Žádné čekání, žádné „ještě doděláváme“. Tělobraní je hotové. Po letech práce zavřeli Petroleum studio a ven jde deska, která stojí na silné atmosféře, varhanách a temném konceptu. Co za tím vším je a kam to celé míří, jsme probrali s Ivem Plačkem.

Ivo, je hotovo. Co byl ten moment, kdy sis řekl: teď už na to nesaháme?
Vlastně sis na to odpověděl. Hudbu jsme měli kompletně nahranou někdy v červnu roku 2025, já si dal téměř čtyřměsíční odstup, abych mohl případně ještě do něčeho zasáhnout. V průběhu první poloviny roku 2025 Chymus nazpíval u sebe v domácím studiu Tiny Flat pracovní verze, které jsme zlehka doladili a v říjnu za Chymusem přijela Andrea Dáňová nazpívat demáče sopránových zpěvů. Takto připraveni si pak střihli ostré natáčení v lednu 2026 ve slovutném studiu Davos u mistra Otyna ve Vyškově, kde se k nim připojila i Míša Hanzl, která propůjčila svůj hlas postavě Smrti, která posluchače provází celým albem formou mluveného slova. Navíc se též zhostila se stejnou precizností i hry na tibetské mísy a další mikronástroje. Když mi poté přišla kompletně zprodukovaná nahrávka, věděl jsem, že je hotovo.

Tělobraní vznikalo několik let – je to spíš výhoda, nebo tě to místy štvalo?
Mě vlastně po vydání alba Verbalia spíš štvalo, že na nás byl vyvíjen tlak vydat co nejdříve další album. Nesnáším to – nemohu v presu a na povel skládat. Inspirace buď přirozeně přichází, nebo nikoliv, a dělat na pokyn nějakou vatu rozhodně odmítáme. Myslím, že pět let není zase tak velká prodleva. Některé kapely, nebo projekty vycházejí sice každý rok, ovšem s odstupem si řekneš, že by vlastně stačilo to jedno album za pět let…

Když se na tu desku podíváš zpětně – měl jsi od začátku jasnou představu, nebo se to celé vyvinulo až během práce?
Já jsem hlavně vůbec nevěděl, jak a co budeme po Verbalii vymýšlet, ale Vítek Janata mě začal posílat nějaké nástřely jeho nápadů vážné hudby, vždycky když si doma dal pár panáků a jointa a mě to začalo strašně bavit a okamžitě jsem do toho začal vymýšlet kytary a ostatní nástroje. Vše jsem vymýšlel po večerech i nocích po troše štamprlích a brček. Celé mě to ukrutně bavilo. Když jsme měli hotové první dvě věci, přišel Chymus s finálním konceptem denních modliteb využitých jako orientační časový rámec celého alba a my jsme podle jeho příběhové linie a požadavků počali tvořit. Především jsem kladl důraz na atmosféru dílčích fází osnovy děje a mohu bez váhání říci, že jsem si to aranžování skutečně užil.

Na albu je tradičně víc lidí a hostů – jak těžké bylo udržet to pohromadě, aby to pořád znělo jako Petroleum?
Vůbec ne. Mám představu na konkrétní nástroj, jeho provedení a pouze sháním lidi, kteří to jsou schopni dobře zahrát. A to nám opravdu zásadní potíže nečiní. Za deset let třeba natočíme pěknou dechovku, pořád pod projektem Petroleum…

Varhany a celková atmosféra jsou hodně výrazné. Byl tohle od začátku hlavní směr?
S Vítkem Janatou už spolupracuji téměř deset let, známe se ze strašnického krematoria. V minulosti jsme spolu již natočili album IPAH Mrchožrout a samozřejmě i Verbalii. Neznám lepšího varhaníka, který by tak precizně „zhmotňoval“ mé představy. Jeho nápady daly vzniknout albu Tělobraní a já se těším na další spolupráci s tímto geniálním hudebníkem.

Chymus napsal všechny texty – jak jste spolu fungovali? Spíš jasné zadání, nebo volnost?
S Chymusem spolupracuji už na několikátém albu, a to zcela na stoprocentní úrovni. Texty na Tělobraní začaly vznikat po prvních nápadech Vítka Janaty a téma bylo Chymusem dáno. Mně se začal ten celý koncept strašně líbit, ačkoliv zprvopočátku vůbec nebylo jasné, kam to Chymus textově pošle – toto téma je velmi specifické a dá se pojmout různě. Ale Chymus to uchopil svým vlastním způsobem a já bych řekl, že tím nejcitlivějším možným.

Oproti předešlému albu dostala teď přednost kompletně čeština (bohudík), co rozhodlo?
Ono to mělo svůj logický důvod, angličtina totiž v některých aspektech postrádá tu nápaditou barvitost českého jazyka. A věděl jsem, že Chymus naši mateřštinu ovládá bravurně, což dokázal již na několika albech. Bylo by škoda ten potenciál nevyužít, když už se to samo nabízí, ne?

Motivy smrti a liturgie – to není úplně mainstream. Je to pro tebe přirozené téma, nebo vědomý krok stranou?
25 let jsem dělal spalovače mrtvol ve strašnickém krematoriu, tudíž mně je toto téma už navždy blízké a jsem tou atmosférou nasáklý do morku kostí. Z toho titulu se o žádném kroku stranou nedá hovořit, natož polemizovat. Nyní je to pro mne spíše jako procházka důvěrně známou krajinou, která se před zraky v průběhu plynoucích let mění. A já se na to vlastně s odstupem času také dívám jinýma očima a vnímám to mnohem niterněji.

Andrea Dáňová z Brněnského akademického sboru – proč právě ona a co přinesla do výsledku?
Další originální umělkyně s andělským hlasem, kterou mi doporučil Chymus a já jsem šťastný, že je Andrejka již stálým členem našeho ansáblu… Její zásadní přínos tkví v tom, že ona k jakékoliv tvrdší hudbě má neskutečně daleko a právě díky tomu, že se na naši společnou práci dívala z jiné perspektivy než všichni ostatní, mohla do celkové atmosféry alba Tělobraní vnést naprosto odlišné a velmi osobité pojetí.

Deska je hotová – řešíš teď ještě formát, nebo už máš jasno (CD +LP?)
Tělobraní vyjde jak na CD, tak na LP u vydavatelství Hellstorm. Stálo nás to sice úsilí, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a v současné době čekáme na stanovení data vydání obou nosičů.



V čem je Tělobraní jiná deska než Verbalia?
Vlastně ve všem… Tématicky, hudebně i lidsky. Verbalia byla takovým malým děckem, jež neví, co vlastně chce, ale chce to všechno a hned. Tělobraní naproti tomu je zralé ve všech ohledech.

Máš po dokončení spíš pocit úlevy, nebo prázdna?
Mám radost. Zároveň se ale zaobírám myšlenkami, co dál. Ale v tomto směru již máme docela jasno. Zase se chceme vydat po nevyšlapaných stezkách.

Když si to někdo pustí poprvé – co by ho mělo trefit jako první?
Myslím, že by se měl hlavně zamyslet. Každý z nás žijeme na vypůjčený čas. A až si tohle „ten někdo“ v plném důsledku uvědomí, možná ho trefí šlak, jak i složitě vypadající záležitosti mohou být ve finále prosté.

Free Fall pro mě byla dlouho velká neznámá. Zlom přišel ve chvíli, kdy se za mikrofon postavil můj kamarád Jirka Emanovský, kterého můžeš znát z Scarlett XIII nebo Polymetal. Věděl jsem, že když je u toho on, nepůjde o žádnou náhodu, ale o poctivou muziku. A tak jsem začal zjišťovat víc – o kapele, její historii, lidech i směru, kterým se dnes ubírá. Navíc Jirka s vámi absolvoval první koncerty, takže o to víc mě zajímá, jak to celé zapadlo. Tohle jsou otázky, které z toho přirozeně vyplynuly.

Co byl ten úplně první impuls - kontakt s FREE FALL?
Oficiální počátek kapely u kterého jsem nebyl, se datuje na r.1995 kdy kapela hrála syrový crossover. V tu dobu jsem tuto kapelu vůbec neregistroval a navíc…byl jsem malý kluk. Existence této kapely pro mě začala až s příchodem bubeník Dana Prajse, kdy v roce 2004 natočili revoluční desku „Difference“ Tohle album na tehdejší hudební poměry byla „nadčasová“ a do dnešního dne nedoceněná hudební lahůdka. Do dnes si vzpomínám, když jsem jí slyšel poprvé. Bylo to v Uherském Hradišti v baru „Zeppelin“ sedl jsem si z ní doslova „naprdel“ Já už hrál v tu dobu v jiných projektech, ale toto, to byla úplně jiná liga. V duchu jsem si pomyslel, že bych jednou v takové kapele chtěl hrát. O dva roky později mě kapela oslovila, takže v roce 2006 jsem do kapely nastoupil na post bubeníka.

Free Fall - Volný pád, má váš název nějakou podstatu, nebo symboliku?
FREE FALL symbolizuje pád do hlubin vlastního vědomí. Je to cesta člověka skrze světlo i tmu, bolest i naději, ztrátu i nalezení smyslu. Je to moment, kdy ztratíš pevnou půdu pod nohama — ale právě tehdy poznáš, kdo opravdu jsi. Volný pád je metafora života, padáme do vztahů, do bolesti, do chaosu, do vlastních myšlenek. A někdy musíme padnout hluboko, abychom našli sílu znovu vstát.

Odkud se jednotliví členové kapely postupně rekrutovali a jaké hudební zkušenosti si s sebou přinesli?
Každá kapela má určitý vývoj, který s sebou nese i personální změny. Všichni bývalí členové, kteří kapelou prošli, tak přinesli do tvorby kousek sebe a to je důležité. Výběr členů do kapely je vždy přes konkurz. Samozřejmě muzikantské dovednosti jsou důležitým aspektem, ale ještě důležitějším je charakter a osobnost = aby nebyl „kokot“

Co drželo kapelu pohromadě v dobách, kdy se měnila sestava nebo se věci nevyvíjely ideálně?
Víra! Víra v hudbu, ve „značku“ FREE FALL, ve snažení a energii kterou tomu odevzdáváme a v pocit, že tahle muzika pořád oslovuje další a další fanoušky.

Kam se podle vás Free Fall posunuli od prvních nahrávek po současnost, a co ten vývoj nejvíc ovlivnilo?
Trajektorie kapely prochází mnoho žánry, ale pořád je založená na kytarových rifech s doplněním industriálními prvky elektroniky. Samozřejmě tak jak dospíváme jako lidé, tak „dospívá“ i naše hudba. Vývoj hodně ovlivňuje momentální sestava která se v daný okamžik na tvorbě podílí. Dnes s určitostí nedokážu říct, jaké bude další album, ale už teď vím, že bude jiné od toho předchozího a myslím, že se máme na co těšit.

Které kapely nebo konkrétní desky vás formovaly natolik, že se jejich otisk propsal i do vaší tvorby?
Určitě to byly Paradise Lost, Type O Negative, Moonspell, Porcupine Tree, In Flames, Pain…

Co vás přivedlo k rozhodnutí mít dva zpěváky a co vám to dává oproti klasické jeden zpěvák, jedna osobnost?
Zpěvačka tomu dala vždycky takové koření, odlišnost a cit, který kapelu oddělovalo od hudebních standardů. Teď jsme ve formaci kdy máme v čele dvě osobnosti, dva plnohodnotné zpěváky a troufám si říct, že teď cca po 11 letech, má kapela nejsilnější sestavu. Každý v kapele je osobnost a jsem nesmírně vděčný, že každý respektuje druhého a v kapele vládne naprostá pohoda. Je to hodně znát jak na zkouškách, tak i na pódiích.

Jak mezi sebou skládáte výsledný zvuk kapely, kdo do něj přináší jaké prvky a kde nejčastěji narážíte na to, aby to celé drželo pohromadě?
S příchodem George do kapely přišla i tvůrčí osobnost. Jsme na začátku přípravy skladeb na nové album a už teď mám pocit, že tohle album bude diametrálně jiné, jak skladatelsky tak zvukově. Nejčastěji narážíme na „zapasování“ elektroniky do hrubých kytarových rifů, aby to celé fungovalo.

Co vás přesvědčilo dát prostor Jirkovi „Georgeovi“ Emanovskému právě na prvních koncertech a co jste od toho očekávali?
Opět jsme procházeli konkurzem na post zpěváka. Přihlásilo se 5 zpěváků a Georg byl na doporučení přes známého našeho basáka Rudyho. Poslal nám nahrávky jeho tvorby a zároveň už i nazpívanou naši skladbu. Po poslechu jsme se shodli na tom, že s příchodem George bychom se žánrově vrátili zpět ke kořenům a tam nastala shoda. Dali jsme si zaoceánský Call-meeting a když jsme ještě zjistili, že zapadne i skvěle do party, tak pak už to bylo jen o tom, jak to logisticky vymyslet, aby to klapalo. Už na generálce v pronajatém klubu bylo zřejmé, že tahle energie dohromady bude to pravé. Očekávání bylo nadmíru splněno.

Jak probíhaly první koncerty s Jirkou a v čem vám to fungovalo nebo naopak otevřelo nové výzvy?
Od prvního koncertu to klapalo a můj pocit při koncertě byl jako by s námi stál na pódiu už několik let. S Lenou se parádně doplňovali a trochu jsem měl podezření, že byli někde „natajňačku“ u nějakého choreografa. Výzvy jsou jasné, aby byl každý koncert ještě lepší.

Počítáte do budoucí tvorby s kombinací mužského a ženského hlasu, a jak s tímhle kontrastem chcete dál pracovat ve výsledném zvuku kapely?
Ke FREE FALL vždy patřila kombinace mužského a ženského zpěvu, takže Ano, počítáme.

V čem se podle vás aktuální tvorba liší od starších věcí a kam chcete směřovat dál?
Nová tvorba bude mít v sobě méně ambientních prvků, ale oto více bude přímočařejší. Když začneš spolupracovat s člověkem, který má velké zkušenosti s americkou tvorbou, tak se to musí zákonitě promítnout i do konečného zvuku kapely. A na otázku „kam chceme směřovat dál? Chci říct jen „Chceme směřovat dál“

Co je pro vás dnes důležitější – studiová práce a hledání zvuku, nebo koncertní energie a kontakt s publikem?
Obojí! Studiová práce - tam si ve flow, tam tvoříš, tam si kreativní. Jsi v energii ve které je ti dobře. Koncerty, tam dochází k dobíjení „baterek“ tam dochází k výměně energie mezi kapelou a fanoušky.

Který moment v historii kapely považujete za zásadní zlom a proč právě ten?
Rok 2006 kdy jsme se z regionální kapely staly kapelou velkých festivalů a mohli jsme hrát s velikány jako Mötorhead, Uriah Heep, Waltari…atd. A pak rok 2015, kdy jsme odjeli nejlepší koncertní sezonu.

Co by měl posluchač slyšet jako první, aby pochopil, co Free Fall dnes znamenají?
Jsme žánrově i hudebně jiní než většina českých kapel, takže objevuj na našem YouTube kanálu.

Kam chcete kapelu posunout v nejbližších letech a co je pro vás osobně ještě nevyřešená meta?
Chceme se dostat k více fanouškům a to bez koncertování a dalších aktivit nepůjde. Zároveň chceme koncertovat i v zahraničí. A nevyřešená meta? teď mě nic nenapadá… Snažíme se dotáhnout vše do naprosté dokonalosti, aby naši fandové měli co možná nejlepší zážitek z našich koncertů.

Kulturní dům Šeříkovka v Plzni připravil na květen a začátek června program, který kombinuje koncert, talk show, divadlo i autorské projekty. Na jednom pódiu se střídají hudebníci, herci i známé osobnosti, přičemž důraz zůstává na živém kontaktu s publikem.

Hudební část programu zastoupí 7. května kapela Deloraine. Folkmetalová sestava přiveze energický mix tvrdších kytar, melodiky a výrazné atmosféry, která patří k jejich typickému projevu. Kapela dlouhodobě staví na koncertní energii a srozumitelném hudebním rukopisu.

O pět dní později, 12. května, dorazí Luděk Staněk se svou show „Události Luďka Staňka“. Formát stojí na komentování aktuálního dění, ironii a přímém projevu, který patří k jeho poznávacím znakům.

Divadelní linku programu zastoupí 17. května představení „My děti ze stanice ZOO“. Inscenace vychází ze známé předlohy a staví na silné atmosféře a hereckém projevu, který je klíčovým prvkem celé inscenace.

21. května se ve Šeříkovce představí Barbora Englischová se svou „Detoxikuj tour“. Program je zaměřený na osobní rozvoj a změnu životního stylu, kombinuje přednášku, sdílení zkušeností a interakci s publikem.

Závěr května, konkrétně 27. května, patří talkshow „Léčba smíchem“. Formát staví na kombinaci stand-upu, dialogu a improvizace, přičemž důležitou roli hraje kontakt s publikem a okamžitá reakce na situace v sále.

Program pokračuje i v červnu. 5. června dorazí live verze podcastu „Lepší už to nebude“, která přenáší známý formát z online prostředí přímo na pódium. Kombinace rozhovorů, komentářů a aktuálních témat získává díky přímému kontaktu s publikem nový rozměr.

Šeříkovka tak potvrzuje, že sází na pestrou dramaturgii a formáty, které stojí na živém projevu a přímé komunikaci s diváky.

S kapelníkem skupiny EGES Milanem Herboltem jsme se bavili otevřeně o více než čtyřech dekádách hraní, o tom, proč kapela zůstala mimo profesionální dráhu, jak se proměnilo publikum i samotný bigbít a co dnes znamená udržet kapelu pohromadě tak dlouho. Došlo i na hudební vzory, vlastní tvorbu a pohled na to, jaké má dnes regionální kapela možnosti. Řeč přišla i na chystanou akci k 45 letům.

EGES jede od roku 1980 – proč to vlastně pořád držíte, co vás u toho reálně drží dodnes?
Teď už jsem zůstal z těch původních sestav kapely z 80. a 90. let jediný. Před pár lety skončili Míra Mencl a Jarda Laštovka, kteří to s námi táhli hóóódně dlouho, Míra od začátku až do r.2020, a Jarda od r. 1985 až do r. 2023. Asi nás to všechny hodně bavilo, že tohle jádro kapely vydrželo spolu tak dlouho. A naštěstí se podařilo odešlé členy doplnit kluky, kteří tu štafetu od nich převzali a pomáhají mi pokračovat. Spousty věcí ohledně techniky mají na starost zvukař Olda Kaucký a Honza Němeček,
mladý kytarista a zpěvák, se kterým se spolu staráme i o tu hudební část provozu kapely. Takže když najdeš spřízněné duše, dá se pokračovat. Sám bych to rozhodně nezvládl. A protože nás to pořád baví, jedeme dál. Olda se narodil v roce, kdy EGES začínal, a Honza až na konci devadesátek. Takže mladá krev, nové nápady a hlavně chuť a nadšení. A mne to baví pořád, jinak bych už dávno skončil.
A víc nás baví hrát zábavy a třeba i bály, než hodinové koncerty na všelijakých slavnostech. Tam je publikum taková všehochuť.

Nikdy jste nešli profesionální cestou – nebyla to zpětně chyba?
Myslím, že ne, nikdy jsme o profesionální dráze neuvažovali. V zakládající sestavě jsme byli
3 vysokoškoláci, zvukař Jirka Šustr byl taky vysokoškolák. Hudbou jsme se živit nechtěli. Chtěli jsme jen hrát, a že to vydrží takhle dlouho, to nás nikdy nenapadlo.

Začínali jste jako hard rock –postupně jste z toho uhnuli do širšího repertoáru?
Hrajeme jak 4 hodinové rockové zábavy, tak třeba i 6hodinové plesy, městské i jiné slavnosti, soukromé akce, podnikové akce. Tam nemůžeš hrát jen bigbít, lidi tam chtějí slyšet hlavně to, co znají z rádií a televize, takže hrajeme i převzatý poprock český i cizí.

Není tohle právě důvod, proč kapela nikdy neprorazila víc?
My jsme se o to ani moc nesnažili , ani festivalů jsme moc neobjeli. Nám stačily tancovačky.
Kromě toho už minimálně ve druhé půlce devadesátek a později, jakmile kapela dostala nálepku „zábava“, tak už tě nikde do médií nechtěli. A jezdit hrát někam 200 km, jako třeba Brutus, když chodíš do práce, máš rodinu, stavíš barák, to moc dobře nejde.

Kdo byly vaše hlavní vzory na začátku – které konkrétní kapely, které vás formovaly?
Kromě úplně prvního repertoáru, což byl třeba Olympic, Katapult, Turbo, se nám hodně líbily melodické kapely jako Journey, Boston, pak takový ten komerční hard rock jako Bon Jovi, Loverboy, až po tvrdší kapely jako Whitesnake, Scorpions, Saxon, Pretty Maids.

Jsou za vámi stovky koncertů – baví tě to pořád stejně, nebo už je to spíš rutina?
Když jsme v osmdesátkách hráli v týdnu 3x, tak už to byla někdy docela dřina, ale dnes, kdy počet vystoupení je výrazně menší, se těším na každé z nich. Holt kšeft (míněno vystoupení) je svatá věc, pře to vlak nejede.

Jak se podle tebe změnili lidi na zábavách – je to pořád ten samý bigbít, nebo už jiný svět?
Když hrajeme bigbíty, tak chodí lidi většinou 40 až 50+, hlavně pamětníci, ale sem tam i nějaká omladina. Na bály a jiné akce chodí i mladší, třeba i 20-40 let. Ale ty zase ten bigbít už tolik nebere.
A tady okolo Plzně to hodně válcují revivalové kapely, máš tu 2 Kabát revivaly, 2 revivaly Lucie, 2x ABBA revival. Kromě toho 2x Extraband, 2x Sifon. Mladší lidi chtějí slyšet to, co znají z desek, rádia, televize. Co neznají, to dost často ignorují. Sice na metalový festivaly chodí mladých dost, ale to je pořád jenom ta část, co má rock a metal ráda. V osmdesátkách a devadesátkách byl rock masová zábava.

Jedno album za celou dobu – proč tak málo, když kapela funguje desítky let? Není v plánu něco vydat?
Už se na to chystáme, protože kolega z kapely si zařizuje svoje nahrávací studio, tak snad ještě něco vydáme. Ovšem jedině svým nákladem.

Dává dnes podle tebe ještě vůbec smysl něco vydávat, nebo je to ztracený boj v éře Spotify, iTunes…?
Pokud něco ještě nahrajeme, tak to vydáme na CD. Dneska už CD přehrávač sice každý nemá. Ale my starší pořád ano. A mladí mají už většinou jinou muziku.

Nelituješ někdy, že EGES nebyl tvrdší a nešel víc po vlastní tvorbě?
Ani ne, my jsme si hráli pro zábavu a já byl vždycky hodně sebekritickej, takže jak byla písnička něčemu podobná, tak to většinou neprošlo. Nadprodukcí vlastních věcí jsme rozhodně netrpěli.

Má dnes regionální kapela vůbec šanci něco znamenat mimo svůj okruh?
Asi dost těžko. Co jsme tak slyšeli, tak i některé úspěšnější tancovačkové kapely, když párkrát vyjely za hranice Plzeňského kraje, tak moc lidí nepřišlo.

Co pro tebe EGES dnes je – radost, zvyk, nebo závazek?
Všechno trojí dohromady, ale radost nejvíc.

Kdy jsi byl nejblíž tomu s tím skončit?
Já osobně jsem zatím ještě nikdy skončit nechtěl, ale některé kluky jsme dřív museli přemlouvat,
aby ještě vydrželi, a nakonec hráli ještě spoustu let.

Chystáte akci k 45 letům – co od ní mají lidi čekat a čím bude jiná než běžný koncert?
Uvidí tam hrát s námi muzikanty, kteří už s námi nevystoupili třeba 15 i více let, uslyší i pár písniček, co neslyšeli už hodně dlouho. Pro spoustu lidí byl pravý EGES ta sestava s Mírou Menclem a Jardou Laštovkou. Tihle dva klasici tam taky vystoupí.
Třeba Eva Urbanová si s námi párkrát zazpívala jako mladá slečna
v 80.letech, a pak ještě v roce 1992, kdy to natáčela tehdejší regionální televize TV 19 . Ale tu písničku nakonec do jejího medailonu pro TV z nějakého důvodu nedali. Od té doby jsme v kontaktu, ale nikdy s námi nevystupovala, až teď 16.5.2026 v Blovicích v sokolovně.

Bereš to výročí jako oslavu, nebo spíš bilanci toho, co už je za vámi?
Jako obojí. Máme za sebou 45 let hraní, a nikdy jsme nepřestali. Jen, když se měnili muzikanti, nebo za covidu, tak potom maximálně na pár měsíců byla pauza. Možná, že kdybychom si byli dali pauzu na 10-15 let, byli bychom dnes pro lidi vzácnější. Pár kapel to takhle mělo. A třeba se pletu.
Každopádně další oslava bude zase za 5 let, a kdo ví, co bude za 5 let, jestli tu ještě bude EGES,
a jestli ještě budou bigbítové zábavy ?