Radek Kurc je všestranný hudebník, který se dlouhodobě pohybuje na domácí scéně jako skladatel, producent, textař i hráč. Jeho tvorba je promyšlená, náladotvorná a nese jasný autorský rukopis. Kromě koncertování vede své vlastní nahrávací studio Aquarium, kde vznikají nejen jeho projekty, ale i nahrávky dalších kapel. Nezapomíná však ani na rodinu – jeho děti se často objevují v jeho tvorbě, ať už jako inspirace nebo přímo jako spoluhráči. V rozhovoru pro Rockpalace jsme se ho zeptali na aktuální hudební dění, formáty, atmosféru ve studiu i výhledy do budoucna.

Radku, v jaké fázi tě teď zastihujeme? Pracuješ na novém materiálu?
Předně přeji všem pohodové prázdniny! Díky Rockpalace za to, že nezapomíná na scénu mimo mainstream.
Teď v létě je moje činnost trochu rozvolněná – dávám dohromady příběhy a texty k hudbě, kterou napsal Dennis. Zvukově se to začíná posouvat od starého rock’n’rollu k modernějšímu pojetí. Baví mě, jak Dennis do skládání a hraní přináší nové technologie – funguje to skvěle.

Formuje se už něco jako nové album, nebo zatím vznikají jen jednotlivé skladby bez většího konceptu?
Zhruba z padesátky skladeb teď vybíráme ty nejvhodnější. Snažím se k nim najít co nejlepší příběhy – většinou vycházím z toho, co vidím, ale občas tam přidám i trochu fantazie.
Koncepční album je skvělá věc, ale vyžaduje silný příběh. Napsat něco jako Seventh Son of a Seventh Son není jednoduché. Já mám spíš rád víc příběhů na jedné desce, různé nálady. Už v Empire nebo na naší vlastní desce jsme měli „sesterské“ skladby – buď laděním, nebo pokračováním příběhu, když se to nevešlo do jedné písně.

Neodpustím si otázku – deska Kniha kouzel vyšla v pro mě neoblíbeném formátu. Neuvažuješ o elegantnějším vydání pro nás, sběratele?
Jasně, chápu tě – jsi staromilec jako já. Mám k tomu připravený i výborně natočený živý koncert, kde hrajeme většinu skladeb právě z Knihy kouzel. Zvažujeme, že bychom to vydali i s nějakými studiovými bonusy.

Tvoje děti se často objevují ve tvé hudbě. Plánuješ je zapojit i do nových skladeb?
Dennis se mnou hraje i v druhé partě, se kterou vystupujeme a hrajeme covery. Posledně to bylo v Radotíně na „čarodějnice“, kde s námi hrál i Pavel Marcel. Dennis ho tehdy vystřídal na kytaře – bylo super sledovat, jak si na pódiu spontánně rozdělují party.
Dcera se sice na našem hraní přímo nepodílí, je úplně na jiné vlně, ale když potřebuji operní hlas, stačí zajít o patro výš. A do kapely máme ještě jednu výjimečnou ženu – Jarku Doksanskou na baskytaře. To je veselý element sám o sobě. ?

Jak důležitá je pro tebe osobní rovina v hudbě – když pracuješ s rodinou, přáteli, známými tvářemi?
Těžko se to definuje, ale rozhodně je mi příjemné tvořit se synem. Víceméně ví, co se mi bude líbit, a zároveň tam vždycky přidá něco moderního, co mě překvapí a nutí se ptát: „Jak to vlastně funguje?“ To mě baví.

Tvoje hudba často působí velmi obrazově a náladově. Máš při skládání konkrétní vize a příběhy, nebo jdeš čistě po pocitu?
Ovlivňují mě všechny okolní faktory – snažím se vyhýbat politice, ale ta se bohužel dotýká všech a všude. Spíš hledám příběhy lidí, nebo prostě všeho, co vidím. Někdy mám skvělý nápad na text, ale potřeboval bych k tomu napsat povídku – tak dlouhou píseň jsme zatím neudělali. ?

Co se teď děje ve tvém studiu Aquarium? Vzniklo tam v poslední době něco zajímavého?
Upřímně – poslední rok toho moc nevzniklo. Po loňských záplavách studio „plavalo“, takže ho teď využívám hlavně jako luxusní zkušebnu s kapelou.

Které kapely nebo projekty tě v poslední době zaujaly?
Teď se víc soustředím sám na sebe. A dělám si radost i mimo hudbu – třeba novou motorkou. ?

Chystáš nějaké zásadní změny nebo technická vylepšení ve studiu?
Ve studiu nebudeš nikdy úplně spokojený. Technologie se vyvíjí rychle. Dennis má teď nové vybavení a díky tomu pracuje rychleji než já. Takže tvoříme společně a já se spíš opírám o jeho studio. Analogové pulty a drahé mikrofony máme, ale technologicky je dnes dál on.

Vystupuješ i živě – kde tě mohou fanoušci v nejbližší době vidět?
Nejbližší koncert máme 19. července v kempu Orlík Radava, kde hrajeme každoročně. Pak Dennis odjíždí se svou česko-kanadskou přítelkyní za oceán, takže další koncert bude 30. srpna na koupališti ve Strupčicích (Chomutovsko) – na charitativní akci. A pak nás s druhou partou uvidíte na vinobraní na Karlštejně. Všechny termíny dávám průběžně na weby, tak snad to vždy stihnu včas. ?

Na co bys chtěl upozornit – co se podle tebe chystá zajímavého ve tvém světě i v širší hudební scéně?
Nechci moralizovat ani radit – každý jdeme svou vlastní cestou. Někdy je to trnitá stezka, jindy rozkvetlá louka. Ale řekl bych jen jedno: žijte tak, aby se za vás nikdo nemusel stydět.
Neberte si příklad z politiků – žádnému z nich na vás nezáleží.

Za celou partu Rock’n’Roll Clan sesmolil snad příjemné čtení
Radek Kurc
www.radekkurc.cz

Petr Priessnitz není jen známou tváří kapel Skylla, IRAS či Bílý Tesák, ale i muzikantem, který má stále co říct. V rozhovoru vzpomíná na první dotek s kytarou, formativní vliv Judas Priest i na vznik dvou sólových desek, které odhalují jeho rozdvojenou hudební duši – od tvrdého riffu až po baladický folkrock. Inspirace? Nekončící....

Vzpomeneš si ještě na moment, kdy jsi poprvé vzal kytaru do ruky? Co bylo impulzem začít s muzikou?
No jistě. Byla to asi druhá třída ZŠ, kdy jsem bral kytaru sestře, která byla starší a v té době chodila na hodiny kytary. Učila mě první akordy – myslím, že musela začít G dur a E moll :-). O Vánocích jsem pak dostal vlastní kytaru. Takže rodiče zafungovali. Díky moc.

Co tě formovalo jako hudebníka – byl to rock, folk, country… nebo úplně něco jiného?
To si pamatuji naprosto přesně. Zformovali mě Judas Priest a následně Accept a Udo Dirkschneider – a to dost radikálně. Ale díky mému učiteli kytary Theodoru Vokounovi, staršímu pánovi, který hrával v kapele R. A. Dvorského – Melody Boys – a byl i autorem, jsem získal základy folku, country a blues. Což se mi hodilo v kapele Bílý Tesák i v mé tvorbě pro ni. Díky tam nahoru.

Jaký je rozdíl mezi tím, když jsi hrál první roky – a jak přistupuješ k hudbě dnes?
Začínal jsem v 16 letech v kapele TIP z Kutné Hory, která hrála převzaté věci od Accept, Iron Maiden, Rainbow atd. Byl to dobrý základ. Skylla začala jako kapela s vlastními i převzatými věcmi, ale tehdy to byla hlavně zábava – chtěli jsme se bavit, pít alkohol atd. Dnes je to jiné. Dnes má hudba větší prioritu.

Byl někdo, kdo tě v začátcích výrazně podpořil nebo ovlivnil ve směru, kterým ses vydal?
V úplných začátcích jsem měl hodně rád Vitacit s Danem Horynou – to mě opravdu bavilo. Dnes jsme s Danem dobří přátelé a často se potkáváme na společných akcích. A z těch zahraničních to byl Steve Harris z Iron Maiden – prakticky mě naučil hrát na basu. Ze začátku jsem ho kopíroval, jak to jen šlo – třeba linky z alba The Number of the Beast a dalších. Byl to dobrý učitel :-)

S Ivanem Dvořákem jste v roce 2018 založili kapelu Bílý Tesák. Co vás tehdy spojilo a proč zrovna folk-pop-country rock?
Původně vznikl Bílý Tesák kvůli soutěži Country rádia „Talent Country rádia“ – natočili jsme tři věci do soutěže a zkusili štěstí. Uspěli jsme – a vznikla kapela. Nejsem vyloženě folkař, takže jsem v Tesáku využil všechny možné nápady, které jsem měl – nebyly to vždy jen country skladby. Ivan mě přivedl i do kapely IRAS, později z ní odešel, a tak jsem cítil potřebu ještě s ním něco vytvořit. Bohužel, i z Tesáku nakonec odešel po druhém albu. Za 5 let jsme vydali 10 CD.

Po odchodu Ivana se změnila celá sestava. Jak těžké bylo najít nový tým a jak to ovlivnilo zvuk kapely?
Myslím, že odchodem Ivana se nic zásadního nezměnilo. Kapela se nezastavila. Chvíli ho nahradil Olda Rokyta, který hrál i se mnou ve Skylle. Nakonec hraju kytaru jen já a sóla hraje Pavel Ptáček – buď na housle, nebo klávesy.

Bílý Tesák má už 10 alb – to je úctyhodné číslo. Na které z nich jsi nejvíc pyšný a proč?
To je těžké říct, protože každé album má jednu nebo dvě skladby, které jsou úspěšné. Z druhého alba je to třeba Můj Truck, což je asi nejhranější skladba v rádiích. Mně osobně se nejvíc líbí album Vršovice – nádraží, které považuji za opravdu povedené jako celek.

Tvoje skladby hrají Country rádio, Český rozhlas i Proglas – jak důležitá je pro tebe odezva z éteru?
Odezva z éteru je pro mě to nejvíc. Zadostiučinění, satisfakce… prostě svatý grál.

Ve Skylle a IRAS tě znají rockeři. Jak se ti daří balancovat mezi tvrdší hudbou a jemnějším folkovým pojetím u Bílého Tesáka?
Naopak, to je výhoda. Jedno dohrajete a těšíte se na to druhé. Není tu žádný prostor pro stereotyp.

Co pro tebe znamená působení ve Skylle – a v čem je ten projekt jiný než zbytek tvé hudební kariéry?
Skylla CZ je srdcovka. Dlouhý příběh. Vystřídalo se tam hodně lidí, které jsem měl rád – nebudu jmenovat. Stál jsem u zrodu. Je to moje tvorba. Mám ji rád.

IRAS má pověst poctivé heavy metalové kapely. Jak ses do ní dostal a jaká je tvoje role v současnosti?
Jak jsem už řekl, přivedl mě tam Ivan Dvořák, kterého jsem znal z Heveru. První nabídku jsem dostal už v roce 1992, ale tehdy jsem odmítl kvůli Skylle. Teď už v IRAS hraju osmým rokem.

Jsou chvíle, kdy se inspirace z rocku přenese i do folk-country skladeb, nebo jsou to striktně oddělené světy?
Ne, jsou to prostě nápady – a až potom se uvidí, kam se to zařadí. Většinou se to zařadí samo.

Kdyby sis měl vybrat jednu skladbu, která tě opravdu vystihuje jako člověka – která by to byla?
Jen si tak přemýšlím – z alba Anděl z kamene.

Jak se ti daří skloubit tvůrčí práci ve studiu a živé hraní, které tolik lákalo třeba Ivana?
To se nevylučuje. Já mám raději práci ve studiu – někdo to má jinak.

Co tě u hudby drží nejvíc – reakce fanoušků, proces tvorby, nebo samotná energie z hraní?
Odpovím jako náš bubeník Jarda Rojar, který se mnou hraje ve všech třech kapelách: „Od každého 10 deka.“

Co chystáš dál – v rámci Bílého Tesáka, Skylla nebo IRAS?
Teď dělám nové věci jen za sebe – a každá kapela si pak může vybrat, co se jí líbí, co natočí jako klip, nebo co zařadí do repertoáru. Nechávám to na volném výběru.

Petře, vydat dvě sólová rozdílná alba najednou není úplně běžný krok. Co tě k tomu vedlo? Byl za tím přebytek inspirace, nebo jsi prostě cítil, že teď je ten správný čas?
Původně to mělo být jedno album, ale styly byly tak odlišné, že by to posluchače rušilo. Tak jsem to rozdělil žánrově.

Jak bys popsal rozdíl mezi Volume 1 a Volume 2? Každé působí jako samostatný celek.
Jednoduše: Volume 1 je hard and heavy, Volume 2 je folk rock, pop country.

Byla tahle dvojice alb koncipována jako jednotný projekt, nebo vznikaly odděleně a až později ses rozhodl je vydat společně?
Točilo se to najednou, až později jsem to žánrově rozdělil.

Jak moc jsou písně na těchto albech osobní? Cítíš v nich větší svobodu než v rámci kapel?
Určitě ano. Můžu tam psát o čem chci a jak chci. Nemusím se ničemu podřizovat.

Zaznívá tu kombinace folku, rocku, někde až baladického výrazu – byla to vědomá stylová pestrost, nebo to přišlo přirozeně?
Přirozeně. Jak to vlétlo do hlavy z vesmíru, tak to bylo.

Hrál sis s produkcí sám, nebo jsi přizval kolegy či producenty?
Produkce je čistě moje. Přizval jsem jen hudebníky – Zdeňka Šikýře, Marka Bareše a sebe :-)

Plánuješ tyhle nové písně prezentovat i živě, nebo je to spíš studiový výkřik do ticha?
Některé skladby už kapely hrají – nejen moje. Teď třeba s IRAS zkoušíme skladbu Brácho, hraj ten tvrdej riff, kterou jsem nazpíval s Vildou Čokem. Třikrát vyhrála Rockparádu TV Rebel – a zařazujeme ji do repertoáru natrvalo.

Uvažuješ už teď o Volume 3… nebo naopak nastal čas na chvilku ticha?
Ne ne – Volume 3 se už natáčí! Začal jsem asi před čtrnácti dny ve studiu Hostivař v Praze.

Kapela Joker Beat vznikla z radosti a touhy dělat hudbu, která má smysl. Už od roku 2014 přináší autorský bigbít s českými texty a příběhy, které nejsou jen poezií – jsou odrazem života. Vzešli z Plužné a Mladé Boleslavi, ale jejich hudba dávno překračuje hranice regionu. Nové album „Duše v peří“ ukazuje, že parta kolem Pavla Řezáče alias Řezyho zraje jako víno. Kapela, která nesnáší násilí a nehledá slávu, dokazuje, že rock může mít srdce, hloubku i příběh. Zeptali jsme se jich na to nejdůležitější.

Než se pustíme do současnosti, pojďme se vrtat v historii. Jak vznikla kapela, měli jste zkušenosti z předchozích kapel, a co vzory z jakých jste vycházeli?
Joker Beat vznikl jako východisko ze slepých uliček z předchozích kapel všech zakládajících členů. Všichni jsme byli tak nějak unaveni a přitom jsme nechtěli skončit s hraním. Oslovil jsem Vráťu Šťastného alias Hepyho, který se celý život protloukal v zábavových kapelách, jestli by nechtěl zkusit autorský bigbít a ten snad ani neváhal a kývl. Zbytek kapely jsme už lanařili spolu. Hudební styl Jokeru jsem ovlivnil já, jako autor všech věcí, které jsme hráli. Jako služebník hudby poslouchám všechno a proto bych byl velice nerad, pokud by to někdo chtěl škatulkovat. V textech jsem nejspíš ovlivněn folkem, který poslouchám doposud. Nemám rád hesla, koláže, negativní kraviny a patosy, typu ocelové paže a ohně v srdcích. Mám rád texty, u kterých si lidi můžou při poslechu říct, že to je jejich příběh. Je to těžký level a snadno se při tom uklouzne směrem, kde se tomu ve výsledku nedá věřit. Hudebně se snažím, aby to bylo hodně barevné. Je mnoho kapel, které dají na CD deset „stejných“ skladeb. Chceme, aby to bylo od sebe rozlišitelné, melodické a zábavné. Svým způsobem, nemůžeme hrát na punkových fesťácích, protože jsme rocková kapela, s metalistama zase vypadáme jako popíci, takže i když se tak trochu necháme ovlivnit kýmkoli, tak to ve výsledku v našem pojetí dopadne, jak při tahu loterie :D. Ale těch kapel, které nás ovlivnili je od 80-let doposud fakt hodně.

Vaše nové album se jmenuje Duše v peří. Co pro vás tenhle název znamená? A co v něm najde posluchač?
Synonymum pro „duši v peří“ je „naprosté štěstí“. Je to stav, kdy vnímáš, že je to skvělý vydat desku, hrát pro lidi, mít svůj svět, do kterého je možné se ukrýt a přežít všechno, co mimo něj dělá ty tlaky.

Na CD je deset věcí, které jsou poskládané podobně jako u předchozích deskách. Údernější skladby, nějaká ptákovina na lepší náladu, trocha romantiky a v tomto počinu ještě vzpomínky na mého kamaráda Petr Pytláka Říhu z kapely Ty Krávo, který se vydání nedožil.

CD jsme točili ve Velelibech u Martina „Holly“ Hollandra, kterému vděčíme za super zvuk desky a pak jsme tam měli pár hostů na zpěv ve vokálech, mou dceru Adélku, výše zmíněného Hollyho a Ondru Marka z kapely Roxor

Od roku 2014 jste ušli nějakou cestu. Jak se Joker Beat proměnil od prvních zkoušek po dnešek?
Toto je téma na celý časopis a ne článek :D, ale jinak za deset let se u nás vystřídalo 6 bubeníků, 2 basáci  a tři kytaristi a dokonce jeden klávesák. V současném složení jsem jediný zakládající člen kapely. Měli jsme období, kdy náš věkový průměr byl kolem 60-ti roků, ale migracemi jsme teď výrazně omladili. Hlavně díky Vojtovi (bicí), ten je o generaci mladší. A vývoj?  Za mě asi víc pokory

Vaše texty mi nepřijdou jako klišé. Opravdu vyprávějí příběhy ze života. Jak vznikají – a odkud čerpáte inspiraci?
Texty…. V naprostém množství se jedná o mé příběhy a zážitky. Jsem typický vzorek člověka se všemi vzlety i pády, které by vydaly na knihu. O zbytek se postará to, že se snažím být empatický k lidem kolem sebe a tím pádem mohu nasát i něco z nich. Snažím se mít rád lidi, i když to je někdy těžké

Jste klubová kapela, co dělá muziku pro radost. Máte přesto nějaký „hudební sen“, který byste si chtěli splnit?
Jako kapela samozřejmě plné sály a spokojené fans. Já osobně, jako frontman a manager kapely v jedné osobě bych si přál, aby zmizely předsudky, škatulky, korupce, faleš a despekt z tohoto „rádoby businessu“. Teď nedávno někdo prohlásil, že kvalita hudební produkce je odvislá od honoráře. Čím víc to stojí, tím lepší to samozřejmě musí být. Taková kravina. O co jsme horší, když finančně nepotopíme pořadatele, kterému nepřijdou lidi? Divnej koníček. A pak vztahy mezi kapelama. Někdy mi to přijde jak před zápasem v MMA a nebo Clash star . Samej Vémola . Někdy mi to přijde, jak absurdní divadlo

Říkáte, že nesnášíte násilí. Proč je pro vás tohle poselství důležité a jak se promítá do vaší tvorby?
Násilí má různé formy. Nepatří do skupiny jevů, které vám nesou radost. Od běžných forem mezi lidmi, až po násilí na úrovni státní , nebo globální. Vakcinace, Green deal, války nebo obyčejná pomluva v Horní Dolní. Pokaždé je za tím prospěch kohosi na úkor jiných a za cenu, která  není dohodnutá, ale prohlášena za jedinou možnou. Nejsem očkovaný, protože jsem tomu nikdy nevěřil. Ale proč jsem byl podle bývalého ministra zdravotnictví parazit na systému? Proč bych si měl pamatovat a respektovat 50 genderových entit? To je to násilí, se kterým bojuju já. Násilí na našich dětech, které díky školství a médiím dostávají do hlavy ten jediný správný pohled na věc. Hlavně mít vyvěšenou správnou vlajku

Jaký byl největší koncertní zážitek Joker Beatu – ať už z pohledu euforie, nebo průšvihu?
Jejda apolitická otázka :D. Rozhodně koncert s Verkauf Musique na šífu pod Vyšehradem na náplavce v kladném slova smyslu. Letní podvečer, lidi, co zastavili, aby si nás poslechli, mraky loděk na Vltavě a pražský hrad v pozadí se zapadajícím sluncem. Naprostá paráda a euforie. A průšvih? Asi pláž Klůčku na Máchově jezeře, kdy nás, i se stanem nad aparátem, málem smetlo letní skorotornádo

Sestava se za ty roky několikrát změnila. Má dnes Joker Beat to nejsilnější složení v historii?
Jak to pojmout? Asi bych řekl, že každý člen kapely v různých obdobích měl svoje místo a pokud odešel z kapely z normálních důvodů, jako je čas, rodina anebo práce, tak na ně rád vzpomínám jako na lidi, se kterými jsem strávil mnoho času a nechce se mi hodnotit, jak dobří byli na svůj nástroj. Stejně tak bych musel roznést (za výkony) na kopytech ty, kteří nevěděli, na kterou stranu se táhne za stejný konec provazu. A to bych taky nechtěl. Musím pochválit Pavla (sólová kytara), že naskočil do rozjetého vlaku a kromě repertoáru na koncerty se ještě stačil připravit do studia. Takže zaplať pán bůh, že kapela žije, i když to není někdy dokonalé. Je to od srdce a tudíž je to momentálně nejlepší možné seskupení v podobě Joker Beat.

Když někdo přijde na váš koncert poprvé – co ho podle vás nejvíc překvapí?
Těžko hodnotit, kapela našeho typu si na nic nehraje, tak tam není oproti standardu dost věcí. Například:
-zapomínáme kapelní banner a nebo se nám ho prostě nechce tahat
-choreografie pouze v sebeobraně
-na merch nemáme prodejní stánek s personálem. Kdo si vytáhne krátkou sirku, tak stojí po koncertě u stolu, kde je ubrus s naším logem. Tedy někdy, protože ho většinou zapomeneme nechat vyžehlit a tudíž nedělá potřebnou parádu
-nemáme kostýmy
-naše zvukovka trvá do 5 minut

Mladá Boleslav a okolí – cítíte se jako lokální patrioti? A jaký je bigbítový život v tomhle regionu?
Patrioti asi ne, každý někde bydlí a my to vylosovali zrovna v MB. Na rovinu, v jiných okresech nás znají víc než tady, takže, i pro řadu Boleslavanů, se můžeme jevit jako ilegální neznámá skupina, sice s desetiletou tradicí a čtyřmi řadovými CD, ale neznámá. Ono to je hodně způsobeno tím, že opravdu netlačíme na pilu a lidí kolem bigbítu valem ubývá. A navíc okres Mladá Boleslav je poznamenaný migrací lidí za prací. Jsou tu Češi z celé republiky, Slováci, Poláci, Rumuni, Ukrajinci s primárním účelem vydělat peníze, s co nejmenšími náklady. Takovou skupinu na koncertě nepotkáš.

Co Joker Beat chystá dál? Můžeme čekat další klip, koncertní šňůru nebo nové nahrávky?
Řada kapel z naší ligy to nafukuje, mají svá turné s nejrůznějšími názvy, které musely stát dost práce vymyslet i peněz. My  budeme koncertovat na našich oblíbených štacích a šetřit na novou placku, na které jsme se už předběžně s klukama dohodli. Žádná nafouknutá bublina. Ale to je před námi ještě moře času  cca 2-3 roky, dá-li vyšší moc. Jinak v nejbližší době máme hraní na letních akcích a jako naplánovaný bonus akustický koncert, kterému jsme dali název „Hlavně potichu a rychle“ pod Hradem Bezděz, kam vás všechny zveme a rádi uvidíme.                                                            

Joker Beat z Bělé pod Bezdězem hraje pohodový bigbít a vloni vydal CD „Duše v peří“, které se mě dostalo do přehrávače až nyní. Nikdy není pozdě pustit si prima rockovou muziku.
O nahrávku se postarala čtveřice Pavel Řezáč – kytary, zpěv, sbory, Pavel Žitňanský – kytara, Rostislav Ptáček – basa, Vojtěch Hýbl – bicí. Se sbory a troškou kytar pomohl Martin Holly Holandr, v něco málo sborech se objevila i Adéla „Adusha „Řezáčová a taky Ondra Marek z Roxoru.
JOKER BEAT o sobě uvádí, že jde o klubovou kapelu, která nesnáší násilí. Dělají to pro radost. Jejich i nai. Autorský bigbeat s českými texy a příběhy, které se můžou stát komukoliv z vás. 
Mně třeba mluví z duše píseň „Nejsem dobrej tanečník“. To fakt nejsem, ale na druhou stranu to neznamená, že bych nikdy se svojí ženou netančil. Ale moje hobby to fakt není.
Hitové ambice podle mě má těžká pohodovka „Mám rád“, taková skoro balada s kvílícím kytarovým sólem. Fakt hezký. Vzápětí připlouvá „Plachetnice naděje“, která „na Máchově jezeře tančí na vlnách“ a je to největší řezanice tohoto alba. Hodně dobrá.
„Žolíci“ na pilu moc netlačí, zpívají civilně, muzika se nese ve středním až rychlejším tempu. Pohodově plyne, takže 10 songů uteče velice rychle. Bylo to příjemně strávených 38 minut.

Pro Rockpalace Honza Holý