Panoptiko na svém třetím albu Nirvana dokazuje, že odvaha nemusí znamenat chaos a autentičnost nemusí být svěrací kazajkou. Každá z deseti skladeb má vlastní tvář, vlastní náladu i vlastní svět, přesto všechny drží pohromadě jako pevně spletené vlákno. Kapela zůstává věrná svému rukopisu, ale nebojí se sahat po zvucích a barvách, které v české rockové krajině jen tak neslyšíš. Experimenty, folklorní motivy, industriální vrstvy i čistokrevná rocková energie – Panoptiko je míchá s lehkostí kapely, která přesně ví, co chce říct.
Od dramatické Noci v opeře, přes dravou Štvanici a jedovatě pulsující Černou mambu, přes kabaretní teatrálnost Mouline Rouge s lehce lechtivých textem. V Ayahuasce bicí evokují rituální tamtamy jihoamerických indiánů, až k pochodově neústupným Gulliverovým trestům album nepoleví ani na vteřinu. Zvolnění přichází v jednoduché melancholické Nech mi tu číslo se silným refrénem a textem.
Kamikaze otevírá japonský motiv v pětistupňové stupnici, než se roztrhne jako bouře v nářez – a kytarové trylky, které v refrénu problesknou, jsou malým, ale slyšitelným pozdravem Aceu Frehleymu (skladba Firehouse). A pak přichází poslední kapitola a vrchol alba: Noc v Abbey Road. Naprosto dokonalá zvuková koláž (jinak tuto skladbu ani jinak vystihnout nejde), která je spíš neuvěřitelným zážitkem než skladbou. Neustálé změny rytmu a nálad, nenápadné pokývnutí velikánům jako Beatles, Led Zeppelin či Ozzymu, Queen,....., opět dokonalý text a refrén.
Měl jsem štěstí, že jsem mohl nahlídnout do Bomb Jack studia v době finálního masteringu, Na celém albu kapela sice pracovala v mnoha vrstvové zvukové stopáži, ale vrchol byl v „Abby Road“. Skladba měla neuvěřitelných 648 stop!
Vedle odvahy a nápadů je však jednou z nejsilnějších zbraní Panoptika jejich práce s texty a slovíčky (sečtělost textaře?). Stejně je to s jejich silnými refrény. Nejsou jednoduché ani prvoplánové, ale mají tah, melodickou sílu a schopnost zasadit každou skladbu do paměti jako hřebík do dřeva. Společně s osobitými texty, které jsou místy hravé, místy temné, ale vždy živé a obrazotvorné, tvoří základ alba, které dokáže pohltit i vracet se v hlavě ještě dlouho po doznění.
Nirvana je důkazem, že Panoptiko roste, zraje a přitom neztrácí ani špetku vlastní identity. Je to pestrá a ambiciózní deska, která šlape od prvního tónu do posledního a v refrénech doslova září. Album, které si nejde jen poslechnout – to se musí prožít.

Kapela FANY míří do finále! Na bouřlivé šňůře sedmi koncertů v rámci „Pro tebe tour“ s Komunálem přichází poslední dva večery – a mají našlápnuto být pořádným rockovým výbuchem. V pátek 21. 11. rozburácí Katovice a o den později, v sobotu 22. 11., ovládnou Boskovice. Pokud jste FANY během tour nezažili naživo, teď je ten správný čas – protože tohle finále bude stát za to.

Fanoušci kapely je na turné přijali nadšeněji, než si sami troufali doufat. Není divu. Na pódiu totiž stojí frontman s velkým F – Franta Michalík, člověk, jehož hlas se nesmazatelně zapsal do historie českého rocku díky působení v Citronu, Limetalu i Limetall. A právě teď ukazuje, že má pořád sakra co říct. Nebo spíš – co zařvat do éteru.

FANY na koncertech nejen oživují vlastní kořeny, ale zároveň sahají do pokladnice hitů Limetalu, které Michalík osobně napsal. A tak fanoušci naživo slyší pecky jako „S větrem v zádech“, „Mayday“, „Láry Fáry“ nebo „Tak to má bejt“ – v ještě dravější, hladovější a energičtější podobě.

Po svém odchodu z Limetallu se Michalík obklopil kvělými muzikanty, která s ním sdílí tah na branku, poctivou tvrdost i touhu dělat rock bez kompromisů. Ať už přijde sezóna 2026 s čímkoliv, jedno je jisté: FANY je zpátky, silnější než kdy dřív, a kapela rozhodně neřekla poslední slovo.

Katovice. Boskovice. Dva večery s Komunálem. A rockový nářez, který si nechceš nechat ujít.

Nové album Sto černých let není jen rockovým tribute, ale i osobní výpovědí, která propojuje dvě silné hudební duše – Juru Šperla a Karla Kryla. INGOTT se pustili do odvážného záměru převést ikonické i méně známé Krylovy písně do hardrockové podoby, přičemž zachovali jejich sílu, poselství a poetiku. Deska vznikala s velkým respektem, ale také v těžkém období poznamenaném náhlým odchodem baskytaristy Aleše „Aldy“ Vengláře.

Přinášíme otázky pro frontmana Juru Šperla, které míří přímo k podstatě téhle mimořádné nahrávky:

Jak dlouho jsi nosil v hlavě myšlenku udělat rockovou poctu Karlu Krylovi a co bylo hlavním impulzem pustit se do ní právě teď?
Nápad se datuje do počátku devadesátých let. Šlo o to Karlovi prokázat, že jeho písničky snesou rockové aranže. Jenže pak nečekaně zemřel a nebylo komu co dokazovat. Roky se to se mnou táhlo. V době mého působení v Citronu a pak v Limetallu na to vůbec nebyl prostor, takže až právě teď nastal čas splatit starý dluh.

Kryl byl tvým přítelem – jak osobní je pro tebe tohle album a co z vašeho vztahu se do něj nejvíc propsalo?
Komunisté Šperlům (podobně jako rodině Krylů) znárodnili tiskárnu a táta byl v padesátých letech politický vězeň. Takže u nás doma logicky pořád hrála Svobodná Evropa a tak jsem se dostal ke Krylovým písním. Někdy ve čtrnácti mě popadl nějaký amok a začal jsem si nahrávat všechny jeho pověstné nedělní „padesátky“ a pak jsem je ručně přepisoval slovo po slovu. Když tu bednu rukopisů po letech Karel viděl, nechápal. Myslím, že tehdy vůbec netušil, jak ho lidé u nás mají rádi. Ale pojďme zpět do osmdesátek. První písně na kytaru, které jsem hrával, nebyla Dajána, ale Krylovky – a díky starším hippies kamarádům riffy od Black Sabbath. Tady vidím zárodek alba Sto černých let.

Kdy jste byli s Krylem nejblíž k tomu zjistit, jestli jeho písně unesou hardrockové pojetí – a jak se to podařilo přenést do dnešní nahrávky?
Fascinuje mě poezie a vážím si všech interpretů, kteří neberou text jako pouhou vatu, ale chtějí někomu něco sdělit – a Kryl byl jedním z nich. Jeho verše jsou prostě dokonalé. Ale neopakovatelný byl i v soukromí. V rámci jednoho mejdanu došlo k vzájemnému vyhecování a Kryl měl hádat kapely podle riffů, které jsem hrál na jeho Alhambru, na níž měl natažené nylonové struny! Znělo to legračně, ale stejně všechno poznal! A tak jsme nahrávali s vědomím, že Kryl měl hard rock rád.

Čtrnáct skladeb, legendární i méně známé kusy. Podle čeho jste vybírali konkrétní písně pro album?
Vytipovaných bylo původně pětadvacet písniček. Kryl psal hodně v tónině a moll, takže některé z nich bylo potřeba vyselektovat. Dál by nebylo vhodné mít stejná nebo podobná tempa, takže přišlo další škrtání. Jiným zase úplně neseděla rocková úprava. Dalším kritériem byly texty – aby vystihly autora ve všech jeho barvách: poetických, vážných, odlehčených i těch inspirovaných Biblí. Ten výběr probíhal s těžkým srdcem, protože se nedostalo na tak silné věci jako Kotva, srdce a kříž, Lilie, Habet, Jidáš, Glorie a mnohé další.

Jak jste k aranžím přistupovali, aby INGOTT zůstal sám sebou, ale zároveň respektoval ducha originálu?
Každý muzikant ti potvrdí, že existuje záhadná touha neustále do skladby přidávat vlastní „skvělé“ nápady, další nástroje nebo ruchy. To bylo potřeba hlídat, protože by se výsledek vzdaloval od originálu. Platilo, že míň je víc. Tahle zásada nám ale není cizí – snažíme se o to na všech našich nahrávkách. Už demosnímky před příchodem do studia zněly jako INGOTT. A jestliže je v některých pasážích rockový riff, pak vždy jen na bázi původních akordů. Myslím, že ve výsledku nejsme vůbec daleko od originálu.

Byl při úpravách některý z Krylových textů nebo motivů obzvlášť citlivý či náročný na zpracování v rockovém podání?
Vlastníkem práv na všechny písně je paní Marlen Krylová, která dávala souhlas k licenci. Té jsem hned v první korespondenci vysvětlil a slíbil, že nebudeme nijak experimentovat. A tak jsou texty přesně jedna ku jedné, jak je nazpíval Kryl – včetně frázování a dialektu. Zůstaly i identické melodie a harmonie. Přibyly pouze rockové nástroje, což je pochopitelné, jinak by to byl v podstatě revival.
Dlouho jsem ale nevěděl, jak naložit se skladbou Zapření Petrovo. Bylo potřeba zachovat trojhlas ve vokálu, jít s textem a udržet napětí. Myslím, že klávesy skvělého Borka Nedorosta byly dobrou volbou.

Album má i těžký osobní rozměr – odešel Aleš „Alda“ Venglář. Jak jeho odchod ovlivnil dokončení desky a váš pohled na celý projekt?
Ukázalo se, že Alda je znalcem Kryla a jeho obdivovatelem, což jsem dřív nevěděl. Nahrávání dal skvěle a hned na první dobrou, potom se radoval z mixu i masteringu a už se moc těšil na křest… Neumím popsat ten pocit zmaru, když Alda náhle zemřel.

Jaké emoce převládaly, když jste po letech konečně drželi v rukou hotový materiál, který je vlastně odpovědí na dávnou otázku mezi tebou a Krylem?
Ve chvíli, kdy děláme tento rozhovor, je album právě ve výrobě. Bude následovat rituál: pošta, balík, vůně nového CD, booklet v ruce, vložení nosiče do přehrávače, volume doprava a play… Teprve potom se mě ptej na emoce.

Pro koho je podle tebe album určeno – pro fanoušky INGOTTu, milovníky Kryla, nebo pro úplně nové posluchače?
Jsme docela plodná kapela. Za posledních devět let je to už páté album a příští rok točíme další řadovku, takže jsme to nedělali z nedostatku materiálu. Některé skupiny se chtějí zviditelnit a zvednout sledovanost pomocí coveru nějakého šlágru. Ale pochop, Sto černých let je deska o čtrnácti skladbách! Žádný kalkul nebo prospěch – vše je od srdce. Sám jsem zvědavý, jak ty věci přijmou fanoušci INGOTT nebo Kryla. A jestli to případně chytne i jiné, budu fakt spokojený.

Nese i obal nějaký Krylův odkaz?
Zakládáme si na grafice, která by měla vždy vystihnout obsah. Na obalu je pro INGOTT už klasická trojice křížů, tentokrát tvořená ostnatým drátem. Je v tom zakódováno Krylovo varování: „Nevěř ostnatému drátu, byť by se stokrát tvářil jako stonek růže.“

Plánujete nějaké speciální provedení, které by Sto černých let představilo?
Určitě ano. Právě natáčíme videoklip a už na křtu 13. prosince v Daskabátu u Olomouce zahrajeme několik věcí. Taky koketujeme s myšlenkou na Sto černých let – unplugged. Jen je nám strašně líto, že u toho nemůže být Alda…

Na koncert Katapultu v plzeňské Šeříkovce jsem se těšil jako malej kluk. „Kaťáci“ byli kdysi soundtrackem mého intráckého života – dvě první desky jely od rána do noci a vlastně mě nenapadlo, že tohle nostalgické déjà vu ještě někdy zažiju. Poslední moje „živé“ setkání s kapelou sahá do éry legendární sestavy Říha – Dědek Šindelář – Tolja Kohout. (nedávno jsem se setkal i s Toljovým synem a udělal s ním rozhovor) nostalgie byla dokonaná. Ale dost vzpomínek – tohle byl večer, který měl vlastní sílu.

Už při příchodu bylo jasné, že Šeříkovka opět žije. Po počáteční nejistotě se klub naplnil víc, než jsem čekal – a moje dobrá nálada? Ještě lepší díky tomu, že v autě čekaly podepsané vinyly od Oldy Říhy. Olda nepodepisuje desky každý den.

Katapult si tradičně vystačí bez předkapel, a tak se lehce po osmé rozjel večer, který měl od začátku správný rock’n’rollový tah. Středem pozornosti byl samozřejmě Olda Říha. Jeho kytara byla chvílemi až „přepálená“ a místy pohlcovala basu i bicí, ale… upřímně? Ty songy mají takovou sílu, že člověk snadno odpustí technické mouchy. Katapult nikdy nestál na dokonalosti, ale na emocích – a ty ten večer jely na plný výkon.

Parket byl plný, atmosféra uvolněná… věkově pestré, ale starší ročníky měly jasnou převahu. Jak jsme s kamarádem trefně poznamenali: „Domov důchodců má dnes vycházky – a my s ním.“ A všichni zpívali. Od úvodní Půlnoční závodní dráhy až po závěrečnou Někdy příště.

Mezitím postupně padaly nesmrtelné pecky: Lesní manekýn, Dvě růže krepový, Vojín XY, Hlupák váhá, Stovky hotelů, Blues, titulní Katapult i legendární Vlaky v hlavě, doplněné ikonickým „purplovským“ motivem Smoke On The Water.

Z balkónu jsem sledoval tu energii pod sebou a uvědomil si, jak jednoduchá – a přitom geniální – hudba Katapultu je. Melodie, které se nehrnou do virtuózních exhibic, ale jdou rovnou na komoru. A do toho Vostárkovy texty – prosté, upřímné, bez metaforických kliček. Tehdy jsme je prožívali s čistotou první lásky, polibky..., dnes v nich slyšíme kus vlastního života. A vybavilo se mi to všechno, co kdysi vycházelo ze starého kazeťáku Tesla A3. (Pamatuje někdo?)

Když koncert skončil, měl jsem pocit, že čas běžel pozpátku. Šeříkovka opět potvrdila pověst perfektně fungujícího klubu a publikum odcházelo spokojené – stejně jako já.
Byl to večer, který připomněl, proč je Katapult stále pojem. Ne kvůli dokonalosti, ale kvůli emocím, které v nás dokážou probudit. A ty zůstávají.