Kapela JERUZALEM z Kopřivnice vydala druhou fošnu „Utrpění, oběti, kati a celibáti“. Pět skladeb dosahuje stopáže necelých 35 minut a ty utečou neskutečně rychle. Tohle mě prostě baví. Nechybí ani symfonické prvky a slibné melodie. Nejde o řežbu nebo pouhopouhé rozsypané brambory.

K novince uvedla výstižné prohlášení: „Nová pouze jednorázová nahrávka s odkazem na kacířskou historii představuje sice krátký, ale o to neúprosnější počin proti náboženskému fanatismu a zvrácenosti středověké inkviziční mašinérie. Jako soundtrack ke skutečnému osudu Jana Špičky z Nymburka přenese tahle nahrávka posluchače do prostředí středověké krutosti, kdy zlovůle byla nástrojem podrobení lidu, lidský život závisel na poklonkování církevním hodnostářům, a víra byla smrtelnější než mor“. Rozhodně mě tahle slova navnadila a následný poslech mě přesvědčil, že jde o čistou pravdu.

Prapůvod black death metalové kapely JERUZALEM sahá až do roku 2007, kdy vydali na dlouhou dobu první a jediné album „On Half Way to Bethlehem“. To jsem bohužel nikdy neslyšel, ale zkusím si ho sehnat.
V roce 2014 kapela ukončila činnost, jenže o čtyři roky později se na scénu vrátila a oprášila značku JERUZALEM. A letos v dubnu vydala druhou fošnu, tentokrát kompletně česky nazpívané neméně rouhavé sémě „Utrpění, oběti, kati a celibáti“.
Každopádně chválím tu češtinu, které je ve většině případů poměrně dobře rozumět, byť jsou vokály hodně variabilní, nechybí typický blackmetalový skřekot ale ani klasický death murmur. Čeština je v tomhle žánru spíš výjimkou a ta se tady fakt povedla.

Kdopak, že se o to postaral? JERUZALEM tvoří: Hozly – bicí, doprovodný zpěv, zde označovaný jako medvěd v truhle ?, Lico – kytara, klávesy, basa, programování, Chcipo – zpěv, Migy texty a Leon – vypravěč.
Funkci intra plní mluvený úvod vypravěče „Rozsudek“. A pak to přijde, začnou se rojit pekelné mocnosti a je to super nářez „Obětován bolesti nejvyšší“. Oba vokalisti se střídají v „Utrpení nebohého Mirácia“. Pak do toho vstoupí „Černokněz“ a jsou z toho „Bolesti časů ve středu věků“.
Pro všechny milovníky black a death metalu je tohle naprosto nezbytná dávka muziky. Všichni heretici, vyhledejte si kapelu a poslechněte si ji. Fakt to stojí za to.

Pro Rockpalace Honza Holý

Není moc lidí na české hudební scéně, kteří by zažili metalový underground 80. let, divoká devadesátá i dnešní realitu bez zkoušek a s YouTubem místo cédéček. V rozhovoru plném vzpomínek, ostrých názorů i osobní otevřenosti se vracíme ke kořenům legendární Argemy, sledujeme vzestupy, pády, návraty i nová hudební dobrodružství. Kytarista, basák, kronikář moravského bigbítu – a především člověk, který má stále co říct. Upřímně, bez pózy a bez obalu.

Jak ses vůbec dostal k muzice? Co tě nejvíc ovlivnilo v začátcích?
Já chodil již na základce do hudebky na kytaru, ale moc mě to nebavilo, protože jsem chtěl hrát písničky u táboráku a to nás tam nenaučili, takže jsem to asi po roce vzdal. Pak mi dal brácha přečíst článek o Ericu Claptonovi, kde jsem se dozvěděl, že se začal učit na kytaru poměrně pozdě, tak jsem si řekl, že začít se učit v 16 letech není ještě pozdě. Studoval jsem v Bratislavě a tam kluci měli takovou trampskou partu, tak jsem se začal učit od nich a celkem mi to šlo.

Kdy sis uvědomil, že hudba bude tvou životní cestou?
Když mi bylo sedmnáct, tak jsem se na 3 měsíce dostal do Londýna, kde žije moje sestra a tam jsem navštěvoval místní rockovou scénu. Tehdy jsem si řekl, že by nebylo špatné založit vlastní kapelu a hrát pro lidi. Kamarád mojí sestry Roy měl obchod s hudebními nástroji a ten mi daroval kytarový efekt Booster, který mu tam dal k prodeji Jimi Page z Led Zeppelin. Dodnes si vyčítám, že jsem tento klenot později za pár korun prodal. Mimochodem ten Roy hrál v londýnské kapele Jeep, která byla známá i u nás. Po návratu z Anglie jsem s kamarády založil kapelu Galaxie, která se v letech 1978-80 stala v okolí Hodonína velmi populární.

Které kapely nebo muzikanti tě formovali v mládí?
No, tak jako asi všechny mé vrstevníky v té době. Nazareth, Sweet, Slade, Led Zeppelin, Deep Purple, Queen, Yes, ale hlavně Iron Maiden, jejichž první nahrávky jsme si s bráchou z Londýna v roce 78 přivezli. Ty nahrávky ovlivnily i pozdější tvorbu tehdy metalové Argemy a vznikl koncertní program Velká Morava.

Jak vzpomínáš na své působení v Argemě? Jaké byly nejlepší momenty?
O mně se mnohdy říká, že patřím k zakládajícím členům Argemy, což není pravda. Kapelu založil můj bratr Karel, já byl v té době na vojně a ke kapele se připojil až po roce na post třetího kytaristy. Ano, kapela v té době měla tři kytaristy, protože jsme komponovali Velkou Moravu ve stylu Iron Maiden a tam byly kompozice pro tři kytary. Asi po roce byl odejit basák a již za týden jsem hrál na basu, u které jsem zůstal do dneška. Nejlepší období pro mě bylo to, kdy jsme objížděli celé Československo s koncertním pořadem Velká Morava. Dnes už asi současní metalisti neví, že Argema v té době patřila mezi kapely, které byly průkopníky heavy metalu u nás. Kdyby nám tehdy komouši nezabavili natočenou Velkou Moravu, mohly se cesty Argemy ubírat úplně jinou cestou než se později kapela ubírala.



Jsi autor skvělé knihy o Argemě, zůstaly ti ještě nějaké historky, které v knize nejsou?
Nějaké historky by se určitě našly, ale na pokračování by to asi nebylo. Já k té knize přistupoval tak, že to musí být největší formát, nejlepší papír, celobarevná a obsáhlá, prostě něco, co do té doby u nás nikdo nevydal. A myslím, že se tato strategie vyplatila, protože se kompletně vyprodala, včetně dalších dvou vydání. Poptávka je po ní stále, tak uvidím, třeba dotisknu pár kusů. V současnosti nicméně píši další podobnou knihu, a to o moravských bigbítových kapelách.

Argema zažila obrovský boom – jak jste to tehdy vnímali?
Máš asi na mysli boom v devadesátkách, kdy to již byla pop rocková Argema. No, v podstatě jsme si to užívali plnými doušky a naplnili známé sex, drogy, rock’n’roll. I když ty drogy spíše nahradil alkohol. Jednu dobu měl manažer problém nás po republice ubytovat, protože když hoteliéři zjistili, že se jedná o Argemu, tak měli vždy plno. Bylo to ale velmi vyčerpávající období. Odehrát více jak 150 koncertů ročně, do toho točit desky, objíždět rádia a televize, to pak jde rodinný život stranou. A pak se vrátíš ze šňůry a tvé cédéčka doma hraje jiný chlap.

Byly v kapele nějaké zásadní zlomové okamžiky, které ji posunuly dál?
Argema zažila zlomový okamžik když nám zabavili tu nahrávku Velké Moravy. Kapela se v podstatě rozpadla, i když tehdy jsme si řekli, že ji jen pozastavujeme. To bylo těsně po revoluci v 90tým roce. Pepa Pavka šel do Premiéru a já založil kapelu Giggi 21, která byla pokračovatelem metalové Argemy. Pepa Pavka si tehdy zaregistroval název Argema a kapelu obnovil, nicméně již v popovém hávu. Tato sestava (hrál v ní i Pavel Březina, nyní v kapele Olympic) natočila album Poprvé, na němž je mj skladba Jarošovský pivovar. Album pokřtili, pohádali se a Pavka kapelu rozpustil. V té době já zrovna rozpustil Giggi 21, tak jsme se s Pavkou sešli a dohodli se, že dáme Argemu zase dohromady.

Když se dnes podíváš zpět, změnil bys něco na té době?
Nic mě nenapadá, co bych chtěl změnit. Každá doba měla něco do sebe. Možná jen to, že si myslím, že se Argema měla držet metalového stylu a jsem přesvědčen, že by dnes byla mnohem dál než je. Ale jak jsem se již zmínil, registrační známku názvu jsem neměl já.

Které album nebo píseň z éry Argemy je pro tebe osobně nejzásadnější?
Pro mě to je druhé album kapely a moje první Z Prlova do New York city. Byl to pokus o návrat k tvrdšímu soundu kapely. Toto album je velmi nedoceněné, ale dle mého nejlepší. Stalo se totiž to, že jsme toto album vydali, ale vydavatel si prosadil, že promo musíme dělat na album Poprvé kvůli skladbě Jarošovský pivovar. Stala se dokonce taková šílená věc, že v TV hitparádě ESO nasadil vydavatel současně Jarošovský pivovar z první desky a Prlov sidy z desky druhé. To byl amatérismus nejvyššího zrna, protože logicky ta odrhovačka tu druhou skladbu převálcovala a celé druhé album šlo k šípku. Proto jsme rychle ještě ten rok natočili Pomaláče No.1. Mimochodem název Pomaláče jsem vymyslel nebo lépe řečeno navrhnul já.



Jak ses dostal k projektu Jarek Filgas Band? Jaké byly začátky kapely?
Jarek po třetím odchodu z Argemy, kdy se mihl v kapelách Premier a Bagr, vydal několik sólových alb a aby je mohl prezentovat, tak založil kapelu Jarek Filgas Band. Asi pět let mě přemlouval a tzv. házel laso, ale já se k hudbě již vrátit nechtěl. Měl jsem za sebou projekt ExArgema, kterou jsme původně založili jen za účelem vydání zabaveného alba Velká Morava a již se mi nechtělo jezdit šňůry po republice. Neměl jsem ani nástroj a v podstatě mě hraní již nezajímalo. Jenže před dvěma lety jsem šel s mojí partnerkou Veronikou na jeho narozeniny a tam mi sdělil, že mu právě jeho basák dal vale. Tak do mne vrazil několik panáků a já mu na nabídku kývnul. Pravda je, že mě Verča již nějakou dobu přemlouvala, ať se k hraní vrátím. Druhý den po vystřízlivění jsem chtěl můj slib stornovat, ale už to nešlo. Tak jsem se k hraní zase vrátil. Za zmínku stojí to, že jsme spolu vůbec nezkoušeli. Dostal jsem nahrávky, den před koncertem jsme si to jednou přehráli a bylo to. Jsme snad jediná kapela, která vůbec nezkouší. Jsme schopni po několika měsících bez zkoušení se postavit na pódium a podat špičkový výkon. To o něčem svědčí, nemyslíš?

Čím se Filgas Band odlišuje od Argemy? Konec konců, oba jste Argemou prošli
No třeba tím co jsem už zmínil, že vůbec spolu nezkoušíme. V kapele se sešli mimořádní muzikanti, kteří jsou na tom velmi dobře nejen po muzikantské stránce, ale i lidsky. A to je deviza, která je pro fungování dobré kapely zásadní. Jarek je špičkový zpěvák a díky tomu, že působil v kapelách Argema, Premier a dalších, tak kapela hraje ty největší hity těchto kapel, na kterých se on, nebo potažmo i já, podílel. Kromě toho v koncertním repertoáru máme i nové skladby z našeho natočeného alba.

No právě, dlouho se o tom albu mluví, už vyšlo?
Album je natočeno již dva roky, ale nastaly nějaké problémy ohledně vlastnictví nahrávky mezi Jarkem a tehdejším manažerem. Moc o tom popravdě nevím, protože jsem se ke kapele připojil až po natočení tohoto alba. Můj názor ale je, že vydání fyzického alba není v dnešní době až zas tak zásadní. Vše se dá publikovat na internetu a dnes už mnoho lidí ani nemá přehrávač CD nosičů.

Můžu otázku z Tvého soukromí?
Zkus to.

Před chvílí jsi zmínil Tvoji již bývalou partnerku. Když jsme se potkali začátkem dubna, tak jsi říkal, že jste spolu. Nicméně poslední dny rezonují v bulváru články, kde jsem se dočetl, že jste se rozešli před půl rokem. Tak jak to je? Mám v tom trochu hokej.
No, pravda je taková, že jsme se opravdu před Vánocemi rozešli, nebo lépe řečeno jsem dostal tzv. pod stromeček svobodu. Je to takový dárek, o který si Ježíškovi nepíšeš. To jsi asi v bulváru zaznamenal. V únoru jsme se ale k sobě vrátili, což už média nezaznamenala. Nicméně týden před Velikonocemi jsem ten “dárek” dostal podruhé.

A důvod?
Tak to opravdu nevím. Jeden den se spolu učíme text na natáčení a druhý den obdržím sms že se rozcházíme. Oficiálně proto, že jsem jí nepopřál k zdárnému průběhu premiéry Mýdlový princ, na což jsem opravdu zapomněl. Ale to je jako když zapomeneš na manželčiny narozeniny, kvůli tomu se snad lidi nerozchází.

Počkej, říkáš, že jste se rozešli smskou?
Ano, před Vánocemi i před Velikonocemi.

Co si o tom myslíš?
Podívej, já jsem nijak nezatrpkl, mojí bývalé partnerky si nesmírně vážím. Partneři se prostě rozcházejí když ta chemie postupně upadá, což ale v tomto případě to postupně nějak není na místě. Nijak se nezlobím, nejsem naštvaný, jediné, co nemohu pochopit, že jsme si to nevyříkali z očí do očí a snížili se po třech letech partnerství k jediné smsce. To je lidsky pro mě totální dno. Víc nemám, co bych k tomu řekl.



Dobře. Jak se podle tebe změnila česká rocková scéna od 90. let do současnosti?
Abych pravdu řekl, tak tu českou rockovou scénu až na výjimky moc nesleduji. Samozřejmě že se kapely hodně posunuly. Dneska natočit a vydat album můžeš v podstatě v obýváku. Možnosti jsou neomezené. Navíc mají kapely velké srovnávání se s kapelami z venku, které tady koncertují. To jsme my v našich začátcích moc neměli.


Jak vidíš budoucnost české rockové scény?
No, mně spíš vadí praktiky některých promotérů velkých festivalů jak se k některým českým kapelám chovají. Chceš si zahrát na festivalu? Zaplať 15 nebo 20 tisíc. To je třeba pro mne neakceptovatelné. Nikdy jsme neplatili a nikdy ani nebudeme. Bez honoráře jsme hrávali pouze na charitativních akcích. Ale abych platil za to, že si zahraju na festivalu? To je degradace kapel.

Co tě momentálně nejvíc hudebně naplňuje?
Momentálně působení v kapele Jarek Filgas Band.

Plánuješ ještě nějaký vedlejší projekt nebo spolupráci s jinými muzikanty?
Něco se plánuje. Rád bych navázal na album Velká Morava a s kamarády natočil podobnou metalovou desku, kterou jsme chtěli udělat již před lety, ale naše cesty šly jinými směry. Takže jsme ve fázi příprav a uvidíme, co z toho vzejde. No, a taky píšu tu novou knihu, kterou jsem již zmínil.


Když bys mohl dát radu mladým muzikantům, kteří chtějí prorazit, jaká by to byla?
Dělejte dobrou muziku, mějte trpělivost, využívejte ke své propagaci sociální sítě a posluchač si vás najde. A neplaťte promotérům!

Pepo, díky za rozhovor a zase až pojedu někdy z Prahy, stavím se zase na kávě, te´d už bloudit nebudu. A muziku co pustíme? Pád velké Moravy... kvalita slůabší, ale je to skvělé

Když se potkají tvrdé riffy, silné emoce a nekompromisní energie, vzniká Forrest Jump. Kapela, která v roce 2023 vydala našlapané album Vrtochy, nyní boduje i na vinylu a brázdí pódia po boku Traktoru. A co dál? Nový materiál je na obzoru!V rámci aktuální tour jsme si sedli se zpěvákem Pepou Michálkem a několika členy kapely, abychom probrali nejen jejich poslední album, ale i vztah k vinylům, koncertní život s Traktorem, budoucí plány a to, co je pořád drží na špičce domácí rockové scény. Forrest Jump neuhýbají – jdou si tvrdě za svým a sypou to přímo do černého.

V roce 2023 jste vydali album Vrtochy, které teď vyšlo i na vinylu. Jaký máte vztah k tomuto formátu a co pro vás znamená, že máte album na LP?
Pepa: Dneska je to nepředstavitelné, ale jako kluk jsem toužil po kazeťáku, který jsem si nakonec i vydyndal od rodičů a začal poslouchat první kazety. Do té doby jsem ale musel vždycky vyčíhnout moment, kdy nebyl nikdo doma, abych mohl vetknout na gramofon v obýváku nějaké LPíčko. V té první fázi to byl třeba Peter Nagy nebo Elán, později třeba Queen atd. Potom vlastně dlouho vinyly jako by přestaly existovat a až s jejich reunionem (nebo jak to nazvat) si zpětně kupuju desky, které jsem tenkrát rozdal nebo v horším případě prostě ztratil. Takže ano, vinyly a jejich analogový zvuk mám rád. Vrtochy na vinylu jsem chtěl moc. Jeden exemplář mám doma, ale ještě jsem ho na gramec nedal. Je tam na čestném místě, ale přednost dostávají spíš starší klasiky.

Jaké byly ohlasy na Vrtochy od fanoušků i kritiků? Překvapilo vás něco?
Pepa: S novou nahrávkou jdeš vždycky s kůží na trh. Počítáš s tím, že se může stát cokoliv. Sám za sebe vím, že jsem každé nahrávce dal vždycky maximum toho, čeho jsem byl v daný čas schopen. To je pro mě důležité. A umím žít s tím, že se může stát, že ani to pro někoho nemusí být dost a nahrávka se může nelíbit. Naprosto to respektuju s tím, že mám čisté svědomí. Naštěstí musím říct, že Vrtochům se dostalo velmi vstřícného přijetí, což mě samozřejmě extremně těší – každý je raději chválený než naopak (smích). Samostatnou kapitolou jsou profi hejtři, ale v tomto ohledu se řídím heslem „neber hejt od někoho, za kým bys si nešel pro radu“ .

Momentálně jedete tour s kapelou Traktor. Jak vznikla tahle spolupráce a jak si to celé užíváte?
Pepa: Měli jsme to štěstí, že jsme s klukama z Traktor jeli turné už před Covidem a bylo to skvělé jak po profesionální, tak hlavně po lidské stránce. Nemyslím jenom kluky z kapely, ale komplet celé týmy si prostě sedly. Po nějaké době spolu tedy objedeme republiku a zase si to skvěle užijeme. Hrát na tokové stage s takovým zvukem, mít takto profi zázemí a kotel fanoušků před sebou – to je čirá radost.

Máte na koncertech i nějaké společné momenty s Traktorem, nebo je program striktně oddělený?
Pepa: Ptáš se asi na podiu, že? (smích) Na podiu jsme každá kapela za sebe a společné momenty míváme spíš v zákulisí. Většinou bývá prostor mezi zvukovkami a koncerty samotnými, takže tam většinou skecnem, dáme pivko a navodíme si pohodu.

Máte nějaké oblíbené místo, kam se na tour vždy rádi vracíte?
Pepa: Nevím, jak to mají kluci, ale já to mám tak, že rád jedu kamkoliv. Vlastně to nebývá o místě samotném, ale o vytvoření té správné atmosféry a myslím, že tohle umí u nás ve všech regionech. Kdybych si musel vybrat, byla by to pro mě severní Morava – je to z Luhas Vegas sjízdné za dvě hodiny a fanoušci jsou tady jedni z nejdivočejších (smích).

Jak moc se vaše tvorba proměnila od předchozích alb k Vrtochům? Cítíte nějaký vývoj?
Pepa: Mně se to těžko hodnotí…. U každé nahrávky je to pro mě naprosto intenzivní zážitek, kdy pořád zkoušíš nejrůznější postupy tak, aby byl výsledek naprosto maximální. Proto beru jednotlivé desky jako odraz doby. Vrtochy vznikaly v nové sestavě, kdy po víc než dvaceti letech skončil můj dlouholetý souputník Mira Kosa, který se léta staral o většinu materiálu. Přišel Michal Stochleba a s ním trochu jiná energie a jiný tvůrčí proces. Nedokážu říct lepší nebo horší – prostě jiný. Vždycky se ta chemiie v kapele malinko změní, když dojde k obměně. Michal je o generaci mladší a svoji virtuozitu použil právě pro skládání nových písní pro Vrtochy. Vývoj přirozeně cítím a vlastně si to celé užívám.

Pracujete už na novém albu? Pokud ano, můžete prozradit, v jaké je fázi a co od něj fanoušci mohou očekávat?
Pepa: Aktuálně máme venku třetí singl z alba, které bychom rádi vydali na jaře 2026 jako bonus k oslavám 25. výročí fungování Forrest Jump. Kromě něho (s názvem Devadesátky) jsou zatím venku písně Maják a Z minima maximum. Takže se vlastně oklikou vracím k tomu, že právě teď je to intenzivní období, kdy se probíráš demáči, v autě občas překročíš rychlost, protože si zrovna broukáš nějakou novou melodii nebo text… prostě právě teď tvoříme nové album (smích).

Kde čerpáte inspiraci pro texty a témata vašich písní?
Pepa: Většinou mi přijde demáč, který ve mně evokuje nějakou náladu. Do té se snažím ponořit a čekám, co na mě vyskočí za slova a jestli si je budu pamatovat. To celé se děje většinou v autě, protože poměrně dost jezdím. Takže inspirací je většinou nálada toho daného songu a já musím trpělivě čekat, než si mě ta správná slova najdou…

V Plzni jste sáhli po Karlu Krylovi, proč právě Kryl a po Ukolébavce, kterou snad jako cover nikdo zatím neudělal?
Pepa: Myslím, že tohle padá trochu na moji hlavu. Písně Karla Kryla jsou neskutečně nadčasové a text Ukolébavky mě vždycky naprosto přišpendlí svou aktuálností. To stejné se ale dá říct o naprosté většině jeho skladeb. Chtěli jsme té písni vzdát hold a zároveň jí dát tak trochu forresťácký kabát. Byla to pro Michala, který se zhostil aranží, poměrně velká výzva, ale nevím o nikom, kdo by se s tím zvládl popasovat s takovým umem a nadhledem. Atmosféra jeho aranží je dle mého fantastická.

Váš zvuk je výrazně energický a moderní. Jaké kapely nebo hudební směry vás ovlivňují?
Pepa: Absolutně nedokážu říct, že by mě ovlivňovala jakákoliv jednotlivost. Spíš je to souhrn všeho, co se snažím nasávat. Celý život mám docela rozpty v hudebním cítění od The Doors po Napalm Death. Momentálně mě absolutně uhranulo poslední album Michala Prokopa – Ostraka, ale zároveň jsme třeba zrovna včera s mými holkami jeli v autě Beneath The Remains od Sepultury. Je toho prostě spousta, co na sebe nechávám působit. Rád (smích).

Máte nějaké sny nebo cíle, kterých byste jako kapela chtěli ještě dosáhnout?
Pepa: Neřekl bych vyloženě sny… Ty přicházely před pětadvaceti lety. Některé se splnily, jiné jsou pořád v plánu (smích). Jsem vděčný, že mě ani po těch letech neopouští energie k dělání nové muziky, v čemž bych rád pokračoval. Zároveň si neskutečně vážím toho, jaké pouto jsme si vybudovali s fanoušky, protože to je právě jeden z těch splněných snů. Budeme prostě makat a uvidíme, co se podaří…

Otázky přímo na zpěváka Pepu Michálka:
Pepo, jak se ti osobně zpívají písně z Vrtochů? Máš mezi nimi nějakou srdcovku?
Pepa: Vrtochy jsou pěvecky docela rozmanité album. Výšky v Zapomenutém světě jsou v kontrastu s klidnými polohami třeba v Do krve… Ale nemůžu říct, že by se mi něco zpívalo líp nebo hůř. Většinou k tomu přistupuju tak, že důležitá je písnička samotná a já to prostě musím nějak zvládnout. Mám výhodu, že dělám rokenrol, kde Ti decibely některé nuance prostě odpustí (smích). Ohledně srdcovek odpovím jinak – žádná z písní, na kterých jsem se v rámci Forrest Jump kdy podílel, není NEsrdcovka, jestli mi rozumíš… Na albu Vrtochy je jednoznačně nejosobnější píseň Do krve, ale v sddíčku mám ty songy šechny.

Jak se ti vyvíjí hlasově forma, pracuješ na sobě nějak speciálně?
Strašně rád bych Ti popsal, jak řeším hlasovou hygienu, jak se před koncertem hodinu rozezpívávám a tak… Ale bohužel nemůžu. Mám totiž takovou vlastnost, že si sice umím poručit…, ale neumím se poslechnout (smích). Vím, že bych měl, ale prostě se celé roky jenom snažím posouvat hranice toho, co už jsem zvládl tam, kde bych chtěl být. Je jasné, že přijde doba, kdy vysoká „íčka“ v Zapomenutém světě nepůjdou, ale tak trochu doufám, že to ještě nějakou chvilku potrvá…

Máš kromě Forrest Jump i jiné hudební projekty, nebo tě tahle kapela naplňuje na 100 %?
Pepa: Samozřejmě jsem na 100% zažraný do Forrest Jump. Ale… Kromě Forrest Jump jsem členem formace Bohemian Metal Rhapsody, které čas od času vystoupí na některém z festivalů. Je to soubor zpěváků a zpěvaček s rockovou kapelou,  celé to dával dokopy Radim Pařízek. A před léty jsem si ke čtyřicítce vydal desku autorských písní pod hlavičkou Sounder a teď zvažuju, jestli něco podobného udělám k padesátce… Nechám se překvapit (smích).

Jsi známý svou energií na pódiu – co tě žene dopředu i po tolika letech?
Pepa: Můžeš se cítit blbě, může Tě cokoliv bolet nebo tak… Ale v momentě, kdy vylezeš na podium je Ti dvacet. Všechno ostatní jde stranou. To je ten moment, pro který to celé děláš, ten motor. A já to dělám celý život. Jestli někdy zjistím, že to není na 100%, ale jen na 99%, budu s tím muset přestat. Rokenrol nemůžeš dělat napůl…

Máš nějaký hudební rituál před koncertem nebo nahráváním?
Pepa: Nevím, jestli je to přímo rituál, ale baví mě ta atmosféra v šatně těsně před koncertem. Když už jsme si s klukama plácli (takže tohle vlastně rituál je), jede intro a my už jsme na chvilku zavření sami do sebe, abychom za chvilku spustili a začali vzájemnou výměnu energie s publikem – to je takový ten můj moment. A poměrně pravidelně mívám knedlík v krku, když se ozve intro k písni 160628, to většinou musím rituálně skrýt, že jsem dojatý…

Sedm let ticha. Tolik času dělí novinku THE PANT od předchozího alba. Teď ale moravská trojice z Břidličné přichází s deskou „Bludnej kruh“, která dává nejen smysl svým názvem, ale hlavně zní jako dlouho zadržovaný výdech – silný, promyšlený a poctivý.

Poprvé v historii kapely zaznívají všechny skladby v češtině – a výsledek? Překvapivě silný tah na bránu. Čeština sedí kapele dokonale. Přináší nejen větší srozumitelnost, ale i hlubší propojení s tématy a emocemi, které se teď posluchači dostanou pod kůži daleko rychleji. Zpěv působí přirozeněji, texty mají tah i atmosféru, a přitom si kapela udržela svou typickou hardrockově-metalovou razanci.

Od vláčně gradující „Zoe“, přes „Fata Morgánu“, až po netradiční thrash/death znějící „Sela baba mak“ – každá skladba má vlastní výraz a místo v celku. Deska není jen sbírka riffů, ale ucelený příběh, který si drží napětí a zároveň nechává prostor pro detaily a náladu.

Velkou pozornost si zaslouží i nový videoklip „Joker“, za jehož vizuální ztvárnění stojí Libor Havelka a Wagy. Technicky precizní, atmosférický a stylově dotažený klip potvrzuje, že THE PANT míří výš – a nejen hudebně.

Ať už patříte k těm, kdo pamatují jejich anglicky zpívané začátky, nebo naskakujete do vlaku až teď, „Bludnej kruh“ vás nenechá v klidu. Je to album dospělé, vyzrálé a naprosto přesvědčivé. Důkaz, že i po letech hledání může kapela najít nový směr – a trefit se jím rovnou do černého.