Doteky, jejichž názvy skladeb se nedochovaly

Přede mnou je další oříšek. Tentokrát nejde o žádnou šílenost, ale podmínky k recenzi lehce šílené jsou. Jde totiž o mně neznámou kapelu Doteky, která před mnoha lety hrávala kolem Semil, Železného Brodu a Turnova.

Na tom nic bláznivého nebylo, ale to že se názvy skladeb nedochovaly a o tvorbě kapely lze na internetu nalézt jen úryvky informací, to mi nahání vrásky do čela. Z doslechu vím, že Doteky hrály hodně převzatých věcí s českými texty. Mezi jejich vzory patřily přehrávané písně od Foreigner, Kiss, Krokus, UFO nebo Whitesnake.

Kapela s problémovou pověstí, kterou provázela řada zákazů tehdejších rudých mocipánů. Ale kterej bigbít nebyl za komoušů problémovej? Stačilo zahrát na plese pár rockových tónů, nějakej strejda práskač si postěžoval na blikající „nezdravá" světla a zákaz vystupování byl na světě.

Kapela Doteky vyznávala v našich zemích nepříliš rozšířený art rock míchaný s hard rockem. Z recenzované pětice „bezejmenných" skladeb rozeznávám jasně song „Doctor, doctor" (s českým textem „Doktor už to ví") od UFO. V předposlední písni dokonce zazní jadrná slovenština. Je to „zrockovaná" lidová písnička „Anička dušička". A závěrečný cover patří Whitesnake „Don´break my heart again" (zde se asi jmenovala „Tvá hra je prázdný sen"). Prostě hard rock smířený s artrockem zní i s českým textem velmi dobře. Roman Melka zpíval jako český David Coverdale. To mu nelze vzít. Zbývající dvě další skladby jsou z vlastní kuchyně Doteků.

Vliv art rocku je nepřeslechnutelný. Klávesák svým vybavením předběhl dobu. Měl na svou éru špičkový synťák ARP Odyssey. Zpěvák Doteků k výběru skladeb uvedl: „Asi jsme poslouchali převážně melodickej rock, myslím, že jsme vybírali kapely a písničky, co seděly našemu posazu. Tím myslím klasiku, bicí, basu, kytaru a hlavně klávesy".

Je znát, že v Dotecích hráli velice šikovní muzikanti, navíc Roman Melka zpíval velmi dobře a melodie mu nebyla cizí. Škoda, že se takhle kvalitně nedochovalo víc než 5 písniček, které mají dohromady jen 17 minut.

Jan Holý

Klávesový mág Míla Orcígr a jeho Abstina

Někdejší klávesák kapel TURBO, SIFON, GEPARD, SAPON..., abych vyjmenoval alespoň ty nejznámější, vydává celkem čtvrtou sólovou desku. Po Toccatě, Invenci a Emerse přichází na řadu Abstina. Jeho sólovou diskografii údajně uzavře plánovaná „bestofka", která vyjde koncem léta nebo na podzim letošního roku.

Pro účely nahrání alba se obklopil skvělými muzikanty. Více o sestavě se dočtete v rozhovoru s Miloslavem Orcígrem na našem webu.

Muzice pochopitelně kralují silné klávesové nástroje. Míla se opravdu vyřádil. Nálada jednotlivých skladeb se dost liší. Úvod obstará netradičně dlouhá pětiminutová introdukce, pak následuje zpívané „Proroctví" v podání Radka Zíky. „Párplovské" hammondy se dostávají ke slovu v dalším songu, který má i slova. „Až se rozední" mi svojí barevnou náladou připomíná legendární kapelu Asia. Ta v našich končinách moc fandů mít nebude, ale kdo ji zná, tak ví, že kapela hodně pracovala s rozsáhlými klávesovými plochami a kytarovou ekvilibristikou. Úlohu českého Malmsteena, tedy kytarového mága, přijal v Orcígrově případě Miroslav Jabko Hanuš. Hlavní roli ale mají klapky kláves.

V „Toccatině" se klávesy přemění na varhany. Skladba tím dostává až duchovní nádech z dob dávno minulých.

„Toccata" je šíleným snem andělského pianisty. Neuvěřitelně nervní záležitost, ve které excelují prsty Mily Orcígra. Nečekaně svižně zní další song „Spálené království". „Navždy ztracená" patří Jabkovi a Mílovi. Kytary a proměnlivost této instrumentálky mi připomněla sólovou tvorbu výtečného Marty Friedmana (ex-Megadeth), kterou mám moc rád. Totéž platí i o velice barvité titulní „Abstině", kde znovu zazní hammondy.

Už podle názvu tuším, že „Tažní ptáci" budou mít slova. A můj instinkt nezklamal. Je to místy relativně tvrdá záležitost se zajímavým textem. Vydejme se do světa zámeckých komnat. Přesně z těchto míst „vypadla" Coda, která se z úvodního spinetového sóla promění v atmosférickou kompozici.

Poslední tři skladby jsou uvedeny jako bonus. Nevím proč. Předchozí sólovou tvorbu Míly Orcígra bohužel neznám, takže nemohu posoudit, jestli se jedná o znovu nahrané kompozice. Do celkového konceptu alba „Abstina" se totiž naprosto v pohodě zapadají, i když je znát, že jsou o poznání jinde.

Cítím z nich hlas z vesmíru, nebo zvuky pod vodou, dovedu si je představit jako filmovou nebo čistě relaxační hudbu. Možností je více.

Shrnuto a podtrženo. „Abstina" je albem výborných muzikantů, plná nádherných sólových melodií s vyváženým podílem hudby i slova.

Jan Holý

Zdhymadlo, kapela s nejpříšernějšími webovými stránkami, který jsem v poslední době viděl. Takhle reklamou zavšivený stránky s příšernou grafikou z dílny „webové zahrádky" to aby člověk pohledal. Nejsem tu ale od kritiky webovek, i když k jejich tvorbě mám taky blízko, ale jsem tu proto, abych napsal něco o muzice.

Loňské CD „Kurs masového sebeútoku" dává tušit, že jde o hodně veselou partičku. Pohled na „bandzoňácký" profil mi ale napovídá, že se jedná letitou záležitost světem i muzikou protřelých muzikantů. Opravdu netuším, jak se do názvu kapely dostalo písmeno „H". Zřejmě půjde o nějaký „hanácký" dialekt. Češtinsky správně je totiž zdymadlo souhrnný název pro objekty způsobující zvýšení (zdýmání) vodní hladiny ve vodním toku a umožňující převést plavidla mezi horní a dolní hladinou a překonat tak například jez. Viděl jsem před pár lety, jak funguje zdymadlo v severočeském Střekově. Musím říct, že se jedná o úžasné zařízení. Bude takhle úžasná i hudba olomoucké kapely Zdhymadlo?

Pohled do bookletu mně opět utvrzuje v tom, že půjde o veselou záležitost. Názvy písní jako „Plochý nohy", „Atomovej drozdík", „Kukačky". Pusť si to a včíl mudruj! No tak to je šílenost. Fórky stranou. 46 minut pro mě velice těžko stravitelné muziky. Nějaký experimenty nebo nová vlna. Něco mezi Pražským výběrem, OK Bandem a jazzovou kapelou z Horní Dolní. Po opileckém intru „Když jsem šel domů" přichází zmíněné „Ploché nohy", který zpestřuje sólíčko s ústředním motivem z legendárního Růžového pantera.

Z kolekce se naprosto vymyká skvělý „Drozdovrah". Neskutečně brutální blues. V „Perpetuum mobile" zazní úryvek z pop hitu „Hafanana". Je to ještě sranda? Nevím, já se moc nebavím. Na mě je to trošku moc „krejzy". Vrcholem je slovní obrat v „Hep, hep": „Beethoven, Beethoven, zas je celej od hoven". Ale pozor, na popisované desce, je to ojedinělý vulgarismus. Na sprosťárnách opravdu texty Zdhymadla nestojí. Netušené rýmovačky zazní v „Atomovém mužíkovi Jirkovi", který se dostane až k Hirošimě a Nagasaki. „Modrou krev" zase vyšperkuje motiv z Fantomase. A závěrečná píseň „Kukačky" je z „Kouř nad vodou" od Deep Purple. A tady mi ta najazzlost vůbec nevadí. A text je taky šílenej. Jedná se o notoricky známé „Prší, prší". Kuku!

I když prostě cejtím, že kluci hrát umí a prdlý nápady jim nechybí, můj šálek ranní dávky kofeinu to opravdu není.

Jan Holý

Prý není co ztratit s kapelou Fiasko

Fiasko, takhle sebekriticky blbej název si může dát jen punková kapela. A opravdu jde o punkrockovou kapelu z Klatov. Dobrej punk rock s veselými texty, to já mám rád. Fiasko je v pohodě. Melodický a dobře odsejpající punk, texty jsou na pohodičku: „Tak si život užívám". Opravdu není co ztratit.

Deska „Není co ztratit" vyšla v roce 2014 u plzeňského Aviku, který mimo jiné vydává i další veselou punkovou partu z Plzeňska jménem Pod stolem. I v textech je cítit podobnou poetiku. Ale o kopírku nejde. Fiasko hrne ten svůj punk po svém. Slova se pohybují po obvyklém poli, kde „loví kachny" pankáči. Vezmi něco ze života, k tomu přidej nějakou blbou politiku a televizní superhrdiny trošku toho chlastu. Výsledek se dostaví.

Nepodařilo se mi zjistit, jestli má Fiasko víc nahrávek ani o jak starou kapelu se jedná. Myslím, že to starci nejsou. Z fotek v bookletu na mě koukaj vyloženě „revoltující ušáci". A to je dobře. K mládí přece troška té rebelie patří. „A voly volit nebudu!", jak se zpívá v písni „Politická". Tahle vtipná slovní hříčka mě teda dostala.

Nahrávce by určitě prospěla účast zkušeného producenta, takhle mi totiž některé písně splývají a některé nástroje jsou zbytečně vytažené. Třeba činel v „Prohibici" zvoní tolik, až mě to prudí. Ono to chvílemi zvoní tak, jako když s hlavou pod vodou posloucháš řvoucí cirkulárku.

V kapele Fiasko má český punk rock nepochybně slibnou naději. Od vydání této desky uplynuly již dva roky. Dočkáme se jejího pokračování?

Jan Holý