Nerad vybírám jednotlivé muzikanty z mých oblíbených skupin, ale dnes musím udělat výjimku. Pro mne nejlepší rockový bubeník, Kanaďan Neil Peart ze skupiny Rush, ročník 1952. Samozřejmě že už díky penězům žije s rodinou v Kalifornii, ale pořád zůstává pro mne technicky a rytmicky nejlepší bubeník na světě (a nejen pro mne). Uznávám, že je to dneska spíš taková chuťovka (a také uznávám, že ne pro každého). Líbí se mi, že není zakopán v hardrockových zákopech, ale dovede (jako správný muzikant) odbubnovat i třeba kus s bigbandem viz ukázka. Na albu Signals (1982) se třeba musel podle počítače naučit zcela nezvyklý rytmus k písni Weapons. Dost řečí, nastupuje pan Neil Peart...

Neil Peart – Buddy Rich Memorial

Co vybrat? Rozhodl jsem se pro americké Journey. Jejich muzika mne pronásleduje už od poloviny 70. let, takže už jsou to také pořádní dinosauři. Sice vyměnili po několika veleúspěšných albech kultovního zpěváka Steva Perryho za Arnela Pinedu (se stejným hlasem, což mi připadá až přehnané), ale budiž. Někde jsem četl anketu, co si kdo bude přát, aby mu zahráli na vlastním pohřbu, já bych si vybral Journey a jejich Faithfully: http://www.youtube.com/watch?v=OMD8hBsA-RI. Zahrajeme si ale něco jiného. Pustíme si Winds of March z alba Infinity z roku 1978. Dodnes si pamatuji ten den, kdy jsem přijel na podzim 1979 autobusem z gymplu v Domažlicích a slyšel jsem tuto píseň poprvé. Je pro mne ztělesněním mého dospívání. Krásná melodie a hlavně kytara Neala Schona a nezapomenutelný Steve Perry. Sbohem mládí...

Journey – Winds of March

Kultovní skupina, kterou v 70. letech nehrálo ani normalizační rádio. Desky a skladby se šířily pokoutně, ale nezadržitelně dál. Dodnes ne všichni kouzlu Jethro Tull propadli. Já ale ano! Hudba s náznaky a vlivy keltské, dokonce i renesanční hudby, někdy složitější kompozice, ale hlavně Ian Anderson. Flétnový mág, skladatel, textař, zpěvák, hráč na kytaru, mandolínu, dudy a co já vím ještě. Viděl jsem ho naživo 2 x v Plzni, a zejména poslední koncert unplugged ve Velkém divadle 14. 12. 2009 byl skvělý. Málokdo ví, že jednou z hlavních postav poslední doby je německý kytarista Florian Opahle, kterého si Anderson vyhlédl v Mnichově. Co pustit z té nekončící záplavy nejrůznějších songů? Zkusíme Bourée, live. Uznávám, že se to ne všem musí líbit, ale Anderson je prostě ďábel...

Jethro Tull – Bourée

Teď se pouštím opravdu na velmi tenký led. Vážná hudba asi není u většiny z vás tím pravým ořechovým, ani u mne moc ne. Nemohu si však pomoci, existuje, někteří lidé ji zbožňují a strkat před ní hlavu do písku by bylo přinejmenším pošetilé. Co vybrat? Mám moc rád Antonio Vivaldiho, barokního skladatele a houslového virtuoza (1678-1741) a jeho Čtvero ročních období (Four Seasons, Le quattro stagioni). Pouštím si to výhradně sám a potřebuji u toho klid. Vím je to docela dlouhé, ale krásné. Ze čtyř skladeb jsem vybral Léto - Summer. Pokud by se to někomu z vás líbilo, opravdu by mne to moc potěšilo. Rockeři mi doufám odpustí. Slibuji, že je to na dlouhou dobu opravdu naposled co opouštím rockovou muziku...

Vivaldi – Summer