XIII. století slaví 25 let a přichází s novou deskou Intacto
Pionýři českého gotického rocku, legendární jihlavská kapela XIII. století, slaví čtvrtstoletí. Toto významné výročí si zaslouží pořádnou oslavu. Tou je nádherný digipak s typickým vampiriózním motivem, který přesně zapadá do nebývale členité diskografie „třináctek". Proto si ani neodhaduju přesně spočítat, kolikáté řadové album kapely to vlastně je. Její diskografie je velmi členitá, byť dosud poslední album Dogma vyšlo již v roce 2009. V mezidobí ale vycházely výběry, bonusy a live nahrávky. Skupina se věnovala především živým vystoupením. Na domácích i zahraničních pódiích odehrála desítky koncertů.
Aktuální devítiskladbová kolekce zabírá „pouhých" 39 minut. Ty jsou ale beze zbytku naplněné nádhernou muzikou. Netajím se svou nákloností ke XIII. století. Novinka je nádherná, úžasná, tajemná, jednoduše geniální. Při poslechu naskakuje husí kůže. Famózní deska. Hypnotické melodie opakující se ve stejném rytmu kytar a rytmiky podbarvené silnými klávesovými motivy. Přesně takovou gotiku mám rád. Album je úderné i něžné zároveň, doslova se zarývá do kůže. Zvuk je průzračně čistý a přitom dostatečně temný.
Deska se začala rodit vloni v září za dlouhých měsíčných nocí v prostorách studia Benas na Seči. Nahrála ji kapela ve složení Petr Štěpán, Kateřina Kameníková, Jindřich „Henry" Dostál a Pavel Štěpán. Čtveřice se potom věnovala masteringu a obalu. Finální podoba vyšla 5. února 2016 péčí nadnárodního monstra jménem Warner music.
Hudba i aranžmá přináší typická stigmata XIII. století. Tradičně silnou stránkou jsou texty Petra Štěpána, který k nim uvedl na webu kapely: „Jsou o zakončení určitého cyklu, o smrti, lásce, tajemných místech a cestách bez návratu. Nikoli nutně v negativním slova smyslu. Jen jsem byl při jejich psaní více emotivní." A emoce z aktuální desky přímo tryskají.

Jan Holý

Bohouš Heřman si vydáním vlastní desky splnil sen
S velice zajímavou deskou přichází na trh Bohouš Heřman z Plzeňska. Jedná se o zřejmě záležitost. Přesto stojí za poslech, protože jde o prastaré písničky z Bohoušova mládí.

Bohužel mi při psaní recenze obal nahrávky vůbec nepomohl, protože je graficky i obsahově velmi slabý. Takže o ní dohromady nic nevím. Budu se tedy řídit jen vlastní sluchem a ten mi napovídá, že nahrávka má výborný zvuk. Bohouš band do desky investoval velice zajímavou sumu a to se rozhodně vyplatilo.

Hudebně by se tvorba Bohouš bandu asi nejvíc blížila Bon Jovi nebo východočeskému Řemenu. Kapele to dobře hraje i zpívá. Nejde o nic komplikovaného. Melodické písničky se zapamatovatelnými texty. Dobrý zvuk nechává vyniknout zřetelně všechny nástroje. Škoda, že o sestavě kapely není v bookletu ani písmenko.

Texty jsou lehce naivní, ale tady je třeba vzít v potaz, že se jedná rovněž o archiválie z archivu chlapíka, který má už pár křížků na svých zádech, takže už přeci jenom něco pamatuje. Bohoušovy písničky mají totiž prapůvod před sametovou revolucí, a to se hrálo a zpívalo krapet jinak.

Jsem jen o pár let mladší a myslím si, že i tak vím, o čem se zpívá. Texty jsou sice nekomplikované, ale zároveň popisují příběhy ze života, s kterými se posluchač může ztotožnit. Se zpěvem Bohoušovi pomohl Míra Chrástka z legendární kapely Turbo. Jinak je celá deska Bohoušovým dítkem. Složil totiž hudbu i texty. Zdařilou kolekci pohodových rockových písniček sráží srágora „Svíčka", která má totálně pitomej a zbytečně vulgární text.

Bohouš Heřman si vydáním desky splnil sen. Asi se nedá očekávat, že by měl další pokračování. Proto nečekám ani živou prezentaci těchto písniček. Ale rád bych se mýlil. Protože by si to tyhle songy opravdu zasloužily. Troufám si říct, že některé skladby by mohly bodovat i ve slušných rockových hitparádách.

Jan Holý

Kapela se skvělým názvem Haxna přichází s třetí nahrávkou v pořadí. Po eponymním demu z podzima 2012 následoval pouze digitálně realizovaný singl, který opět neměl žádné zvláštní jméno. Singl vyšel v roce 2014. A na podzim 2015 přišla kapela ípíčkem „Poslední večeře přeživších". Hrozně se mi líbí název kapely. To je prostě pecka mezi oči, která mě vrátila o několik desetiletí zpět do mého dětství, kdy jsme s kamarády hrávali fotbal a snad každý fotbalista ví, že mezi slovy haxny a párky je rovnítko. Pro čtenáře této problematiky neznalé uvedu, že heslo „Vem ho přes haxny nebo přes párky", znamenalo výzvu k faulu přes nohy. Tedy přestupku ve fotbalové hantýrce známého též jako kosa. Ale dost bylo jazykově sportovního okénka.

V hudebním světě je Haxna metalová kapela z Klatov, za kterou stojí jako producent Miloš Bešta, tedy frontman další klatovské kapely Asmodeus. A jeho vedení je zárukou kvality. Protože nemám k nahrávce booklet, nemohu proto použít žádné další okolnosti jejího zvyku. Zvuk cédéčka je moderní stejně jako samotná muzika. Jednotlivé skladby neoplývají bůhvíjakou stopáží. Na 16 minut se jich vejde hned šestice. O to jsou ale songy údernější. Styl by se částečně dal označit jako metal, k čemuž přispívají také deklamované texty a skandované refrény. Navíc je muzika opravdu houpavá a přitom zůstává technicky vyspělou. Nepostrádá ani výrazné změny tempa stejně jako velmi solidní melodie.

Z šestiskladbové kolekce se mi nejvíc líbí „Slender man", který je opravdovým králem této desky a pak hned následující skladba „Jeden svět" s melodickým refrénem. Výrazná je též závěrečná píseň „Závislej", kterou podbarvují klávesy. Budu se těšit na plnohodnotnou desku kapely Haxna. Tohle beru jako takový předkrm před výtečnou hostinou. Snad se dočkáme i digestivu

Jan Holý

Nemusí pršet, jen když hraje Rain

Rocková kapela Rain z Nového Města pod Smrkem přichází na trh s další deskou. Svůj styl označuje jako crossover rock a s tím se dá plus mínus souhlasit. Opravdu míchá styly a někdy jí to jde líp a jindy zase hůř. To se prostě stává. Rain hraje v sestavě Honza Kvapil – zpěv, Jakub Novotný – bicí, Hanz Smith – basa, Filip Čáp – kytara, Lukáš Beyer – kytara.

Proto kolem mých uší proběhnou první tři skladby desky, aniž by ve mně zanechaly nějaký hlubší pocit. Místy docela drsný projev zpěváka a bublající kytary přesně sedí do stylu crossover. Z úvodní trojice vyčnívá titulní skladba „Labyrint", kde zpěvák a kytarista Honza K. hodně pracuje se svými hlasivkami. Deska se láme čtvrtým songem „Když všechno končí", ve kterém hostuje Luboš Suchánek z Komunálu. Nemám k dispozici celý booklet, takže ani netuším, jak je to s autorstvím skladeb, ale v každém případě „Když všechno končí" by klidně mohla být písní Komunálu, se kterým Rain často živě vystupuje.

Z dalších písní vyčnívá výtečná balada „Odcházíš", která se mi fakt líbí. Poklidná kytara, do toho zlehounka hrají bicí a nad tím vším výrazný drsný vokál. Trošku mi to připomíná n nejpozdější tvorbu kdysi punkových, později doomových a nakonec post rockových borců D. A. D. z Polné u Jihlavy. Jejich tvorbu mám moc rád a kupodivu mi ani nevadí jejich stylové kotrmelce. Škoda, že se za touto partou asi již slehla voda.

Ale zpět k dešti, pardon k Rainu. V písni „1000 tváří" hostuje Jan Hlůže, tedy zpěvák porevoluční heavymetalové komety Alien z Turnova. Pamatujete si na desku Dance with the Alien, která měla tak šeredný obal, že se člověk až diví. Ale hudba se mi dodnes líbí. Po letech se z této desky stala sběratelská rarita. A Hlůže ten hevík stále v hrdle má. Jeho hlas je pro mě naprosto nepřeslechnutelný. Ale to jsem zase odbočil.

Dál mně zaujal song „Psanec", která vrcholí až punkově jednoduše znějícím sólem. Ale právě v jednoduchosti je síla. Co může vypadat na první poslech jednoduše, zároveň může být kamenem úrazu. Tady ale sólíčko opravdu funguje. Celkově se mi kapela líbí v klidnější poloze. Velmi zajímavá je „Řeka", která začíná monotónním motivem, který plynule přeroste v lehce rapovaný zpěv, aby se vzápětí vrátila v podstatě tam, odkud začala. A pak říkejte, že nevstoupíte dvakrát do jedné řeky!

Deska Rainu končí vtipně nazvaným triptychem skladeb, které jdou v pořadí Tvor, Netvor, Otvor. „Z hor přichází jednou za rok tvor, podivný neurčitý...". Tenhle refrén má koule.

Objektivně musím uznat, že s každým dalším poslechem se mi deska Labyrint kapely Rain líbí víc a víc. Je to tím, že si člověk snadno zapamatuje melodie i část textů, které se dají při třetím poslechu v pohodě křičet do okolí. Některý rýmy jsou fakt srandovní, jako když „Netvor v sousedním Polsku pojídá zbytky!". Dávám palec nahoru!

Jan Holý

CD KE STAŽENÍ ZDE