Novobydžovská rock/metalová kapela ALŽBĚTA vskutku nezahálí. Právě v těchto dnech vychází její osmé album „Roztáhni křídla“. Od roku 2011 to je v dnešní době hodně slušné číslo. Každé dva roky v srpnu kapele vychází nová deska. To je vážně obdivuhodné.

Aktuální desku připravila tato sestava: Radek Řezníček – zpěv, Jan Dlouhý – kytara, zpěv, Richard Kaloč – kytara, zpěv, alternace Miroslav Vejvoda – kytara, zpěv, Pavel Čmelák Bělik – basa, Aneta Smetáčková – bicí.

Novinka začíná tradičně svižně skladbami „Každý z nás“ a „Život je jízda“. To jsou typicky alžbětinské kusy. Poměrně rychlé tempo, melodické kytary a typický Radkův zpěv. Pak přijde zpomalení v podobě písně „Skoč (křídla roztáhneš potom)“. Ale o zpomalení jde jen zdánlivě. Skladba se průběžně zrychlí a pak zpomalí, ale převážně jde o rychlou melodickou věc.

Následuje „mušketýrská“ „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. To bude hit. To halekání ke konci skladby bude znít sály asi hodně silně a dlouho, i když mi to někdy spíš vadí. Pátý song „Strážný anděl“ je cajdáček. Následující „Čarodějku“, co mi omámila duši, už můžete znát z Čarodějného tour, které proběhlo vloni. Je to chytlavá záležitost, refrén si snadno zapamatujete.

Sice chápu, co kapela chtěla sdělit písničkou „Svět bez válek“, ale taky si říkám, jestli má takovou agitku zapotřebí. Války bohužel patří k dnešnímu světu, ale tahle skladba jako by vypadla z předrevolučního Festivalu politické písně v Sokolově.

Osmou položkou menu je „Nikdy to nevzdám“. Motivační píseň. Ok, dobrý. Ze songu „Dva plameny“ mi v hlavě utkvělo výrazné kytarové sólo. Píseň „Ráno“ mi hodně mluví z duše. Někdy se mi prostě nechce vůbec nic, ale přesto musím vstát a jít něco dělat. Myslím, že to zná každý. Ležím a spím nebo žiju? Ne! Už je ráno. Tahle píseň má hodně chytlavé kytary, až si říkám, že ten motiv odněkud znám. Ale fakt jsem nepřišel na to, jestli jde o nějaký starší riff. Prostě nevím.

Co napsat ke „Stárnutí“? Nikdo nemládneme, ale i stáří může být krásné. Bohužel ne vždy a u každého. Často to bývá naopak. Závěrečný velmi silný song „Dopisy do nebe“ má určitě jiný rozměr pro ty z nás, komu někdo blízký navždy odešel.

Nová deska patří určitě do zlatého fondu Alžběty a až čas prověří, jestli to bude taková pecka jako kdysi druhá deska „Kopí osudu“, z které jsem dodnes naprosto unešený.

Pro Rockpalace Honza Holý

Fany Michalík je zpět v čele nové kapely FANY. Poctivý hard rock, remaster legendárního alba Funny a čerstvý singl Tak to má bejt ukazují, že rozhodně nehodlá zpomalovat. V rozhovoru prozradil, jak vybíral spoluhráče, co chystá na nové EP a proč je pro něj hudba pořád tou největší životní silou.

Jak se dnes cítíš pod jménem FANY – je to pro tebe jen kapela, nebo už i osobní značka?
Už v roce 1990, když jsem stál ve studiu CITRON při natáčení LP Vypusťte psy, někdo řekl: „Fano, zpívej…“ Myslím, že Radim to pak začal používat při rozhovorech a od té doby se to chytlo. Takže pro mě bylo logické u toho názvu zůstat – FANY jsem já s kapelou.

Podle čeho sis vybíral muzikanty do nové sestavy? Co museli splňovat, aby tě přesvědčili?
Myslím, že to nebyla náhoda, ale osud. Když Vojta Prokeš a Tommy Nenička napsali na Facebook, že v kapele, kde hráli, to přestalo fungovat a že se těší na nový začátek, neváhal jsem a napsal jim. Nechtěl jsem pro svůj start rozbít jinou kapelu, jak se to bohužel dnes stává. Přiznám se, že do poslední chvíle jsem si přál Jardu Bartoně, se kterým jsem hrál mnoho let, ale nakonec dal přednost slavnějšímu kolegovi. Proto jsem přizval na hostování Pavla Škarpu. Největší problém bývá bubeník – Vojta Sedlák je skvělý, ale má asi čtyři kapely. Podařilo se mi ale přemluvit Kamila Drába, moderátora ROCK Rádia, který je za bicími jako ryba ve vodě.

Jak moc jsi do skládání zapojený ty sám a co necháváš na kapele?
V současnosti playlist tvoří hlavně osvědčené songy z dob minulých – z alb Funny a Fany – a samozřejmě z Limetalu. Pořadatelé nás často přemlouvají, ať hrajeme i něco od CITRONu, takže máme i jednu jejich skladbu.

S čím chceš, aby si lidi spojovali nový zvuk FANY – tvrdost, melodie, nebo úplně jiný prvek?
Přál bych si, aby se hudba vrátila do lidské polohy – aby si lidi zpívali, zapojili se do koncertu a odcházeli s dobrou náladou. Aby jim nějaká písnička zůstala v srdci.

Proč jsi jako první singl vybral zrovna „Tak to má bejt“ a jak ji vnímáš po tolika letech od původní verze?
To byla jedna z mých prvních složených písní, a po 33 letech jsem si chtěl udělat radost. Natočili jsme ji znovu i s klipem, kde jsou záběry ze starého videa. Nešlo o to udělat to líp, ale jen se po 33 letech podívat, jak jsem zestárl. Je to pohled pravdě do očí… hahaha.

Remaster alba „Funny“ – co tě na starých nahrávkách nejvíc lákalo oprášit a co naopak úplně změnit?
Dnes je spousta možností, jak dosáhnout lepšího zvuku, a to se povedlo. Nic jiného jsem nechtěl – nové verze dělat nehodlám.

Připravuješ nové EP – co z něj můžeš už teď prozradit, aby fanoušci věděli, na co se těšit?
Ano, nabral jsem sílu i chuť tvořit. Jediné, co mě trochu odrazuje, je konfrontace s obrovským počtem nových songů a všemi těmi komentáři a urážkami. Ale i tak to udělám – a samozřejmě si přečtu všechny komentáře.

Která skladba z nové éry podle tebe nejlíp ukazuje, kam FANY směřuje?
To je těžké říct. Chci zpívat pro dobrou náladu, ale vím, že smutná písnička často lidem pomůže překonat trápení. „Tak to má bejt“ ukazuje charakter a styl – život je nahoru a dolů a vždy jedno střídá druhé. A taky „S větrem v zádech“ – tolikrát jsem si uvědomil, jak i písnička tě dokáže popostrčit.

Jaké místo mají v tvém repertoáru starší skladby – budeš je hrát dál, nebo je necháváš minulosti?
Playlist skládám podle akce, ale čerpám hlavně ze svých songů z desek, které jsem kdy zpíval. Postupně to doplňujeme a zkoušíme, co funguje.

Když dnes stojíš na pódiu, co je pro tebe největší motor – muzika, reakce lidí, nebo energie okamžiku?
Největší motor jsou lidé pod pódiem. To, jak koncert dopadne, je hlavně o nich. Snažím se je vtáhnout, aby nebyli jen pasivní posluchači. Když se to povede, stačí pár lidí a je z toho skvělý mejdan.

Co tě dokáže na koncertech nejvíc rozhodit a co naopak nejvíc nakopnout?
Nejvíc nenávidím agresi a násilí – pokud bych viděl rvačku, klidně odejdu, dokud nebude pohoda. Naopak mě neskutečně nabíjí, když vidím krásné ženy pod pódiem, jak se pohupují a zpívají se mnou. To se pak opravdu předvádím.

Jak důležitá je pro tebe vizuální stránka koncertu – světla, scéna, show – oproti samotné hudbě?
Jsme chudá a začínající kapela – ohně a lasery u nás neuvidíš. Ale hrajeme všechno živě a s chutí, a to je pro mě důležitější.

Pokud bys měl vybrat jeden okamžik, kdy sis řekl „tahle kapela má smysl“, který by to byl?
Nejde vytáhnout jeden okamžik. Důležité je, že se po dlouhé době těším na koncerty a že ty písničky znovu ožívají. A v neposlední řadě se těším i na kluky, kteří stojí po mém boku. Většinou až druhý den ráno si uvědomím, jaké mám štěstí.

Kde bys chtěl s FANY stát za dva roky – klubová scéna, velké festivaly, nebo zahraničí?
Měl jsem to štěstí stát na pódiích s WHITESNAKE, DEF LEPPARD, UDO nebo třeba KABÁTEM. Ale stojím pevně na zemi – ten cíl už se mi vzdaluje. Hrát na plném náměstí po celé zemi a rozezpívat ho je super cíl. A samozřejmě – rádi zahrajeme všude, kde nás budou chtít.

Jakou zprávu chceš dát novými songy fanouškům – co je to hlavní poselství FANY 2025?
Nevím, jestli poselství, ale přál bych si, aby lidi byli k sobě milejší. Aby nás úplně neovládla umělá inteligence a aby se všechno nehodnotilo jen podle lajků, peněz, aut nebo dovolených. Hudba má přinášet radost.

Kapela SCARP spojuje zkušenost frontmana Pavla Škarpy s dravostí mladší generace muzikantů. V rozhovoru se dozvíte, co stojí za názvem kapely, jak vzniká jejich hudba, čím se liší nové EP Nóvum od předchozí tvorby, jakou inspiraci nacházejí v každodenním životě a kam směřují v následujících letech.

SCARP – pojďme se zastavit u názvu, co značí?
Název kapely SCARP mi před lety poradil kamarád a v podstatě je to anglicky mé příjmení. Pojali jsme to tak, jak to dělávají a komolí komentátoři v NHL. (smích)

Jak probíhá společný tvůrčí proces ve SCARP – kdo přináší první nápady a jak se z nich stávají hotové skladby?
Mám to štěstí, že jsem si před lety vybudoval u sebe doma vlastní nahrávací studio SKLEP, a tam vznikaly a vznikají první krůčky, nápady, které se zaznamenají jako demo snímky. Poté si s klukama sedneme, vybereme věci, na kterých se shodneme, a pilujeme je ve zkušebně do finální fáze.
Až se nám zdá, že je hotovo, přichází nahrávání ve studiu a práce pokračuje až do finální podoby.

EP Nóvum přináší 5 nových skladeb – jak bys popsal vývoj zvuku oproti tomu, co fanoušci znají z Bastardu, přestože tam jsi zanechal výraznou stopu?
Jak už jsem psal v předchozí odpovědi – i v Bastardu jsem vše dělal ve studiu SKLEP. Poté se projekt poslal do studia Citron a tam jsme společně s Djordjem Eričem, od kterého jsem se mnohé naučil, ladili finální podobu.
To, že jsem Djordjovi doslova koukal přes rameno na prsty a snažil se okoukat, jak se co dělá, byla pro mě škola, za kterou jsem vděčný. Mohu říct, že to ovlivnilo i to, jak EP SCARP dnes zní. Jelikož jsem pod EP Nóvum podepsán jako producent, bylo důležité, aby v tom byl můj rukopis a odlišnost od jiných kapel. Jestli se to povedlo, ať posoudí fanoušci.

Co je obsahem skladeb? Kde hledáte náměty, čím vás musí zaujmout, aby dostal nápad šanci na zpracování?
Všechny skladby, ať starší nebo nové, jsou ze života a o životě. Píšu o tom, co jsem zažil, prožil nebo o tom, co se děje.
Jednou jsem měl fajn rozhovor s Martinem Kapkem, který řekl, že je čím dál těžší psát texty, že už snad bylo vše popsáno. Já mu odpověděl, že si to nemyslím.
Každý den, do kterého se probudíme a prožijeme ho, nám nabízí mnoho inspirativních zážitků, o kterých se můžeme s fanoušky podělit formou textu. Důležité je, jak to zpracovat, aby to nebylo laciné.

Důležitá otázka je, jak vás přijali lidé?
SCARP lidé zatím moc neznají – není se co divit. Jsme v podstatě nový subjekt na scéně. Proto se snažíme kapelu prezentovat i pořadatelům, kteří mě znají z bývalého působiště, že jsme kapela Pavla Škarpy s názvem SCARP.
Bude to ještě chvilku trvat, než si to lidé i pořadatelé dají do souvislosti, ale většina už to registruje a zájem o kapelu SCARP na rok 2026 je velice slušný. V příštím roce nás fanoušci určitě uvidí. Už teď máme 10 oficiálně podepsaných festivalů a mnoho rozjednaných.
Garantovat všem můžeme to, že kapela SCARP je ve skvělé formě a můžete se těšit na pořádný hardrockový nářez.

Pavle, ty jsi vidět také u projektu Fany. Netříští ti to nápady, nebo jsi tam za „námezdního“ hráče?
Spolupráce s Frantou Michalíkem vznikla v minulém roce, kdy mě Franta požádal o výpomoc na postu kytaristy. Šlo o tři koncerty a dohodli jsme se na hostování.
Po novém roce mě Franta oslovil, jestli bych zůstal. Dal jsem si čas a odpověděl mu: „Ano.“
Je to výborný a za mě nedoceněný zpěvák, se kterým je radost spolupracovat. Je mi blízký nejen věkem a hudebním vkusem, ale především jako člověk. Je mi velkou ctí s ním sdílet místo na stage.

Jak se pro vás jako kapelu prolíná Pavlova zkušenost s mladší energií Ondry, Jardy a Matěje? Cítíte spíš výhodu, nebo výzvu?
Hraji už aktivně cca 45 let a mnohokrát jsem byl v situaci, kdy jsem hrával s kolegy, kteří byli mnohem starší než já. Vždy se ke mně chovali s úctou jako ke kolegovi, a to mi zůstalo v paměti.
I když jsou kluci mladší než já, vážím si jich a respektuji je tak, jak to dělali moji kolegové, o kterých jsem psal.
Je úžasné pozorovat jejich zápal pro hudbu, jejich nadšení a komunikace je na skvělé úrovni. Kluci jsou i ve svém věku tak vyzrálí – hudebně i mentálně – že jim dávám úplnou volnost.
Chovají se jako staří ostřílení rockeři, a to díky přístupu a výchově jejich skvělých rodičů.
Za mě je to výhoda i výzva zároveň.

Co je pro vás v této chvíli největší inspirací při skládání nových písní a při přípravě živých vystoupení?
Inspirací je život sám – žít ho naplno, užívat si ho, užívat si koncertů, fanoušků a všeho, co dobrá a poctivá muzika přináší.

Jak se vám osvědčila spolupráce v současné sestavě – co každý z vás vnáší do koncertů a do nahrávek, co vás navzájem nejvíc posouvá?
Myslím, že je to zodpovězeno v předchozí odpovědi.
Kluci mají to, co dnes chybí mnohým hudebníkům – chuť, zápal, nadšení, zdravou agresi, motivaci atd.

Kam chcete SCARP v příštích letech směřovat – chystáte nové singly, EP nebo turné? Jaký je váš společný sen s kapelou?
Zvolili jsme cestu skromnou formou EP nebo singlů – po malých dávkách prezentovat naši tvorbu fanouškům.
Těch snů je spousta. Především jsme nohama pevně na zemi. Nechceme a nepotřebujeme s nikým soutěžit. Víme, jak je to dnes těžké se prosadit v obrovské konkurenci.
Přesto je cíl jasný: bavit dobrou a poctivou muzikou lidi i sami sebe a užívat si každý koncert minimálně na 120 %. Nehnat se za mamonem, velkými úspěchy a slávou.
„Neboť sláva je věc pomíjivá a štěstí moc nepřináší.“

Sledujete vývoj okolo sebe? Máte tu nějaké pro vás překvapení…?
Myslíš vývoj naší hudební scény?
Obecně není moc co sledovat. V naší malé zemičce je mnoho kapel a bohužel žádné extra překvapení se u nás neděje. Takže nesledujeme.

Kde na vás lidé najdou kontakt?

Všechny potřebné informace naleznete:

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

https://scarp.cz/

▶️ YouTube – Pavel Škarpa

 Facebook

ORCD – SCARP Novum

Panoptiko přichází s videoklipem, který se vymyká všem běžným kategoriím. „Noc v opeře“ není jen hudební video – je to groteskní, bizarní a zároveň dojemná opera o životě, snech a nezkrotné fantazii.

Hned od úvodní scény, kdy vypravěč – prostý člověk z lidu – končí sražený autem před budovou opery, je jasné, že se nehraje podle pravidel. Omylem uvězněný v opeře zpívá, jako by mu šlo o život. A skutečně jde – o životní sen, který se plní před našima očima.

Divákům v hledišti dělají společnost legendy. Bedřich Smetana vede filozofický dialog s Kurtem Cobainem, Dimebag Darrell s bratrem Vinne Paulem žerou popcorn, Freddie Mercury září vedle Alberta Einsteina, pro kterého je relativní i to, zda má vůbec smysl nevěřícně kroutit hlavou.

Extravagantní střihy nás přenášejí do surreálných obrazů, kde se Prodaná nevěsta od Smetany vášnivě líbá s Rusalkou od Dvořáka a zoufalý vodník tu zůstává jako plonk kořen. A když se k refrénu připojí Mozart, Beethoven a Bach, aby pod taktovkou největšího kníru světa vytvořili orchestr mrtvých géniů, člověk už ví, že Panoptiko posunuli definici rockového klipu do jiné galaxie.

Pod jevištěm se pak otevírá šílená párty století – Amy Winehouse, Jimi Hendrix, mladý Ozzy a královna noci zpívající svou árii. Mezi tanečníky se procházejí sloni, lidem se motá hlava a celé to vygraduje v okamžiku, kdy operu i s rozjetou oslavou života odnese k nebi Verneovská vzducholoď, která vytrhne celou operu se zvrhlou oslavou života a radosti.
Nechybí ani je tiché poděkování jak Pavlovi tak Standovi z Traktoru.

Závěr však vtiskne celé extatické jízdě hluboký rozměr. Vypravěč se probouzí – znovu stojí před operou a tentokrát vstupuje dovnitř, aby si skutečně splnil svůj dávný sen. Jeho hlas rezonuje pointou celého díla: „Na podiu světa nejsem sám!“

Panoptiko natočili klip, který je vizuální operou šílenství a radosti, kde se spojuje klasika, metal, rocková historie i lidský sen. Je to delirium, je to show, je to katarze. Je to PANOPTIKO.

Klobouk dolů autorovi: Boris Carloff úžasné dílo

PS: Pozorný posluchač tam najde i fragment jak z Járy Cimrmana, tak z kultovního filmu Kulový blesk