Kapela, která hraje výhradně autorskou tvorbu. Tato partička působí na místní scéně (i mimo ní) od roku 2015 a za tu dobu si získala své publikum. Za svou dobu existence stihla vydat dvě CD. Prošla některými soutěžemi (z nichž jednu a to Muzikomat 2018 vyhrála). Více informací se také dozvíte na stránkách kapely www.fajer.cz.

Recenze jejich CD již brzy na našem webu.

Jan „Protheus“ Macků, leader Dymytry, vydává své první sólové album – Závislosti a jde o album, které vás prostě zasáhne. Přiznám se, že jsem album slyšel už snad 20x a to se mi dlouho nestalo. Honza se odklonil od tvorby Dymytry, vsadil na melodii, i když třeba Bude nás slyšet, by klidně v domovské kapele mohlo zaznít. Deska je hodně pestrá a tím i zajímavá, od skoro až „jižanského“ roku podpořeným harmonikou (Proth je zpět), tvrdá s „nasr….m“ hlasem, rytmicky výborná Bude nás slyšet, pomalém tempu s výrazným refrénem Jsme pořád tady, pomalá snad s nejlepším textem, co kdy Protheus napsal Závislosti, balada Smutná (jen doufám, že to nejsou Honzovy osobní „zpovědi“)…. rádiovou Ruda se ve zlato promění, až k pohádkově rozverněveselé Malý kluk. Každá skladba má tendenci být hitem a některé se i mega hity stanou. Texty vůbec jsou Alfou a Omegou Honzovy tvorby, Protheus opravdu umí napsat výborné texty se silnými obsahy, kde nejde o bezduché rýmovačky. Nutí člověka přemýšlet a při jejich poslechu si člověk uvědomí, jak krásný je český jazyk a jak ho Honza umí používat.
Muzika, tady máte prostě pocit, že se nad každým akordem, tónem, notou přemýšlelo, vše do sebe tak krásně zapadá a melodie jsou tak libozvučně silné, že člověku v hlavě zůstávají i po dohrání CD. Ono je celé album dělané nejen hlavou, ale hlavně i srdíčkem a ve výsledku je to znát. Co je pro mne důležité, že je poznat, kdy končí jedna skladba a začíná druhá (žádné kolovrátkové odrhovačky) a to nejen tím, že je odděluje 3 vteřinová pauza. Tady si musí vybrat každý tu „svou“. Dá se mluvit v superlativech o muzikantech Litera, Balko hned 2x Pavel a David, Wendel Dreiseitl, Ptaszek, Laštofková se svých nástrojů chopil víc než zdárně, stejně tak zvuk z Bomb Jack studia je dokonalý, aranže, produkce a končeje zajímavým bookletem. Tahle deska se nedá popsat, tohle prostě musíte slyšet, pokud máte rádi dobrou muziku, nebudete zklamání. Jsem zvědavý na koncertní provedení, protože tohle může být jeden z koncertů roku, alespoň pro mne.

Jedna ze zastávek finské horrorové formace Lordi v rámci turné Lordiversitour 2022 byla i v plzeňské Šeříkovce 17/10 2022. Kapela si přizvala hosty kapelu Amalgama (power metalová smečka z Ruska), která propagovala nové album Brothers In Rock z letošního roku. Dalším hostem byla kapela Almanac geniálního kytaristy Victora Smolskiho (Bělorusko), která vznikla z torza německých Rage v roce 2015, kterým vypomáhal mimo jiné Tomáš Kuchta (Steel Engraved).

A Lordi samotní? Před jejich setem se naplnila plocha i balkón a bylo jasně znát, kdo jsou králové večera. Už samotná stage
(přestože je kapela zvyklá na větší prostor) dala tušit nejen dobrý hudební zážitek, ale i pastvu pro oči. A kapela nezklamala. Hodně mě Lordi „na živo“ baví. Už úvodní intro, které si vypůjčili od Kiss (však se Tomi Petteri Putaansuu alias Mr. Lordi netají, že mimo další kapely byli pro něj Kiss vzory a inspirací) God of Thunder s modře nasvícenou scénou navodilo tu správnou, ponurou horrorovou atmosféru.

Následné tajemné telefony ze záhrobí přivolali postupně za bouřlivého aplausu jednotlivé členy, až samotnou „pekelnou“ branou vstoupil sám Mr. Lordi a začal ten správný rock´n´rollový tanec. Kapela sázela především na starší songy, z posledního alba zazněla jen na úvod Macho Freeak a k závěru až výborná, skoro ve stylu disko Believe Me. Po Victim To Romance přišla nová „klipovka“ v podobě Demon Supreme po kterém následovalo nezbytné sólo na bicí, Blood Red Sadman, Carnivore….V Magistra Nocte přišel čas pro Hellu na klávesy, po již zmíněné Believe Me v závěru se předvedl showman, kytarista Kone a kapela za ovací odchází, ale všichni věděli, že se musí vracet a to skladbou Who's Your Daddy z roku 2006 a finální závěr byl jasný, vítězný song Eurovison z roku 2007 a to už dupal celý sál.

Přes absenci ohňového show byl celý koncert výtečný, od zvuku (i když v počátku se mi zdálo, že se Mr. Lordi v úvodní Macho Freak zvukově dost hledal) přes fantastické show plné světel horrorových scének až po výbornou muziku kapely. Lordi sází svým hard rockem na jednoduché, skvěle znějící refrény umocněné zpěvem celé (mimo Mana – bicí Antto Nikolai Tuomainen) kapely a muzikou, pokud nehledáte etudy alá Rainbow…, která se vám dostane „pod kůži“. Pro Lordi platí to, co kdysi řekl Simmons o Kiss, náš koncert musíte pro naše show vidět, jako dobrý horror nejméně dvakrát. Lordi jsem viděl po páté, přesto mě nenudili. Naprosto skvělý koncert, spokojený, jak bylo vidět, jsem neodcházel sám a to je dobře.

Pochvalu zaslouží i produkční Šeříkovky Láďa Prusík s celým týmem. Šeříkovka se každým koncertem v pozitivní rovině dostává do stále širšího podvědomí lidí nejen napříč spektru hudebních žánrů, ale i prostředím, zvukem a celým „chodem“ tohoto „hudebního“ stánku.

Klip: zdroj youtube

Je to zhruba rok, co tu vyšla recenze zatím posledního alba VI od kutnohorské skupiny Vesper. Dnes se naskytla možnost sednout si do kutnohorské muzikantské hospůdky na společnou večeři a poklábosit o vzniku, současnosti i plánech do budoucna.
Ke stolu a k mikrofonu zasedl kapelník, basista a zpěvák Milan Jahodář a zpívající klávesák Pavel Ladra. Přepis našeho klábosení je tu:

Petr: Kluci, mám tři vaše desky, čili druhou půlku diskografie. Povězte mi něco o vzniku Vesperu a prvních třech albech, o kterých nevím nic.
Pavel: No jo, ty o nich nevíš nic, ale my už taky ne.
Milan: To jsme měli dělat rozhovor v době, kdy jsme si ještě něco pamatovali. Je ale fakt, že letos máme patnáct let existence, takže by se možná nabízelo nějaké shrnutí...
Pavel: Začátek byl v roce 2007 a hrozně pomalý a neorganizovaný. Po rozpadu skupin Návštěvy a Blue Apples jsme se asi rok poté sešli, spojili a založili Vesper.

Petr: Ve vaší muzice slyším takové stylové rozkročení mezi popem na jedné straně a bigbítovou rytmikou a energií na straně druhé. Sami se označujete za hard-pop. Toto směřování bylo od začátku jasné?
Pavel: Nebylo, vůbec. Naštěstí ty původní písničky na žádné desce nejsou.
Milan: Na začátku jsme si chtěli jen založit kapelu, abychom mohli po práci jít do zkušebny do něčeho mlátit.
Pavel: Předělávali jsme téměř folkové písničky našich předchozích kapel do bigbítu a to nebylo dobře.
Milan: Mě to bavilo.
Pavel: Mě ne!

Petr: Takhle jste se tedy dopracovali k první desce nebo záměru, že za rok bude deska?
Milan: To nebylo za rok. My chtěli od začátku dělat vlastní autorské věci. Ta motivace byla vlastně vůbec zaznamenat to, co jsme tehdy tvořili.
Pavel: To trvalo tři roky minimálně. V roce 2007 jsme vznikli a v r. 2008 natočili první demo, na kterém byly čtyři kousky a v r. 2009 jsme natočili další čtyři. V roce 2010 pak vyšlo první album Kroky starejch bláznů. Je slyšet, že jsme to dělali v delším časovém období po částech.
Potom už se vědomě skládalo s tím, že to bude na deskách.

Petr: Přes tu zmíněnou stylovou rozkročenost se mi ale zvukově vaše desky líbí.
Milan: Tak to si pusť tu první..
Petr: Ále. Jsou větší hvězdy než jsme my, kterým desky nehrají. To je holt vývoj.
U vás také probíhaly v čase nějaké personální změny a většinou je odnesl bubeník. Že?
Milan: Personální změny se s námi táhnou jako červená nit. Nejdřív se ale měnili kytaristé a až potom došlo na bubeníky.
Pavel: My už měli ambici tu kapelu trochu zvednout z té totálně amatérské roviny o krok dál a poslouchali jsme řeči typu: „ Nikdo mi nebude říkat, kde mám v kolik bejt“. A podobně.
Milan: Osobně si myslím, že ten problém nastal jakoby ve mně, jenže jsem nebyl dost tvrdej, abych dokázal říct, že se mi nelíbí, jak k tomu někdo přistupuje. Zeptali jsme se sami sebe, jestli chceme všichni to samé? Jsme ochotni poslouchat nějakého manažera, který nás bude prudit, apod?
Pavel: Všichni řekli že jo. No, a za rok zjistíš, že to vlastně není pravda. Že to vlastně nechtěj. A bylo vymalováno.

Petr: To asi známe všichni. Nám jednou v Melisse přišla hodinu po koncertě smska s větou: „S vámi jsem dohrál“.
Pavel: To je taky fajn! U nás byl problém, že v té době kromě nás dvou nedělal nikdo nic!
Milan: Ty táhneš ten vůz do kopce, Pavel ho zezadu tlačí a nahoře seděj dva, co chtěj abys přidal a vzadu ještě jeden brzdí.
Pavel: To je pak peklo. No, a po poslední desce odešel Honza. Rozdali jsme si čerstvě vyrobenou desku a v tom oznámil, že odjíždí na Moravu a že tím skončil. To jsme fakt nečekali.
Milan: Měli jsme plány, jak nové album promovat atd. a najednou ze dne na den, z hodiny na hodinu, nemáš jak hrát.
Pak jsme tedy měli bubenici, která mohla být výborná, ale nechtěla tomu věnovat čas a píli s tím, že to vždycky nějak dopadne.

Petr: Což o to, v tom má pravdu. Jen je otázka, jestli u toho chceš být.
Pavel: Právě! Ono to taky může dopadnout sakra špatně. Takže se rušily koncerty, třeba s Davidem Kollerem. Abychom nemuseli rušit všechno, tak jsme holt sáhli po automatu. Já už jednu hip-hopovou kapelu za sebou mám, tak s tím nemám problém, ale kytarista Martin to jako rocker ještě úplně nepřijal, tak jsme se dohodli, že když bubeníka sežene, automat půjde zase do důchodu. Jenže bubeníci nejsou.
Další věc je ten náš vývoj. Až uslyšíš nové věci, je tam posun až někam k synthpopu oproti začátku, kde to byl klasický bigbít. Pak jsme používali španělku a na další desce už zase ne. Teď máme věc, kde je kytara jak od Rammstein, ale celkově je ta aranže víc v popu.
Petr: Takhle to dělal kdysi Falco.
Milan: Taky Michael Jackson. Pop a do toho Slash se zkreslenou kytarou.
Pavel: Zatím tedy jedeme s automatem a uvidíme.
Milan: Některé starosti tím ubydou. Ve starém Vesperu jsem poslouchal bubeníka, abych pochytil kdy to zvorá, abych to s ním zvoral stejně a nebylo to poznat. To teď odpadá.

Petr: Další tématický okruh jsou texty. Na těch třech deskách jsem nenašel text, který by mě nebavil nebo dokonce vadil a podílíte se na nich oba. I v rámci jedné písničky?
Milan: Ano. Většinou jsem já ten, kdo si v nějaké fázi písničky najednou neví rady, rozepíšu část a Pavel ji dokončí. Nebo mám třeba vizi, téma, k němu pár veršů o kterých vím, že je tam chci a dám to Pavlovi k dopsání. Přijde mi to za tři dny a je to hotové.
Pavel: Ale není. Ještě to třeba nejde úplně do pusy a Milan si to upraví. To byl třeba případ písničky Lament starého pána, kdy mi Milan řekl, že to má být monolog Boha. Tak jsem si říkal, že přeci nemůžu psát nějaké náboženské liturgie na ty naše díla, tak jsem si z toho žačal dělat malinko legraci a představoval si nadávajícího starce. A zafungovalo to.

Petr: Já zas dělám to, že Lucce píšu texty, u kterých pak zjistíme, že se není tři minuty kde nadechnout.
Pavel: To se mi taky stalo. Pak sípám, snažím se neupadnout, držím se stranou, protože se mi už motá palice. Fakt dobrý.

Petr: Závidím vám jednu věc. Vy se umíte jako textaři vžít do rolí různých postav, ale i neživých věcí. To vám závidím protože vy to máte v absolutně odlišných písničkách. Máte na to recept?
Milan. Úplně programově to neděláme, ale o co se snažím je to, aby písničky nebyly monotématické a protože to všechno se jednomu člověku nemůže stát, tak se občas asi vžívám do jiných postav.
Petr: Líbí se mi, že občas musím pozorně poslouchat, abych se nějak dovtípil, o čem to vlastně je, i když dnes je hodně lidí líných přemýšlet o textech.
Pavel: Většina lidí je líných přemýšlet. Ale já ty prvoplánové verše a texty nemusím. Fakt ne!

Petr: Na albu Panoptikum máte monolog herecké legendy Jana Přeučila. To, že máte na desce takového mistra slova se stane jak?
Milan: Musíš být vtěrka dotěrná a půl roku otravovat jeho manažerku. Já jsem si ho tam prostě vymyslel a věděl jsem přesně, že právě jeho na tu desku chci. Že mi tam pasuje a musím ho tam mít.

Petr: Na albu VI se podílel i bývalý člen Chinaski Ondra Škoch. Čím přispěl?
Pavel: To, co na té desce slyšíš je zvukově vlastně z devadesáti procent jeho práce. My mu dali písničky v úplně syrovém stavu a on je zaranžoval a určil, jaký mají mít zvuk. Někde jsme si řekli, že třeba tuhle figuru tam chci, tenhle motiv bych chtěl zachovat apod., ale já mu třeba přinesl písničku jen s piánem a dal mu jí se slovy: „ Dělej si s tím co chceš“. Když mi jí pak pouštěl, říkal jsem mu, že mi musel sedět v hlavě, protože to do detailu vystihl tak, jak jsem si vnitřně přál a jak jsem to v duchu slyšel. Nechápu, jak to dělá. My mu dali hodně volnosti. Pět desek jsme si dělali všechno sami, ale tady jsme na to šli vlastně opačně i když jsme mu koukali přes rameno, aby se to nevzdálilo příliš. Taky mám občas jasnou představu, ale vědomě jí zahodím a nechám to udělat jeho.
Měli jsme z toho stylového záběru i strach, když jsme přinesli jednu až punkovou věc a další je pop jak sviňa, ale Ondra nám řekl, že si to můžeme dovolit a nakonec to v recenzích nikdo neřešil jako negativum. Spíše naopak.
Teď s ním už pomalu děláme další desku na lehce opožděnou oslavu patnácti let existence Vesper a chceme, aby to byl hard-pop. Dovolili jsme si jakousi žánrovou otevřenost a myslíme si, že to tomu prospívá.

Petr: Tím bychom to dnes mohli hezky zakončit. Díky moc a ať se vám daří.
https://www.kapelavesper.cz/

Petr Kohoutek