Na koncert Katapultu v plzeňské Šeříkovce jsem se těšil jako malej kluk. „Kaťáci“ byli kdysi soundtrackem mého intráckého života – dvě první desky jely od rána do noci a vlastně mě nenapadlo, že tohle nostalgické déjà vu ještě někdy zažiju. Poslední moje „živé“ setkání s kapelou sahá do éry legendární sestavy Říha – Dědek Šindelář – Tolja Kohout. (nedávno jsem se setkal i s Toljovým synem a udělal s ním rozhovor) nostalgie byla dokonaná. Ale dost vzpomínek – tohle byl večer, který měl vlastní sílu.

Už při příchodu bylo jasné, že Šeříkovka opět žije. Po počáteční nejistotě se klub naplnil víc, než jsem čekal – a moje dobrá nálada? Ještě lepší díky tomu, že v autě čekaly podepsané vinyly od Oldy Říhy. Olda nepodepisuje desky každý den.

Katapult si tradičně vystačí bez předkapel, a tak se lehce po osmé rozjel večer, který měl od začátku správný rock’n’rollový tah. Středem pozornosti byl samozřejmě Olda Říha. Jeho kytara byla chvílemi až „přepálená“ a místy pohlcovala basu i bicí, ale… upřímně? Ty songy mají takovou sílu, že člověk snadno odpustí technické mouchy. Katapult nikdy nestál na dokonalosti, ale na emocích – a ty ten večer jely na plný výkon.

Parket byl plný, atmosféra uvolněná… věkově pestré, ale starší ročníky měly jasnou převahu. Jak jsme s kamarádem trefně poznamenali: „Domov důchodců má dnes vycházky – a my s ním.“ A všichni zpívali. Od úvodní Půlnoční závodní dráhy až po závěrečnou Někdy příště.

Mezitím postupně padaly nesmrtelné pecky: Lesní manekýn, Dvě růže krepový, Vojín XY, Hlupák váhá, Stovky hotelů, Blues, titulní Katapult i legendární Vlaky v hlavě, doplněné ikonickým „purplovským“ motivem Smoke On The Water.

Z balkónu jsem sledoval tu energii pod sebou a uvědomil si, jak jednoduchá – a přitom geniální – hudba Katapultu je. Melodie, které se nehrnou do virtuózních exhibic, ale jdou rovnou na komoru. A do toho Vostárkovy texty – prosté, upřímné, bez metaforických kliček. Tehdy jsme je prožívali s čistotou první lásky, polibky..., dnes v nich slyšíme kus vlastního života. A vybavilo se mi to všechno, co kdysi vycházelo ze starého kazeťáku Tesla A3. (Pamatuje někdo?)

Když koncert skončil, měl jsem pocit, že čas běžel pozpátku. Šeříkovka opět potvrdila pověst perfektně fungujícího klubu a publikum odcházelo spokojené – stejně jako já.
Byl to večer, který připomněl, proč je Katapult stále pojem. Ne kvůli dokonalosti, ale kvůli emocím, které v nás dokážou probudit. A ty zůstávají.

„Je to poctivý hardrockový zážitek – plný riffů, emocí a melodií. Kryl byl pro nás vždy autoritou a symbolem odvahy a pravdy. Jeho písně neztrácejí sílu ani po padesáti letech – album je důkazem jejich nesmrtelnosti,“ říká Jura Šperl, frontman kapely.

Nahrávka nese dva doslova osudové příběhy. Šperla s Krylem pojilo přátelství a společné zájmy, mimo jiné o rockovou muziku. Otázka zněla, zda by Krylovy skladby unesly hardrockovou úpravu. Tehdy už nestihli najít odpověď kvůli Krylovu nečekanému a předčasnému skonu v roce 1994. Album Sto černých let je vlastně po letech splaceným dluhem – tou odpovědí. Avšak ve chvíli, kdy deska směřuje do výroby, zasáhne INGOTT krutá rána: umírá baskytarista Aleš „Alda“ Venglář – stejně náhle a stejně předčasně.

Plzeňská formace Katr se po letech aktivního působení vrací s albem Divnej svět, které přináší třináct autorských skladeb. Kapela se drží svého stylového rámce – poctivého hardrocku s jasnou melodií a s texty, které mají smysl a sílu. Katr nikdy nemířil na experimenty, a ani tentokrát se nepouští do neprobádaných vod. Drží se své osvědčené parkety a to je v jejich případě správná volba. Album stojí na tom, co kapela umí – psát chytlavé písně s výrazným rukopisem a přirozeným tahem.
Zdeněk Vardžik se znovu ukazuje jako autor, který dokáže spojit srozumitelnost s autentickým pohledem (občas kritickým) na svět. Texty skladeb jako „Divnej svět“, „Mámy“ nebo „Vzteklá“ a prakticky i ostatní nejsou jen doprovodem k hudbě, ale nesou vlastní váhu a dávají albu charakter. Katr potvrzuje, že i v rámci českého rocku se dá mluvit o muzice, která má hlavu i patu, a přitom zůstává přístupná.
Zvukově se nahrávka opírá o moderní a energické pojetí, ale stále si zachovává přirozený feeling a syrovost, kterou má kapela v krvi. Není to snaha o přehnaný tlak nebo přepálenou produkci, spíš poctivé zachycení kapely v její aktuální formě. Katr se nesnaží ohromit, ale nabídnout něco, co funguje i po vícero posleších.
Může se říci, že Divnej svět nepřináší nic převratného. Kapela se záměrně vyhýbá módním trendům a drží se svého zvuku, který fanoušci dobře znají. Právě i v tom je síla – Katr ví, co chce říct a jak to říct. Album má spíš pevnost než překvapení, spíš jistotu než risk.
Divnej svět je deska, která potěší každého, kdo má rád poctivý český rock s těžištěm v textech a přirozeném projevu. Nepřetváří se, nemění pravidla, ale potvrzuje, že i bez okázalosti se dá natočit nahrávka, která drží pohromadě a má smysl. Katr na ní zní jako kapela, která je opět o nějáký ten pátek starší, ale neztratila chuť hrát, psát a mluvit o světě kolem sebe po svém – bez zbytečných póz a přehnaných gest. 
PS: Svět je sice fakt divnej, ale tohle album mě baví.

Kapela FRET vydala album Vesnickej Hollywood, které nabízí jedenáct autorských skladeb z ranku poctivého hard rocku. Hudba stojí na klasickém čtyřčlenném obsazení – zpěv, kytary, basa a bicí – bez snahy o efekty nebo složité aranže. Všechno tu funguje přímočaře, v duchu tradice staré školy, s patrným odkazem na AC/DC.

Texty se nesou v lehce humorném tónu a čerpají z běžného života i venkovských reálií. Název desky vystihuje její charakter – vesnický Hollywood jako metafora pro sny a realitu lidí, kteří berou život s nadhledem. V písních jako Pan Kořalník nebo Plnej výkon se odráží jak energie bigbítu, tak i smysl pro vtip a upřímnost, která působí přirozeně, nikoli kalkulovaně.

Album drží jednotnou linii, takže působí kompaktně a bez zbytečných odboček. Na druhou stranu se jednotlivé skladby podobají natolik, že by si možná zasloužily výraznější rozdíly. FRET ale netají, že jde o kapelu, která sází na přímočarost a poctivý rockový tah, ne na experimenty.

Vesnickej Hollywood je solidní bigbítová deska, která se nesnaží být něčím víc, než čím je – poctivou porcí českého hard rocku s nadhledem a chutí hrát.