Možná je ten správný čas. Už potřetí se chci postavit na vlastní nohy, ačkoliv s přibývajícím věkem je to čím dál složitější. Ale nevzdávám to, zkusím to znovu. V době, kdy se často zpívá o peklu, ďáblech a koncích světa a kapely vystupují v maskách, chci já nabídnout něco jiného – průřez písněmi, které jsem kdy nazpíval s Citronem, Fany nebo Limetalem. A hlavně přinést dobrou náladu.
Kdysi mi Jindřich Kvita řekl: „Chceme hrát, aby se lidé smáli, bavili a odcházeli z koncertu s úsměvem.“ A přesně o to se chci pokusit. Stojím nohama pevně na zemi a vím, že není snadné se dnes dostat na vrchol – ani se o to nesnažím. Jsem si vědom, že každý koncert může být poslední. Poté, co jsem měl zdravotní problémy a poprvé musel zrušit koncert, jsem pochopil, jak moc mi to celé chybělo.
Fanoušci se často ptají, co vlastně budu hrát. Jak jsem říkal – průřez tvorbou. Rád bych ale oživil i zapomenuté skladby. A co je důležité, chci poděkovat vám všem – fanouškům, přátelům a kolegům muzikantům, které jsem kdy potkal. A jak jinak, než na koncertech.
Uvidíme se na prvním koncertě 16. prosince 2024 na Barče, a doufejme i na dalších akcích, které postupně přibývají. Já a moje kapela se na vás moc těšíme!
27. září vychází u společnosti Musicraft dlouho chystaná novinka pražských gotických kovbojů Cathedral In Flames s názvem „Count To Nine“. Témata písní pokrývají psychické problémy a závislosti současnosti, lovecraftovskou mystiku i magické sexuální praktiky.
Název „count to nine“ odkazuje jednak k počtu skladeb, jednak k mystickému číslu 9. Devítka je číslem naplnění, uzavření a dokončení. Symbolizuje také uzrávání i propojení mezi dimenzemi a světy na všech úrovních.
9 skladeb míchal legendární John Fryer (Fields of the Nephilim, Nine Inch Nails, Depeche Mode, Paradise Lost, Cradle Of Filth a další). Skupina na třetí desce svůj temný gothic rock výrazně přitvrdila a fanoušci z celého světa se mohou těšit i na vinylovou verzi.
Desku kapela nahrála ve čtyřčlenné sestavě: Phil Lee Fall, Gatsby, Amba Von Bernstein Billac Deville. Kytarista Mr. Theoridick, který nahrával party na minulé desce, tentokrát chybí. Podle kapely se jednoho dne prostě sebral a odešel pro cigára a už se nevrátil. Přesto je deska kytarovější než předchozí. Náhrada se našla uvnitř kapely a tak si k base a programování pověsil šest strun na krk Gatsby.
Vznik desky ovlivnilo několik neveselých situací v životě kapely a ta poslední změnila termín vydání z letošního jara až na podzim. Dlouholetý přítel kapely a na začátku devadesátek jejich bodyguard – spisovatel Zdeněk Vlk utrpěl vážné zranění mozku, proto je mu věnováno i celé album.
John Fryer, který převzal mix (minulou desku míchal Eike Freese), dostal titánský úkol smíchat desítky stop kytar, chorálů, murmuru a zvukových efektů do výsledné podoby tak, aby vynikla agresivita i mystické melodické refrény, odvedl v Los Angeles skvělou práci.
I díky nadupanému mixu by vám měla pestrost desky vyrázit. dech. Od hypnotického a goticky puristickému tracku Dreaming In The Witch House přes kovbojský shuffle Pale Rider až po temně popovou Summertime. Pro kapelu je to záruka, že nikdo se nebude nudit a nikdo nebude vědět, co přinese další track. A přesto celá deska drží koncepčně i zvukově pohromadě. Navíc písně, které už vyšly na singlech (Not Another Vampír Song a Release The Pain) pro desku John Fryer brutálním způsobem překopal.
Každou skladbu v základu produkoval Gatsby a následně s Johnem dotahoval výslednou anranže skladeb, kterým dal John finální zvukovou podobu. Většinu podkladů Gatsby natočil sám ve svém studiu Flames Records včetně vokálů Ambry, zpěvy Phila a dodatečné kytary se natáčely na Karlštejně a Billac de Ville svoje kytary posílal mailem a nikdo neví v jaké temné díře vznikaly.
Zpěvák Phil Lee Fall o albu říká: „Na Count to Nine jsme se snažili překračovat hranice. Pustili jsme se dál a hlouběji než kdykoli předtím. Hudebně, textově i zvukově. Zabralo nám to téměř tři roky, ale jsme s výsledkem maximálně spokojeni. Temný, mystický a monumentální gothic rock pro 21. století.“
Gatsby dodává: "Každý track je silně ovlivněný náladou a situacemi, ve kterých vznikal. Proto dělám hudbu, abych ze sebe dostal emoce. To, že je temná, je tak asi přirozené. Svým způsobem je to katarze hnusu a zmaru, ve kterém žijeme.“
Gatsby o spolupráci s Johnem: „Dlouho nám trvalo, než jsme přišli na chuť jeho stylu produkce a mixu. Dneska už jsem si jistý, že všechno udělal dobře, ale byl to častokrát boj a nekonečná výměna tracků, kde jsme společně ladili výsledný zvuk tak, aby jeho představa mělal dostatek prostoru, ale zároveň, aby to plnilo i naše představy.“
Ambra: „Jako vždycky jsem raději stála trochu stranou, když se Phil s Gatsbym chtěli porvat. Kvůli jedné skladbě na sebe týdny řvali. Na druhou stranu mi napsali skvělý track Steam Punk Queen, snad nejlepší věc, co jsem kdy zpívala.“
Billac de Ville: „ Ukázali jsme, že gothicrock není rigidní žánr, že zvukově instrumentálně i aranžersky se dá posunout do naprosto současného soundu. Narozdíl kapel, které dnes gothic rock hrají a mají jednu skladbu jako druhou, jdeme pořád dopředu. Tímhle způsobem už jsme dávno za hranicí žánru. Jsem rád, že moje skladba Penetrate Me na desku zapadla.“
Nový klip od skupiny Benefit opět potvrzuje to, co jsem už zmínil v recenzi na jejich poslední tvorbu – tato kapela dokáže překvapit a zaujmout, a jejich práce zůstává na vysoké úrovni. Na Pivních slavnostech v Nepomuku kapela doslova zářila a vynikla mezi ostatními účinkujícími, což jen podtrhuje jejich kvalitu.
Po úspěšném klipu Zloděj a král nám Benefit přináší další skvělý vizuální počin s názvem Velký hráč. Tento klip opět dokazuje, že hudba Benefitu nestárne, ba naopak – jejich síla leží ve chytlavých refrénech a silných melodiích, které se snadno vrývají do paměti. Co však tentokrát opravdu vyniká, je profesionální vizuální stránka. Klip, zasazený do mafiánského prostředí, nejenže nabízí skvělou atmosféru, ale i zajímavé zpracování s kapelníky v rolích mafiánů a doprovodem dvou krásných a lepých dam.
Tento klip si rozhodně zaslouží vaši pozornost a nejedno zhlédnutí. Z mého pohledu jde o další úspěšný krok v jejich kariéře, který potvrzuje jejich stálou formu. Výborné dílo!
Metalový ARAKAIN oslavil 40. výročí vzniku vyprodaným koncertem v pražské hale O2 Universum v roce 2022 a zhruba o dva roky později, tj. 12. 7. 2024, z této události vyšel živý záznam na CD a DVD. Netuším, proč to tak dlouho trvalo, ale zdá se, že se čekání vyplatilo.
CD záznam je rozdělený na dva disky. Na prvním cédu jsou vyloženě starší thrashové věci, proložené sem tam nějakou novější modernou. Je to dané také tím, že se koncertu zúčastnili významní pěvečtí hosté v podání Petra Koláře a Lucie Bílé. Zatímco Kolář si s chutí zapěl trojici „Prázdnej kout“, „Strom života“ a poloakustické „Černý koně“. Z jeho nadšení bylo vážně znát, jak moc ho to bavilo. Viděl jsem to naživo, a i z audio záznamu je to prostě jasně poznatelné.
Lucka Bílá si střihla prastarého paroháče „Cornouto“, aby si zazpívala duet „Ty a já“ nebo cover AC/DC „Tygřice“.
Z thrashmetalových klasik zazněly úvodní „Jsem trochu jako“, „Amadeus“ nebo „Thrash the trash“. A právě titulní skladba debutového alba byla taky prvním songem, který jsem kdy od ARAKAINU slyšel. Tahle nádherná věc mě okamžitě uchvátila, když jsem dostal desku na kazetě od mých bratranců k 10. narozeninám. Kůrník, dnes už je to nepřetržitých 34 let, co poslouchám ARAKAIN. Taky jsem nebyl na žádné jiné české velké kapele tolikrát jako na ARAKAINu. Na koncertu kapely v Jilemnici jsem se dal dohromady s manželkou a jsme spolu už 25 let. Takže je to prostě naše srdcovka.
Někdo stále tvrdí, že ARAKAIN bez Brichty není to pravé. Ale Honza Toužimský už zpívá s kapelou taky 19 let, takže vážně nevím, kde je problém. Má sice jinou barvu hlasu kapela místy používá ve starých věcech jiné frázování a jiný důraz, ale tak to prostě chodí. Honzovu zpěvu je krásně rozumět i v těch nejrychlejších flácích a to Alešovi někdy rozumět nebylo. Zřejmě je v tom kus nostalgie. Ale ARAKAIN s Honzou jsem slyšel a viděl tolikrát, že už jsem asi přivykl na novou podobu a musel bych hodně přemýšlet, jak to kapele hrávalo s Brichtou. Ale samozřejmě, že si stále ještě pouštím staré „Brichtoviny“ v původním podání.
Z alba Schizofrenie došlo na „Strážce času“ a skvělou „Gilotinu“. Všechna cédéčka na koncertu nebyla zastoupena, mezi 39 skladeb se prostě nemohlo vejít úplně všecičko. Tuze fajn byl píseň „Půl století“ nebo „Už ho vezou“ z posledních desek s Alešem Brichtou. Ten pozvání na výroční koncert nepřijal stejně jako Zdeněk Kub. Škoda. Člověk by řekl, že po 20 letech by už mohly být válečné sekyry znovu zakopané.
Druhý disk začíná svižnou písní „Dnes ještě ne“ pak přijde zklidnění v podobě balady „Zase spíš v noci sama“ ze Salta Mortale, následuje „Adrenalin“, „Malá a ztracená“ plus „Vir“. Potom si publikum s chutí zazpívalo motorkářskou hymnu „Brána iluzí“. No a finále patří prastaré vyvolávačce „Proč?“, kterou vystřídá „Zimní královna“ hrající svoji „Ďábelskou hru“. A houpavá hra je zde předložena jako duet nebo spíš trio všech tří zpěváků. První tóny „Apage Satanas“ definitivně naznačují, že přichází konec. To je zavírák jako blázen. Prostě pecka všech pecek.
