Girlschool se opět ukázaly v Praze tuto sobotu. Když to nevyšlo zhruba před rokem jako support slavných Motorhead a Saxon, vrátila se děvčata zhruba po roce a půl zpátky do Prahy na Novou Chmelnici. Poprvé Dívčí škola přijela do Čech na Benátskou noc na Malou Skálu u Turnova, kam jsem za nimi jel přes půl republiky. Teď, pokud dobře počítám, to bylo jejich třetí vystoupení v naší republice.
Na Nové Chmelnici měly původně vystoupit tři kapely – Roxor, obnovený Iras a Girlschool. Iras bohužel ze zdravotních důvodů jednoho z muzikantů nevystoupil. Těšil jsem se na set této CZ legendy moc, ale zdraví je určitě důležitější a tak Ivanovi držíme palce, ať vše dobře dopadne. Konečně i další jména pro dnešní večer jsou velice zajímavá - Roxor a Girlschool. Na Chmelnici jsem s kamarádem dorazil krátce před půl sedmou. Mám Girlschool hodně rád už od 80.tých let. V roce 81 jsem si z tehdejší Jugoslávie přivezl album Hit And Run. Nechal jsme si je v obchodě přehrát a intro a C´Mon Let´s Go jako první skladba mě nenechala na pochybách, jakým směrem se bude album ubírat a že i tehdejší slečny to umí pořádně rozbalit. Mám všechna alba, ale nejraději se vracím právě k Hit And Run z roku 81 a Screaming Blue Murder z roku 82.
Díky včasnému příchodu jsem mohl být přítomen celé zvukové zkoušky kapely. Dámy na podium vypadají jako „sousedky od vedle“, volné kalhoty, ležérní oblečení a vůbec nepřipomínají rockery, jak je člověk znal ze stránek časopisů a klipů. Ale už na zvukovce jim to hraje víc než dobře. Následující zvukovka nymburského Roxoru byla na rozdíl předchozí velmi krátká. Do sálu se pomalu začali trousit lidé, z těch známějších třeba Vlasta Henych. Ve finále v sále může postávat necelá stovka lidiček. Nic moc na takové jméno. Má to něco do sebe, žádné tlačenice, na baru jsme obsloužení hned.
Před půl devátou zní intro a Roxor v čele s leaderem Ondrou Markem (Ondro díky za plechovku Roxor!!) spouští Správný směr a ten konečně dali celému vystoupení. Roxor hrají spolu dlouho a je vidět, že kapela je vyhraná a šlape jako hodinky. Bigbít jak má být. Vystoupení odsýpá – Křížová výprava, Fata Morgana…v Cestě do pekel na podium přichází sličná „pekelnice“ v krátké sukýnce a s čertovskými růžky na hlavě. Myslím, že nejednomu pánovi se v té chvíli zvýšil tep. Následuje Kazatel- titulka k výbornému letošnímu albu. Ondra zpívat umí a je vidět, že si to on i celá kapela užívá. Přes Království samoty, chystanou klipovku Kdo si počká, ten se dočká až po konečnou Metal Heart (nezaměnovat s Accept) jsme se s Roxorem dostali do finále. Co ale opravdu nechápu, proč v závěrečné skladbě Metal Heart přibíhál na pódium další kytarista (což by bylo ještě k pochopení, ale proč měl na sobě masku, aby vypadal jako hodně nepovedený Ace Frehley¬¬??) Každopádně Roxor jsem slyšel po delší době a kapela se posunula opět o notný kus cesty dál a je dobře, že skladby z Kazatele tvořily nosný pilíř koncertu. Deska je opravdu výborná a těším se, až zase Roxor vymyslí materiál na další desku.
Krátká přestávka, zhasnutí světel a spuštěné intro oznamuje příchod hvězd dnešního večera – ryze ženské kapely Girlschool. Dámy vlítly na podium a spustily Demolition Boys z prvního alba. Když jsem v úvodu psal, že dámy vypadaly jako sousedky od vedle, tak na podium už „vlítly“ rockové dračice oblečené v kůži a v sestavě - leader kapely Kim McAuliffe - kytara a zpěv, Denise Dufort – bicí, Enid Williams – basa a zpěv a stále krásná Jackie Chambers – kytara a zpěv, kterou můžeme vidět mimo jiné i v Iron Maidens (ženský revival IM). Pak už reproduktory sypaly hit za hitem od prvotního již zmíněného C´Mon Let´s Go, Hit And Run, The Hunter, došlo i na skladby Screaming Blue Murder (pamětníci jistě vzpomenou na kolínský Hever a jejich Chraňte naše lesy) nebo Hellrazor (opět Hever a Slepičí chovatel)….kapela sáhla i k poslednímu albu se skladbami Come The Revolution a Také It Like A Band. Celý koncert měl spád a švih, bez zbytečných proslovů. Leader Kim odzpívala většinu skladeb a je možné odpustit i chvilkové problémy s basovou kytarou. Lidé v sále se víc než bavili a kapela hrála v plném nasazení, i když jistě pamatuje větší návštěvnosti na svých koncertech. Dámy se vracely na podium ještě dvakrát se skladbami Race With the Devil a Emergency.
Určitě veliké poděkování patří Zdenkovi Stejskalovi, díky kterému hráli Girlschool v Praze už po druhé. Konečně Zdenkovi mimo jiné děkujeme za hudební zážitky jako Loudness nebo Chris Holmes (ex W.A.S.P.), Adam Bomb…. Info najdete na www.myguitarstraps.cz

Malignant Tumour je v překladu „maligní nádor“ a je to taky ostravská heavy metal rockenrollová parta. Neskutečná mlátička, velký pohodáři a výteční srandisti. Jejich hudbu lze milovat nebo nenávidět. Nic mezi tím neexistuje.
Muzika šmrncnutá Motörhead a starým dobrým heavy metalem. Neskutečně tvrďácká image kapely podtržená mnoha koncerty připomíná pornoherce z NDR. Malignatni si na tomhle zakládají. Džísky s nášivkama, dlouhá hára, paruky a ještě delší plnovousy. Myslí to vážně, nebo je to legrace?
Nebylo tomu tak vždycky. Kdo je zná, ví, že to není žádná póza. Tumoři to myslí smrtelně vážně, akorát že je to totální prdel, sranda, zábava. Skvělá kombinace.
Malignant Tumour začal objíždět světová pódia jako grind core smečka. A ta světovost platila už tenkrát. Málokterá kapela se dokázala ve světě prosadit tak jako grindoví Malignanti.
A u grindcorových partiček platí to, že jejich diskografie bývá nezvykle bohatá. K dnešnímu dni MT mají v této databázi neuvěřitelných 48 položek. Velkých desek ale skupina vydala pouze šest. Zbytek nahrávek jsou různá splitka a EP.
Kapela prapůvodně začínala jako noisecorový projekt v roce 1991. První demo vyšlo v roce 1993 a to už byl v našich zemích do té doby nevídaný nářez v podobě grind coru. S grindem projela kapela nejen celou Evropu. V roce 2003 přišla po řadě personálních změn i nenásilná proměna hudebního stylu, kterým se kapela prezentuje do dnešních dní. Současnou tvorbu lze označit jako crust punk heavy metal.
A přesně taková je i aktuální deska „The Metallist“, tvrdá, rychlá a přitom zábavná. Neskutečná jízda plná nezměrné energie se vešla do 38 minut. Tahle muzika ale fanoušky nabízí pozitivní náboj. Kapela si dělá srandu ze všeho a ze všech. Hlavně z Pražáků (viz skvělý klip Earthshaker). Jsou to kluci ostrafsky jak cyp, tak co?
Názvy písní aktuální 11skladbové kolekce hovoří za vše. Stačí jen číst „Fine Hellride“, „The Metallist“, „Walk as we talk“, „Kiss by Hammer“. Anglickým textům je poměrně dobře rozumět. Navíc si slova můžete přečíst v přiloženém bookletu, který je součástí pěkného třípanelového digipaku. Existuje i 12skladbová verze, kde je jako bonus cover „We are the malignant“ od Motörhead. Že by se tím kruh uzavíral? Těžko říct, čím nás kapela překvapí příště. Z veselých textů vybočuje song „1989“, který tvrdí, že my narození před tímto rokem jsme lidmi ze staré školy, dětmi tohoto věku. Věřte, že MT umí udělat nářez a přitom zachovat melodičnost. Nejvíc to slyším ve „Walk as we talk“. Nohy začínají křepčit. Úplně vidím to kolečko pod pódiem
Tahle muzika mě prostě baví. Je to sranda a neskutečná jízda zároveň. A živě je to ještě o 200 % lepší. To prostě musíte vidět. Parta kolem zpěváka a kytaristy Bilöse, tj. basák Šimek, kytarák Korál a bicák Bohdič umí udělat skvělou show.
Myslím, že Lemmy si tam někde v pekle musí mnout ty svý velký špinavý ruce, protože Malignanti jdou v jeho stopách. A peklo už čeká! I tohle je metal!
Jan Holý

Malignant Tumour je v překladu „maligní nádor“ a je to taky ostravská heavy metal rockenrollová parta. Neskutečná mlátička, velký pohodáři a výteční srandisti. Jejich hudbu lze milovat nebo nenávidět. Nic mezi tím neexistuje.
Muzika šmrncnutá Motörhead a starým dobrým heavy metalem. Neskutečně tvrďácká image kapely podtržená mnoha koncerty připomíná pornoherce z NDR. Malignatni si na tomhle zakládají. Džísky s nášivkama, dlouhá hára, paruky a ještě delší plnovousy. Myslí to vážně, nebo je to legrace?
Nebylo tomu tak vždycky. Kdo je zná, ví, že to není žádná póza. Tumoři to myslí smrtelně vážně, akorát že je to totální prdel, sranda, zábava. Skvělá kombinace.
Malignant Tumour začal objíždět světová pódia jako grind core smečka. A ta světovost platila už tenkrát. Málokterá kapela se dokázala ve světě prosadit tak jako grindoví Malignanti.
A u grindcorových partiček platí to, že jejich diskografie bývá nezvykle bohatá. K dnešnímu dni MT mají v této databázi neuvěřitelných 48 položek. Velkých desek ale skupina vydala pouze šest. Zbytek nahrávek jsou různá splitka a EP.
Kapela prapůvodně začínala jako noisecorový projekt v roce 1991. První demo vyšlo v roce 1993 a to už byl v našich zemích do té doby nevídaný nářez v podobě grind coru. S grindem projela kapela nejen celou Evropu. V roce 2003 přišla po řadě personálních změn i nenásilná proměna hudebního stylu, kterým se kapela prezentuje do dnešních dní. Současnou tvorbu lze označit jako crust punk heavy metal.
A přesně taková je i aktuální deska „The Metallist“, tvrdá, rychlá a přitom zábavná. Neskutečná jízda plná nezměrné energie se vešla do 38 minut. Tahle muzika ale fanoušky nabízí pozitivní náboj. Kapela si dělá srandu ze všeho a ze všech. Hlavně z Pražáků (viz skvělý klip Earthshaker). Jsou to kluci ostrafsky jak cyp, tak co?
Názvy písní aktuální 11skladbové kolekce hovoří za vše. Stačí jen číst „Fine Hellride“, „The Metallist“, „Walk as we talk“, „Kiss by Hammer“. Anglickým textům je poměrně dobře rozumět. Navíc si slova můžete přečíst v přiloženém bookletu, který je součástí pěkného třípanelového digipaku. Existuje i 12skladbová verze, kde je jako bonus cover „We are the malignant“ od Motörhead. Že by se tím kruh uzavíral? Těžko říct, čím nás kapela překvapí příště. Z veselých textů vybočuje song „1989“, který tvrdí, že my narození před tímto rokem jsme lidmi ze staré školy, dětmi tohoto věku. Věřte, že MT umí udělat nářez a přitom zachovat melodičnost. Nejvíc to slyším ve „Walk as we talk“. Nohy začínají křepčit. Úplně vidím to kolečko pod pódiem
Tahle muzika mě prostě baví. Je to sranda a neskutečná jízda zároveň. A živě je to ještě o 200 % lepší. To prostě musíte vidět. Parta kolem zpěváka a kytaristy Bilöse, tj. basák Šimek, kytarák Korál a bicák Bohdič umí udělat skvělou show.
Myslím, že Lemmy si tam někde v pekle musí mnout ty svý velký špinavý ruce, protože Malignanti jdou v jeho stopách. A peklo už čeká! I tohle je metal!
Jan Holý

Carpatia Castle, jedna z mála gotických kapel je před vydáním nového CD Černé století. Dostatečný důvod sednou se sklenkou vína s kamarádem a kapelníkem Tomášem a maličko si popovídat. Rozhovor o to zajímavější, že Carpatia Castle vystoupí po boku gotické legendy XIII. Století v Plzni 26.11. Tomáši, kdy bude album v prodeji a kde si ho lidé budou moc koupit?
Předně pozdravím všechny čtenáře Rockpalace i tebe Honzo, takže AHOJ! CD Černé století podle posledních zpráv z Loděnic vyjde 11.11.2016 a den poté proběhne křest na Magické noci trubadúrů. K dispozici bude na e-shopu www.carpatiacastle.cz a všech našich koncertech, samozřejmě i na tebou avizované akci 26.11. se XIII.Stoletím v Kalikováku na kterou bych chtěl všechny Západočechy srdečně pozvat.

U CD se i zastavíme, jak už promo videoklip Carpatie naznačuje, z gotické cesty jste bohudík nesešli. Pojď nám představit, co posluchače a gotické fans čeká. Kolik skladeb CD obsahuje, kdo je autorem a můžeš se krátce zastavit u každé skladby?
Na CD Černé století jsme natočili 9 skladeb plus jeden bonusový remix zmiňované Carpatie a součástí opět zajímavě ztvárněného digipacku bude i plnohodnotná verze v angličtině. Celé album je protknuto poutníkem, který kráčí časem a shledává, že každé století naší historie má svou temnou stranu a zváno může být stoletím černým. Rád bych ponechal posluchačům možnost vlastního nacítění příběhů, hledání cesty i východiska. Pomyslný stroj času, kterým může být naše CD zváno s pomocí grafické nápovědy, povede vnímavého cestovatele správným směrem.

Každopádně oceňuji vaše texty, kdo je píše a kde bere inspiraci?
I přes krutou realitu zejména středověku jsme snílci a romantici. Vhlížíme k našim předkům a s obdivem děkujeme. Možná i tiše závidíme tu „opravdovost“ života, kterou v dnešním civilizovaném chaosu postrádáme. Autorství hudby i textů se proti minulosti rozdělilo mezi všechny členy plus samozřejmě dále píše Angel Beads a určitá pestrost nového CD může být tou nejlepší pozvánkou k poslechu, nebo návštěvě živého vystoupení.

Kde jste desku nahrávali, kdo prováděl mastering?
Nahrávání probíhalo posupně v několika studiích pod taktovkou Tonyho z Kartonto Sound. Mix a mastering jsme svěřili Mílovi z vyhlášeného studia Benas a výsledkem jsme kolektivně nadšeni .

Deska vznikala v průběhu času, přece od CD Laudunum uběhly, pokud se nemýlím prakticky pomalu 3 roky. Proč tak dlouhá prodleva?
Máš pravdu, že cesta byla klikatější, než jsme si přáli. Po vydání Laudana a personálních změnách jsme se věnovali především koncertování a nové tvorbě. S odchodem klávesáka Milana Kubíka jsme také museli vyřešit spouštění podkladů a jejich tvorbu k novým písničkám, kterých nebylo málo, a čekaly jen na realizaci. Začali jsme externí spoluprací a postupně převzali celou tvorbu pod vlastní křídla.

Stále krásná Veronika je za mikrofonem k nepřehlédnutí, stejně jako její hlas, ale zbytek kapely nám raději představ.
Velmi rád představím jako prvního bubeníka Zdeňka, který nejen že se mnou CC zakládal,ale přivedl do studia Veroniku Seidlovou na backvokály k CD Laudanum. Veronika nakonec nazpívala celé CD a přijala roli hlavní vokalistky. To jsem ale přeskočil zpěváka a kytaristu Pepu Wohlfahrta, který byl také téměř u zrodu, když nahradil několik zkoušejících kytaristů a doplnil tehdy ještě zpěvačku Moniku Štepánkovou dunivým chraplákem. V roce 2014 nahradil zakládajícího člena Václava Pazderu kytarista z klášterecké speed metalové Karpatie Milan Dubnička a tím se naše sestava snad na „věčné časy“ ustálila. Nedílnou součástí jsou i naše milé tanečnice-svícnice Angel Beads, která se stará nejen o choreografii, ale především o kostýmy a image naší Veroniky a Eliška Svobodová, která nese velkou zásluhu na zázemí a pohodě naší zkušebny.

Pokud se nepletu, tak se ti sestava ustálila. Určitě je to pro tvorbu a rozvoj kapely plus.
Každý den vidíš, jak se nedokážou dohodnout dva lidé natož sedm. O to vzácnější je, že spolupráce naší nové sestavy funguje a to i v zápalu tvůrčího procesu. Důležitý je respekt, a pokud se třeba na nějaké písničce neshodneme všichni, tak jde do šuplíku. Nikdo z nás nedělá hudbu pro peníze, tvorba nás naplňuje, hraní si neskutečně užíváme a vše kolem chodu kapely je naším koníčkem. To je ten rozdíl mezi prací a trávením volného času.

Já ještě lehce zabrousím o rok zpět, vám se povedl víc jak husarský kousek a to vystoupení na Castle party v Bolkowě. Dá se říci, že vystoupení v Bolkowě je neoficiální gotická Grammy. Kapela, která tu vystoupí, už něco znamená a to i v zahraničí. Jaký je to zážitek stát na bolkowském hradě a vnímat všechny ty gotiky okolo sebe a ve finále pro ně hrát?
Castle party je fenomén a na nás leželo břímě zahájení festivalu. Vystupovat jako první má asi jedinou výhodu, klidné a téměř neomezené přípravy, bez stresu z minimálního času na přestavbu a zvukovou zkoušku. Zájem polských fanoušků byl zřejmě důvod, proč se tak pořadatelé rozhodli a záměr mít od první kapely plno jim vyšel. Žádný vlažný začátek, jak se u nás říká „když se stahují šváby na pivo“. Od prvních tónů intra po závěrečnou děkovačku, byly reakce publika úžasné a po koncertě naše „karpatská“ dodávka obležená srovnatelně s pivními stánky. Co víc si přát! Pro nás samotné bylo nevšedním zážitkem nucené využití erární pódiové techniky Hesu, Koch, Sakae a místní neznalost JPG coby obrázkového formátu .

Jak vypadají vaše koncerty v roce 2016, jste známí dokonalou show, kde nechybí tanečnice, ty s vámi vystupují všude?
Rok 2016 byl koncertně z těch klidnějších právě z důvodu natáčení nového CD. Vynechali jsme tradiční klubové tour Gothic Lux Bohemiae, které pravidelně pořádáme a využili pozvánek na venkovní podia zavedených akcí. To je přesně naše parketa a často i jediná možnost plné realizace naší pódiové show na kterou se ptáš. Použití pyrotechniky a rozměry podia jsou často limitující, a protože nikde nechceme slevit, snaží se naše tanečnice „svícnice“ najít kompromis, aby diváci nebyli ošizeni.

Pojďme se podívat na plzeňský koncert, kde budete po boku XIII.století. Jak jste se dostali ke XIII.ce? A co od vás v Plzni můžeme čekat? Půjde o průřez všemi alby, nebo budete dávat důraz na novou desku?
Spolupráce se XIII.Stoletím začala v roce 2012, kdy jsme vzali na svá bedra společný divadelní koncert. Mostecké divadlo o kapacitě 600 míst jsme vyprodali a položili základní kámen nejen tradici Gothic Theatre, ale také dalším společným koncertům. Mimochodem nikdy nezapomenu, jak Jiří Rumpík ředitel divadla (poručík Petr Baláš-seriál Chlapci a Chlapi), pronesl přípitek ve smyslu poděkování za statickou zkoušku divadla a Petr Štěpán v ranních hodinách přes clonu cigaretového kouře divadelního baru zpíval za klavírního doprovodu Elizabeth… Do Plzně přivezeme především skladby z nového CD jako je Fantom Rabenstein, Carpatie, Kat Mydlář, Bohemie, Černé století, Venefica, The Arges River, ale samozřejmě i Vampyre Requiem a Laudanum.

Jak vlastně tvoří Carpatie? Píšete a skládáte v klidu do šuplíku a materiál se opráší, když přijde čas na desku, nebo patříte k typům, kteří musí tvořit pod tlakem ve studiu?
Určitě netvoříme pod tlakem a už vůbec ne ve studiu, protože to si u nás může dovolit málo kdo. Neskládáme ani spontánně na zkoušce. Většinou někdo složí kostru, natočí demo snímek, a pokud všichni cítíme potenciál, společně skladbu dotáhneme do finální podoby. Je to přirozený výběr, přežije jen ten nejsilnější jako v přírodě.

Carpatia je známá svými výbornými klipy, jak nový - Carpatia tak Fantom jsou výborní. Kde a s kým jste točili a kdo je autorem scénářů?
Díky za poklonu, snažíme se točit poutavé filmy s příběhem. Už chvíli po dokončení Carpatie spřádáme plány a hledáme možnosti k natáčení výpravnějšího klipu k písničce Kat Mydlář. Oba dva klipy režíroval, točil a stříhal tandem Roman Sigmund a Pavel Fekete z M.A.R.S. audio. Roman také napsal scénář k Fantomovi, který se natáčel v Žatci, na zámku Korozluky a na poutním místě v Mariánských Radčicích. Vytvořil počáteční barevnou difuzi, to není žádný trik ani efekt. Scénáře Carpatie se ujala zpěvačka Veronika, která měla náročný úkol skloubit vlky, koně, drony, lokace a celý natáčecí štáb. Kostýmy a scény neustále konzultovala s našimi svícnicemi Angel Beads a Eliškou Drmolovou a postupně se zapojila do realizace celá kapela. Natáčelo se v Divoké Šárce, Klášterci nad Ohří a na Horním Hradě-Hauenštejn a velké poděkování patří kastelánovi hradu, dronařům z Reni creative, kobyle Cremoně a vlkům pana Kocourka.

Tomáši, já to maličko teď stočím k tobě a historii. Vzhledem k tomu, že sleduji vaší tvorbu, tak ať počítám, jak počítám, tak je Černé století prakticky teprve druhou oficiální deskou v historii kapely. Ty jsi mi ale prozradil, že něco jako Carpatia tu je od roku 94 a že vznik prvních demo nahrávek byl zajímavý. V čem?
Ano první songy jsem pomalu začal psát od roku 1994, i když jsem působil v jiných kapelách. Po tragické smrti našeho kytaristy Petra Poschla jsem chtěl dát dohromady několik písniček, které jsme kdysi společně hráli ve skupině Apeiron. Domácí studio byla tehdy jasná volba, která odstartovala celý projekt Carpatia Castle. Natočil jsem svépomocí demo House By the Cemetary a rok po té s hostujícími muzikanty propracovanější Vampyre Requiem, které v roce 2011 položilo základ repertoáru. Paradoxně CC vznikla náhodou, když se nám nepodařilo vzkřísit dřívější společnou kapelu Under Privileged. Bubeník Zdeněk tehdy řekl „a co zkusit tu tvojí Carpatii, písničky máš hotový a lidi seženeme“.

Co ty jako muzikant, kdy jsi zjistil, že chceš být muzikantem?
Za mého pobytu na základní škole frčely céčka, digitálky Kessel, začínaly walkmany, emgetonky a pomalu končila éra balení děvčat na sladké dřevo u táborových ohňů. Ještě jsem chvíli na doznívající vlně romantiky parazitoval a trochu té přízně opačného pohlaví na Dajánu a Montgomery urval. Po revoluci v roce 1989 už bylo jisté, že bez bicích, elektrické kytary a odpovídající image nezaujmete ani mazáckou vyhrávkou „Pravda Vítězí“ od Ďurindy. Nejkrásnější období pětikolíků, amatérského rádia, mikrofónů z autobusů, kroucených šňůr a vždy potřebné pájky, vystřídala vlna vysněných nástrojů a aparatur, která zaplavila hladový český trh. Z této doby pocházel i můj první „profi“ aparát Trace Elliot, který byl o hlavu větší než já a samozřejmě jsem ani jednu ze tří jeho částí bez pomoci čtyř kolegů neodstěhoval. Ano vždy jsem chtěl být muzikantem. Muzikantem bez „uměleckého“ pseudonymu. A protože jsem byl ten druhý horší kytarista, nadhodili kluci, že je k mání basa Jolana Diamant, která mi učarovala, a já uhájil svůj post v kapele a Notorica byla kompletní .

Koukal jsem na web, že k tvým oblíbeným kapelám patří i moji miláčkové, Sisters Of Mercy a XIII. Století, Gotický styl tě táhl odpočátku? Konečně si vzpomínám, že na XIIIce ve Kbelích jsme se onehdy potkali poprvé-)))
Od mala mě táhly teskné melodie a kostelní varhany zejména ve filmech, vzpomenu za všechny Ennio Morricone s jeho fantastickou hudbou k seriálu Chobotnice. V osmdesátkách jsem chodil na základku, nevěděl jsem o burzák, Polácích a Jugoslávcích. V Tuzexu jsem si vybrečel Colu a lízátka se žvýkačkou Chupa Chups. Jediná zkušenost se „západem“ byly pro nás téměř porno katalogy Neckerman a Quelle. Několikrát do roka jezdil do kulturáku Michal David a Dalibor Janda. První seznámení se zahraniční hudbou byl rodičů Diamant, resp. jeho „nadčasové“ VKV,které umožnilo příjem Bayernu 3. Následovalo Posloucháte Větrník, Rockmapa, Rebelie, Epidemie a už se to sem valilo. Vítek otevřel v Mostě Rokáč, džíny se trhaly a vlasy mi rostly. První album, kterému jsem propadl, byl Radegast od Citrónů a nato jsem získal od jednoho rapera s Basfkou a znakem Mercedesu na krku vinyl XIII.Století-Amulet a kazetu Sisters Of Mercy-Vision Thing. A bylo vymalováno.

Proč sis vybral pro kapelu poměrně těžký styl. Je pravda, že gotické kapely mají jedny z nejvěrnějších fans, ale zase jich není tolik.
Když pominu solo projekt Carpatia Castle, který neměl ambice a oslovil pouze okruh mých známých, jsem nad stylem mnoho nepřemýšlel, dělal jsem hudbu tak, jak jsem ji cítil. Proto až nyní s plnohodnotnou kapelou, kterou teď je Carpatia Castle (z naší tvorby to je i patrné), se snažíme posunout gotický rock mezi širší okruh posluchačů. Nejsilnější základna na Brněnsku je opravdu schopná vyprodat střední klub a stále se rozrůstá. Příznivci scény jsou ochotní cestovat napříč Evropou, kupovat CD a vnímat a užívat si každou žánrovou akci. Ortodoxní gotici samozřejmě zůstávají k CC chladní, ale v jejich srdcích převážně vládne elektronická hudba, stačí se podívat na program Castle Party a Gothic Trefen. Kam tedy gotický rock směřovat? Samozřejmě na rockové posluchače a ti nám dávají zpětnou vazbu, že ta „gotika“ vlastně dokáže být zábavná a stravitelná Až tak se nezabýváme tím, jestli jsme dost „gotický“, jdeme svou cestou a těší nás, že jsme zváni na rockové i metalové festivaly, městské slavnosti, motosrazy, akustické koncerty,divadla, „na snídani“ v komerční TV a samozřejmě i žánrové Gothic akce. Díky Všem co na koncerty chodí!

Když jsi zakládal kapelu, měl jsi hned jasno, že zpívat bude žena? Veronika je už přinejmenším druhá vokalistka v kapele. Jaký je problém najít lady, která by měla zájem zpívat v gotické kapele?
Původně měly být ženské vokály jen zpestřením. První demo jsem „nazpíval“ sám a druhé Lukáš Koranda právě s oživením dnes známé Míši Seinové. Nechal jsem se tehdy přemluvit pouze ke dvěma vystoupením. Byl to ples základní školy a následně pohřeb jedné ze studentek Natálky Repšové. Při prvních zkouškách kapely v roce 2011 jsme dospěli k názoru, že romantické texty a teskné melodie nejlépe vyjádří silný ženský vokál a veškerou snahu jsme směřovali tímto směrem. Výsledek znáš.

Blíží se konec roku 2016, co vás ještě čeká po zmíněném plzeňském koncertě? A jaké plány na rok 2017?
Letošní rok zakončíme dvěma koncerty v prosinci a příznivci se ještě dočkají uvedení nového videoklipu. Příští rok se směle vrhneme do náruče festivalů s přesahem do zahraničí, nebudou chybět ani klubové koncerty, natáčíme hudbu k dokumentárnímu filmu a v plánu je i další videoklip o kterém jsem se již zmínil.

Tomáši, těším se, že se uvidíme na koncertě v Plzni a děkuji za rozhovor.
Děkuji za zájem a výběr otázek. Zdravím za celou Carpatii nejen tebe, ale všechny mecenáše tuzemské hudební scény, zvukaře, osvětlovače,muzikanty se kterými jsme se potkali i nepotkali na pódiích, publicisty,nakladatele, pořadatele, prodejce nástrojů, stagemanagery, pódiové techniky, hudební studia, rádia a hlavně fanoušky kteří celému našemu snažení dávají smysl. Nezdravím nikoho z OSA .