Kniha My děti ze stanice Zoo patří k nejsilnějším dokumentům o dospívání na okraji společnosti. Vznikla na základě autentických výpovědí Christiane F., dospívající dívky ze Západního Berlína 70. let, která propadla heroinu a pohybovala se v prostředí prostituce kolem stanice Zoologischer Garten. Text bez příkras a morálních soudů zachycuje každodennost drogové závislosti, generační prázdnotu i selhání okolí. Právě syrovost a neuhýbání z reality z ní udělaly světový bestseller a nadčasovou výpověď.

Tenhle příběh je extrémně otevřený a nepříjemně pravdivý. Jak těžké bylo udržet jeho syrovost a zároveň z něj neudělat jen šokující podívanou?
Martin Krč, dramaturg: To, že nám nejde o senzáciu, nám bolo jasné od začiatku. Trochu nám pomohol ten historický a geografický, respektíve kultúrny odstup. A potom samozrejme humor. Napokon, ani kniha nie je napísaná tak tragicky, ako si mnohí ľudia po rokoch pamätajú. Už samotná Christiane rozpráva o mnohých udalostiach bez pátosu a s humorom. Okrem toho som pri práci na tomto projekte strávil množstvo hodín ako dobrovoľník v centre pre kontakt s ľuďmi, ktorí užívajú tvrdé drogy. Napriek ťažkým situáciám si vedia zo seba robiť srandu. Nemal som pocit, že by stáli o ľútosť. Ani by ju nebrali vážne od niekoho, kto nevie, čím si prechádzajú. A nechceli sme práve, aby na tú inscenáciu chodili ľudia “ako do ZOO”. Medzi ľuďmi, ktorí tvrdé drogy berú a tými, ktorí neužívajú, je oveľa menej rozdielov, ako si bežne predstavujeme. A dôležité je nevnímať ich len ako ľudí, ktorých život zničili drogy. Alebo že si ho zničili sami, keď sa rozhodli drogy užívať. Nefunguje to tak, že si niekto dá jednu dávku a stane sa závislým. Závislosť hrozí najmä u ľudí, ktorí majú neznesiteľný život bez ohľadu na to, či berú drogy.

Jak moc se inscenace drží původní linie knihy a kde jste si dovolili autorský zásah – ať už ve výstavbě příběhu, dialozích nebo celkovém vyznění?
Martin Krč, dramaturg: Kniha je mimoriadne rozsiahla a podrobná, takže sme si z nej vybrali najpodstatnejšie a pre nás divadelne najvýživnejšie časti. Nedržali sme sa otrocky predlohy. Niektoré situácie som dotváral už pri dramatizácii, nechali sme priestor aj pre vklad účinkujúcich… Citovali sme aj nejaké pasáže z druhej knihy o Christiane F., kde ako dospelá rozpráva o rokoch, ktoré nasledovali a s odstupom rozmýšľa o svojej mladosti.

Co může vaše inscenace nabídnout lidem, kteří knihu znají téměř nazpaměť?
Martin Krč, dramaturg: V prvom rade je dôležité povedať, čo im neponúkne - nejde o rovnaký zážitok, ako pri čítaní knihy. Ide o samostatné dielo, nie o doslovné prenesenie Detí do iného média. Ide o pohľad na tento známy príbeh prostredníctvom našej generácie.

Christiane F. je často braná jako symbol ztracené generace. Vidíte v tomhle příběhu paralely s dneškem? Berlín 70. let je už historie. Proč by tenhle příběh měl dnes zajímat mladé lidi?
Martin Krč, dramaturg: Isté paralely vidieť môžeme. Osobne som spoznal ľudí s takmer identickými osudmi ako nájdeme v knihe. No dnes už ide o výjimky. Nežijeme v heroínovej kríze. Aj pohľad na drogy je iný. Mnohé z týchto zmien sme sa snažili v inscenácii zohľadniť, priniesť naše vlastné skúsenosti a náš pohľad. Niektoré veci sa však nemenia. Veľká časť spoločnosti si myslí, že ak niekto berie drogy, zničil si život, lebo je nezodpovedný. Alebo že je slabý. Že: “Mne by sa to stať nemohlo!” A že “feťákov” treba zavrieť. V skutočnosti však tvrdé drogy často berú ľudia, ktorí mali smolu. Mali smolu na rodinu, na kamarátov, na príšerné zážitky, na genetickú výbavu - lebo aj to je faktor, za ktorý nikto z nás nemôže. Nezaslúžia si trest, potrebujú pomoc.
Véja, herečka: Myslím, nebo tedy doufám, že dnešní mladší generace mají už víc informací a povědomí o tom, co jsou to drogy a co můžou způsobit, jsou tedy i víc opatrnější a edukovanější.
Maruška, herečka: Rozhodně. A to velmi silné. Toto dílo je stále velmi aktuální. Zkratkovité jednání v nouzi se z mého pohledu stává zásadním problémem dnešní doby. Lidé čím dál více utíkají k drogám všeho druhu. Jednou takovou velkou drogou jsou například i sociální sítě, sebepoškozování, porno, nezávazný sex apod. Lidé se cítí být prázdní, jsou vyčerpaní a chtějí vše rychle, nezvládají sebekontrolu, nevnímají své nitro a nedokáží se zastavit. Odpojují se od přírody a nahrazují vše, co je nám na téhle zemi dáno darem, lacinými stimulanty. Přitom být ve spojení s přírodou, chodit na slunce, hýbat se, vnímat svůj dech, šířit lásku, vědět, že jsme všichni jedno a že bychom měli hýčkat vzájemnost nás všech, je lék na polovinu problémů tohoto světa. Za tím si stojím.

Co bylo během zkoušení nejtěžší – technika, emoce, nebo práce s tématem samotným?
Véja, herečka: Pro mě osobně bylo nejtěžší vžít se do role mámy, jelikož máma nejsem. Bylo pro mě důležité pochopit, co prožívá a jaké to je pro ni. Zárově hraju i postavy závislých dívek, tudíž pro mě bylo i náročné naučit se přecházet mezi postavami.
Maruška, herečka: To, co si vybavím jako nejnáročnějších ze zkoušení, je určitě uchopení Christianina vztahu k sobě samotné. Zároveň to pro mě bylo ale i nejzajímavější a bavilo mě prozkoumávat její způsob přemýšlení a jednání co nejvíce do hloubky. Psychologie této postavy je naprosto fascinující a to, jak funguje její nervový systém, je ukázkový příklad toho, co může způsobit dětství plné traumatu, nedostatečné lásky a péče od těch nejbližších, bolest, se kterou si dítě absolutně neví rady, a ztracenost v tomhle velkém světě, ale hlavně sama v sobě. Ze začátku je to veselá, naivní, lehkomyslná holka, která chce prostě jen někam patřit. Chce být v bezpečí a vědět, že má o koho se opřít, že na ní někomu záleží a že má někoho, komu může dát svoji lásku. Bohužel jí tyhle přirozené potřeby poskytli lidi, kteří ji stáhli s sebou do temnoty a nechala se s nimi uvěznit v kleci s názvem závislost. Samozřejmě jí nikdy nikdo nenaučil vážit si sebe sama, svého těla a už vůbec ne regulovat své emoce. Samozřejmě, že v takovém rozpoložení dítě sáhne po tom, co mu přinese euforické pocity… na chvíli. Jenže pak už si neví rady s tou druhou částí - dojezd, absťák, jak sehnat peníze na další dávku, nesnesitelná touha cítit tu volnost, bezstarostnost a všeobjímající lásku znova, cítit ten stav, kdy je vám na chvilku všechno úplně jedno. Bohužel je tenhle stav ta největší lež. V případě Chtistiane to vede k prodávání svého těla, žebrání na ulici, stykům s nebezpečnými lidmi a absolutnímu odpojení se od své duše, což je pro každého člověka fatální. Droga silná jako heroin vás ovládne, a to natolik, že začnete ubližovat nejen sobě, ale i svým milovaným a najednou je pro vás důležitější než všechno a všichni. Je vaším pánem a vymanit se z jejích pout bez pomoci je téměř nemožné. Mrknutím oka se z vás stane otrok vlastní závislosti. Bylo pro mě velmi těžké vnímat i to, jak se vyvíjí vztah Christiane s její maminkou a s Detlefem. Heroin je úplně rozdělil a zanechal v jejich srdcích krvácející rány, nic víc, nic míň.

Jak se herci vyrovnávali s psychickou zátěží rolí, které jdou hodně na dřeň?
Véja, herečka: Já jsem dlouho pracovala s lidmi se závislostí, tudíž už mám trochu odstup. Samozřejmě něco jiného je takového člověka hrát a “pustit si ho do těla,” ale přistupovala jsem k tomu hodně opatrně a zodpovědně a vždycky dávám pozor na to, abych měla pak prostor pro sebe a na psychickou hygienu.
Maruška, herečka: Během zkoušení byli momenty, kdy jsem musela z jeviště odejít, rozdychat to nebo utřít slzy. Týkalo se to například scén s tématem znásilnění, zavržení, opuštění od těch nejbližších, smrti přátel v důsledku předávkování se nebo sebevraždy formou střelení zláté dávky. Vytvořila jsem si rituál tzv. “hereckou psychohygienu” jako očistu od role, abych si ji netahala příliš domů a nesemlelo mě to. Ale pouštět si tu drsnou realitu, bezmoc a obrovský vnitřní tlak a bolest na tělo, bylo nutné. Na druhou stranu to je přesně to, co mě na herectví baví a brala jsem to i jako určitý ventil svých bolestí a temnot. Roli Christiane jsem si postupně zamilovala a je to vlastně holka, se kterou cítím mnoho společného z dob svého dospívání, jen skrz jiné záležitosti než drogy.

Jaký stav je pro vás ideální, když divák odchází z hlediště – šok, ticho, otázky v hlavě?
Véja, herečka: Ideální je, když se to lidí dotkne jakýmkoliv způsobem. Někdo je nadšený, někoho to může pohoršit a dokonce někteří i lidé pláčou. Vždycky jsme ale rádi, když dostaneme jakoukoliv zpětnou vazbu, ať už osobní, nebo když nám lidé píší na sociální sítě.
Maruška, herečka: Každý na tuto inscenaci reaguje individuálně, někomu tečou slzy, někdo to musí rozdýchat, u někoho zavládne smích, jako obranný mechanismus, někdo je v šoku a nemůže mluvit a někdo naopak potřebuje co nejdříve sdílet své pocity a myšlenky. Pro mě osobně je největší výhra, když to donutí diváka přemýšlet, dotkne se ho to a vyvstávají mu v mysli otázky. Pro mě je odměna, když inscenace s divákem jakkoli pohne, nenechá ho to chladným.

Setkali jste se už s reakcemi publika, které vás vyvedly z míry?
Véja, herečka: Přijde mi, že někdy je náročné hrát pro studenty středních škol. Mají totiž tendence reagovat na divadlo hlasitějším způsobem, někdy se i nahlas baví, nebo odpovídají na naše repliky, každopádně ke konci představení sál ztichne a je vidět, že jsme se dotkli i tak mladých lidí a to je skvělý pocit.
Maruška, herečka: Ano, stalo se nám asi dvakrát, že divák omdlel a občas nás vyruší nevhodné poznámky nebo smích v situacích s tragickým obsahem.

Spousta lidí vnímá My děti ze stanice Zoo jako varování. Vy osobně - berete tuhle inscenaci spíš jako apel, nebo jen jako nekompromisní svědectví?
Véja, herečka: Řekla bych, že od obojího trochu. Je to odstrašující příklad a varování, které je ale podložené skutečným příběhem, který to varování ještě umocňuje.
Maruška, herečka: Já beru naši interpretaci tohoto díla jako zprostředkování ponoření se do kruté reality, kterou je dobré a dovolím si říct až nutné znát. Je skvělé, když to zafunguje jako apel, to je ale už na samotných lidech, jak se k zážitku postaví.

A úplně na konec – kdyby si měl plzeňský divák odnést jen jednu věc, jaká by to byla?
Véja, herečka: Mluvit spolu, mluvit o nepříjemných věcech, svěřovat se svým blízkým, mluvit se svými rodiči a dětmi.
Maruška, herečka: Nic na světě nestojí za to, abyste se zřekli sami sebe. Láska je silnější než smrt.

Brněnská rock’n’rollová parta YBCA přichází s novým singlem „Na prahu“, který doprovází oficiální videoklip. Skladba se objevila 2. března 2026 na streamovacích platformách, videoklip měl premiéru 5. března 2026 na YouTube. Režie klipu se ujal Robais Lakoštík a kapela nový materiál plánuje představit také živě fanouškům v brněnském podniku Unleaded Coffee.

Nový singl „Na prahu“ je venku a fanoušci už mají možnost vidět i videoklip. Co tato skladba pro YBCA znamená a v čem se podle vás liší od předchozích věcí, které kapela vydala?
Pro nás znamená další krok na naší strastiplné loupežnické cestě. Tahle skladba pochází z naší připravované čtvrté desky, kterou máme kompletně hotovou v demoverzích a bude navazovat tam, kde skončilo „Brno Robstars“. Stylově jsme zůstali v loupežnické kombinaci metalu a rock n rollu, ale přidali jsem další nástroj, kterým jsou klávesy. A na ně se nám vrátil ztracený syn Marek Pala, který v Ybce zhruba před deseti lety působil a díky své genialitě skladbám strašně pomohl vyrůst. Tohle je cesta, kterou chceme jít. A navíc jsme se svěřili do rukou nového zvukového kouzelníka Maggiho z Neuro Impulse Studio, který z toho dostal, co slyšíte a nám to upřímně vyrazilo dech.

Ke skladbě vznikl také nový klip. Na jakých místech probíhalo natáčení a podle čeho padla volba právě na tyto lokace?
V kulturáku v Bystrci. -) Díky hojnému využití AI jsme točili na modrém pozadí, protože takovou parádu bychom nezaplatili, ani kdybychom prodali půlku Brna. Je neskutečný, co se s tím dá dělat, ale je pravda, že se mi trošku stýská po tom točit zase klasicky na lokacích a popíjet rum v přírodě.

Režie klipu se ujal Robais Lakoštík. Jak probíhala spolupráce mezi kapelou a režisérem a do jaké míry kapela zasahovala do scénáře nebo celkové vizuální podoby klipu?
My jsme jako kapela ve spolupráci s režisérem vymýšleli gagy a vtipy, kterými bychom to vytunili a bylo jich tolik, že nás strašně sralo, že ta skladba mám jen 3 minuty. Takže jsme vyselektovali ty nejlepší a pak už nechali vládnout Robaise, který vždy ví, co dělá, na rozdíl od nás. -) Ono je to strašná prdel, když tam šaškuješ se smetákem v ruce, či polysterénovými rekvizitami a u toho se jen domýšlíš, co z toho vyleze. Kdyby nás při natáčení někdo viděl, tak by z nás měl prdel až do příštích Vánoc, jak je to zvláštní a vlastně strašně vtipný.

Kolik času zabralo samotné natáčení a kolik lidí se na výrobě klipu podílelo – od technického týmu až po případné komparzisty?
Tím, že jsme netočili v exteriérech, tak samotné natáčení probíhalo jen jeden den, u kterého se hojně popíjel Rum a všeobecně se k velké nelibosti režiséra hodně juchalo. A když jde o Rum tak juchají kromě něho úplně všichni. -) Potom Robais strávil tunu hodin digitalizací, stříháním a všemi těmi, pro nás nepochopitelnými činnostmi, které ale přinesli kýžený výsledek.

Natáčení klipů bývá často plné nečekaných situací. Objevily se během natáčení momenty, které byly výrazně náročné nebo naopak zábavné a zůstaly členům kapely v paměti?
Nejzábavnější bylo, že nám těsně před koncem natáčení došel rum a tím pádem to přestalo kompletně všechny bavit a zajímat. -) Jak se u nás říká „Není rum, není šturm“.

YBCA bývá spojována s obrazem „loupežnického“ světa. Promítá se tento motiv i do nového klipu „Na prahu“ a má nějaký konkrétní význam v příběhu videa?
Samozřejmě, že promítá. Textově v nových skladbách opouštíme svoji rodnou hroudu a vyrážíme loupit po vlastech Českých. Takže Praha byla logicky prvním místem, kam jsme se vypravili a naše touha šlohnout korunovační klenoty byla hned na počátku cesty jasná. Samozřejmě díky nástrahám, které Pražáci na všechny návštěvníky hlavního města připravují, tak nakonec voholí nás. Jsou to zkrátka ti největší gauneři u nás. Ale my se nedáme a vrátíme se tam a pak jim čórneme i ten jejich hrad.

Vznikaly během natáčení také záběry ze zákulisí nebo materiál typu making-of, který by fanoušci mohli vidět třeba na sociálních sítích nebo YouTube kanálu kapely?
Samozřejmě vznikaly a už brzy se objeví na našem Youtube kanále video z natáčení, který doporučuji dát odebírat, aby to nikomu neuniklo, protože takovou bandu kreténu jen tak neuvidíte. A sám se na něj těším, protože je to vždycky strašně vtipný vidět se zpětně pitvořit a zase si vychutnat tu nádhernou rumovou atmosféru.

Singl se objevil nejprve digitálně na streamovacích platformách a až následně přišel videoklip. Šlo o dopředu připravený plán, nebo se tato forma vydání vyvinula během práce na singlu?
Tohle byl plán. Na vydání singlu jsme spolupracovali s firmou Digiton a tohle jsou kroky, které jsou dopředu plánované a chtěné, abychom skladbu a potažmo náš loupežnický soubor dostali k co největšímu počtu lidí, protože si myslíme, že tohle by měl vidět opravdu každý. -)

Probíhala tvorba písně „Na prahu“ společně s dalšími novými skladbami, nebo vznikala spíše samostatně jako singl mimo větší celek?
Jak jsem již předestřel máme hotovou novou desku, kterou objedeme a okrademe celou republiku, takže se chystáme do Ostravy, Plzně, Pardubic, či Budějovic. Honza Jurka napsal úžasné texty a zase to posunul dál ten textový výraz Ybcy. Sice výlet „Na Prahu“ se moc nepovedl, ale zbytek republiky lehne popelem. -)

Nový singl často naznačuje další kroky kapely. Představuje „Na prahu“ začátek práce na novém albu nebo jiné větší kapitole v historii YBCA?
Tady se dostáváme asi k nejpodstatnější informaci z našeho lupičského tábora. Nová deska autorská bude, ale ještě před ní vyjde deska pohádek, na které intenzivně pracujeme. Vyslyšely jsme dlouholeté volání a přání našich fanoušků po pohádkových peckách, které už dlouhé roky patří do našeho živého repertoáru. Bude obsahovat 13 pecek a během jara ji chceme dokončit a pak už bude stačit ji jen jít nahrát a chtěly bychom jí během podzimu vydat. Už na konci prázdnin bychom rádi vypustili první singl i s klipem. A autorská loupící fošna bude následovat po ní během roku 2027, takže jak vidíš práce je jak na kostele. A to se o nás loupežnících říká, že jsme líní a jen chlastáme. Což je pravda. -)

Po mimořádně úspěšném albu Verbalia, které se bez nadsázky u mne zařadilo v roce 2021 mezi čtyři nejlepší nahrávky roku, přichází dlouho očekávané pokračování. Kapela Petroleum dokončila práce na nové desce s názvem Tělobraní a už první informace naznačují, že fanoušci se mají na co těšit.

Už první demo nahrávky, které kolují v zákulisí, ukazují, že kapela zůstává věrná své energii, ale zároveň posouvá svůj zvuk dál. Materiál působí mimořádně silně a vše nasvědčuje tomu, že by mohlo jít o jednu z nejvýraznějších nahrávek, které letos na domácí scéně zazní.

Velkou zprávou je také to, že album Tělobraní vyjde tentokrát i na vinylu, což potěší všechny fanoušky analogového zvuku. Další důležitou informací je, že celá deska bude v českém jazyce, což dává nové tvorbě ještě silnější identitu.

Po dlouhých dnech hledání a jednání s vydavatelem se nyní podařilo vše dotáhnout do konkrétní podoby a můžeme tak zveřejnit první oficiální zprávu. V následujících dnech a týdnech budeme postupně odhalovat další informace – nejen ty informativní, ale také vizuální ukázky a první poslechy.

Zůstaňte s námi. Petroleum & Hellstormshop.com

 klip z alba Verbalia

Ústecká metalová kapela VIDOCK, která na sebe výrazně upozornila debutovým albem Faustum z roku 2010, se po delší době znovu hlásí o slovo. Kapela obnovila činnost a připravuje další aktivity, o kterých promluví v připravovaném rozhovoru pro Rockpalace.

Kapela VIDOCK se po letech vrací zpět na scénu. Formace z Ústí nad Labem na sebe upozornila především debutovým albem Faustum, které vyšlo v roce 2010 a bylo nahráno ve studiu Hacienda pod producentským dohledem Miloše „Dodo“ Doležala.

O návratu kapely, dalším směřování i o plánech do budoucna si s VIDOCK brzy podrobněji popovídáme v připravovaném rozhovoru pro Rockpalace.

Čtenáři se v něm dozvědí mimo jiné také to, jak to ve skutečnosti bylo s původně zamýšlenou dvoudiskovou podobou alba Faustum a jak to dopadlo, kam si došli pro název kapely, co kapela právě chystá a jaké má plány na další období. Zatím si pustíme někdejší klipový singl Rituál.