Začneme asi od tvých hudebních počátků. Jako kluk jsi byl velmi často hostem televizních estrád a známý jako ten malý kluk ze souboru Patrola Šlapeto. Jak vzpomínáš na tohle období?
Vzpomínám na to samozřejmě v dobrém. Jsou to zkušenosti a vzpomínky na celý život, za které jsem nesmírně vděčný a byla to pro mě velká škola. Možná nebylo úplně v pořádku, že jsem se v showbyznysu pohyboval až tak malý, ale to už je dnes asi jedno. Zažil jsem mnoho dobrého i zlého, ale vesměs vzpomínám jen na ty dobré věci.

Se Šlapetem ovšem vystupuješ dodnes, takže je ti ta staropražská hudba blízká i s odstupem?
Ta hudba mi je možná blíž než kdykoliv předtím. Jako malej kluk jsem plno věcem, které se objevovaly v textech písní, nerozuměl, ačkoliv se mi je snažil táta nebo kluci z kapely vysvětlit, ale jak vysvětlíte sedmiletému klukovi, co je to nevěstinec. :D
Dnes samozřejmě textům staropražských písní rozumím a mnohdy mě fascinuje jejich hloubka, pravdivost a krása. Mluvím zde hlavně o písních Karla Hašlera, který je hlavní ikonou staropražské muziky a taky jedním z hlavních důvodů vzniku kapely Šlapeto.


Kdy jsi začal koketovat s tvrdší hudbou? Jaké kapely tě formovaly?
Tvrdší hudbu jsem poslouchal odjakživa. Táta měl rád Daniela Landu nebo Tři sestry, takže nám tahle hudba zněla v autě na cestě z koncertů Šlapeta. Nerad dnes přiznávám, že jsem díky tomu největší znalec všech textů kapely Orlík, která nám taky duněla v autě. :D
Ale co se týká punkové muziky, tak na tu jsem narazil ve čtrnácti a nejvíc mě tenkrát ovlivnily kapely Konflikt a N.V.Ú. Poté jsem toho poslouchal ještě mnoho a dnes už také zase něco jiného, ale tyhle kapely mě ovlivnily asi nejvíc.

Mohl by jsi sám za sebe definoval punk? Je to pro tebe víc než hudba?
Asi každej, kdo se k punku třeba ve čtrnácti dostal, tak to tenkrát byl hlavně vzdor proti škole, rodičům a nemělo to s nějakou zajímavou myšlenkou zas tak moc společného, spíš jsem byl jen blbej puberťák, kterej nevěděl, co mele a v jeho naštvání na celej svět ho utvrdily texty o debilní společnosti a nenáviděnejch punkáčích. Ta doba už je naštěstí pryč. Já si ten punk dnes představuju jako svoji osobní svobodu, baví mě si říkat cokoliv a jsem šťastnej, že žiju v zemi, kde to je možné. Proto je pro mě třeba punk i to, plivat do ksichtu všem těm, kteří by zpět chtěli socialismus nebo něco podobného. Takových lidí je bohužel dnes velmi hodně. Nemám rád většinu lidí, jejich každodenní stereotyp a stádoidní chování, proto je pro mě lákadlem, když je můžu něčím naštvat. I to je pro mě punk. Když můžu někoho pořádně vytočit malicherností, něčím chytrým, tak z toho mám legraci. Největší punk pro mě byl naštvat samotné punkáče, když na náš koncert přišel Miroslav Kalousek, o kterém jsme napsali song Za všechno může Kalousek. V této písni si děláme srandu z lidí, kteří v internetových diskuzích svádějí na tohoto politika všechno zlo světa. A je snad větší punk, než nasrat svým netradičním chováním i lidi z vlastních řad? Prostě mě baví provokace a i o tom to asi je. :)


Šlapetu jsi byl součástí týmu. Chtěl jsi vždycky vlastní kapelu?
Tenkrát jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, že bych mohl mít vlastní kapelu. To přišlo až v době na druhém stupni základní školy. Mnoho spolužáků ze starších ročníků mělo kapelu, každej na něco hrál nebo se spíš snažil hrát a já chtěl taky, takže jsme začali sem tam s pár kamarády chodit do jedné zkušebny, kde byl nájem 10 Kč/hodina a tam jsme pořád dokola hráli Smells like Teen spirit od Nirvany.

Jak tě napadl název P.U.M.? Protože vím, že původně zkratka měla jiný význam, tak dodávám, že konkrétně myslím Pivaři umírají minimálně?
To si už ani pořádně nevzpomínám. Vím, že jsme chtěli mít za každou cenu zkratku jako kapely SPS nebo N.V.Ú, protože nám to prostě přišlo dobrý a napadlo nás P.U.M. a až na to jsme pak vymýšleli slova. :D Nejprve to snad bylo Punkový Undergroundní Mamrdi, no prostě kravina. Pak jsme se asi někde u piva v hospodě s kytaristou Petrisem dohodli na Pivaři Umírají Minimálně, což byla ta nejlepší volba a i docela vtipnej název.


Řada textů je inspirovaná, českou politickou scénou. Zajímáš se o politiku? Nebo ti jen vadí, jakým způsobem se u nás dělá, a tak to tímto způsobem dáváš najevo?
Zajímám se o politiku hodně. Není mi jedno, kdo nám vládne a už vůbec mi není jedno, kdo chodí k volebním urnám. Chci abychom žili v demokratické zemi, jednoznačně na západě a v zemi svobodné. Proto jsou naše texty hodně zaměřené na politiku u nás. Protože demokracii postupně ztrácíme, lidé se nás snaží narvat zpět k Rusku a svoboda je neustále oklešťována.

Vydali jste EP - Rudej stát, CD - EX Infernis, připravujete další nahrávku?
Na podzim 2016 jsme ještě vydali naše druhé album Tvé jméno je Nikdo. Určitě chystáme nové věci. Trochu chceme směřovat jinam, aby to bylo více tvrdší, více metalové, více technické. Určitě chystáme na jaře dva nové singly a nový klip.


Jako skupina pořádáte letos už třetí ročník punkového festivalu, Čírofest. Jak se člověk dostane k organizaci takové akce? A je to náročné?
To tě musím opravit, ale ročník to bude už sedmý. My jsme s kapelou chtěli hrát. Ale když začínáte, tak vás nikdo nikam většinou nepozve. Tak jsme si prostě pozvali kapely my a uspořádali pár koncertů v dnes už zaniklém klubu Bažina a následně i v Modrý Vopici. Co se týká Čírofestu, tak to původně byla akce o čtyřech kapelách. Všechny jsme byly začínající kapely a přišlo na nás 30 kamarádů. Postupně se akce rozrostla až do dnešních 22 kapel z celé republiky a Slovenska a hrají tam legendy jako Plexis, N.V.Ú nebo Šanov. Prostě jsme si to postupně vybudovali. Bylo plno akcí, které se nepovedly, nepřišli lidi, nevybralo se dost peněz a my v tom nechali desetitisíce z vlastních kapes, ale chybami se člověk učí a doba pokažených koncertů už je naštěstí pryč. Dnes už tak nějak víme, jak to dělat. :)

Videoklipy k písním Generace Idiot a Bolest, zpracoval Pája Junek (Junek Film). Stejně jako krátké dokumenty z Čírofestů. Můžeme očekávat další spolupráci? Například formou nového hudebního videa?
Určitě s Pájou Junkem ještě něco vymyslíme. Minimálně další Čírofest a jeden klip. Je ale pravdou, že se koukáme i po jiných možnostech.



Minulý měsíc jsi pořádal benefiční koncert na podporu psího útulku v Libni. Jsi milovník zvířat?
Určitě mám zvířata moc rád. O to víc, když vidím tisíce týraných psů či koček. To mě víc utvrdí v mojí nenávisti vůči lidem a ve snaze pomáhat těm, kteří se o taková zvířata starají. Vadí mi i velkochovy a tamější chování ke zvířatům. Lidi je berou jako věci, jako stroj na maso. To se mi hnusí. Proto se snažím příliš maso nekupovat a když už, tak z volných chovů. Nejsem vegetarián, ačkoliv bych jím rád byl, ale nemám na to dost silnou vůli. Krvavej hovězí steak mě prostě vždycky porazí.

S manželkou provozujete obchod s čerstvými potravinami od lokálních farmářů - Piggies. Tím se živíš, nebo tě uživí hudba?
Ten obchod jsme prodali v létě 2016. Nešlapalo to úplně dle očekávání a hlavně by na nás pak spadly další velké investice a starosti v podobě nově zavedené kraviny jménem EET, tak jsme se radši rozhodli krámek prodat. Manželka je analytik v jedné firmě, která testuje různé chemické vzorky a já pracuji za barem v klubu Modrá Vopice. Hudba mě samozřejmě neuživí. Je to maximálně přivýdělek, ale stejně většinu peněz, které na koncertech vyděláme, tak narveme zpět do kapely, na nové nahrávky, trička atd.


Na závěr se tě jako pivaře zeptám na věčnou otázku, jaké pivo máš nejraději? Které je nejlepší?
Za mě jednoznačně Plzeň. Je plno jiných dobrých piv, ale Plzeň je pro mě top. :)

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu hudebních úspěchů.
Taky děkuju. :)

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.

Legendární brněnská skupina Kern v nové sestavě vydala v roce 2016 aktuální cédéčko „Hrnu to k tobě“. Mezi posledním studiovým albem „Síla zvyku“ a novinkou uplynulo neuvěřitelných 15 let. Kapela za tu dobu prošla nejednou personální změnou. Hlavně odešla poznávací značka kapely, zpěvák Jaroslav Albert Kronek. Ten se začal věnovat svému projektu ALBAND. Jeho místo v KERNU v současné době zastává potetovaný sympaťák Michal Konečný. A jeto nástupce, který je na správném místě! Novou tváří je též basák Roman Kupčík. Sestavu dále tvoří „staří známí“ Slávek Karásek – kytara, Karel Vodička – bicí a Tony Vodička – kytara. Do širšího kádru lze počítat i šikovného textaře Slávu Frice. Většina muziky a některé texty jsou společným dílem kapely. Toť krátké představení na úvod.

CD „Hrnu to k tobě“ obsahuje deset skladeb a bonus v podobě titulního videoklipu. Kapela v minulosti preferovala melodický rock, ale nebránila se ani moderním vlivům. V podobném duchu se nese i novinka. Líbí se mi nová verze starého songu „Hlas“, který se objevil na debutové desce „Od narození“. Moderní kabátek písni sluší. Titulní píseň, která je zařazená hned jako druhá za krátkým intrem a není to hit na první poslech. Ale při opakovaném přehrání mu přicházím na chuť. Současný KERN představuje prostě vyzrálou muziku, do které se posluchač musí pořádně ponořit.

Z dalších písniček zmíním silně melodický „Nejlepší ženský“. Zaujal mě i text „ženských“. „Každý den fóry tak nejdou, každý den vesmír nerozhýbáš. Nejlepší ženský už nejsou to, co bývaly každému z nás“. Nechybí ani baladické „Moje prohry“. To je taky tradiční tvář KERNU. K melodické muzice prostě balady patří a tahle je opravdu povedená.

Vyloženě jízdou je song „Bang“ s neotřelým textem Slávka Frice. Velice zvláštní text má houpavá píseň „Hladíš mě do krve“, která je kompletně společným dílem kapely. Kolekci uzavírá „Na doživotí“ s krapet mrazivějším textem. Kapela se prezentuje přemýšlivou lyrikou. Nejsou to žádné hloupé rýmovačky. To se mi líbí. „Na doživotí“ začíná melancholicky, ke slovu se dostávají akustické nástroje. Kompozice je ale vygradovaná, takže se na výsluní dostanou i elektrické kytary. Píseň splňuje přesně to, co
vyžaduju od posledních songů. Prostě mě láká pustit si cédéčko znovu. A to taky udělám.

Desku seženete na koncertech KERNU nebo na webovkách kern-remember.com. Stojí to za to!

Jan Holý

Jedna z nejočekávanějších desek poslední doby právě vychází. A čekání se vyplatilo. Moje letošní první recenze bude patřit kapele LIMETAL, která vydává eponymní debut právě dnes.

LIMETAL nasadil letošní laťku proklatě vysoko. Protože se nejedná o žádné zelenáče, ale jde o vele zkušené muzikanty, dalo se čekat, že nám připraví materiál hodný mistrů. Parta odpadlíků z Citronu nese kůži na trh a já bych řekl, že o svůj skalp nepřijde.

LIMETAL vystupuje a tvoří ve složení Fany Michalík – zpěv, Jarda Bartoň – kytara, Jura Šperl – kytara, Vašek Vlasák – basa a Lukáš Pavlík – bicí. Co jméno, to pojem na české rockové scéně. Jistě mi dáte za pravdu, že tyto muzikanty není třeba představovat.

Celá deska se nese v duchu motta, které kapela uvedla v bookletu: „Toto album jsme natáčeli s vědomím, že neděláme radost pouze sobě, ale především těm, kteří kapelu vytrvale podporují a stojí při nás“. A radost z hraní je z této desky pořádně cítit.

Některé skladby můžete znát z vloni vydané nahrávce, který znáte pod jménem „Pravdu ukáže čas“. A tu čas skutečně ukázal. Obě singlové věci se totiž staly hity. „Posel špatných zpráv“ i „May day“ splňují veškeré požadavky na hity. Když jsem začal psát tuto recenzi, tak to prostě nešlo na svět. Jsem si totiž dobře vědom, že se tento text dočká několika tisíc přečtení, tak si přece neudělám ostudu. I když ani tomu se někdy člověk neubrání. Říkal jsem si v souladu s refrénem: „May day, dnes to proste nejde a ty jsi na tom stejně jako já“. To je prostě slogan, který se zarývá pod kůži.

Úvodní píseň Amerika vypráví příběh námořníka, který plul na legendární lodi Kolumbově lodi Santa Maria. Cítím, že je to pecka. Další svižná vypalovačka „Sex´n´roll“ mě překvapila trochu lascivním textem, který bych od pánů z Limetalu nečekal, ale každopádně půjde o superhit.. Songu „Na tenkém ledě“ sluší ostré a zároveň melodické kytary. Nezvykle ostrým projevem se zde prezentuje zpěvák Fany.

Kapela se o autorství skladeb pěkně podělila. Každý člen přispěl svým dílem. V bookletu je popsané, kdo, co udělal. To je velký rozdíl proti jejich původnímu působišti. Se svým počinem se přidal i bubeník Lukáš Pavlík, který složil píseň „Neopustím svůj stín“, která je plná mladistvé energie. Většinu textů napsal Jura Šperl. To je opravdu šikovný hráč se slovy. Má talent napsat chytrý text, který nese nějaké poselství a zároveň dokáže vyšroubovat refrény do snadno zapamatovatelné roviny. Jenom text „S větrem v zádech“ obstaral P. Harazín. Parádní balada jako z dílny těch největších „srdcerváčů“.

Pak následuje vtipný text ale s mrazivým nádechem „Stará garda“, který je vlastně o Limetalu. „Stará garda hraje fér, naše Stará garda Venca, Jura, Jarda a já“. Jen si to poslechněte sami a ihned poznáte, o čem je řeč. „Posel špatných zpráv“ opěvuje den, kdy se hrál heavy metal a formovala se nebeská banda HEAVENBAND s Jindrou Kvitou a Standou Hranickým. „Už na nás čekají“. Snad se v tom rockovým nebi / pekle* všichni jednou sejdem. * Dosaďte dle libosti 

Na singlu se již objevila i „Chiméra času“, ve které šplhá Fany do úžasných výšek. František je totiž vlastníkem jednoho z největších rockových hlasů v naší republice. Svých předností dokáže náležitě využít. Na koncertech k tomu přidává ještě fantastickou fyzičku, kdy prostě nepostojí na jednom místě.

Pak už mě čeká hitovka „Mayday“ s výtečným Jurovým textem. Na neméně skvělé muzice se podíleli Vašek Vlasák s Jardou Bartoněm. Tohle je přesně muzika, kterou mám rád. Úryvek z refrénu uvádím výše, ale za poslech stojí celá píseň. Všechny palce nahoru!

Vašek složil ještě „Starou gardu“. O zbývající muziku se podělili Fany Michalík s Jurou Šperlem. Velice plodný a věčně usměvavý Jura je autorem „Chlípné víly“, u které se postaral o hudbu i text.

Závěrečné „dva“ songy patří skladateli Jaroslavu Bartoňovi. Proč používám uvozovky? Kolekci totiž uzavírá song „S větrem v zádech“ a jeho verze v úpravě pro rádia. Uvidíme, jak se toho český rozhlasový éter chytí. Předposlední skladbou základní kolekce je tak Bartoňův „Armagedon“ a finále je to opravdu parádní. Mám rád Jardova kytarová sóla a tady je slyšet jeho um v plné šíři.

Mrazivý příběh zazní v Jardově kompozice „Karolína“. Člověku se derou slzy do očí. Karolína byla půvabná, křehká a vždy usměvavá dívka, která nevynechala žádný koncert LIMETALU a stala se tak součástí kapely. Na tomto světě jí však byl vyměřen příliš krátký čas. Zůstaly jen vzpomínky! Promiňte, musím si dát pauzu. V textu ji nepoznáte, ale já jsem to napsat musel.

Shrnuto a podtrženo. Čekání na oficiální debut LIMETALU se vyplatilo. Kapela nám dobu nejistoty zpříjemnila dvojicí singlů a bonusovým diskem s věcmi od CITRONU, ke kterým drží autorská práva. Teď přichází plnohodnotná porce LIMETALU. 50 minut nabitých ostrou ale melodickou muzikou s výborným a opravdu vymazleným zvukem. Muziku aranžoval Jarda Bartoň. Nahrávalo se u Wendela Dreiseitla a Richarda Gajdy. Mix proběhl ve studiu Bomb Jack. Bonus byl natočen za Velkou louží v LA, ve studiu producenta Carmena Rizza, který produkoval alba The Who nebo třeba Alanis Morissette.

Pánové, smekám a moc se těším na živé provedení na koncertech!

Více o Limetalu se dočtete v rozhovoru s Jurou Šperlem a ze dvou starších recenzí na tomto webu.

Jan Holý

Jak jste se vlastně dali do hromady?
Bubeník Dodo již zhruba od roku 2008 hrál v karvinské grungeové kapele Drumstix, do které se jako druhý kytarista přidal na jaře 2010 Hrnec. Postupně to ale v kapele přestat šlapat po lidské i hudební stránce, a tak Hrnec s Dodem začali hrát české písničky, které si zatím jen pro sebe doma Hrnec skládal. Poté se přidal druhý kytarista Klacek a samozřejmě basačka Kejt. Druhý kytarista od nás odešel v létě 2012 a od té doby hrajeme jen ve třech.

Co znamená název vaší kapely a jak vznikl?
Název je český přepis anglické fráze: „I don’t care“, jenž znamená: „Nestarám se“ nebo „Je mi to jedno“. Ani ne měsíc od ustálení sestavy byl v prosinci 2010 naplánován první koncert, a tak byla potřeba rychle nějaký název vymyslet. Jelikož jsme v té době tuto frázi s velkou oblibou používali a neměli jsme žádný jiný nápad, zvolili jsme I don’t care. Kvůli českým textům to ale tedy bylo přepsáno do češtiny. Z počátku jsme s názvem dost bojovali, pořadatelé jej neuměli napsat na plakáty, a tak občas vznikly i zajímavé krkolomné variace, ale v současné době je název už alespoň trochu zavedený a jsme za něj velmi rádi.

Koho byste označili jako svůj vzor?
Dalo by se říci, že jako vzor považujeme všechny kapely, které to svou pílí a vytrvalostí někam dotáhly nehledě na žánr, který hrají. Ze všech těchto velkých kapel si vždy bereme nějakou inspiraci, kterou poté převádíme na naši kapelu.

Kde jste album nahrávali a jak vznikalo?
Šli jsme poměrně do neznáma a do procesu, který jsme neměli vyzkoušený, ale nakonec se nám osvědčil a s největší pravděpodobností jej použijeme i na další nahrávky. Doposud jsme se totiž vždy zavřeli do určitého studia a tam vznikla celá nahrávka, včetně mixu a masteringu. Tentokrát jsme si to ale rozdělili. Bicí jsme nahráli ve studiu Plesná u Honzy Petříka. Kytary, basu, zpěvy a aranže jsme nahráli u našeho dlouholetého kamaráda Łukasze Febera v jeho studiu, který je mimo jiné basák v kapele Nebe. To bylo jedno z nejpohodovějších nahrávání, jaké jsme kdy zažili. Poté jsme nahrávky poslali do studia Bombjack k Vaškovi Dreiseitlovi, který nám je smíchal a zmasteroval. S výsledkem jsme nadmíru spokojeni.

Co bylo nejtěžší na nahrávání vašeho alba?
Kvůli časového vytíženosti Łukasze i Vaška bylo obtížné najít společné termíny, ale nakonec se vše zvládlo a vše stihlo.

Kdo všechno se na nahrávání alba, kromě vás, podílel?
Kromě již zvýšených se na jedno natáčecí odpoledne přidali i naši dva kamarádi a došlo ke spontánnímu nápadu, abychom společně nazpívali vokály do písně Metronom. Ty v té písni jsou poměrně šikovně schovány, a tak to stále z ní jako Hrncův hlas, ale opravdu tam jsou.

Kolik písní celkem na albu najdeme?
Původně jsme chtěli vydávat jen EP, které by obsahovalo 5 písní. Nakonec ale došlo opět ke spontánnímu rozhodnutí, že ještě pár skladeb přidáme a nakonec jich tedy na albu je dvojnásobný počet.

Co chcete albem posluchačům sdělit?
Album nemá žádný ucelený hudební či textový koncept. Je tam zkrátka 10 písniček, vždy s vlastním příběhem či myšlenkou. Největší výpovědní hodnotu by ale měla mít píseň Smutné tváře, která ve zkratce říká zhruba to, že by se lidé měli více smát a neměli by se utápět ve svých depresích a špatných náladách, to je zbytečné, myslíme, měli by být více „nad věcí“ 

Jak jste se dostali k tomu, aby vám Kuko z Horkýže Slíže pokřtil vaše album?
Nebýt kapely Horkýže Slíže, nebyli by ani Ajdontker. Právě Horkýže Slíže byli důvod k tomu, aby se Hrnec naučil hrát na kytaru. Proto se nám o několik let později na jaře 2015 splnil sen, který jsme si snad ani nevysnili a to bylo to, že se nám povedlo právě před Slížemi předskakovat. Doposud se to povedlo ještě 8x a za tu dobu jsme se se Slížemi poměrně spřátelili, vzali nás jako sobě rovné, což je od nich naprosto skvělé. Když jsme po tom přemýšleli, kdo by nám měl desku pokřtít, bylo to vcelku jasné. Stačilo zvednout telefon. Naštěstí náš křest termínově vyšel do kapelní pauzy Slížů, a tak měl Kuko volno a souhlasil.

Kdy a kde se křest koná a proč by lidi na ní měli přijít?
Bude se konat již tuto sobotu 11. 2. v havířovském klubu Stolárna. V Havířově jsme více než rok nehráli a šetřili jsme si koncert v něm právě na tuto příležitost. Bude to náš doposud největší koncert. Přijede Kuko, se kterým si dáme společně písničky, budeme mít i dalšího hosta, se kterým si také dáme jednu písničku, která není naše. Budeme mít také ještě další hosty v podobě opavských Munroe a bruntálských M2E, na místě budou ke koupi naše nová trika a samozřejmě to nové CD. A po koncertu bude dlouhá afterparty až do rána 

Plánujete také nějaké turné k vaší prvotině?
V současné chvíli máme na jaro naplánovaných 17 koncertů, z nichž 8 odehrajeme opět jako předkapela před Horkýže Slíže. Už se také řeší letní i podzimní koncerty, a tak tedy rok 2017 bude pro nás ryze koncertní, kdy budeme chtít co nejvíce propagovat desku, videoklipy, náš nový merch atd.

Kde byste si chtěli zahrát a proč?
Už jsme si zahráli na poměrně dost hezkých místech i festivalech, splnil se nám sen, když jsme si zahráli na Rock for People. V tuto chvíli nás tedy napadá ještě festival Colours of Ostrava nebo případně malý či velký sál Lucerny v Praze. To jsou krásné a legendární prostory na hraní.

Je něco, co chcete závěrem vzkázat čtenářům Rockpalace.cz?
Aby neřešili blbosti, aby poslouchali kvalitní českou muziku, aby chodili na kvalitní české koncerty a když si najdou čas, ať si zkusí poslechnout občas i nás nebo přijít na náš koncert 