KAPRIOLA je babská ostravská hardrocková kapela. To o sobě tvrdí čtveřice rockerek ze severu Moravy, takže za těmi babami nehledejte žádnou urážku. Nebudeme si nic nalhávat, ale jedno je jisté, ženské kapely to nemají jednoduché. Většinou totiž musí upoutat i něčím jiným než typicky ženskými zbraněmi.
KAPRIOLE se to celkem daří. Její aktuální nahrávka nesoucí název „Na konci přijde začátek“ je pěkně divný titul pro desku. Kapela se v době natáčení tohoto alba rozpadla, ale byla tak nakopnutá, že zvolila právě tenhle název.

Co mě však dál zaujalo ještě předtím, než jsem si nahrávku pustil, bylo především nástrojové obsazení kapely. Holky totiž vystupují nebo vystupovali s houslemi, ale žádné skřipky v bookletu uvedené nejsou. Pojďme se tedy babám podívat pod pomyslné sukně -). KAPRIOLA účinkuje v sestavě Mar Qui – zpěvy, Mercy – bicí, Tess the Bass – basa, dona Michelle – kytary.
Zatímco první dvě skladby minou moje uši, aniž by se mi nějak zalíbily, deska mě začíná bavit od trojky a pak až do konce. Co mi na skladbách s pořadovým číslem 1 a 2 vadí nejvíc to je chaotický zpěv. Jinak to napsat neumím, hlasy tam jsou nějak vrstvené a chvílemi jsem se divil, co mi to vůbec hraje, že tomu vůbec nerozumím.
Trojka „Cesta“ je o něčem jiném, pěkný nářez a slušný text. A zpěv se mi začal líbit. To pokračuje i v textu skladby „Ona je démon“, kterou zdobí také pěkné kytarové sólo. Holky jsou šikovné instrumentalistky. Hodně sází na melodii, pro kterou mají zvláštní cit. Ten KAPRIOLA potvrzuje i v následujícím songu „Všechny moje tváře“, kde jsou opět vícevstvé zpěvy, ale tady to sedlo jak prdýlka na nočník.
Asi největší peckou je „Když se blíží pád“, ta se totiž zvrhne v pěknou rubanici a dokonce se v ní ozve pořádnej deathmetalovej murmur. Řekl bych, že to tam zařval chlap, ale v bookletu jsem to nenašel. A velice chytlavým songem je taky závěrečný „Nezapomínám“. Jen škoda, že nemá ani 3 minuty. Je to nejkratší píseň osmadvacetiminutové kolekce o osmi položkách. Tato čísla uvádím hlavně pro statistiky, protože jsem záměrně nejmenoval všechny písně.

KAPRIOLA taky poměrně hojně koncertuje, rozhodně si holky nenechte ujít. Nejen návštěvníci křtu debutu LIMETALU se přesvědčili, že je na co koukat.
Jan Holý

Kapela Lef de Bard, která vznikla roku 1982 ve Žlebech tehdy pod původním názvem Bard, se chystá i v tomto roce brázdit naše bigbítové vody a myslím, že není od věci si tuhle bandu trochu představit a připomenout. I když zřejmě většina pamětníků zlatých časů bigbítových tancovaček si tyhle kluky dobře pamatuje.

Bard vznikl, jak jsem již zmínil, roku 1982 a to ve složení – Roman Prášek – bicí, Petr Hrubý – kytara, Petr John – basa, Standa Bek – kytara, Zdenka Cetlová – zpěv a o chvíli později kapelu doplnil klávesák Standa Vobořil.
Bard zkoušel v kinosále „Na hrázi“ v rodných Žlebech a poté, co složil v té době povinné přehrávací zkoušky, začal hrát v sálech v širokém okolí v té době ale nejen převzaté věci, ale i vlastní a vůbec ne špatné songy, což tehdy nebylo zrovna obvyklé. V těch letech převážná většina kapel hrála převzaté věci, které rockeři vyžadovali a vlastní tvorba se tehdy době na tanovačkách až na výjimky prostě „nenosila“.

Bard se již tehdy mimo hraní tancovaček celkem s úspěchem účastnil různých soutěží, ale slibně rozjetou kapelu zastavila naše „neohrožená armáda“, když kluky povolala od kytar „ do zbraně“. Roku 1984 po několika změnách ve složení se mezníkem stal rozpad kapely Rotor, z níž do Bardu přichází bubeník Milan Kábela a zpěvák Milan Lukavský. Kapela se přejmenovává na Lef de Bard a s vlastní a hodně dobrou tvorbou vítězí na rockovém festivalu v Čáslavi a poté i v Kutné Hoře, čímž se dostala až do celostátního kola v Příbrami. Tohle uskupení vydrželo až do roku 1989, kdy se datuje ukončení jeho činnosti. Ovšem již roku 1990 hlásí banda návrat a do kapely přichází nové tváře v čele s basákem Petrem Podhájeckým a v roce 1995 natáčí svoje první album.

V současné době kapela hraje v klasickém složení a to – Milan Lukavský – zpěv, Pavel Drábek – klávesy, Luboš Noga – kytara, Standa Bek – kytara, Petr Podhájecký - basa, zpěv a Milda Kožnár – bicí. V této sestavě roku 2015 skupina natočila album „Autogen“ a v nedávné době i klip k jejich songu „Máš se, jak máš“.

Více info o kapele i rozpis jejich vystoupení najdete na www.bardrock.estranky.cz nebo jejich facebooku.

Lef de Bard si mimo jiné zahraje i na letošním prestižním festivalu „Odyssea – fest“ ve Vyžicích po boku legendární Odyssey a další nedávno k životu probuzené legendy jménem Iras. O vyžickém festivalu, který se bude konat 17. 6. 2017, náš portál samozřejmě přinese bližší informace i rozhovor s jejím pořadatelem a „bigbítovým srdcařem“ Michalem Kuchaříkem.Myslím, že Lef de Bard patří k již legendám éry bigbítových tancovaček a že nejeden jejich song vás dokáže do těch krásných časů vrátit zpět a to není rozhodně málo!

Takže přátelé, v brzké době na Bardech „Čus bigbítus“. Pepíno Sodomka.

Grog, Krleš a nyní BLACK BULL, to jsou zásadní hudební milníky zpěvačky Lucie Roubíčkové.

Lucko, jak vzpomínáš na svá bývalá působiště?
Každá kapela byl pro mě přirozený krok, vývoj. Vzpomínám na ně často a s radostí, protože mě hodně učily, zažili jsme hodně legrace a dodnes jsme v kontaktu. Zůstali jsme přátelé.

Kdy se ti v hlavě zrodil nápad na vlastní hardrockový band?
To bylo koncem roku 2009, kdy jsem v Krleš cítila, že bych tu hudbu chtěla zkusit dělat trochu jinak. Ne metal, ale rock. Všechno to tak nějak do sebe plynule zapadlo. Počkala jsem, až si za mě v Krleš najdou náhradu, a našli skvělou Sašu Potměšilovou, která s nimi zpívá dodnes. Mezitím mě kamarádka seznámila s kytaristou Filipem Šimberou, se kterým jsme si hudebně okamžitě padli do noty. Byli jsme jeden z druhého tak nadšení, že nás to rychle inspirovalo k hledání ostatních muzikantů a založení BLACK BULL a dodnes fungujeme jako autorská dvojice.

Které skupiny tě hudebně tvarovaly? Respektive, na jaké muzice jsi vyrostla?
Moje první rockové LP, které jsem dostala, byli Bon Jovi. A ti otřásli mým světem. Bon Jovi pro mě na dlouhá, dlouhá léta zůstali číslo jedna. K nim se přidávali Def Leppard, Vixen, Van Halen, Whitesnake, Alice Cooper. Všechny ty hardrockové bandy, melodický arena rock. Je zvláštní, že Vixen byly jediná ženská kapela. Já jinak vlastně neměla ženský idol. Až teprve před pár lety se na scéně objevili Halestorm a to se mnou praštilo o podlahu.

Chtěla jsi se vždy živit hudbou, nebo to byl jen koníček, jenž vyústil v životní náplň?
Já chtěla muziku dělat od malička. Považuji to za neoddělitelnou součást mé osobnosti. A nikdy jsem neřešila, jestli se tím budu živit, nebo ne. Vzpomínám si, že jsem jako dítě nechápala, že nějaký umělec odmítl někde vystoupit, protože za to bylo málo peněz. Vždyť já bych to přece dělala i zdarma. Později jsem si samozřejmě začala uvědomovat, že s rostoucí hodnotou roste i potřeba, nebo spíš nutnost být oceněn. A taky jsem si uvědomila, že to, co jsme ochotni dělat i zdarma, je vášeň, kterou nám nikdo nemůže vzít.


Nějakou dobu jsi žila v USA, byl to studijní/pracovní pobyt? Nebo jsi prostě jela na zkušenou?
No, dnes se na to dívám, jako na bláznivý počin a říkám si, teda, Luci, tys byla fakt střelec. Odjeli jsme tehdy s bývalým partnerem do Států jen tak, na zkušenou, cestovat, poznávat. S nulovou angličtinou a museli jsme si půjčit docela dost peněz, abychom to vůbec mohli absolvovat. Původně jsme tedy jeli na rok. Začátek byl dost drsný. Zaplatili jsme docela vysokou částku „zprostředkovateli“, který nám tam měl najít práci. Pak nás naložili do dodávky a z Miami vezli přes celou Ameriku do Kalifornie. Tam jsme začali na úklidu domů, bydleli v laciném, špinavém a docela nebezpečném motelu, makali od rána do večera. Anglicky jsme se učili tak nějak za pochodu a bylo tam hodně krušných chvil. Ale byli jsme v naší vysněné Kalifornii, měli jsme obrovské dluhy, tak návrat prostě nebyl přípustný. Postupně jsme si začali zlepšovat životní podmínky, přestěhovali se, našli lepší práci, postupně vybudovali svůj vlastní byznys a začali jsme cestovat a opravdu si to všechno užívat. Vyklubalo se z toho s přestávkou 7 let. V té přestávce jsem stihla jet asi dvouleté turné Síla návratů s tehdejší kapelou Citron (se Standou Hranickým i Láďou Křížkem) jako vokalistka a klávesistka. Ale zkušenost absolutně zásadní, změnila mi život.

Krom zpěvu, jsi také známá jako textařka. Co tě inspiruje při psaní textů? Vycházíš z vlastních pocitů a prožitků?
Texty jsou jako zpovědi duše. Záleží, pro koho ten text píšu. Když je to text pro mě samotnou, ponořím se do dané muziky a nechám se jí vést, jaké emoce ve mně ta hudba té konkrétní skladby vzbuzuje. Jaké frázování evokuje. A na základě těch emocí mi většinou jdou na papír slova automaticky. Co je ale paradoxní, že to je angličtina, co ze mě jde. Automaticky. Netuším proč. Asi jsem v některém z minulých životů v Americe žila. A vůbec bych se tomu nedivila, protože kdykoli vystoupím v Los Angeles z letištní haly ven na chodník, podívám se na tu hlubokou modř nade mnou a zhluboka se nadechnu, naplní mě to pocitem „Tady jsem doma“.
No a pak jsou to texty pro někoho jiného. Postup je stejný. Jen se při ponoření do dané skladby navnímám na člověka, který ji má zpívat. A slova mi přicházejí sama. Tady bych možná zmínila jeden příklad za všechny. Jarda Bartoň, tehdy ještě kytarista Citronu, mě oslovil, abych napsala dva texty na album Bigbítový Pánbůh se Standou Hranickým. A jedna z těch skladeb byla nádherná tklivá balada. Zavřela jsem oči a navnímala Standu, se kterým jsme měli opravdu krásný přátelský vztah. A text ke skladbě ZPOVĚĎ byl asi za 15 minut hotový. Po pár dnech mi Standa volal, děkoval mi a plakal do telefonu, že nechápe, jak jsem mohla něco takového vůbec napsat, že to jsou jeho slova, jako by je řekl on sám. Já samozřejmě plakala s ním. Byl to neskutečně silný moment. Pocit vděčnosti, sounáležitosti a propojení, který se nedá nikdy zapomenout.

Zpíváš anglicky, k čemuž ses již vyjádřila. Přesto se zeptám, je jakýkoliv nástupce Rituálu (jediný český song) vyloučený?
Zatím sice v plánu není, ale vyloučený určitě není. To se plánovat nedá. To prostě přijde impuls.

Hostování Henninga Wannera, dalo vzniknout fanoušky oblíbené verzi, emotivní balady - Rape Me Back. Plánuješ další obdobné bonusy? Duety?
To je také na impulsu, který přijde a nedá se moc plánovat. Ale věřím, že určitě ano. Jsou skladby, které si svým obsahem žádají mužský i ženský element, dialog dvou milenců, pak se to samozřejmě nabízí samo.


V prosinci loňského roku vyšel jako předzvěst nového alba videoklip ROCK 'n' LOVE. Song produkoval Štěpán Smetáček (Wanastowi Vjecy, Zemětřesení, ...). Bude mít na starost celé album?
To je otázka, kterou právě nyní s kapelou řešíme. Rock´n´Love je taková rozverná skladba, syrový bigbít. A teď právě zvažujeme, jestli to je přesně ten zvuk, který chceme na celém albu, nebo to pojmout ještě jinak. Je to cesta, zkoušíme.

Jaká je spolupráce s touto českou, bezesporu zásadní, bubenickou osobností? Jak jste se dali dohromady?
Štěpán je fantastický člověk. Nemírně muzikální, cítí to hodně podobně jako my. Pracuje se s ním opravdu pohodově. Seznámili jsme se v rámci turné s Alešem Brichtou, kde Štěpán tehdy bubnoval. Ta turné byla vlastně dvě. Moc nás bavilo na ně koukat a párkrát jsme viděli i Štěpána, jak se pobaveně kouká na nás, tak jsme si prostě padli do noty :-)

Krom hudbou, se také zaobíráš výukou angličtiny. Společnost Einstein English, jejíž jsi hlavou, se prezentuje tím, že rozmluví opravdu každého. Vážně je to možné?
Ano. Nechci, aby to znělo jako reklama od obchodníka s deštěm. Ale já se osobně zabývám i tím, jak funguje mozek. Jak je možné, že v zahraničí se naučíme jazyk x-krát rychleji, než při intenzivním studiu v českých školách? Proč mají studenti pocit, že jim jazyky nejdou? Proč zůstávají dlouhá léta na úrovni věčný začátečník? Proč se bojí udělat chybu? Je to trochu i o psychologii. A pokud člověk nemá poruchu sluchové diferenciace, je opravdu každý schopen se jazyk naučit. A klidně bez gramatiky. My se u nás ve škole zabýváme každým klientem individuálně a pomáháme mu překonat sebe sama. Nesmírně nás to baví a naplňuje. A musím říct, že naši lektoři jsou opravdové skvosty, za které jsem až do nebe vděčná. Je to prostě radost a zpětná vazba od našich studentů je fantastická. Až mi kolikrát ukápne slza radostí :-)

Při výčtu tvých aktivit, lze bezesporu tvrdit, že jsi velmi vytížená. Čím se odreagováváš a bavíš?
To je vtipné, že se ptáš. Zrovna včera jsme na toto téma měli krásný rozhovor s Danem Horynou z kapely Merlin. Oba jsme si libovali, že to, co děláme, nám přináší takovou radost a náplň, že si od toho ani nemáme potřebu odpočinout nebo se odreagovat. My se tím, co děláme, bavíme. A krom toho jsou tu ještě další aktivity, jako cestování, volejbal, motorky.

Na závěr se zeptám, působíš jako člověk, který jde za svými sny. Máš ještě nějaké, které na svou realizaci teprve čekají?
Sny je dobré mít pořád. A pořád si je plnit. A vytvářet si nové sny. Je to koloběh. Jaké to jsou u mě právě teď, neprozradím. Jen jeden si přeju, abyste i vy, kteří jste se dočetli až sem, měli pořád spoustu snů a nečekali na plnění si jich na někdy, ale začali hned. A budu se těšit, když nás ty cesty někde svedou dohromady.

Díky za rozhovor a přeji úspěšnou sezónu.
To já moc děkuji, Dane. Krásný rok 2017!

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.

Autor titulní fotografie - Vladan Bureš
Autor fotografií v rozhovoru - Daniel Camera official

Kytarista, skladatel, producent a zpěvák Miloš Dodo Doležal završil trilogii nahrávek zabalených do papírové pošetky, kterou odstartoval albem „Despekt“ (2010). Potom následoval „Gen Sumerian“ (2012. Do třetice všeho dobrého přichází loňská deska „Ohněm“.

Dodova aktuální tvorba není jednoduše uchopitelná. S každým novým počinem přichází další a další progrese. Zmiňované desky se vyvíjí hudbou i zvukem. Novinku produkoval Dodo s Janem Němcem, ve kterém získal zdatného oponenta. Čech působící v Německu, Honza Němec, pracoval s řadou legendárních kapel jako jsou Helloween, Running Wild nebo Celtic Frost.
Deska se nahrávala ve studiu Hacienda v Žirovnici. Kde jinde taky, když patří Milošovi! Podílela se na ní sestava Miloš Dodo Doležal – kytary, zpěv, Pavel Slechoš Slechan – bicí a Miloš Doležal junior – basa. Jako hosté se na albu objevují také bubeníci Radek Prouda Láznička a Daniel Pitris Pitra. Obal desky zdobí obraz akademického malíře Tomáše Kopečka, od jehož narození uplynul právě 100 let. Výslednou grafiku vytvořil Martin Hadgi Stoklosinski.

Deska začíná titulní písní „Ohněm“, která vypráví o tom, co oheň vezme, už se nedá zpátky vzít. To platí i o mezilidských vztazích, které Dodo svými texty hodně sleduje. Následuje „Nesmíš se vzdát“, která reflektuje Milošův přístup k práci i životu jako takovému. On se prostě snaží žít a tvořit pozitivně. Jeho přístup k fanouškům je příkladný. Seděli jsme spolu v šatně po jeho koncertu a moc rád na to vzpomínám. Tenhle dýchánek se tenkrát protáhl až do svítání. Ráno jsme mu pomohli s přáteli odnosit aparát a tradá na další štaci. Takhle prostě vypadá rokenrol.

„Bílá zář“ je tvrdá riffovačka, které dominuje kytarové sólo, na kterém by si řada !strunobijců“ vylámala nehty . Dodo má talent použít sólo přesně tam, kam patří, takže nevypadá prvoplánově a zbytečně. A to opravdu neumí každý autor. Další song „Blaf“ s podtitulem „Slova plynou“ popisuje svět kolem nás. Všude je spousta slov, média do nás perou další a další slova. Jen zlomek z nich má nějaký smysl. Proto ten „blaf“ v názvu.

Deska se půlí s parádní baladou „Tvá stopa“. Nejedná se ale o žádnou sladkost. V pozadí výrazně bublá Juniorova basa a ta opravdu tvrdí muziku. Líbí se mi i text, ten si budu brzo pamatovat celý. Tohle by mohl být velký hit pro rádia. Následuje ostřejší „Hra“. Pojď si zahrát, zkusíš to párkrát a budeš chtít ven ze hry. Tuhle hru nebudeš chtít dál hrát. Tak nějak to je, ale musím podotknout, že to není můj případ. Já si totiž Dodovy desky budu pouštět s chutí dál.

„Eso a král“ přináší svižnou muziku. Text je o hrátkách s ohněm, trumfových kartách v rukávech. Co všechno si pod tím umíte představit? Myslím, že toho je hodně. Hudba ani texty nenutí posluchače k jednotvárnému vidění příběhu. V tom tkví umělecká svoboda. Mám rád, když si pod texty můžu představovat vlastní příběh.

„Velkej Zeppelin“ působí nesmírně svěže, sílou vzducholodi mě odnáší mimo náš prostor. Cítím vítr v uších. Zvláštní skladba, která se desce vymyká, ale zároveň je přesně tam, kde má být. Dodo se svým bandem tímto zároveň vzdává hold kapele Led Zeppelin, která zřejmě navěky zůstane nepřekonána. Ta se taky nebála experimentovat a neustále přinášela něco nového. Pokrok ale přitom stará známá kapela.

Osmá píseň se jmenuje „Spin“. Abych si tento název dokázal vysvětlit, nahlédl jsem do encyklopedie, která říká, že spin je kvantová vlastnost elementárních částic, jejíž ekvivalent klasická fyzika nezná. Haha, to jsem se toho dozvěděl. Na tohle se budu muset Doda příležitostně zeptat.

Předposlední „Dýchej“ představuje nit, která se prolíná celým albem. Prostě to nevzdávej, dýchej, pokračuj. Tak zas příště! I tohle je Dodova pozitivnost zmíněná výše. Je to asi největší jízda, opravdu rychlá skladba. Její rytmy se mi zarývají pod kůži jako ostrý břit. Závěrečné „Viny“ plynou v poklidu a lákají k dalšímu poslechu desky „Ohněm“. Dodův hlas zde šplhá do netušených výšek. Jako za mlada. Je to druhá balada, úplně jiná než „Tvá stopa“.

Když to shrnu, tak „Ohněm“ přináší ohromnou svobodu, nedrží se žádného zažitého mustru. Člověk si CD musí pustit víckrát. S každým poslechem totiž objeví nové rozměry. „Dodo and his boys“ boří hranice. Nehledejte zde žádné klišé. A tohle mám prostě rád.

Jan Holý