Nové album Sto černých let není jen rockovým tribute, ale i osobní výpovědí, která propojuje dvě silné hudební duše – Juru Šperla a Karla Kryla. INGOTT se pustili do odvážného záměru převést ikonické i méně známé Krylovy písně do hardrockové podoby, přičemž zachovali jejich sílu, poselství a poetiku. Deska vznikala s velkým respektem, ale také v těžkém období poznamenaném náhlým odchodem baskytaristy Aleše „Aldy“ Vengláře.

Přinášíme otázky pro frontmana Juru Šperla, které míří přímo k podstatě téhle mimořádné nahrávky:

Jak dlouho jsi nosil v hlavě myšlenku udělat rockovou poctu Karlu Krylovi a co bylo hlavním impulzem pustit se do ní právě teď?
Nápad se datuje do počátku devadesátých let. Šlo o to Karlovi prokázat, že jeho písničky snesou rockové aranže. Jenže pak nečekaně zemřel a nebylo komu co dokazovat. Roky se to se mnou táhlo. V době mého působení v Citronu a pak v Limetallu na to vůbec nebyl prostor, takže až právě teď nastal čas splatit starý dluh.

Kryl byl tvým přítelem – jak osobní je pro tebe tohle album a co z vašeho vztahu se do něj nejvíc propsalo?
Komunisté Šperlům (podobně jako rodině Krylů) znárodnili tiskárnu a táta byl v padesátých letech politický vězeň. Takže u nás doma logicky pořád hrála Svobodná Evropa a tak jsem se dostal ke Krylovým písním. Někdy ve čtrnácti mě popadl nějaký amok a začal jsem si nahrávat všechny jeho pověstné nedělní „padesátky“ a pak jsem je ručně přepisoval slovo po slovu. Když tu bednu rukopisů po letech Karel viděl, nechápal. Myslím, že tehdy vůbec netušil, jak ho lidé u nás mají rádi. Ale pojďme zpět do osmdesátek. První písně na kytaru, které jsem hrával, nebyla Dajána, ale Krylovky – a díky starším hippies kamarádům riffy od Black Sabbath. Tady vidím zárodek alba Sto černých let.

Kdy jste byli s Krylem nejblíž k tomu zjistit, jestli jeho písně unesou hardrockové pojetí – a jak se to podařilo přenést do dnešní nahrávky?
Fascinuje mě poezie a vážím si všech interpretů, kteří neberou text jako pouhou vatu, ale chtějí někomu něco sdělit – a Kryl byl jedním z nich. Jeho verše jsou prostě dokonalé. Ale neopakovatelný byl i v soukromí. V rámci jednoho mejdanu došlo k vzájemnému vyhecování a Kryl měl hádat kapely podle riffů, které jsem hrál na jeho Alhambru, na níž měl natažené nylonové struny! Znělo to legračně, ale stejně všechno poznal! A tak jsme nahrávali s vědomím, že Kryl měl hard rock rád.

Čtrnáct skladeb, legendární i méně známé kusy. Podle čeho jste vybírali konkrétní písně pro album?
Vytipovaných bylo původně pětadvacet písniček. Kryl psal hodně v tónině a moll, takže některé z nich bylo potřeba vyselektovat. Dál by nebylo vhodné mít stejná nebo podobná tempa, takže přišlo další škrtání. Jiným zase úplně neseděla rocková úprava. Dalším kritériem byly texty – aby vystihly autora ve všech jeho barvách: poetických, vážných, odlehčených i těch inspirovaných Biblí. Ten výběr probíhal s těžkým srdcem, protože se nedostalo na tak silné věci jako Kotva, srdce a kříž, Lilie, Habet, Jidáš, Glorie a mnohé další.

Jak jste k aranžím přistupovali, aby INGOTT zůstal sám sebou, ale zároveň respektoval ducha originálu?
Každý muzikant ti potvrdí, že existuje záhadná touha neustále do skladby přidávat vlastní „skvělé“ nápady, další nástroje nebo ruchy. To bylo potřeba hlídat, protože by se výsledek vzdaloval od originálu. Platilo, že míň je víc. Tahle zásada nám ale není cizí – snažíme se o to na všech našich nahrávkách. Už demosnímky před příchodem do studia zněly jako INGOTT. A jestliže je v některých pasážích rockový riff, pak vždy jen na bázi původních akordů. Myslím, že ve výsledku nejsme vůbec daleko od originálu.

Byl při úpravách některý z Krylových textů nebo motivů obzvlášť citlivý či náročný na zpracování v rockovém podání?
Vlastníkem práv na všechny písně je paní Marlen Krylová, která dávala souhlas k licenci. Té jsem hned v první korespondenci vysvětlil a slíbil, že nebudeme nijak experimentovat. A tak jsou texty přesně jedna ku jedné, jak je nazpíval Kryl – včetně frázování a dialektu. Zůstaly i identické melodie a harmonie. Přibyly pouze rockové nástroje, což je pochopitelné, jinak by to byl v podstatě revival.
Dlouho jsem ale nevěděl, jak naložit se skladbou Zapření Petrovo. Bylo potřeba zachovat trojhlas ve vokálu, jít s textem a udržet napětí. Myslím, že klávesy skvělého Borka Nedorosta byly dobrou volbou.

Album má i těžký osobní rozměr – odešel Aleš „Alda“ Venglář. Jak jeho odchod ovlivnil dokončení desky a váš pohled na celý projekt?
Ukázalo se, že Alda je znalcem Kryla a jeho obdivovatelem, což jsem dřív nevěděl. Nahrávání dal skvěle a hned na první dobrou, potom se radoval z mixu i masteringu a už se moc těšil na křest… Neumím popsat ten pocit zmaru, když Alda náhle zemřel.

Jaké emoce převládaly, když jste po letech konečně drželi v rukou hotový materiál, který je vlastně odpovědí na dávnou otázku mezi tebou a Krylem?
Ve chvíli, kdy děláme tento rozhovor, je album právě ve výrobě. Bude následovat rituál: pošta, balík, vůně nového CD, booklet v ruce, vložení nosiče do přehrávače, volume doprava a play… Teprve potom se mě ptej na emoce.

Pro koho je podle tebe album určeno – pro fanoušky INGOTTu, milovníky Kryla, nebo pro úplně nové posluchače?
Jsme docela plodná kapela. Za posledních devět let je to už páté album a příští rok točíme další řadovku, takže jsme to nedělali z nedostatku materiálu. Některé skupiny se chtějí zviditelnit a zvednout sledovanost pomocí coveru nějakého šlágru. Ale pochop, Sto černých let je deska o čtrnácti skladbách! Žádný kalkul nebo prospěch – vše je od srdce. Sám jsem zvědavý, jak ty věci přijmou fanoušci INGOTT nebo Kryla. A jestli to případně chytne i jiné, budu fakt spokojený.

Nese i obal nějaký Krylův odkaz?
Zakládáme si na grafice, která by měla vždy vystihnout obsah. Na obalu je pro INGOTT už klasická trojice křížů, tentokrát tvořená ostnatým drátem. Je v tom zakódováno Krylovo varování: „Nevěř ostnatému drátu, byť by se stokrát tvářil jako stonek růže.“

Plánujete nějaké speciální provedení, které by Sto černých let představilo?
Určitě ano. Právě natáčíme videoklip a už na křtu 13. prosince v Daskabátu u Olomouce zahrajeme několik věcí. Taky koketujeme s myšlenkou na Sto černých let – unplugged. Jen je nám strašně líto, že u toho nemůže být Alda…

Na koncert Katapultu v plzeňské Šeříkovce jsem se těšil jako malej kluk. „Kaťáci“ byli kdysi soundtrackem mého intráckého života – dvě první desky jely od rána do noci a vlastně mě nenapadlo, že tohle nostalgické déjà vu ještě někdy zažiju. Poslední moje „živé“ setkání s kapelou sahá do éry legendární sestavy Říha – Dědek Šindelář – Tolja Kohout. (nedávno jsem se setkal i s Toljovým synem a udělal s ním rozhovor) nostalgie byla dokonaná. Ale dost vzpomínek – tohle byl večer, který měl vlastní sílu.

Už při příchodu bylo jasné, že Šeříkovka opět žije. Po počáteční nejistotě se klub naplnil víc, než jsem čekal – a moje dobrá nálada? Ještě lepší díky tomu, že v autě čekaly podepsané vinyly od Oldy Říhy. Olda nepodepisuje desky každý den.

Katapult si tradičně vystačí bez předkapel, a tak se lehce po osmé rozjel večer, který měl od začátku správný rock’n’rollový tah. Středem pozornosti byl samozřejmě Olda Říha. Jeho kytara byla chvílemi až „přepálená“ a místy pohlcovala basu i bicí, ale… upřímně? Ty songy mají takovou sílu, že člověk snadno odpustí technické mouchy. Katapult nikdy nestál na dokonalosti, ale na emocích – a ty ten večer jely na plný výkon.

Parket byl plný, atmosféra uvolněná… věkově pestré, ale starší ročníky měly jasnou převahu. Jak jsme s kamarádem trefně poznamenali: „Domov důchodců má dnes vycházky – a my s ním.“ A všichni zpívali. Od úvodní Půlnoční závodní dráhy až po závěrečnou Někdy příště.

Mezitím postupně padaly nesmrtelné pecky: Lesní manekýn, Dvě růže krepový, Vojín XY, Hlupák váhá, Stovky hotelů, Blues, titulní Katapult i legendární Vlaky v hlavě, doplněné ikonickým „purplovským“ motivem Smoke On The Water.

Z balkónu jsem sledoval tu energii pod sebou a uvědomil si, jak jednoduchá – a přitom geniální – hudba Katapultu je. Melodie, které se nehrnou do virtuózních exhibic, ale jdou rovnou na komoru. A do toho Vostárkovy texty – prosté, upřímné, bez metaforických kliček. Tehdy jsme je prožívali s čistotou první lásky, polibky..., dnes v nich slyšíme kus vlastního života. A vybavilo se mi to všechno, co kdysi vycházelo ze starého kazeťáku Tesla A3. (Pamatuje někdo?)

Když koncert skončil, měl jsem pocit, že čas běžel pozpátku. Šeříkovka opět potvrdila pověst perfektně fungujícího klubu a publikum odcházelo spokojené – stejně jako já.
Byl to večer, který připomněl, proč je Katapult stále pojem. Ne kvůli dokonalosti, ale kvůli emocím, které v nás dokážou probudit. A ty zůstávají.

„Je to poctivý hardrockový zážitek – plný riffů, emocí a melodií. Kryl byl pro nás vždy autoritou a symbolem odvahy a pravdy. Jeho písně neztrácejí sílu ani po padesáti letech – album je důkazem jejich nesmrtelnosti,“ říká Jura Šperl, frontman kapely.

Nahrávka nese dva doslova osudové příběhy. Šperla s Krylem pojilo přátelství a společné zájmy, mimo jiné o rockovou muziku. Otázka zněla, zda by Krylovy skladby unesly hardrockovou úpravu. Tehdy už nestihli najít odpověď kvůli Krylovu nečekanému a předčasnému skonu v roce 1994. Album Sto černých let je vlastně po letech splaceným dluhem – tou odpovědí. Avšak ve chvíli, kdy deska směřuje do výroby, zasáhne INGOTT krutá rána: umírá baskytarista Aleš „Alda“ Venglář – stejně náhle a stejně předčasně.

Plzeňská formace Katr se po letech aktivního působení vrací s albem Divnej svět, které přináší třináct autorských skladeb. Kapela se drží svého stylového rámce – poctivého hardrocku s jasnou melodií a s texty, které mají smysl a sílu. Katr nikdy nemířil na experimenty, a ani tentokrát se nepouští do neprobádaných vod. Drží se své osvědčené parkety a to je v jejich případě správná volba. Album stojí na tom, co kapela umí – psát chytlavé písně s výrazným rukopisem a přirozeným tahem.
Zdeněk Vardžik se znovu ukazuje jako autor, který dokáže spojit srozumitelnost s autentickým pohledem (občas kritickým) na svět. Texty skladeb jako „Divnej svět“, „Mámy“ nebo „Vzteklá“ a prakticky i ostatní nejsou jen doprovodem k hudbě, ale nesou vlastní váhu a dávají albu charakter. Katr potvrzuje, že i v rámci českého rocku se dá mluvit o muzice, která má hlavu i patu, a přitom zůstává přístupná.
Zvukově se nahrávka opírá o moderní a energické pojetí, ale stále si zachovává přirozený feeling a syrovost, kterou má kapela v krvi. Není to snaha o přehnaný tlak nebo přepálenou produkci, spíš poctivé zachycení kapely v její aktuální formě. Katr se nesnaží ohromit, ale nabídnout něco, co funguje i po vícero posleších.
Může se říci, že Divnej svět nepřináší nic převratného. Kapela se záměrně vyhýbá módním trendům a drží se svého zvuku, který fanoušci dobře znají. Právě i v tom je síla – Katr ví, co chce říct a jak to říct. Album má spíš pevnost než překvapení, spíš jistotu než risk.
Divnej svět je deska, která potěší každého, kdo má rád poctivý český rock s těžištěm v textech a přirozeném projevu. Nepřetváří se, nemění pravidla, ale potvrzuje, že i bez okázalosti se dá natočit nahrávka, která drží pohromadě a má smysl. Katr na ní zní jako kapela, která je opět o nějáký ten pátek starší, ale neztratila chuť hrát, psát a mluvit o světě kolem sebe po svém – bez zbytečných póz a přehnaných gest. 
PS: Svět je sice fakt divnej, ale tohle album mě baví.