vyšly noviny Trubadúr. Jeho redakcí tvoří dva lidé, renesanční umělec R. X. Thámo coby vydavatel a šéfredatkro a Blackmoon jako redaktor a jazykov korektor. Do novin přispívají oslovené osobnosti gotické scény. R. X. Thámo tvrdí: „Novinová platforma ´s kramériovskou aurou´ je vzdorem, protestem proti trivializaci mediálního diskursu.“

Jan Holý