Metalová kapela KOWAR z Kladna ukovala desku „Království“. Trošku mě překvapilo, že dneska ještě někdo vydává pálená cédéčka, ale nakonec proč ne. Ale už ani nevím, kdy jsem si nějaké CD vypálil. To už bude hezkých pár let nazpět.

Ale vraťme se ke KOWARU. V diskografii kapely jde zřejmě o druhou položku. Zatímco na předloňském šestiskladbovém „ípíčku“ zpíval Jaroslav Šumbera, loňskou novinku má na triku zpěvačka Kateřina Koulová. Jinak kapelu tvoří Milan Koláčný – kytary, vokály, Jiří Všetíček – kytary, vokály, Petr Formánek – baskytara, Petr Škultéty – bicí. Doufám, že jsem nikoho nepřekřtil, protože font písma použitý na obalu není zrovna dvakrát nejčitelnější.

KOWAR hraje muziku na pomezí rocku a heavy metalu. Líbí se mi titulní song „Království“, s razantním kytarovým riffem a naléhavým vokálem: „Jsi náš král, jsi náš válečník“. Některé skladby z EP Projekt jsou přezpívané i na této novinkové fošně. To je případ Lilith nebo Elisabeth. Původní verze bohužel neznám, ale ženský hlas dává písním zvláštní šmrnc. Nejde o žádnou operu nebo tenký hlásek. Katka umí pořádně zabrat stejně jako zpívat melodicky.

Její hlasové možnosti vynikají v temné „Elizabeth“, ale zrovna v téhle písni mi přijde zpěv až moc vytažený nad nástroje. Je znát, že nahrávka vznikla v domácím studiu Kowar.

„Démon alkohol“ je příběh podobný Půlnoční závodní dráze od Katapultu. Prostě opilý řidič, veselý vrah. Ale na ruku na srdce, kdo z vás nikdy neřídil autem lehce pod vlivem. Každopádně bacha na to. Nemá cenu dráždit kobru bosou nohou. Alkohol umí být opravdu démonem. Když jsem v bookletu zmerčil název „Na konci života“, tak bylo skoro jasné, že půjde o tklivou baladu. Není to hloupý cajdák, ale vážně fajnový ploužák.

Největší spád má závěrečný a pěkně řízný „Sen“. Tady to kapele sluší nejvíc. A jako dvanáctá skladba je zařazen bonusovka „Budeme rubat“, ve které hostuje znovu i pěvec Jarda Šumbera. Jde o oficiální song baseballového týmu Miners Kladno.

Pro Rockpalace Honza Holý

Daniel Krob (ex Ferat, ex Arakain, ex Kreyson) má za sebou dlouhou a pestrou cestu českou metalovou scénou – od velkých kapel až po vlastní tvorbu. Dnes vystupuje jako trio a ukazuje, že síla hudby není v počtu lidí na pódiu, ale v nápadech, energii a sehranosti. Jak se mu hraje ve třech, když jeho muzika byla vždycky postavená na vícero kytarách? A co mu tahle sestava dává – i bere?

Prošel jsi řadou kapel a projektů, kde byl zvuk často postavený na více kytarách. Jak ses srovnával s myšlenkou, že dnes stojíš na pódiu „jen“ ve třech?
Hrát v triu má spoustu výhod i nevýhod. Najednou je na pódiu obrovský prostor, každý nástroj je slyšet a každý muzikant se musí prosadit jako osobnost. V takové sestavě se nikdo neschová. Je potřeba, aby všichni v kapele unesli tu zodpovědnost a tlak – jinak se to může snadno rozsypat. A náš bubeník Adam Wodniak a basák Petr Formánek to zvládají znamenitě.

Říká se, že méně lidí v kapele znamená větší svobodu, ale taky větší zodpovědnost. Jak tohle funguje u vás v praxi?
Je to přesně tak – méně lidí znamená větší svobodu i větší odpovědnost. Tři muzikanti se na pódiu dokážou okamžitě domluvit a reagovat, což otevírá prostor pro improvizaci. Zároveň ale musí fungovat železná disciplína v rámci písně. Nemůže si každý hrát, co chce. Improvizace má smysl jen tehdy, když drží tvar skladby pohromadě.

Tvoje muzika byla vždycky hodně kytarová. Musel jsi kvůli triové sestavě měnit aranže, nebo ses spíš snažil zachovat původní tah a hutnost?
Aranže jsme spíš zjednodušili. Přímočarost má v rocku obrovskou sílu. Složité riffy a technická sóla jsou skvělá pro hudebníky, ale běžný posluchač potřebuje hlavně energii a jasné sdělení. Jednoduchost často funguje mnohem silněji než komplikovanost.

Vnímáš hraní v triu spíš jako omezení, nebo naopak jako návrat k podstatě rockové energie?
Když se podíváš do historie rocku, najdeš obrovské množství zásadních trií: Cream, Rush, The Jimi Hendrix Experience, Motörhead, Tublatanka, Katapult… Tyhle kapely definovaly základy rockového soundu. Trio není omezení – je to návrat k podstatě. Ten princip funguje dodnes.

Jak se změnila komunikace na pódiu? Je to dnes víc o instinktu a okamžité reakci než o předem daných rolích?
Je to víc o instinktu. Nepoužíváme klik ani samply, které by nás svazovaly. Jakmile máš v uších metronom a předprogramované věci, část pozornosti jde pryč od energie a komunikace na pódiu. Hrát bez těchto berliček znamená větší svobodu – reaguješ na kapelu i na publikum v reálném čase.

Když se ohlédneš zpátky za kapelami, kterými jsi prošel – je ti tenhle komornější formát dnes bližší než dřív?
Má to kořeny už v době, kdy jsem hrál ve folkovém duu s dalším kytaristou. Dva nástroje, které musí dokonale souznít, jsou absolutní základ muziky. Trio na tom staví – jen přidává bubeníka, který dává hudbě další rozměr a tah. Rytmická sekce drží motor a ty se o ni můžeš opřít.

Přinesla ti současná sestava větší klid, nebo naopak víc adrenalinu při živém hraní?
Organizačně je to klidnější – tři lidi v klidu a rychle si postaví aparát, připraví pódium a hraje se. Jakmile ale začne koncert, adrenalin je mnohem větší. Každá chyba je slyšet. Publikum pozná všechno. Na druhou stranu právě tohle napětí otevírá prostor pro spontánnost – můžeš prodloužit sólo, přidat refrén, reagovat na náladu sálu.

Myslíš, že fanoušci vnímají rozdíl mezi „velkou kapelou“ a triem, nebo rozhoduje hlavně energie a upřímnost projevu?
Každý fanoušek vnímá koncert jinak. Někdo sleduje vizuál, světla a show, jiný poslouchá hudbu, její sdělení a energii. V triu má každý muzikant víc prostoru a taky fanouškovské pozornosti. O to důležitější je, aby šlo o silné osobnosti. Nakonec ale stejně rozhoduje upřímnost projevu – ne počet lidí na pódiu.

Je trio finální forma, ve které se momentálně cítíš nejlíp, nebo se v hlavě pořád objevují myšlenky na rozšíření zvuku?
Trio pro mě není novinka – takhle jsem fungoval už po odchodu z Kreysonu v kapele Zeus. Hráli jsme i v Německu a lidi byli překvapení, kolik hudby dokážou udělat tři muzikanti. Tehdy jsme to dotáhli do extrému – minimalistická aparatura, všechno se vešlo do jednoho auta, ale na pódiu to mělo obrovskou sílu. Ten princip mě baví dodnes.

Co bys vzkázal muzikantům, kteří mají pocit, že bez velké sestavy nemůžou udělat silnou muziku?
Popřál bych muzikantům, aby byli spokojení s tím, co dělají, a nesnažili se znít jako někdo jiný. Počet nástrojů není rozhodující. Když si pustíš Nirvanu, Motörhead nebo System of a Down, je jasné, že síla kapely stojí jinde – v charakteru a emocích. Muzika je o pocitu a každý ji prožívá po svém.

Rocková kapela Grog pokračuje v představování nového materiálu z připravovaného alba a po nedávno vydaném singlu „Už tady jsou“ přichází s další novinkou – skladbou „Víc už mi neber“. Nový singl opět potvrzuje, že kapela ani po více než třiceti letech na scéně neztrácí energii ani chuť otevírat silná a osobní témata.

Zatímco „Už tady jsou“ odrážel strach a nejistotu světa kolem nás, „Víc už mi neber“ se obrací k osobnější rovině – k bilancování, únavě, ztrátám a pocitu, že času ubývá a není radno ho dál promarnit. Text skladby je syrový, místy až existenciální, a mluví o věcech, které si člověk často připouští až ve chvíli, kdy už není kam couvnout. Opakující se refrén „Víc už mi neber“ působí jako osobní výkřik i tichá prosba zároveň.

Hudebně jde o poctivý, přímočarý rock s důrazem na rytmus, výrazný refrén a silnou atmosféru. Grog zde sází na zkušenost, emoce a autenticitu – bez póz, bez zbytečných kudrlinek. Nový singl tak přirozeně zapadá do mozaiky chystaného alba, které bude, jak se zdá, tematicky sevřené a textově výrazné.

Skladba „Víc už mi neber“ je dostupná na digitálních platformách a tvoří další důležitý krok k vydání nového alba. Více informací o kapele a aktuálních novinkách najdete na oficiálním webu www.grog.cz

Kapela XIII. století patří už více než tři dekády k nejvýraznějším pojmům české gotické scény. Bubeník Pavel Štěpán je jedním z těch, kteří dlouhodobě drží její rytmus, disciplínu a koncertní sílu. V rozhovoru mluví o své cestě k bicím, specifikách gotické hudby, nárocích živého hraní, celoživotní spolupráci s bratrem Petrem i o své divadelní roli Sherlocka Holmese. Rozhovor jsme připravili v zákulisí klubu Šeříkovka v Plzni, krátce před vystoupením XIII. století. Rozhovor s Petrem Štěpánem, který jsme uskutečnili dříve v Rádiu Šumava, najdete ZDE.

Kdy a za jakých okolností ses dostal k bicím a co rozhodlo, že u nich zůstaneš natrvalo?
Tak tuhle historku jsem vyprávěl už mockrát :) Bylo mi asi 13 let a bydleli jsme společně s bráchou v domečku našich rodičů v Červeném Kříži u Jihlavy. Brácha je o pět let starší a už v té době hrával v různých kapelách na Jihlavsku. Jednoho dne přišel za mnou a říká: „Brácho, mám takovej nápad na kytaru, pojď mi tady do něčeho bouchnout, chtěl bych něco zkusit.“ Na půdě jsme našli dva prázdné kbelíky od Primalexu, které měly i plastové víko. Ty jsme použili jako dva bubny. Brácha vyndal paličky na bubny, původně totiž hrával na bicí, takže je měl schovaný v šuplíku, a šli jsme na to. Pak jsem na půdu chodíval hrát i já sám, pak přišla první kapela na učňáku, koupil jsem si první bubny a pak jsme s klukama založili kapelu Sidol a chvilku na to přišli HNF. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl hrát na nějaký jiný nástroj. Kytara je pro mě neustále nejvíc nepochopitelná věc – šest strun, nějak to zmáčkneš a ono to zahraje akord… :)))))))

Které bubeníky nebo hudební styly považuješ za své hlavní vzory v začátcích hraní?
Já to takhle nikdy neměl. Nikdy jsem neměl nějaký hudební vzor, že bych chtěl hrát jako on. Inspirovalo mě spousta bubeníků, ale já vždycky poslouchám hudbu jako celek. Někdo se zaměřuje na jednotlivé nástroje, já to tak nemám. Samozřejmě když je tam ale kytarové sólo nebo nabroušená kytara, nebo slyšíš, jak ty bubny valí, tak tě to osloví, to je jasný. Ze začátku to byly hlavně punkový kapely jako Exploited, dodnes miluju bubny v písni Horror Epics. Nebo Dead Kennedys a jejich album Plastic Surgery Disasters, to jsem čuměl, co tam ten jejich bubeník hraje :)

Pamatuješ si moment, kdy sis řekl, že hudba pro tebe nebude jen koníček, ale celoživotní cesta?
Ono to vyšlo tak nějak samo :) Když jsi mladej, tak chceš bejt slavnej a chceš dobýt svět. A tak hraješ s kapelou, kde se dá. Obklopíš se lidma, s kterýma je ti dobře, a uděláš si takovou druhou rodinu. V kapele o sobě ví všichni všechno. A hraješ a hraješ, časem lidi v kapele odcházejí a přicházejí. Život plyne a ty hraješ furt dál, až najednou zjistíš, že uteklo spoustu let a že už bez toho hraní nemůžeš bejt. Že je to droga, kterou když nedostaneš, tak umřeš.

Co pro tebe osobně znamená působení v kapele XIII. století po tolika letech?
Když jsme začínali, hráli jsme pro dvacet lidí za pivo a párek. Nikdy jsme neměli nějakého mecenáše, který by nám zametal cestu nebo by do nás investoval peníze. Vždycky jsme si všechno museli s bráchou vyšlapat sami. Pomalu, postupně, ale nevzdali jsme to a došli až sem. Nejvíc jsem hrdej sám na sebe, že jsem to nevzdal.

Změnil se tvůj pohled na hudbu a hraní s přibývajícími zkušenostmi a věkem?
To snad ani jinak nejde. Když něco děláš celej život, získáváš zkušenosti, procházíš různými vzestupy a pády, tak se mění pohledy a vnímání věcí, které děláš. Na spoustu věcí zákonitě musíš změnit názor.

Jakou roli hrají v kapele lidské vztahy a vzájemná chemie?
Neskutečně důležitou!!!!! Kapela je jako živý organismus! Když si lidi rozumí, mají se rádi, tolerují se a funguje ta chemie mezi nimi, je to základ pro úspěšnou tvorbu. Jak jsem psal na začátku, kapela je vlastně jako rodina! A když taková parta lidí vyleze na pódium, propojí se vzájemně jejich energie, tak ta vlna, která z toho pódia leze, je schopná zbořit zdi Jericha. O tom jsem přesvědčen!

Celý muzikantský život spolupracuješ s bratrem Petrem – zažili jste mezi sebou někdy takzvanou „ponorku“ a liší se práce s bratrem od běžné kapelní spolupráce?
Ano a ano :) Samozřejmě že jsme si občas lezli na nervy a štěkali po sobě, to ani snad není možný, aby za celou tu dobu, co spolu hrajeme, nepřišla nějaká bouřka :) … ale to je opravdu spoustu let zpátky. Teď už jsme úplně někde jinde. O všem komunikujeme a rozebíráme věci v klidu. Chtěl jsem i několikrát z Třináctky odejít, ale vždycky osud zasáhl a já s kapelou zůstal. Co se týče spolupráce, tak si o tom nejdříve promluvíme s bráchou a pak to řešíme na zkoušce s Ájou a Paldou. To je ale normální, za tím nic nehledej. To není tak, že bychom dělali něco za jejich zádama. Přece jenom hrajeme s bráchou od začátku.

Z mého pohledu mám pocit, že se Petr v posledních letech strašně změnil k lepšímu – vnímáš to stejně, nebo je to jen můj pohled zvenčí?
Samozřejmě že to vnímám stejně a moc mě to těší! Víš, každý z nás občas vede svoje války a svádí svoje bitvy, o kterých zbytek světa nemá nejmenší tušení. Proto jsem rád, že poslední dobou jsme všichni v pořádku a kapela šlape na sto procent. Brácha je ve skvělé formě, nálada v kapele je úžasná a koncerty si užíváme všichni naplno. Je to skvělé období, které doufám ještě pár let vydrží.

Vedle hudby se objevuješ i v divadle v roli Sherlocka Holmese – co ti tahle zkušenost dává lidsky a promítá se nějak i do hudby?
Amatérskému divadlu se věnuju víc jak deset let a za roli Sherlocka jsem neskutečně vděčný a jsem na ni patřičně hrdý! Doslova mi to změnilo život! Poznal jsem nové úžasné lidi a zažil spoustu neuvěřitelných zážitků jak na jevišti, tak i mimo něj :) Moje domovská scéna je divadlo DeFactoMimo, kde působím od roku 2014 a odehrál jsem tu spoustu představení. Roli Sherlocka Holmese mi nabídli z jihlavského Divadla Na Kopečku. Přišel za mnou známý český kreslíř Petr Kopl, který je zároveň režisér a autor scénáře Sherlocka, a řekl mi: „Pojď do toho s náma.“ Já jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem hozenou rukavici zvedl. Po dohodě jsme oslovili i mého kamaráda Martina Kacafírka z divadla DeFactoMimo do role Dr. Watsona. S Kácou jsme přátelé a já tušil, že ta naše vzájemná chemie by se v představení mohla odrazit. A to se také stalo! Od začátku zkoušek jsem cítil, jak to představení roste a jak to mezi námi všemi na jevišti funguje. A jestli se divadlo promítá do hudby? Občas se snažím tyto dva světy propojit, jako třeba na akci Gothic Iglau, kde jsme odpoledne hráli Sherlocka a večer byl koncert Třináctky, ale většinou musíme sladit termíny na představení nebo koncert :)

Ve XIIIce se nemusíš asi moc učit texty, jak ti šlo naučit se texty role geniálního detektiva Sherlocka?
Divadlu se věnuju už delší dobu, takže jsem čekal, že to bude velká kláda. Když jsem si poprvé přečetl scénář, věděl jsem, že to bude krásná práce, ale že to nebude jednoduchý. Texty jsem si opakoval při každé možné příležitosti – během pauzy na oběd, večer před spaním, na koncerty jsem si bral scénář a v dodávce se učil text. Šel jsem po ulici a mumlal si dlouhé monology a lidi na mě koukali a říkali si: „Proboha, co je to za magora?“ :) Sherlocka jsme zkoušeli půl roku, dvakrát a někdy i třikrát týdně. Stálo to spoustu času, nervů a probdělých nocí. Občas chtěl Petr Kopl zabít mě, občas já jeho :) On je neskutečný puntičkář, ale režisér je skvělý! Myslím, že výsledek stojí za to, přijďte se podívat :)

Jak vypadá tvůj ideální den, když zrovna nejsi na pódiu, ve zkušebně nebo v divadle?
Od srpna jsem na volné noze. Přišel jsem o práci, tak jsem si vzal management Třináctky pod sebe. Mám i vlastní dílnu na sítotisk, takže pro kapelu tisknu trika, mikiny, tašky, batohy, zadávám výšivky na různý textil, zimní čepice, kšiltovky… prostě komplet merch. Máme toho v našem e-shopu hodně. Podívejte se sami :) Dopoledne se většinou věnuju e-mailům, telefonátům, smlouvám a věcem kolem organizace koncertů. Po obědě jdu na dílnu, kde pracuju podle potřeby. Večer jsem buď doma s rodinou, nebo jdu s kamarády na pinec, nebo mi zavolá Palda a vyrazíme spolu na pivo. Nebo píšu rozhovor pro RockPalace… jsem noční tvor, takže chodím spát až pozdě v noci.

Čím nejčastěji relaxuješ a dobíjíš energii mimo hudbu?
To záleží na ročním období. Miluju v létě večery venku na chatě a hodiny jen tak čumět do ohně. Miluju hudební večírky v hospodě, sejde se pár kamarádů s kytarama, občas je i akustická basa nebo saxofon. Já vezmu cajon a hrají se různý fláky od Navarové přes Lucii až k Psím vojákům. Lidi zpívají s náma, pije se pivo a končí se až k ránu… tohle mám fakt rád. Nebo když si doma pustíme nějaký seriál. Já jsem totiž seriálovej a jsem schopnej čumět na několik dílů za sebou. Mám rád český seriály, třeba Metoda Markovič, Bez vědomí, Sedm schodů k moci nebo Vodník jsou super.

Existuje něco úplně obyčejného, co máš rád a co by o tobě fanoušky možná překvapilo?
Možná to lidi překvapí, ale já hrozně rád peču buchty a koláče :) S námi odjakživa bydlela babička, která nás hlídala, když jsme byli malí… no prostě babička byla nejvíc. A ona furt něco v tý kuchyni pekla a já se jí od malinka motal pod nohama a pomáhal v kuchyni. Mám doma po babičce několik kuchařek a peču podle nich. Dělám i kvasnicové houskové knedlíky a peču různé buchty a bublaniny. Ale moje kynuté koláče s tvarohem a povidly, sypané drobenkou, jsou fakt vyhlášené :)))))))

Když máš chvíli jen pro sebe, saháš spíš po hudbě, tichu, filmu, nebo úplně jiném druhu odpočinku?
Čím jsem starší, tím víc miluju samotu a ticho :)

Pavle, děkuju za čas, pozdravuj Petra a klasická závěrečná otázka – co vzkážeš našim čtenářům a jaký nejoblíbenější tvůj klip jim pustíme?
Chtěl bych všem fanouškům poděkovat za to, že za námi stojíte, že chodíte na koncerty, že posloucháte naši muziku!!! Já na koncertech cítím tu obrovskou sounáležitost!!! Vím, že tam vznikají nová přátelství a že se během roku vzájemně navštěvujete ve svých domovech. To mě neskutečně těší a naplňuje jistotou, že to má smysl. Užívejte života naplno! Dál choďte na koncerty a do divadla! Mějte se fajn a hlavně buďte zdraví a šťastní.
A klip nemůže být jiný než Můj bratře můj :)