Emeritní biskup Starokatolické církve, za minulého režimu však také pomocný dělník, zedník, provozář, řidič tramvaje, prodavač, ale hlavně textař rockových skupin Dr. Max (Salto mortale, Co ty jsi zač?, Vaše tělo...uletělo), Vitacit (Pilát, Pěšák, Ďáblova propast), a dalších. Jak jste se k tomu dostal?
Rockovou muziku jsem měl rád už od svého raného mládí a už v osmé a deváté třídě jsem zpíval v kapelách, které jsme založili se spolužáky. Pro ně jsem také psal první písňové texty, samozřejmě poznamenané věkem, prvními láskami a také vzdorem vůči tehdejším společenským poměrům. Vzpomínám si, jak jsme se kdysi s pomocí primitivní aparatury ze starých rádií snažili přehlušit prvomájový průvod, který procházel pod balkonem našeho bytu, a co to pak způsobilo v mých kádrových materiálech.

Později mně učarovala tvorba Boba Dylana a začal jsem hrát tzv. městský folk podle jeho vzoru. V mých textech se tehdy odrážela i tehdejší realita okupace, takže šlo i o protestsongy. Zastupovala nás agentura Státního divadelního studia, která však brzy skončila, čímž jsem přišel o možnost koncertování. Přispěla k tomu také příhoda v Hradci Králové, kde mě a J. J. Neduhu zatkla při hraní policie a celá kauza skončila u tzv. „lidového soudu“. V té době už jsem studoval na teologické fakultě a plně se věnoval službě v církvi.

Po vysvěcení na kněze jsem nedostal tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a spolu s biskupem Augustinem Podolákem, kterému byl tento souhlas odebrán, a s dalšími duchovními jsme plynule přešli do „podzemí“, tedy neveřejné pastorace.
Samozřejmě jsem hudbu neopustil, dál poslouchal rockové kapely i Dylana, vzpomínám si, že při bytových bohoslužbách, které se konaly m.j. i u nás doma, jsem v předsíni jako kulisu, aby nás neslyšeli všeteční sousedé, pouštěl z magnetofonu B54 King Crimson. Několikrát jsem dokonce amatérsky vystupoval např. v Divadle v Nerudovce nebo v Baráčnické rychtě, občas jsem i napsal něco do šuplíku a pak na přelomu 70. a 80. let jsem pak začal psát texty pro kamarády z rockových skupin.


Nebyl čas strávený s rockovou kapelou pro mladého duchovního takovou přehlídkou, čeho se vyvarovat?
Apoštol Pavel napsal „ Všechno zkuste a dobrého se držte“, takže jsem se v situaci kněze v podzemní církvi snažil řídit jeho slovy. Nepřátelil jsem se s existencemi poplatnými bolševikovi, ale s lidmi, s nimiž jsem si rozuměl minimálně po hudební stránce. Musím říci, že většina z nich respektovala moje kněžství a někteří mě občas vyhledali k rozhovorům právě proto.

Mnoho rockových a metalových hudebníků se v posledních letech obrací na víru, například Alice Cooper, Dave Mustaine. Oproti tomu v loňském roce zakázali na popud bohabojných občanů koncert skupin Root a Törr ve Valašských Kloboucích. Myslíte, že je možné, aby kráčela víra s rockovou/metalovou hudbou ruku v ruce?
Pověra, že v rockové muzice je cosi ďábelského, možná vznikla z dětské říkánky: „Ententyty, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky“…. :-) Dodnes prý tomu některé děti věří. Já ne, už jsem dlouho dospělý, abych pochopil, že ďábel na rozdíl od nich není tak naivní…

V roce 2006 jste žehnal desce Torpédo skupiny Wanastowi Vjecy. Jako fanoušek skupiny jste prý kdysi za jejich veřejnou podporu čelil napadení, je to pravda?
Ano, když Wanastowky natočily první album, dostal jsem ho na kazetě a pouštěl svým známým v jedné hospodě, kam chodili mimo jiné i rockoví muzikanti. A jednoho agresivního opilce zřejmě hodně oslovila píseň „Tak mi to teda nandej“, že mi to nandal :-).

Vaše písně obohacují i starokatolický zpěvník. Co pro Vás hudba znamená?
Hudba je především Boží dar. Provází nás životem, povzbuzuje nás, pomáhá nám vyjadřovat naše city i naši víru a spiritualitu. Stejně jako slovo je nositelkou sdělení a ve spojení se slovem o to více. Od církevního otce Augustina pochází výrok „Bis orat qui corde canit“, což znamená „Dvakrát se modlí, kdo ze srdce zpívá“. Aby mohl člověk zpívat ze srdce, musí se aspoň trochu identifikovat s tím, co zpívá. A protože u některých „kostelních“ písní to jde obtížně, je třeba, aby vznikaly nové i s tím rizikem, že za čas z nich budou stejné muzeální kousky, které budou vzbuzovat jen nechápavý úsměv.

Děkuji za rozhovor a přeji pevné zdraví.
Pro Rockpalace, Daniel Talanda.

Krátce před pátou se dostávám do Lucerna Music baru, kde právě probíhá zvuková zkouška kapely Limetal. Na pódiu hrají pánové na akustické kytary a na židlích sedí dvě lepé děvy se smyčci. Stejně zajímavá podívaná je na jeviště o chvíli později, zvuk dud Jana Lstibůrka se mísí se zvuky kytar. Dneska tady bude cirkus. Krátce po šesté nastupují dámy z kapely Kapriola na svojí zvukovou zkoušku. Nedávno jsme s nimi dělali rozhovor pro Rockpalace a jejich odpovědi vzbudily můj zájem o jejich živé vystoupení.
Po 19té hodině se Lucerna bar začíná hodně rychle plnit a potkávám spoustu známých tváří - Ondra Marek a část Roxoru, myslím, že jsem zahlédl Zdenka Hejduka, Štefana Doláka z Atomic, kluky z Kreyson memorial, Bohouše Němce... Byl ještě čas a zdánlivý klid prohodit s kamarády pár slov.

Ve 20 hodin na podium nastoupily slečny z Kaprioly. Jejich zvukovka mě navnadila a tak jsem se na jejich set vyloženě těšil. Odstartovaly svůj večer Až jednou – úvodní skladbou z alba Na konci přijde začátek. Koncert měl říz i spád. Balancuju, Cesty, Poslední nepřítel, Nezapomínám, Ghosts Attack neuvěřitelné instrumentální orgie - improvizace housle + bicí a následně solo housle. To, co předváděla dona Michelle, klobouk dolů. Výborně zpracovaná kytara a potom i mistrovsky zvládnuté housle!!! Instrumentálky nemusím a ty delší jak minutu už vůbec ne, ale tady jsem si to opravdu užíval. Následovala klipová Ona je démon, pro mne asi vrchol vystoupení. Dalším songem se dívky blíží k závěru - Když se blíží pád a závěrečná Všechny moje tváře. Mar Qui sólový zpěv - čekal jsem klasický uhlazený ženský hlásek a ona se ukázala za mikrofonem krásná dračice s hlasem jako břitva. Stejně mě překvapily obě tygřice Tess the Bass na basu a dona Michelle na kytaru. Ta nám pak předvedla luxusní kousky v instrumentální vložce s houslemi. Za bubenici Mercy zaskakoval mladičký Vojta Sedlák, 14ti letý bubeník s bohatou hřívou okolo hlavy, kterou jsme mu záviděli snad všichni dříve narození, kterým vlasy nějak ustupují do neznáma. Ač mladý, přesto bicí soupravu zpracovával na jedničku. Každopádně celé vystoupení jsem si neuvěřitelně užil a doufám, že Kapriolu brzo potkám na nějakém festu!! Dostávají ode mne velkou jedničku! (Recenzi na album chystá kolega Honza Holý, tak se těšte!!) Ač byla Kapriola vynikající, dneska se tu lidé sešli na jinou kapelu...

dračice z Kaprioly

Tmou se line intro, vítr, zvuky plachet, povely a rozkazy, moře... pomalu jako bych slyšel úvodní intro z oblíbené desky Under Jolly Roger od Running Wild z 86. Lukáš Pavlík zasedá za bicí a cirkus jménem Limetal „otevírá šapitó“. Račtě dál!!! Explodují první gejzíry pyrotechniky, dým a světelné barevné kužele bičují podium... Kapela nastupuje s úvodním songem nového alba Amerika, který je doplněn velkoplošnou projekcí... nad hlavami nám letí refrén... blízko je Amerika, čeká nás jen sláva, která se hvězd dotýká... Limetal sází nejen na excelentně zahranou muziku, ale i na silné vokály, které umocňují dnešní večer a zůstávají vám v hlavě ještě na cestě domů. Hned v úvodu do nás nasypou tři pecky z nového alba – po Americe přijde Posel špatných zpráv (ten vyšel i na singlu) a Chiméra času. Na svojí před „Limetalí“ éru si vzpomenou songy Pravdu ukáže čas, Tak nechoď dál. Ať si kdo chce, co chce, říká, přetextované znějí staré pecky o 100% lépe!!! Videoprojekce nám nabízí fotografie Jindry Kvinty a Standy Hranického. Psát cokoliv o výkonech kapely je nošením dříví do lesa. Pánové za sebou mají rytmiku, která jim léta chyběla a která by silně nekulhala za výkonem kytaristů. A na její úrovni byla stejně tak prakticky bezchybná a strojově přesná kytarová úderka Bartoň – Šperl. Pastva pro oči, když se oba postaví k sobě!! Výborný hlasový výkon Fanyho a Vaška Vlasáka, který dával dost prostoru kytarovému duu. Z kapely stříká až neuvěřitelná energie, radost a výborná nálada, kterou přenášejí na svoje posluchače. A rozhlížím se okolo, lidé se baví. Takhle zní první liga!!! Přes S větrem v zádech, Rock n Roll démon (opět Standa Hranický), Kurtizány a Bigbít jsme se dostali až k samotné události, kterou byl dnešní křest.

kytarová úderka Jarda s Jurou

Kdo pochyboval a nevěřil, musel být zklamán. Kapela Kabát v plném počtu nejen dorazila, ale nastoupila jako kmotr CD na podium a slova Pepy Vojtka o našem “šoubyznyse“ by se dala do kamene vytesat!! Úspěch se u nás neodpouští. Kabát je v pozici, kdy se opravdu nemusí ohlížet na dopad svých slov v hudební branži. Jejich pozice je tak neotřesitelná, že si nemusí brát žádné servítky a Pepa a celá kapela Kabát nazývala věci správnými jmény.
Krásná polemika proběhla mezi Vaškem a Pepou, kdy Vašek konstatoval, že se z mistrů stali učedníci a z učedníků mistři. Velký dík v závěru patřil nejen kapele, že přijela, ač běžně desky nekřtí a za velkou podporu, ale také Radkovi Havlíčkovi.
Pokřtilo se, popřálo a mejdan pokračoval dál přes Sex And Roll, z které bude hit, až po smutnou Karolínu se smyčci. Kdo nebyl, může jen a jen litovat.
Shop Limetalu byl v obležení pomalu po celou dobu koncertu, mimo různých drobných propriet od náramků a přívěsků byly k sehnání i nové CD Limetal, trička, mikiny a limitovaná série LP!!!!!! Takže, sběratelé „elpíček“, určitě se včas podívejte do eshopu na webu Limetal.

Narodil jste se do doby bez počítačů, mobilů, internetu. Jaké jste měl dětství?
Takové, které odpovídá té době, samozřejmě. My jsme měli dětství dost volný, protože jsme mohli chodit ven, otec byl odpoledne v hudební škole. Takže mamince jsme vždycky něco namluvili, a mohli jsme mezi kluky. Měli jsme nejen, městskej, klukovskej život, ale i venkovskej, protože jsme jezdili pravidelně k prarodičům na venkov, do Bousova. Takže to byly dva odlišný světy. Ve městě to byly bunkry, půdy, sklepy a nádraží. Na venkově zase ty reálie byly úplně jiný. Takže jsme si to užívali po všech stránkách.

Když jste byl kluk a posléze dorost, určitě nebylo tak jednoduché dostat se k hudbě, co se Vám líbila. Co jste poslouchal?
Rodiče byly na vážnou hudbu, takže doma zněla vážná muzika. Jakmile jsme se dostali do pubertálních let, tak jsme potom hltali rádio Luxembourg, kde bylo možno slyšet nějaké věci, které tenkrát začínaly. Beatles, Rolling Stones a všechno možný, v těch šedesátých letech.

Podporovali Vás a bráchu rodiče, pokud šlo o nápady a cíle?
Každí rodiče podporují svoje děti, nějak. Já jsem se spíš projevoval ve výtvarné oblasti, i když jsme muziku od malička dělali v hudební škole. Ty výsledky, ale nebyly takový, abychom se mohli ucházet o konzervatoř. No, dost jsme to flákali, ať už normální školu a nebo hudební. Takže potom jsme všechno doháněli až za pochodu, jako profesionální hudebníci.

Vy jste se učil jako zámečník, Jirka jako instalatér. To jste se tím vážně chtěli živit?
Někam člověk po základní škole musel jít a šel tam, kam ho vzali. Otec byl taky vyučený instalatér, tak brácha šel na instalatéra. Což, ale nedokončil, tam byl jenom dva roky a pak už šel hrát někam do barů.
Já jsem absolvoval všechny tyhle věci. Vyučil jsem se, byl jsem i na vojně. Oženil jsem se, jak mi radil otec, až před třicítkou. Brácha se oženil v devatenácti letech, to je strašný. Vzal si o osm let starší ženskou.


Byli jste na sebe s bratrem fixovaní, nebo stačilo vědomí, že je ten druhý v pořádku?
My jsme do těch čtrnácti, patnácti, vyrůstali pořád spolu. Až potom, když zběhnul z učení a začal hrát s kapelama, od té doby už jsme se sobě tak nějak vzdalovali. Protože potom, když se oženil, měl svůj byt s manželkou a tak dále, takže jsme se pak vídali hlavně u rodičů, až později, když se plánoval můj příchod do kapely, jsme se zase sešli jako spolupracovníci.

Jirka způsobil asi rodičům pár vrásek, vězení, demonstrativní pokus o sebevraždu - aby se vyhnul vojně. Nakonec se celkem brzy oženil a stal otcem. Vy jste byl vzorný syn?
Já jsem v těchhle věcech byl víc konzervativní, nepouštěl jsem se do žádných takových experimentů, předem odsouzených k neúspěchu. Prostě jsem čekal na partnerku, která mi bude vyhovovat a oženil jsem se poprvé až v 27ti letech. Manželství jsem považoval za vážnou věc, proto jsem se do něj nehrnul. Chtěl jsem si počkat, jak se říká až na tu pravou, aby to mělo nějakou budoucnost.

Jste po bráchově smrti v kontaktu s jeho dcerou Andreou, Vaší neteří?
Velmi sporadicky. Já žiju v jižních Čechách, ona v severních. Nikdy jsme spolu vlastně neměli nějak vřelý vztah - taky díky její matce. Žijeme každý někde jinde prostě.

Vy máte ovšem, na rozdíl od Jirky, těch dětí několik. Věnuje se některé hudbě?
No samozřejmě, moje dcera, které v červnu bude 24 let. Studuje vysokou školu jako flétnistka a hraje s Českou filharmonií. Dělá mi velkou radost.

Nejmladší syn se dokonce jmenuje stejně jako tvůj bratr. Nemáte obavy, že bude pod tlakem očekávání, co dokáže?
Já myslím, že až on bude velkej, tak už si to nebude nikdo spojovat. Neobávám se toho, že by měl nějaký problémy.


Jiří Schelinger, Projektil, The Plastic People of the Universe, Zemětřesení, Lucrezia Borgia a Milan Schelinger band. Zapomněl jsem na něco?
Ne, to je všechno. Předtím jsem samozřejmě hrál osm let v různých barových kapelách, i v zahraničí a tak. To bylo takový dobrý období.

Které z těchto svých období považujete za nejšťastnější? Případně hudebně nejplodnější?
Kdyby se to mělo přepočítat na hmatatelný výsledky, jako jsou CD a podobně, tak by to bylo období s Lucrezia Borgia. Mám z toho období jedno svoje sólový album, spolupráce stále trvá a určitě spolu ještě něco uděláme. Soubor vede jistý Antonín Maceček, je to velice plodný skladatel a textař.
Jezdím s revivalem - Schelinger bandem, což je takový rodinný stříbro, ale člověk vlastně hraje pořád to samý. Samozřejmě jsme, po Jiřího smrti, udělali s Františkem Ringo Čechem taky hodně práce, natočilo se několik singlů a LP František Ringo Čech 1983. Ale to byla taková zakázková práce, nebyly to moje sólový projekty nebo něco, co by člověk měl pod kontrolou, aby to bylo takový, jak on to chce, ale jsou to taky určitý výsledky.

Příští rok to bude právě 25 let, od koncertního turné a vydání CD, seskupení zvaného Zemětřesení. Jak jste se dostal k tomuto projektu a jak na něj vzpomínáte?
Pro mě to byl takový comeback. Já jsem přestal dělat muziku aktivně (samozřejmě muziku jsem dělal pořád, ale doma), v roce 1986, kdy jsem se oženil a potřeboval jsem mít pravidelný příjem. Tak jsem začal dělat v maringotkách u vodních zdrojů. Tím se moje hudební činnost přerušila.
Ono to bylo asi řízený, ale oni vám nikdy neřeknou, že máte zákaz. To vám nikdy nikdo písemně nedal. Ale asi to tak bylo, takže jsem šel dělat s těma disidentama a chartistama k těm vodním zdrojům, kde jsem setrval 6 let.
A potom, v roce 1993 to odstartovalo Zemětřesením. Přišli za mnou ti kluci, co byli vylosovaní každý za svůj nástroj, takže jsem se zúčastnil toho turné. Tím jsem se zase vrátil k muzice, a následně založil revival. Byl to možná první revival v Čechách vůbec. Dneska je asi osm revivalových kapel - Schelinger.

To Vám trochu berou práci, ne?
No, trošku mi berou chleba. Někteří si mě váží, někteří si mě neváží vůbec. Takže jsem si nechal udělat ochrannou známku na příjmení Schelinger a čelíme teď tomuhle. Některý kapely si požádaly o licenci a můžou dál existovat pod tím názvem, ostatní si pyšně vypustily příjmení Schelinger z názvu.


Spousta fanoušků, především těch, kteří neměli možnost to turné zažít, žadoní po návratu Zemětřesení. Překvapuje Vás ten zájem, ještě po čtvrt století?
Nevěřím, že to je nějaká masová záležitost. Já myslím, že to je pasé a po takové době se k tomu vracet je podle mě zbytečný.

Hrajete původní bratrovy písně. Milan Schelinger Band jste, ale nezaložil hned po smrti, Vašeho bratra. Tenkrát jste snad přemýšleli o jeho nahrazení Jiřím Hoppem?
Tenkrát, když Jirka umřel, jsme pořád byli sehraná kapela - Kubeš, Kavale, Havlíček a já. Mysleli jsme, že bychom na základě nějakýho konkurzu sehnali zpěváka, který by dál pokračoval s tímhle programem.
Na konkurz přišel Dalibor Janda, Pavel Roth, to byl zpěvák Projektilu, a přišel na ten konkurz i Jiří Hopp. Ten se nám líbil nejvíc, tak taky natočil nějaký singl a účinkoval na albu František Ringo Čech 1983, ale nakonec to stejně nedopadlo, protože ta původní kapela šla k Leškovi Semelkovi. Potřebovali jezdit, hrát a ne čekat, jak to dopadne.
Tím pádem jsme se zformovali s Projektilem, ten byl v té chvíli taky rozpadlej, protože od nich odešel Pavel Roth. Takže jsme vzkřísili Projektil, a ten natočil pod názvem "Skupina Františka Ringo Čecha", album.
Souběžně s tím, jsem dostal dvě nabídky. Jednu, na post kytaristy do Kroků Františka Janečka, což byla cesta dlážděná zlatem. A druhou, jestli bych nechtěl hrát s The Plastic People of the Universe. Já jsem zvolil tu druhou možnost.

Proč jste se rozhodl pro The Plastic People of the Universe?
Bylo mi to bližší, nechtěl jsem hrát tamty věci, i když by to bylo materiálně velmi lukrativní. Čímž jsem si, ale podkopal cestu, to byl možná taky důvod, že jsem musel skončit se vším.


Krom hudby jste výtvarníkem a uměleckým kovářem. Čemu se ještě věnujete?
Není toho dost? Věnuji se samozřejmě taky rodině, máme dvě malé děti. Taky mě zajímá myslivost, protože žiju tady na Šumavě, to je ještě taky takový koníček.
Vždycky jsem rád kreslil, tady kde bydlíme je kovárna a tím, že jsem vyučenej zámečník, tak mám vybavenou dílnu a můžu si dělat pro sebe všechno možné. Dělal jsem taky nějaké zakázky.

Nakonec se zeptám, jaké máte do budoucna plány? Nové CD, nějaká zajímavá spolupráce?
CD samozřejmě připravuji. Něco se zkouší, něco je už natočené a něco se připravuje. Dneska to je prostě těžký. Natočit cédéčko nebo klip si může každej, ale co s tím bude dál, no. Není to snadné. CD si chci určitě udělat, ale nespěchám na to.

Děkuji za rozhovor a spoustu let, kvalitní muziky.
Díky taky.

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.

Za okny panuje skoro arktická zima a cédéčko, která mám hodnotit, má na obálce lehce mrazivou mlhu, z níž vykukují špičky stromů. Titul dále doplňuje zelený nápis „Čekání na jaro“ a bílé logo kapely LORD. To se grafikovi moc nepovedlo, říkám si. Jenže pak si prohlížím další části obalu a v tu chvíli mi docvaklo, že jde o promyšlený koncept. Takže hochu, nedej na první zdání.

Hudebních skupin stejného názvu je u nás bohužel víc. Tohle je rocková parta LORD z Klatov, pro mě téměř neznámá. Znám ji jen z nějaké kompilace, ale nejde o žádné nováčky. Kořeny jeho lordstva sahají až do roku 1988. Jenže zhruba od půlky 90. let 20. století následovala pauza, která skončila až v roce 2011, potom co se LORD rozhodl pro další pokračování činnosti.

Pojďme k aktuálnímu počinu, který se zrodil v loňských letních měsících pod taktovkou producenta Miloše Bešty. Tento nestor českého technického thrash metalu, tahoun kapely ASMODEUS si „Čekání na jaro“ užil též jako autor hudby a částečně i jako host obsluhující elektrické i akustické kytary. LORD desku nahrál v sestavě: Petr Říha – kytara, Alfons Twordy – zpěv, Tibor Ďurica – kytara, semielektrická kytara, Antonín Kaše – bicí, More – basa. Vrozená zvědavost mi velí zjistit, co je semielektrická kytara. Ejhle, ani strýček Gůgl na tohle nestačí, ale ledacos mi naznačuje. Zřejmě by mělo jít o polo elektrickou kytaru. Nebudu se zlobit, když mě někdo v komentářích opraví nebo doplní. Na recenzované desce se podílela celá řada zajímavých hostů. Vznikla tak kolekce 37 minut pohodové muziky na pomezí rocku a popu rozdělené do 10 písní.

Úvod se nese v poklidnějším tempu. Muzika má melodii a také slova nejsou hloupá. Autora hudby už jsem zmínil, zbývá doplnit tvůrce textů. Tím je Honza Petričko, tedy dvorní textař Beštova Asmodea.

Deska se báječně rozeběhne s příchodem „Čekání na jaro“. Najednou se vše zrychlí a titulní song má opravdu pozitivní text. Jaro se blíží, už slábne mráz. Kapele sluší vícehlasé zpěvy. Využívá i vrstvené hlasy, které zní jako echo. To přesně zapadá do písničky „Cikánské léto“, ve které se objevuje i ženský zpěv a cikánské housličky. Zajímavá kombinace!

Změna rytmu přichází se stejnojmennou skladbou, po které následuje víceméně baladická „Padaly hvězdy“. Dost profláklé téma, ale přesto je zde zpracované šarmantně. Svižnější „Elegie z hadrů“ začíná basovým sólem. Nejen LORD sice čeká na jaro, ale ani to mu nezabrání, aby opěval „Zimu na Zadních Hamrech“. To jsou paradoxy, pane Vaněk! Závěrečná „Noc v Paříži“ se nese na vodách něžného folk rocku.

LORD hraje příjemnou muziku, bylo by fajn, kdyby tohle hrálo z mainstreamových rádií, ale toho se těžko dočkáme.

Jan Holý