S Jurou se moc nevídáme, ale telefony nám „drnčí“ poměrně často a tak jsem nedávno přijal jeho pozvánku, že budou hrát na soukromé párty ve Starém Plzenci. Nejprve mě sice omylem poslal do Spáleného Poříčí, ale ve finále jsme se s ním a s kluky kapely sešli a akce to byla velká a víc než dobrá. Tak jsme si domluvili nejen náš rozhovor, ale i možnost poslechnout nové album metalového INGOTT s předstihem přímo ve studiu.

Juro právě jsme vyšli ze studia, já jsem víc než nadšený z toho, co jsme tu těch pár hodin poslouchali. Jak to vidíš ty, jako muzikant, když je nahráno, jsi spokojený?
Jasně, že jo. Určitě by se něco dalo udělat jinak, ale stal by se z toho zbytečně nekonečný příběh v podobě neustálých úprav a změn a mohla by se z těch songů vytratit bezprostřednost a upřímnost. Nespokojenostem se snažíme předejít se Stáňou (Stanislav Valášek, mistr zvuku a majitel studia ŠOPA – pozn. red.) tím, že si už předem řekneme, jaký by měl být výsledek, co si od té nahrávky slibujeme a očekáváme. Dělali jsme spolu už v minulém století, dobře se známe, máme podobný názor na věc, takže je tady důvodný předpoklad, že výsledek bude v pohodě.

Našel si tam nějakou chybu, nebo něco, co by jsi nahrál jinak?
Chyby včas odhaluje Staňovo ucho. Jestli ale myslíš samotnou muziku, tak o výsledku dost napoví už demosnímky, které děláme v předstihu doma a ve studiu v Bučovicích. Navíc s aranžemi pomáhal kytarový mág Jarda Bartoň (Citron, Kreyson, Limetall,…) a to je dostatečně silná záruka, že ty songy budou fungovat. Něco málo se pak mohlo při nahrávání změnit nebo upravit, ale nešlo o nic zásadního.
A v neposlední řadě je potřeba myslet na pravidlo, že čas jsou peníze. Takže jsem rád, že už je deska v podstatě hotová.

Jistě se mnou souhlasíš, že jde o nejtvrdší album INGOTT, je rychlé, hodně kytarové, a zpíváš jinou barvou hlasu než na předešlých deskách, nebo se mi to zdá?
Nahráno je třináct písniček, ale vybíralo se z dvaceti demosnímků tak, aby byla deska pestrá a přitom měla „ksicht“. Charakter songů pak určuje doba a prostředí, které tě zrovna obklopují a tím pádem ovlivňují. Myslím, že když si to CD někdy poslechnu s odstupem, přesně si vybavím, jak to bylo, když nahrávka vznikala. No a barvu hlasu asi ovlivňuje můj věk – nezapomeň, že od poslední desky uběhly už tři dost divoké roky!

Každopádně, prozradím, že v našich telefonních hovorech jsi mi kdysi říkal, že se album bude jmenovat původně jinak. Proč najednou změna názvu?
Mezitím došlo k dojemnému setkání s našimi fanoušky a najednou bylo jasné, že je ten pravý čas vyseknout jim, i všem, kteří zbožňují metal, poklonu v podobě titulní skladby Commando. Mimochodem, právě teď se píše scénář ke klipu.

Deska je výborně zahraná a „šlape“. Nahráli jste ji ve stále stejné sestavě, myslíš, že i to má dopad na atmosféru, kterou album má?
Platí, že „vítězná sestava se nemění“. Funguje to, jak má, tak proč hledat nějakou jinou cestu. Pohoda v kapele je důležitá a určitě má vliv na výsledek. Vím, že existují výjimky, kdy se muzikanti navzájem nenávidí, a přesto spolu tvoří, ale to není nic pro INGOTT.

Rád čtu tvoje texty, víš, že k nim mám občas drobné připomínky, teď se ti opravdu povedly. „Oživuješ“ Golema, ale i krásnou Lucrezii Borgii. Kde hledáš inspiraci, jak pracuješ jako textař? Sedneš a píšeš, nebo sbíráš myšlenky a náměty, rýmy a pak spojuješ?
Skvělé je, když vzniká text paralelně s muzikou. Odpadne tam fáze s nazpívanou svahilštinou a mám pocit, že to jde více „k sobě“. Nějak ten proces začít musí, takže je třeba nějaký nosný riff, k tomu se hodí určité téma a už to dostane svůj směr. Někdy ale najdu nějaký zapomenutý verš ve svých poznámkách, zkusím si ho zanotovat a může vzniknout třeba refrén. Prostě na to nemám žádný systém. Každopádně mi na textech nesmírně záleží!

Máte na desce i ženský vokál, představ nám Pavlu Roof Střechovou.
Pavla má ohromný žánrový rozsah. Pohybuje se od folku, přes rock až po swing, zpívala s Bokomarou, Progres, Oldou Veselým,… Možná i díky těmto zkušenostem dokázala naprosto přesně vystihnout výraz zoufalé matky, která ztratila syna. Musím říct, že to byl jeden z nejsilnějších prožitků ve studiu a myslím, že to bude víc než důstojná tečka celé desky.

Deska je hodně rychlá, zvládnete udržet tempo i na koncertech? Třeba úvodní kytary v To je dým pro mne, jako milovníka Judas Priest a alba „Defenders of the Faith“, jsou rajskou hudbou. Jak zvládáš při tom tempu ještě zpívat?
Řídíme se krédem, že "čím více promile, tím více not", takže se nám rychlé songy hrajou a zpívají celkem v klidu. Srovnání s Judas se ovšem budu bránit. To je fakt nadpozemský svět. Nemůžeme se jim ani trochu přiblížit. Nám lidi neříkají moc často, že hrajeme jako… Asi je to dobře, že se nikomu příliš nepodobáme. Řešili jsme to v kapele a padla shoda, že prostě hrajeme jako INGOTT. (Tady nebylo vůbec myšleno srovnání s Judas co se týče celkové muziky, ale nástup úvodních riffů, které v pekelném tempu za úvodkou Defenders v žádném případě nezaostávají. poz. redakce)

Měl jsem možnost vidět finální papírový booklet, kdo je výtvarníkem a kdo je autorem tématu?
Moje představy o obalu v podobě třech křížů zhmotnil malíř Martin Sitek, který má sám blízko k rockové hudbě (hraje na kytaru v kapele Grog), naši muziku zná, „jede na stejné vlně“ a tak přesně vystihnul obsah a duši alba. A jestli máš rád Hieronyma Bosche, pak se ti budou líbit i Martinovy obrazy.

Už se opakuju, obal je super, plánujete i v tomto duchu „merch“ kapely? Trička musí být fantastická!
To je jasná věc. Některé věci se připravujou, něco je ve výrobě a něco málo už je hotovo. Celá ta kolekce bude přichystaná právě včas s vydáním desky.

Poslední otázka se tedy sama nabízí. Kdy plánujete CD vydat, popř. podpoříte ho singlem?
První vlaštovka v podobě SP (Commando / Skákavá panenka), které nám svým neotřelým způsobem pokřtil Martin Kapek (Traktor) už je na světě, další singl se chystá a samotné CD vyjde v pátek 4. listopadu.

Co vzkážeš našim čtenářům?
Ať vám chutná!

V pátek 19. srpna 2022 jsme vyjeli s Maruškou a jejím spolužákem ze základky a mým výborným kamarádem Honzou Regnerem na Letní parket Výrava. Zde hrály kapely v tomto pořadí: Morčata na útěku, Doga, Komunál, Harlej a Walda Gang.

Na Morčata nás ukecal právě Honza a měl pravdu, byla to sranda. Kapelu jsem viděl naživo poprvé a nebylo to vůbec špatné. Jelikož znám její tvorbu z CD, tak musím říct, co nefunguje na nahrávkách, to naopak je plně funkční na živé produkci. Prostě to byla sranda, ale i tady jistě platí hláška o opakovaných vtipech, kterou zmíním později.

Doga byla super, tahle kapela je prostě koncertní jistota. Zahrála přesně to, co jsem očekával. Nechyběl 30 let starý song „Nejsi nevinná“, stejně jako o víc než čtvrtstoletí novější „Beskydy“ nebo hitovka z aktuální stejnojmenné desky „Route 66“. S kapelou jsme si připili „Zelenou“, abychom nakonec jenom poletovali (Poletuju). Jenom nevím, proč tentokrát nesněžilo, děla byla připravená.

Komunál jsem prakticky neviděl, jen slyšel. Nejprve jsem stál neuvěřitelnou dobu frontu na langoše a pak jsme se snažili probít k shopu jedné z kapel. A to byl kámen úrazu, takhle narvanou Výravu jsem ještě neviděl. Jasně, konají se zde ještě lépe navštívené akce, ale ty se odehrávají na louce nad zastřešeným areálem, v místech, kde je za normálních okolností parkoviště. Takovýto "nášleh" pod střechou jsem ještě nezažil. Nedalo se kloudně projít odnikud nikam. Fronty byly všude a na všechno, přestože pořadatelé posílili počet stánků s pivem. Byl to mazec. Stálo by za zamyšlení stanovit maximální počet návštěvníků. Tohle bylo opravdu přes čáru.

Ale zpět ke Komunálu. Na začátku setu zazněly novější věci, které se mi prostě zatím nedostaly pod kůži. Nějak je nemusím. V paměti mi uvízla jen „Zapalte nás“. Postupně ale Komunál přešel ke koncertním jistotám třeba v podobě „Jedenácti hodin do útoku“. Tahle píseň ještě nedávno byla otvírákem, teď zazněla zhruba uprostřed. A ve finále to byl starý dobrý Komunál. Došlo i na temný hit „Je to zlý“ nebo závěrečnou halekačku „Karel“ (Tak ať žije Komunální odpad). Protože jsem Komunál na Výravě skutečně jenom prostál ve frontách, dávám si závazek, že kapelu brzy vyhledá jinde.

Pro naši výpravu poslední Harlej byl vynikající. To se jinak říct nedá, ale trošku nám zážitek kazila partička „skokanů obecných“ kolem nás. Neměli jsme prostě chuť se s nimi strkat. To trošku kazilo celkový dojem.
Na závěrečnou partičku Walda Gang jsme se vykašlali, protože to je právě ten opakovaný vtip, který mě už nebaví.

Radši jsme mazali do našeho města na hřiště, kde hrála okresní legenda Nanovor. Kapela, kterou jsou všichni rockeři na Náchodsku odkojení a která hraje už 38 let. Nanovor jsem viděl minimálně stokrát a stejně půjdu na kluky zase. Na hřišti jsme si taky pěkně zazpívali a zapařili.

Pro Rockpalace Honza Holý

Matěj Lipský se svým odchodem z někdejší kapely se hudebně vrací zpátky ke „svým“ kořenům a povedlo se mu to na víc než výbornou. Gotické album, s přízvukem post punku, kde místy to zavání (neplést se slovem kopírování) vzory jako Sisters Of Mercy, Fields Of The Nephilim a nebo The Cure, což v žádném případě není na škodu. Proti původním plánům album nahrála kompletní kapela, které to opravdu šlape, jednotlivé nástroje se vzájemně doplňují. Deska se vyznačuje výbornou atmosférou a výborným zvukem.
Celý zážitek umocňuje příjemný až sametový Matějův hlas, srozumitelné a hodně dobré texty, skvělé aranže a výborná muzika, která se táhne celým albem už od úvodního intra, které přechází v titulku Ad Radices Tergum s výborným refrénem, Vládkyně bezmoci, jediná anglicky zpívaná Angels především pro zahraniční fanoušky, poklidnější Vítr do peří opět se silným zpěvným refrénem. Svět je test nadchne všechny příznivce starých dobrých The Cure. Díky Temné zelené jsem opět po delší době vytáhnul Hájíčkovu knihu Zloději zelených koní a jízda pokračuje Průvodkyní temnotou, „elektronickou“ hrozbou Nosferatu v síti, Planety vášní a končí silně punkovou Nevinná, která je skrytým bonusem.
Po výborné EP Maska a obavě, zda Matěj dokáže udržet nastavenou laťku i na klasické stopáži CD musím říci ano, povedlo se mu to s kapelou víc než na výbornou a když si vezmu všechny jeho aktivity, klobouk dolů, kde nachází na vše čas. Gotika na vás dýchá i černobílého obalu. Výborné!!!
Jsem rád, že ke kultovní „XIIIka a Cathedral In Flames mají dalšího rovnocenného „parťáka“. A věřte, pokud máte rádi dobrou muziku, tahle deska se vám opravdu dostane pod kůži.
Křest alba proběhl 8/6/2022 v Pražském planetáriu a kapela předvedla fantastický koncert. Více zde.

Zvukařům se z mediálního koláče nevěnuje příliš velký díl a je to, troufnu si říct, nespravedlnost až hluboká křivda. Neboť jak formuluje Wikipedie: „Kromě technických záležitostí se zvukař snaží zprostředkovat výkon vystupujícího umělce publiku tak, aby maximálně podpořil umělecký dojem vystoupení“. A ruku na srdce, kdo upřímně ocení toho chlápka ze stánku uprostřed, který přijede první a odjíždí poslední, vše postaví a zabalí, schytá vyčítavé pohledy za vše, co se stane na pódiu včetně zapomenutého textu čili okna milované hvězdy, leze po kolenou mezi muzikanty, vyzná se ve všech těch kabelech, knobech a šavlích, uklízí rozlitá piva, sbírá podprsenky a trne, když mu mřížkou odposlechů projede frontmanova ocelová špička Steelek.

Míru Kóťu Kotmela jsem poznal jako kolegu na Telecomu počátkem devadesátých let a troufnu si říct, že změnil můj pohled na svět, respektive na šíření zvuku což je v mém případě jedno a to samé. Jako zdatný lékař a dovozce našich prvních hifi systémů (každý v mém okolí měl komín od Kóti) nás postupně učil rozeznávat a vychutnávat kvalitu zvuku a nebojím se říct, že nás amatéry zušlechťoval v audiofílii. Někteří z toho vyvázli jen s lehkým postižením, zatímco jiní jako já se stali hudebními blázny s trvalými následky. O to silnějším zážitkem pro mě bylo, když jsem  Míru začal potkávat na pódiích a jsem opravdu vděčný osudu, že mi tak výjimečného člověka přihrál do cesty. A co víc, stali jsme se kamarády.

Míro znám tě jako zapáleného hifistu, skvělého doktora elektroniky, jak a proč ses rozhodl dělat zvukařinu? Už tě nebavilo kapely pouze reprodukovat a chtěl ses podílet sám na výsledném zvuku, nebo v tom bylo něco jiného?
Od mala se mi líbila muzika. Jako teenager jsem ji hltal od 70. let, rádio Luxembourg, hlavně rockové kapely té doby, ale i ostatní hudbu. Tedy kromě dechové. Pouštěl jsem si ji doma z maďarské Unitry přes staré lampové rádio. Po škole na vojně jsem byl s kamarádem Dušanem Golianem z Lučence a ten mě zasvětil do stavby různých koncových zesilovačů a po vojně jsem první začal vyrábět. Zjistil jsem, že hrají lépe než moje rádio Tesla 814A hifi. Začal jsem stavět stále lepší konstrukce zesilovačů a též crossovery. Nabízel jsem to tehdejším muzikantům, což byl pro mě přivýdělek k tomu mrzkému platu u spojů a jedna kapelka mě zlákala, abych jim šel dělat zvukaře. Tak to začalo.

Vzpomeneš svůj první aparát, případně akci nebo kapely, které sis zvučil?
Prvním aparátem byly právě mnou stavěné zesilovače a PA měla kapela své. Tenkrát prý to koupili od Turba, za boha si nevzpomenu na jméno kapely, byli z Chomutova. Venca Drahý, Saša Balog, Kastner, Zdeněk Kalous. Po nějaké době mě dali lano mostečtí Sortiment a už se to se mnou vezlo. Manželka tenkrát dělala servírku a vydělávala víc než já, kupovala mi repráky a jiné zvukařské srandičky.

Jako basák se musím zeptat na to, co ti mám ideálně zahrát na zvukovce? Oslnivý rify, funky slap stupnice přes celé spektrum tónů, nebo obligátní drhnutí éčka?
Ideálně celé spektrum tónů i slap. 

Čím tě kapela dokáže vytočit aneb nejčastější nešvary muzikantů?
Když drží někteří rádoby umělci mikrofon za kouli, nebo v malém prostoru ohulí aparáty blbě nasměrované na plné koule. Někteří experti dokonce chtějí echo na zpěv do odposlechů.

A naopak, umí tě svým přístupem na podiu potěšit?
Potěší mě každá kapela, když jim to hraje a je to muzika, kterou mám rád.

Jak zvučit kapelu které to úplně nešlape? Dá se jim nějak pomoct?
Pomoct se dá určitě i hůře hrajícím, ale pouze částečně. Zvukaři tomu říkají: „Shit in, shit out“.

Míro, jak dlouho ti trvá postavit a sbalit aparaturu? Řekněme ve dvou lidech (zdravím Toma)?
Většinou záleží na typu akce. Příprava tak tři hodinky, zabalení hodina.

Co názory z publika při produkci? Vnímáš ty zvukový analytiky postávající kolem mixu?
Ty moc nevnímám, i když někdy je čas kouknout se kolem sebe, jak ostatní lidé reagují. Docela sleduji dění na pódiu a málokdy si všímám toho, co se děje okolo.

Pořád platí to, že čím větší a těžší, tím lépe to hraje?
Ne, to již dávno neplatí. V dnešní době je technika neskutečně odlehčená a hraje výborně.

Muzikanti kabel nebo bezdrát?
Raději kabel, ale je mi celkem jedno, když mají kytaristé bezdráty.

Zpěváci si rádi nosí vlastní mikrofony. V jakém případě to dává smysl a naopak, kdy si můžou pěkně naběhnout?
Ano, pokud si přinese vlastní mikrák a vidím, že je to kvalitní kus, není problém. Setkávám se ale i s muzikanty, kteří prosazují vlastní mikrofon nevalné kvality. Těm potom není ani rady ani pomoci. Nejhorší kombinací jsou kondenzátorové mikrofony a hlučná pódia.

Co říkáš na dvoupatrové Marshally a basové lednice na pódiu?
Nevadí mi, já jim to nosit nebudu. Ale někdy je tak málo místa, že s tím problém bývá. Stejně, jako když to vohulí v malém prostoru, jak jsem se již zmiňoval.

Halfplayback. První případ z důvodu absence muzikanta se mi zdá logický, také jsme ho používali místo klávesáka. Ale co podklady rytmiky a kytar namíchané s live nástroji? Na první dojem hraje kapela jako z CD, přitom nechybí "život". Je to recept na perfektní koncertní zvuk, nebo podvod na posluchače?
Je to tak trochu klamání posluchačů dnes hojně užívané řadami kapel, někdy perfektně zmáknuté, jindy hůře. Lidi to asi moc neřeší, vliv má na ně celkový dojem. Asi se to řeší pouze mezi muzikanty a někteří to odsuzují.

Jaký je rozdíl v práci, pokud zvučíš metal a třeba folk?
Metal mám rád a folk též, i když méně. Nemám problém ozvučit cokoliv. Pokud hrají dobře a mají zmáknuté aranže, je radost zvučit obojí.

Jakou nabídku na ozvučení bys bez ohledu na honorář odmítl?
Nesnáším vyloženě novodobé umělce. Oni jim pustí hudbu, mně to jako hudba vůbec nepřijde, a jeden nebo několik rádoby umělců békaj do mikrofonů buď o svých posraných životech, nebo o životech ostatních. No a k tomu ty jejich sprosté a vulgární výlevy. Toto umění jaksi nedávám a ani nevím, jak se tyto žánry nazývají.

Jako host na hudební produkci, šel bys za místním zvukařem, abys ho upozornil na to, že je něco fakt blbě?
Nepůjdu. Pokud ho znám, tak půjdu pokecat a klidně řeknu, co se mi líbí nebo nelíbí, ale pokud ho neznám, nepůjdu. Určitě se to dozví od jiných.

Tři nejsilnější hudební zážitky?
Koncert Dream Theater, Kiss a Doctor Victor v mosteckém Rokáči.

Závěrem, co vzkážeš muzikantům z pozice mixážního pultu?
Nevím, ať jim to hraje, baví sebe i lidi a přeji jim pevné zdraví.

Pro Rockpalace Tomáš Pošvanc.