Když se z podzemí vynoří název jako Jeruzalem, nejde o sentiment ani nostalgii. Přichází smrad piva, tíha dřeva, záblesky křížů a jizvy po basových linkách, které vám znovu připomenou, že temnota není póza, ale přirozené prostředí. Jeruzalem není revival staré kapely. Je to návrat ducha, který nikdy úplně nezmizel – jen kvasil někde mezi lahváčem a krysou v kobce. V následujícím rozhovoru se dozvíte, co se stane, když se kapela neobrací k Bohu, ale ke zkvašené inspiraci, proč druhé album smrdí zkušenostmi a jak vypadá život po apokalypse, která vlastně nikdy nebyla vyhlášena.

Když se řekne „Jeruzalem“, vybaví se temnota, alkohol a underground. Jak byste dnes definovali ducha kapely – co zůstalo a co se změnilo?
Migy: Jo, asi jo, když někomu řekneš Jeruzalem, v undergroundovém pojetí si určitě vybaví spoustu chlastu, underground, a možná i temnotu, nejspíš v podobě chorobného odporu ke křesťanství a monoteistické víře obecně. Teda aspoň ti, co se někdy s Jeruzalemem potkali.
Myslím, že ten duch se neztratil, možná jen dozrál hezky dosmradlava jak tvargla z Loštic. Underground i alkohol, to k nám patří, je to naše jakási přirozenost, nás i lidí, kterými se obklopujeme. Můžeš se bránit, jak chceš, stejně se objeví, šáhne na tebe, nasaje tě, ochromí, vtáhne do svých nádherných, bolestných témat .... to prostě nezmizí.
Určitě se nezměnil přístup a chuť udělat desku co nejlépe. Na druhou stranu myslím, že mezi první a druhou deskou je obrovský hudební posun, hlavně zásluhou Lica. Ta deska je prostě udělaná jinak, určitě se v ní projevily zkušenosti z jiných projektů, a taky časový odstup a, no, možná bych řekl i vyspělost, jestli se to tak dá nazvat. To se asi není čemu divit, ten první počin byl takový ... no prostě první.

Hozly: Když sa jezdilo, byla to mašinérie utrpení v textech, letáčcích, webovkách a dvoumetrového dřevěného kříže (zde trpěl i zpěvák když ho musel neustále zvedat k nebesům…obráceně pochopitelně). Zde ta temnota je na místě. Kdo však čekal tvrdý borce pod značkou Jeruzalem, mohl být zklamán. UG a alkohol z nás udělal hodný a veselý strejdy a to nám zůstalo dodnes. Tématika jako taková zůstala a myslím si, že se ponořila ještě hlouběji do smrduté kobky. K tomu je třeba připočíst, že dnes jsme hudebně někde jinde, než třeba před deseti lety. Včil ani nemůžeme působit nějak temně navenek jako kdysi, protože se za novou deskou Jeruzalem vlastně schováváme, žádné koncerty, zprávy news, fotky z hajzlu apod. Ale samotné album „ Utrpení, oběti…“ je jednoduše vybroušené, tvrdší než naše játra a to vidím jako hlavní rozdíl oproti našemu debutu, letité, neurvalé a zdivočelé jízdě za dob působení Jeruzalem

Vaše první deska byla označována nejen jako debut, ale rovnou i jako „poslední počin“. Bylo to už tehdy míněno jako epitaf, nebo se konec připlížil nečekaně?
Migy: Tak tady upřímně nevím, odkud se vzalo to, že „On half way to Bethlehem“ by měl být poslední počin. To byla asi propaganda mainstreemových magazínů s milionovým nákladem, aby zničili ultrarychle se rozvíjející undergroundovou kapelu s potencionálem atomovky. Jinak si to nedovedu vysvětlit...
Určitě nic takového nebylo zamýšleno, po té desce jsme udělali několik dalších songů, v plánu byla další fošna. Jen z toho tak nějak sešlo, prostě se to vyvrbilo jinak. Takže epitaf určitě nee, spíš je blíž ta metafora s „nečekaně se plížícím koncem“.
Hozly: To byl začátek všeho, plní síly a rozhodně nikoho nenapadala myšlenka to zabalit nebo skončit u jedné kulatiny. Dechu a nápadů bylo dost.

Smutný příběh lihového spolku, obřadné zneuctění jater – byla v tom dekadence, nebo jen poctivá metalová žízeň?
Migy: Heh, tak počkej! Lihový spolek, to sedí, nikdy se nikdo z nás netajil nákloností k lihovým truňkům. Ale smutný? To je úplně mimo, celá doba Jeruzalem byla naplněná bezuzdným veselím. Potkali jsme díky té kapele skvělé lidi, zažili neskutečnou prdel (Vojta z Úl! by o tom pražském víkendu mohl napsat novelu). Ne, určitě ne nic smutného. Dekadence? To asi ne, žádný úpadek, tak jsme to rozhodně nevnímali a nevnímáme. No a ta poctivá žízeň...to by možná sedělo, ale nijak to nehrotíme. Prostě se rádi bavíme, potkáváme s lidmi stejného ražení, a to nám doba Jeruzalema poskytla v plné míře.. Jo, prostě obřadné zneuctění jater....to zní dobře!

Hozly:  Smutný je jen ten, co nemá co nalét.

Rok 2014 a konec kapely. Bylo to vyhoření, civilní život, únava, nebo vás jen přestali bavit živí lidé?
Migy: Ty vole, to už je jedenáct let, co jsme to zapíchli? A kurwa, to letí! No určitě nás nepřestali bavit živí lidé! Spíš naopak. Jak jsem se zmínil, prostě ten konec tak nějak nastal. Tehdy to bylo období, kdy jsme vyrostli z puberty, začali objevovat jiné obzory. Úplně konkrétně...začali jsme se rozcházet v názorech na četnost zkoušek, potřebu koncertů, roli kapely v rodinném životě a tak podobně. Nic osobního, jen jsme na to začali čučet každý z jiné rozhledny. V té době už jsme měli čtyři nebo pět nových věcí, ale šlo to hrozně pomalu, pořád nám něco haprovalo, nesedělo, nebyl čas, víc než dva roky jsme se snažili dát dohromady nový matroš...a pořád žádný výsledek. A tak jsme Jeruzalem rozpustili. Když to nejde, tak to nelam přes koleno! Ale hraní nás nepřestalo bavit, naopak. Takže jsme na troskách toho nejtemnějšího, nejzarytějšího, nejultra a já nevím co ještě nej Jeruzalema postavili prdelprojekt Kozelagazeladozela....a s ním začala další, pro mě osobně skvělá éra undergroundového života. Méně protikřesťanská, vůbec anglickynezpívající, ale o to víc divoká, experimentální a ujetá.

V roce 2018 jste začali značku Jeruzalem oprašovat. Co ten proces od myšlenky k novému albu "Utrpení, oběti a kati celibáti" obnášel?
Migy: No já marketingu moc nerozumím. Fakt myslíš, že zhruba padesát rozdaných cédéček, na tři desítky koncertů a pár kámošů v našich tričkách jsou značka? No když říkáš.... Každopádně je to Licův nápad, a musím říct -  díky za něj! Přišel s nápadem udělat zbrusu nový matroš, tak nějak jinak, a původní záměr byl, aby se na nové fošně podíleli všichni členové tehdejšího Jeruzalema. Rozvinout to je na Licovi, za mě každopádně skvělý nápad.

Lico: Musím Migyho opravit, neboť oprášit značku Jeruzalem nevzešlo z mojí hlavy, nýbrž z palice Hozlyho. On tenkrát oslovil lidi s tím, že je čas vytáhnout starý klenot z truhly zapomnění a skrz Jeruzalem připomenout lidem staré příběhy lidského utrpení a absurdnosti církve. A podat jim to bez cenzury formou hudby.

Nový materiál vznikal ve „zatuchlé kobce, kde i mrtví pijí zlatavý mok“. Je to jen poetika, nebo máte skutečně své vlastní studio ve stylu hrobky?
Migy: Toto není žádná poetika, ale nejtemnější realita. Licovo Studio Reverse je skutečně hluboko (no, možná že ne až tak hluboko) pod zemí, a nachází se tak jedno a půl dochcání od hřbitova. A skutečně se stávalo, že ráno bylo v zatuchlém, potemnělém prostoru nalezeno daleko méně piv, než jich tam bylo předchozího večera zanecháno. Já osobně z toho místa mám hrůzu...ani ne pro to, že tam chodí chlastat mrtví (ti pijou, ale nekoušou), ale jako diagnostikovaný arachnofobik se tam fakt necítím dobře.

Lico: Potvrzuji, tohle není poetika. Studio Reverse je kobka bez oken cca šest stop pod zemí, kde se samozapalujou plameny, pavučiny jsou povinnou součástí interiéru a myši testujou kvalitu kabelů. Ale teď vážně. Novou desku jsme skutečně točili v domácích podmínkách s minimálním vybavením, s náklady na provoz a pitný režim a s odhodláním zanechat na desce své nejlepší výkony.

Pojďme ke skladbám, které máte na Bandzone Poslední Kristův tanec nebo Sršni z očistce jsou silné. Vznikaly texty z nihilismu, ironie, nebo skutečného hnusu ke světu?
Migy: Díky, že zmiňuješ tyto dva songy. Jsou to věci, které jsme tenkrát chystali na druhou desku. Jsou to fakt chytlavé věci, taková primitivní divokost a živočišnost v nejryzejší podobě. Co se textů týče, oba bez příkras kopírují hudbu. Muzika ke Kristovu tanci je skutečně takový zvrácený, mrtvolný, divoký, makabrózní tanec..... Obdobný příběh měli Sršni...prostě jak tam bzučí ty kytary (na té nahrávce to není tak zřetelné, ale naživo to byl opravdu brutální bzukot), tak ten text prostě automaticky vylétl... Jednoznačně nejrychleji napsaný text v kratičké historii Jeruzalem.

Jestli si dobře vzpomínám, tak to léto se urodilo hodně švestek, a to je pro textaře neuvěřitelná můza...asi je to znát.

Hozly: Tak songy Poslední Kristův tanec a Sršni z očistce mi připomínají  koncík, když jsme raz kdesi razili do míst poblíž Kdyně. Měli tam pódium na návěsu kamiónu. Už si nejsem jistý proč nám na té akci chyběl zpěvák (zatracený alkohol), ale celý ten koncík jsem odbékal za bicíma. Asi si dokážeš představit jak to celé působilo, cheche…Myslím si, že právě tyhle dva songy byli stěžejní v té nové tvorbě. Poslední Kristův tanec nekompromisní ryzí black metal bez příkras a Sršni z očistce pohozen do melodiky alá severské spolky devadesátých let.

Vaše nové skladby mají undergroundový přístup, stejně jako vaše historie. Vnímáte se jako opozice vůči modernímu zvuku a produkční čistotě?
Migy: Každý, kdo se mihnul Jeruzalemem nebo s ním byl jakkoliv spjatý, ví, o čem je underground. Jsme banda lidí, kteří mají rádi dělat věci jen pro to, že je to baví. Bez ohledu na to, jestli nás budou ostatní obdivovat, nebo se nám smát, jestli z toho bude aspoň na pivo, anebo za to dáš celou výplatu. Je nám u prdele, že nemáme ten nejobdivovanější obal, že zvuk není z Morrisoundu, že naše tričko nebudou prodávat v asijském stánku na Matějské pouti, a už jsme se smířili i s tím, že si puberťačky nenechají naším logem ozdobit nejvábnější části jejich spanilých tělíček. Děláme to, jak nejlíp umíme my...ale to neznamená nejlíp, jak to jde. Tento přístup nás navádí k podobně smýšlejícím lidem. Není to jenom o hudbě, je to o jednání, chování se jeden k druhému, respektu, a taky je to o zábavě, příjemně stráveném čase, pocitu, že je ti s někým dobře. Takže jsme založili iniciativu „Podporujeme underground“ (logo můžeš najít na obalu „Utrpení....), pro lidi, kteří to vnímají stejně, nebo aspoň obdobně jako my. Je to prostě jenom o tom, že jsme undergroundová kapela.

Obecně mají všichni členové Jeruzalem oblíbence jak mezi total undergroundem, tak i mezi „moderním metalovým mainstreemem“. Rozhodně není naším cílem bojovat nebo bojkotovat kapely, které nevyznívají vyloženě undergroundově. Žádná opozice, naopak, spíše respekt a obdiv k těm, kteří to fakt umí.
Hozly: Jako dalo by se napsat UG forever voe nebo spíš UG navěky hospodo. V UG jsme se prostě našli, ta nespoutanost, přístup a ta svojská forma hudebního stylu. Líbila se mi ta naše neumětelnost, přístup hnaný srdcem a samosebou v tom hrál roli alkohol. Na jakési akci jsme dokonce dostali nášivku s našim názvem kapely, ale stálo tam napsané – jeRUMzalem . V ten moment jsme věděli, že lidi ví, co jsme zač.

Jaká byla reakce okolí, když jste oznámili návrat? Třásli se ti, co zapomněli, jak slibujete?
Migy: Moc mi není jasný kontext celé otázky, ale aby zazněla odpověď, já si myslím, že to okolí postihlo stejně jako mě....skoro jsem se posral!

„Inkvizice svou práci odflákla“ – vnímáte návrat Jeruzalem jako pomstu, druhou šanci, nebo jen poslední ránu kostlivce do světa živých?
Migy: Oj kurwa, nemyslím, že by „Inkvizice svou práci odflákla“!
Je to heretic metal, tak jako na první desce. Jednoznačně rozvinutější, nápaditější, propracovanějši, atmosféričtější, chytlavější...heretic metal! Mstít se...to není komu. Šancí máš tolik, kolik jsi jich schopný sám si připravit. A poslední rána? Nevím, jestli to bude zrovna v podobě Jeruzalem, ale určitě další undergroundové rány přibudou.

Hozly: Za sebe musím říct, že ta éra Jeruzalem byla velmi výživná, zábavná, plná úžasných setkání, poznání a rumů. Byla jen otázka času, kdy to začne hlodat v hlavě něco spáchat. Vrátit se do té atmosféry tvoření, ukojit hlad a proniknout znovu do útrob Jeruzalem. Bylo to nevyhnutelné si udělat radost.

Sestava je částečně obměněná – jak probíhala proměna a jak moc nový duch změnil zvuk nebo chemii kapely?
Migy: Myslím, že toto je nejdůležitější a nejstěžejnější otázka ve vztahu k novému Jeruzalemu. Tato otázka by se možná hodila úplně na začátek.
Celá myšlenka a příprava reinkarnace je dílo Lica. Zatímco původní tvorba byla živelnější, spontánější, a, nutno přiznat, daleko primitivnější, „Utrpení...“ je propracovaný, ucelený komplex, s předem stanoveným konceptem, strukturou, detailním nastavením celkové atmosféry desky. Detaily k tomu určitě rád dodá samotný Lico.

Lico: Celý projekt je postavený jako jeden velký song, který je rozdělen na několik tracků. Nebyl to původní záměr, ale jak se celý projekt vyvíjel a jak Migy přicházel s novými, skvěle propracovanými texty, bylo jasnější, že je třeba posunout desku o několik levelů výš. A to se myslím povedlo. Každý měl svou jasně danou úlohu a celé se to skládalo po kouskách. Já se postaral o muziku, Migy o nezapomenutelné texty, Hozly o skvěle odehrané bicí a murmur, no a Chcipo tomu dal famózní hlavní přednes. A nesmím zapomenout na Leona a jeho nakřáplé hrdlo při vyprávění celého příběhu.

Tak si myslím, že každý článek byl důležitý a celkově se to celé spojilo ve vydařený projekt. A jelikož se spolu známe už spoustu let a navzájem jsme spolu hráli již v několika jiných uskupeních, tak chemie byla jednoduchá: hlavně ať je sranda a chuť, a výsledek se dostaví….

Máte v plánu podpořit novinku koncertně? Vrátíte se na pódia, nebo zůstáváte pohřbení ve studiu?
Migy: Zůstáváme pohřbeni...dokud Reinkarnant nezavelí....

Jaké je poselství alba "Utrpení, oběti a kati celibáti"? Koho se má dotknout, koho pobouřit a koho zničit?
Migy: Utrpení, oběti a kati celibáti je výsledkem práce lidí, kteří milují undergroundovou muziku. Bez ohledu na to, co umí, mají k dispozici, jak jsou podporování a s čím se musí potýkat, se pokusili vytvořit dílo, které by se líbilo fanouškům tvrdé metalové hudby. Metloši všech stylů, bavte se!

Hozly: Především je to zahřívající věc pro naše srdce, balzám pro naše uši, a když náš výtvor ocení i jiní lidé, jenom dobře. Je to jako když si chceš dát dobrou slivovicu a dáš si ju. My jsme chtěli udělat něco co nás během tvorby bude bavit a zahřeje ve výsledku u srdce.

A na závěr: jaký epitaf byste si přáli na pomník kapely Jeruzalem, až (zase) jednou utichne?
Migy: Tak to fakt nevím, jestli někdo bude kapele Jeruzalem stavět pomník. A jestli jo, tož tak ať ho pořádně poleje slivoviců!

Díky za otázky!

Hozly: Já jsem rozhodně pro etiketu JERUZALEM na nějaký dobrý rum či flašu Slivovice.

Díky

Kapela RIMORTIS z Poděbrad zveřejnila oficiální lyric video kapely RIMORTIS k písni "Panoptikum tváří" z připravovaného desátého studiového alba.
Na produkci klávesových partů se podílel Petr „Doldy“ Dolének. Nahrávalo se ve studiu Hollysound u Martina Hollandra. Video vytvořil Jirka Vrba. Autory hudby jsou basák Vašek Mrzena spolu s kytaristy Martinem Čermákem a Marco Massou. Text je dílem Vaška. Kompletní sestavu Rimortis tvoří ještě bicák Kamil Růžička a zpěvák Milan Hloucal.

Kapela JERUZALEM z Kopřivnice vydala druhou fošnu „Utrpění, oběti, kati a celibáti“. Pět skladeb dosahuje stopáže necelých 35 minut a ty utečou neskutečně rychle. Tohle mě prostě baví. Nechybí ani symfonické prvky a slibné melodie. Nejde o řežbu nebo pouhopouhé rozsypané brambory.

K novince uvedla výstižné prohlášení: „Nová pouze jednorázová nahrávka s odkazem na kacířskou historii představuje sice krátký, ale o to neúprosnější počin proti náboženskému fanatismu a zvrácenosti středověké inkviziční mašinérie. Jako soundtrack ke skutečnému osudu Jana Špičky z Nymburka přenese tahle nahrávka posluchače do prostředí středověké krutosti, kdy zlovůle byla nástrojem podrobení lidu, lidský život závisel na poklonkování církevním hodnostářům, a víra byla smrtelnější než mor“. Rozhodně mě tahle slova navnadila a následný poslech mě přesvědčil, že jde o čistou pravdu.

Prapůvod black death metalové kapely JERUZALEM sahá až do roku 2007, kdy vydali na dlouhou dobu první a jediné album „On Half Way to Bethlehem“. To jsem bohužel nikdy neslyšel, ale zkusím si ho sehnat.
V roce 2014 kapela ukončila činnost, jenže o čtyři roky později se na scénu vrátila a oprášila značku JERUZALEM. A letos v dubnu vydala druhou fošnu, tentokrát kompletně česky nazpívané neméně rouhavé sémě „Utrpění, oběti, kati a celibáti“.
Každopádně chválím tu češtinu, které je ve většině případů poměrně dobře rozumět, byť jsou vokály hodně variabilní, nechybí typický blackmetalový skřekot ale ani klasický death murmur. Čeština je v tomhle žánru spíš výjimkou a ta se tady fakt povedla.

Kdopak, že se o to postaral? JERUZALEM tvoří: Hozly – bicí, doprovodný zpěv, zde označovaný jako medvěd v truhle ?, Lico – kytara, klávesy, basa, programování, Chcipo – zpěv, Migy texty a Leon – vypravěč.
Funkci intra plní mluvený úvod vypravěče „Rozsudek“. A pak to přijde, začnou se rojit pekelné mocnosti a je to super nářez „Obětován bolesti nejvyšší“. Oba vokalisti se střídají v „Utrpení nebohého Mirácia“. Pak do toho vstoupí „Černokněz“ a jsou z toho „Bolesti časů ve středu věků“.
Pro všechny milovníky black a death metalu je tohle naprosto nezbytná dávka muziky. Všichni heretici, vyhledejte si kapelu a poslechněte si ji. Fakt to stojí za to.

Pro Rockpalace Honza Holý

Není moc lidí na české hudební scéně, kteří by zažili metalový underground 80. let, divoká devadesátá i dnešní realitu bez zkoušek a s YouTubem místo cédéček. V rozhovoru plném vzpomínek, ostrých názorů i osobní otevřenosti se vracíme ke kořenům legendární Argemy, sledujeme vzestupy, pády, návraty i nová hudební dobrodružství. Kytarista, basák, kronikář moravského bigbítu – a především člověk, který má stále co říct. Upřímně, bez pózy a bez obalu.

Jak ses vůbec dostal k muzice? Co tě nejvíc ovlivnilo v začátcích?
Já chodil již na základce do hudebky na kytaru, ale moc mě to nebavilo, protože jsem chtěl hrát písničky u táboráku a to nás tam nenaučili, takže jsem to asi po roce vzdal. Pak mi dal brácha přečíst článek o Ericu Claptonovi, kde jsem se dozvěděl, že se začal učit na kytaru poměrně pozdě, tak jsem si řekl, že začít se učit v 16 letech není ještě pozdě. Studoval jsem v Bratislavě a tam kluci měli takovou trampskou partu, tak jsem se začal učit od nich a celkem mi to šlo.

Kdy sis uvědomil, že hudba bude tvou životní cestou?
Když mi bylo sedmnáct, tak jsem se na 3 měsíce dostal do Londýna, kde žije moje sestra a tam jsem navštěvoval místní rockovou scénu. Tehdy jsem si řekl, že by nebylo špatné založit vlastní kapelu a hrát pro lidi. Kamarád mojí sestry Roy měl obchod s hudebními nástroji a ten mi daroval kytarový efekt Booster, který mu tam dal k prodeji Jimi Page z Led Zeppelin. Dodnes si vyčítám, že jsem tento klenot později za pár korun prodal. Mimochodem ten Roy hrál v londýnské kapele Jeep, která byla známá i u nás. Po návratu z Anglie jsem s kamarády založil kapelu Galaxie, která se v letech 1978-80 stala v okolí Hodonína velmi populární.

Které kapely nebo muzikanti tě formovali v mládí?
No, tak jako asi všechny mé vrstevníky v té době. Nazareth, Sweet, Slade, Led Zeppelin, Deep Purple, Queen, Yes, ale hlavně Iron Maiden, jejichž první nahrávky jsme si s bráchou z Londýna v roce 78 přivezli. Ty nahrávky ovlivnily i pozdější tvorbu tehdy metalové Argemy a vznikl koncertní program Velká Morava.

Jak vzpomínáš na své působení v Argemě? Jaké byly nejlepší momenty?
O mně se mnohdy říká, že patřím k zakládajícím členům Argemy, což není pravda. Kapelu založil můj bratr Karel, já byl v té době na vojně a ke kapele se připojil až po roce na post třetího kytaristy. Ano, kapela v té době měla tři kytaristy, protože jsme komponovali Velkou Moravu ve stylu Iron Maiden a tam byly kompozice pro tři kytary. Asi po roce byl odejit basák a již za týden jsem hrál na basu, u které jsem zůstal do dneška. Nejlepší období pro mě bylo to, kdy jsme objížděli celé Československo s koncertním pořadem Velká Morava. Dnes už asi současní metalisti neví, že Argema v té době patřila mezi kapely, které byly průkopníky heavy metalu u nás. Kdyby nám tehdy komouši nezabavili natočenou Velkou Moravu, mohly se cesty Argemy ubírat úplně jinou cestou než se později kapela ubírala.



Jsi autor skvělé knihy o Argemě, zůstaly ti ještě nějaké historky, které v knize nejsou?
Nějaké historky by se určitě našly, ale na pokračování by to asi nebylo. Já k té knize přistupoval tak, že to musí být největší formát, nejlepší papír, celobarevná a obsáhlá, prostě něco, co do té doby u nás nikdo nevydal. A myslím, že se tato strategie vyplatila, protože se kompletně vyprodala, včetně dalších dvou vydání. Poptávka je po ní stále, tak uvidím, třeba dotisknu pár kusů. V současnosti nicméně píši další podobnou knihu, a to o moravských bigbítových kapelách.

Argema zažila obrovský boom – jak jste to tehdy vnímali?
Máš asi na mysli boom v devadesátkách, kdy to již byla pop rocková Argema. No, v podstatě jsme si to užívali plnými doušky a naplnili známé sex, drogy, rock’n’roll. I když ty drogy spíše nahradil alkohol. Jednu dobu měl manažer problém nás po republice ubytovat, protože když hoteliéři zjistili, že se jedná o Argemu, tak měli vždy plno. Bylo to ale velmi vyčerpávající období. Odehrát více jak 150 koncertů ročně, do toho točit desky, objíždět rádia a televize, to pak jde rodinný život stranou. A pak se vrátíš ze šňůry a tvé cédéčka doma hraje jiný chlap.

Byly v kapele nějaké zásadní zlomové okamžiky, které ji posunuly dál?
Argema zažila zlomový okamžik když nám zabavili tu nahrávku Velké Moravy. Kapela se v podstatě rozpadla, i když tehdy jsme si řekli, že ji jen pozastavujeme. To bylo těsně po revoluci v 90tým roce. Pepa Pavka šel do Premiéru a já založil kapelu Giggi 21, která byla pokračovatelem metalové Argemy. Pepa Pavka si tehdy zaregistroval název Argema a kapelu obnovil, nicméně již v popovém hávu. Tato sestava (hrál v ní i Pavel Březina, nyní v kapele Olympic) natočila album Poprvé, na němž je mj skladba Jarošovský pivovar. Album pokřtili, pohádali se a Pavka kapelu rozpustil. V té době já zrovna rozpustil Giggi 21, tak jsme se s Pavkou sešli a dohodli se, že dáme Argemu zase dohromady.

Když se dnes podíváš zpět, změnil bys něco na té době?
Nic mě nenapadá, co bych chtěl změnit. Každá doba měla něco do sebe. Možná jen to, že si myslím, že se Argema měla držet metalového stylu a jsem přesvědčen, že by dnes byla mnohem dál než je. Ale jak jsem se již zmínil, registrační známku názvu jsem neměl já.

Které album nebo píseň z éry Argemy je pro tebe osobně nejzásadnější?
Pro mě to je druhé album kapely a moje první Z Prlova do New York city. Byl to pokus o návrat k tvrdšímu soundu kapely. Toto album je velmi nedoceněné, ale dle mého nejlepší. Stalo se totiž to, že jsme toto album vydali, ale vydavatel si prosadil, že promo musíme dělat na album Poprvé kvůli skladbě Jarošovský pivovar. Stala se dokonce taková šílená věc, že v TV hitparádě ESO nasadil vydavatel současně Jarošovský pivovar z první desky a Prlov sidy z desky druhé. To byl amatérismus nejvyššího zrna, protože logicky ta odrhovačka tu druhou skladbu převálcovala a celé druhé album šlo k šípku. Proto jsme rychle ještě ten rok natočili Pomaláče No.1. Mimochodem název Pomaláče jsem vymyslel nebo lépe řečeno navrhnul já.



Jak ses dostal k projektu Jarek Filgas Band? Jaké byly začátky kapely?
Jarek po třetím odchodu z Argemy, kdy se mihl v kapelách Premier a Bagr, vydal několik sólových alb a aby je mohl prezentovat, tak založil kapelu Jarek Filgas Band. Asi pět let mě přemlouval a tzv. házel laso, ale já se k hudbě již vrátit nechtěl. Měl jsem za sebou projekt ExArgema, kterou jsme původně založili jen za účelem vydání zabaveného alba Velká Morava a již se mi nechtělo jezdit šňůry po republice. Neměl jsem ani nástroj a v podstatě mě hraní již nezajímalo. Jenže před dvěma lety jsem šel s mojí partnerkou Veronikou na jeho narozeniny a tam mi sdělil, že mu právě jeho basák dal vale. Tak do mne vrazil několik panáků a já mu na nabídku kývnul. Pravda je, že mě Verča již nějakou dobu přemlouvala, ať se k hraní vrátím. Druhý den po vystřízlivění jsem chtěl můj slib stornovat, ale už to nešlo. Tak jsem se k hraní zase vrátil. Za zmínku stojí to, že jsme spolu vůbec nezkoušeli. Dostal jsem nahrávky, den před koncertem jsme si to jednou přehráli a bylo to. Jsme snad jediná kapela, která vůbec nezkouší. Jsme schopni po několika měsících bez zkoušení se postavit na pódium a podat špičkový výkon. To o něčem svědčí, nemyslíš?

Čím se Filgas Band odlišuje od Argemy? Konec konců, oba jste Argemou prošli
No třeba tím co jsem už zmínil, že vůbec spolu nezkoušíme. V kapele se sešli mimořádní muzikanti, kteří jsou na tom velmi dobře nejen po muzikantské stránce, ale i lidsky. A to je deviza, která je pro fungování dobré kapely zásadní. Jarek je špičkový zpěvák a díky tomu, že působil v kapelách Argema, Premier a dalších, tak kapela hraje ty největší hity těchto kapel, na kterých se on, nebo potažmo i já, podílel. Kromě toho v koncertním repertoáru máme i nové skladby z našeho natočeného alba.

No právě, dlouho se o tom albu mluví, už vyšlo?
Album je natočeno již dva roky, ale nastaly nějaké problémy ohledně vlastnictví nahrávky mezi Jarkem a tehdejším manažerem. Moc o tom popravdě nevím, protože jsem se ke kapele připojil až po natočení tohoto alba. Můj názor ale je, že vydání fyzického alba není v dnešní době až zas tak zásadní. Vše se dá publikovat na internetu a dnes už mnoho lidí ani nemá přehrávač CD nosičů.

Můžu otázku z Tvého soukromí?
Zkus to.

Před chvílí jsi zmínil Tvoji již bývalou partnerku. Když jsme se potkali začátkem dubna, tak jsi říkal, že jste spolu. Nicméně poslední dny rezonují v bulváru články, kde jsem se dočetl, že jste se rozešli před půl rokem. Tak jak to je? Mám v tom trochu hokej.
No, pravda je taková, že jsme se opravdu před Vánocemi rozešli, nebo lépe řečeno jsem dostal tzv. pod stromeček svobodu. Je to takový dárek, o který si Ježíškovi nepíšeš. To jsi asi v bulváru zaznamenal. V únoru jsme se ale k sobě vrátili, což už média nezaznamenala. Nicméně týden před Velikonocemi jsem ten “dárek” dostal podruhé.

A důvod?
Tak to opravdu nevím. Jeden den se spolu učíme text na natáčení a druhý den obdržím sms že se rozcházíme. Oficiálně proto, že jsem jí nepopřál k zdárnému průběhu premiéry Mýdlový princ, na což jsem opravdu zapomněl. Ale to je jako když zapomeneš na manželčiny narozeniny, kvůli tomu se snad lidi nerozchází.

Počkej, říkáš, že jste se rozešli smskou?
Ano, před Vánocemi i před Velikonocemi.

Co si o tom myslíš?
Podívej, já jsem nijak nezatrpkl, mojí bývalé partnerky si nesmírně vážím. Partneři se prostě rozcházejí když ta chemie postupně upadá, což ale v tomto případě to postupně nějak není na místě. Nijak se nezlobím, nejsem naštvaný, jediné, co nemohu pochopit, že jsme si to nevyříkali z očí do očí a snížili se po třech letech partnerství k jediné smsce. To je lidsky pro mě totální dno. Víc nemám, co bych k tomu řekl.



Dobře. Jak se podle tebe změnila česká rocková scéna od 90. let do současnosti?
Abych pravdu řekl, tak tu českou rockovou scénu až na výjimky moc nesleduji. Samozřejmě že se kapely hodně posunuly. Dneska natočit a vydat album můžeš v podstatě v obýváku. Možnosti jsou neomezené. Navíc mají kapely velké srovnávání se s kapelami z venku, které tady koncertují. To jsme my v našich začátcích moc neměli.


Jak vidíš budoucnost české rockové scény?
No, mně spíš vadí praktiky některých promotérů velkých festivalů jak se k některým českým kapelám chovají. Chceš si zahrát na festivalu? Zaplať 15 nebo 20 tisíc. To je třeba pro mne neakceptovatelné. Nikdy jsme neplatili a nikdy ani nebudeme. Bez honoráře jsme hrávali pouze na charitativních akcích. Ale abych platil za to, že si zahraju na festivalu? To je degradace kapel.

Co tě momentálně nejvíc hudebně naplňuje?
Momentálně působení v kapele Jarek Filgas Band.

Plánuješ ještě nějaký vedlejší projekt nebo spolupráci s jinými muzikanty?
Něco se plánuje. Rád bych navázal na album Velká Morava a s kamarády natočil podobnou metalovou desku, kterou jsme chtěli udělat již před lety, ale naše cesty šly jinými směry. Takže jsme ve fázi příprav a uvidíme, co z toho vzejde. No, a taky píšu tu novou knihu, kterou jsem již zmínil.


Když bys mohl dát radu mladým muzikantům, kteří chtějí prorazit, jaká by to byla?
Dělejte dobrou muziku, mějte trpělivost, využívejte ke své propagaci sociální sítě a posluchač si vás najde. A neplaťte promotérům!

Pepo, díky za rozhovor a zase až pojedu někdy z Prahy, stavím se zase na kávě, te´d už bloudit nebudu. A muziku co pustíme? Pád velké Moravy... kvalita slůabší, ale je to skvělé