Na Marka jsem dostal kontakt od Michala Skořepy, napsal jsem mu a tento elitní baskytarista a výborný člověk, mě do třech dnů odpověděl na všechny moje dotazy. Prostě profesionál každým coulem.

Ahoj Marku. Kdy a jak ses dostal k muzice?
Nepocházím z hudební rodiny, takže moje cesta byla složitější. Nejprve jsem poslouchal LP desky, které náhodně shromažďovali mí rodičové, kde jsem měl namíchané Beatles s Darinkou Rolincovou. Můj hudební vkus zůstal od té doby velmi prapodivný a jsem schopný si ujíždět na čemkoli, co mě hudebně fascinuje. Pak jsem jenom tak mlátil do piána, kde mě bavilo jamovat na černejch klávesách (zvuk pentatoniky a riffů). Můj první vážnější kontakt s hudbou nastal až na gymnáziu, kde jsme založili první kapelu s Milanem Broumem Jr. (syn basisty Olympicu). Jelikož jsem byl úplně neposkvrněný schopností hrát na jakýkoliv nástroj a kluci všichni hráli na kytaru, tak na mě logicky zbyla baskytara. Nenapadlo mě nic lepšího než prostě zajít do Kotvy a pořídit si černou Jolanu Jantar Bass, se kterou jsem pak drtil riffy v naší první rhythm´n´blues kapele.

Já začínal na „Chlupatém kaktusu“. Pověz mě něco o začátcích tvé kariéry?
V pubertě jsem miloval death metal. Miloval jsem tu brutální estetiku, growl zpěv a nekompromisní zvukovou nálož, která provokovala nejenom mé rodiče, ale i učitele ve škole, sousedy, prostě všechny okolo. Měl jsem potřebu šokovat. Schválně jsem si pořídil sluchátka, která hrála víc ven než do ucha, abych dopřál zážitek z nových Cannibal Corpse i svým spolucestujícím. Nosil jsem boty Gladiator, mikiny s vyhřezlýma střevama, trička s rozprsklým mozkem, abych pak v šestnácti hrál funky-fusion-jazz na baskytaru. Tento zlom byl pro mě přirozený, protože stahovat si basové linky v Deicide je pro začátečníka skoro nemožné, ale naučit se slapovat Higher Ground je mnohem snadnější, efektivnější a máte hned i posluchače. Chvilku jsem žil v dvojitém světě, kdy jsem poslouchal brutal metal, ale cvičil funky a jazz na basu. V devatenácti ale převládl ten jazz, udělal jsem přijímačky na Ježkárnu a začal hrát v Praze v klubech a akcích jako nájemný hráč. Měl jsem to místo brigády v Lídlu. Studoval jsem politologii na FSV UK. Jeden rok jsem to trochu přepískl, protože jsem byl na dvou školách na denním studiu (baskytara na Ježkárně + politologie na UK) a do toho hrál tak dvě stě koncertů/akcí ročně. Trochu mi z toho hrabalo, tak jsem odjel na studijní pobyt do švédského Gotheburgu, kde jsem znovu objevil svoje rockové a metalové kořeny. Po návratu zpátky do ČR jsem pak hrál ve Five O´Clock Tea, Vilém Čok & Bypass, Chameleon, rok v Dymytry (rytmika s Lukášem Pavlíkem) až se mi nakonec povedlo udělat konkurz do Krucipüsku a já si připadal jako Robert Trujillo v Metallice. Žil jsem najednou svůj sen rockové hvězdy. Krásné období.

Ještě že jsi nešel do toho Lidlu. A která kapela nebo píseň tě nejvíc oslovila?
Já toho měl vždy hodně na poslech. Na začátku jsem miloval groovy a brutalitu Sepultury, pak mix funky-metalu a rocku u Infectious Grooves a Red Hot Chili Peppers, prokládal to fusion Marcuse Millera, Victora Wootena a nesčetných instrumentálních alb virtuózních baskytaristů a teď miluju Royal Blood, Queens of the Stone Age, Muse, avantgardní elektroniku a klasiku.

Jazz festival z 2009 kde byl ještě s nima Stanley Clark, to byl masakr. Všechny kapely kde jsi hrál?
Ufff, dlouhý seznam. Něco jsem zmínil výše, tak přidám v ČR ještě Leška Semelku, Lenku Novou, Filipa Gondolána nebo Davida Deyla, Drumphonic, Láska, Natural, Lenka Hrůzová, James Cole, Yarda Halešic, Risto Sokolovski a Weird Experiment!? a Miloš Meier. V Anglii mám zatím nejvýraznější zářez ve spolupráci s Andy Wrightem, producentem Simple Minds, Jeffa Becka nebo Massive Attack, se kterým jsme natočili desku projektu Punt Guns, kde nejenom hraju na basu, ale také skládám texty a zpívám.

Jak a kdy ses seznámil s klukama z první kapely?
Úplně první byla kapela na gymplu s Milanem Broumem Jr., ale první vážnější pokus bylo instrumentální trio s kamarádem-kytaristou Pavlem Bublem. Hráli jsme hodně ve stylu Johna Scofielda a později s příchodem saxofonisty a zpěvačky přešli na takový ten pop-funk-smooth jazz. Teď si nemůžu vzpomenou jak jsme se jmenovali... Infinity? Něco anglického a hlubokého, haha.

Písně, které jsi složil nebo text?
Vždy jsem byl součástí kapelního procesu jamování a skládání písniček. Poprvé, kde mi na tom ale výrazně záleželo a kde jsem chtěl zanechat něco „ze svého srdce“ byla deska Ámen, kterou jsme natočili s Krucipüskem v roce 2008. Společně s Jarmutem jsme hustili jeden riff za druhým, v té době to byla pro mě esence skladatelství. Groovy a riffy. Postupem času jsem začal více oceňovat i textovou složku. Ohromně obdivuji hloubku a zároveň lehkost básnického výrazu Boba Dylana nebo Leonarda Cohena. Velkou školu aranží a produkce jsem pak dostal během skoro dvouleté spolupráce s producenty Andy Wright a Gavin Goldberg. Začal jsem hodně psát anglické texty (zkouším i české) a baví mě pracovat na zpěvových linkách, harmonii a aranžích skladeb. Nicméně, esence všeho, co tvořím, stejně leží v groovu a riffu. Pro mě se jedná o zásadní složky hudby.

Něco o muzikantech se kterýma jsi hrál?
Těch historek je mraky. Začal jsem právě z tohoto důvodu psát blog (od loňského podzimu), který mi i zároveň pomohl překonávat tuhle šílenou dobu. Mrkněte ZDE

Aparatura a baskytara v začátcích?
První baskytara byla Jolana Jantar Bass, pak přišla Ibanez SDGR, kterou mi pomáhal vybírat Milan Broum, basista Olympicu. Jediný požadavek na nový nástroj byla barva – musela být prostě černá. Poté jsem měl šestistrunné monstrum od kytaráře Krajíčka, během období v Krucipüsku jsme zase s Honzou Vlasákem vymysleli signature baskytaru Vivian Glim s tremolem. Nyní jsem už skoro deset let firemním hráčem baskytar Yamaha – mám modely BB2025X, NE2 a RBXJM. Prvním aparátem byl stokilový Trace Elliot GP7, poté SWR, Epifani, Eden, Hartke, až jsem skončil u Mesa Boogie, kde jsem byl několik let firemním hráčem. Používal jsem monstrózní sestavu s 1200W Big Block Titan V12 se dvěma bednama 4x10 a 2x12. Nyní jsem vášnivým fanouškem Ampeg zvuku a hodně často hraju na klasickou lampu SVT-CL v kombinaci s lednicí 8x10. Struny používám Markbass Ultimate & Advanced , mají úžasný piánový charakter a výbornou ovladatelnost, pokud používáte vyspělé herní techniky.

A další co by mohlo zajímat čtenáře. . .úspěchy, plány, nové CD…
Velmi mě baví moje lektorské aktivity. Napsal jsem osm knížek pro baskytaristy, které jsou publikované jak v češtině, tak v angličtině. V lednu jsem také spustil nový český web pro baskytaristy
kde najdete pravidelný blog, nabídku lekcí baskytary, angličtiny a hudební teorie. Chystám další díl knižní řady Baskytarová posilovna 101 na tento rok. Plánujeme také album číslo dva s projektem Punt Guns a začal jsem pracovat na EP s jedním francouzským multiinstrumetalistou, kde se chci zase vyřádit z hlediska energie, zvuků a nespoutaného hudebního projevu. Nicméně, nejvíce se těším, až zase budu na pódiu a zažiju tu nepopsatelnou magii s publikem. To je proč dělám hudbu. Nic nenahradí zážitek z koncertu, spojení energií a očistnou sílu pořádně nahlas zahraného riffu.

Děkuji Ti za skvělý rozhovor. Na koncert do Londýna se asi jen tak nedostanu, ale Marku…mám Tě v merku…jak na blogu tak na youtube a všem čtenářům doporučuji nakouknout.

Pro Rockpalace Kolečko Milan
Autor fotografií Danny Clifford

Danova garáž vyvrhla druhé album šestice DANGAR SIX pod názvem Temná doba. Stylově vyvedený digipack ukrývá stříbrný kotouček s jedenácti skladbami.
DANGAR SIX tvoří Patrik Běžec Baňas – kytara, Dan Ronnie Řičica – zpěv, Martin Sluka – bicí, Josef DD Choze Ivanič – basa, Martin Medvěd Pecho – kytara a Michal Destroyer Hora – klávesy. Kapela hraje silně melodický metal, technicky velmi dobře zahraný. Temná doba koketuje i se speed metalem. Až takový je to místy kvapík.
Jaké hosté na albu vystupuje můj kámoš bubeník Ctibor Podmanický (DYSYNGELIUM a provozovatel rockové hospody Nároďák v Jaroměři) a dánský kytarový mág Martin Jepsen Andersen, který nahrál strhující sólo v instrumentální skladbě Naděj. Andersen spolupracoval například s legendární kapelou BONFIRE.
Po hudební stránce jde o vyzrálý materiál pánů střední a starší generace. Přitom téhle partě nechybí mladistvá dravost. Hodně sází na silné melodie a texty ze života. Žádný koncepční příběh nebo šílená moudra tady nehledejte.
Z některých skladeb je cítit výrazná hitovost. Může to být případ titulní Temné doby nebo hned následujícího Metalgrálu. To jsou pěkný sypačky. Nechybí ani pěkná balada Hřbitov bláznů. A melodickou peckou je Zapomeň. „Mládí v prdeli, do důchodu daleko, tak to chodí“. Tahle vulgarita sedí v této písni jako příslovečná prdel na nočníku. Chce to nadhled a pohodu. Tyhle aspekty v „Danově garáži“ nechybí.
Mně se prostě aktuální deska DANGAR SIX hodně líbí. Z dosavadní letošní produkce je to rozhodně pro mé uši nejlepší nahrávka.
Pro Rockpalace Honza Holý

Petra jsem poznal na festivalu, kde to s písní „Já na to mám“ suveréně vyhráli. My sice (R.U.R. rock) nepostoupili do hlavního programu, ale vidět Natural, tenkrát poprvé, bylo něco úžasného. Výborná muzika, pódiová show, muzikanti si měnili nástroje, každý hrál na všechno a dobře. I proto jsem si vzpomněl na rozhovor s ním.

Ahoj Petře. Kdy a jak ses se dostal k muzice?
Bylo to v útlém dětství. Zdrojem bylo rádio, jako téměř u všech vrstevníků hlavně Radio Luxemburk, ale i české stanice a televize. Byla to první polovina šedesátých let, bylo k vidění třeba, Kdyby tisíc klarinetů nebo Starci na chmelu. Významným zdrojem byl gramofon, na kterém se točili Matadors, Petr Novák, Kahovec, Blue effect, Kubišová, Juventus s Karlem Černochem, Apollo beat atd. Později magnetofon. Tím prvním byl lampový Supraphon a až potom teprve proslavené Sonety Duo či B-čtyřky aj. Z nich už jsem poslouchal světovou rockovou scénu díky bráchovi, který to vozil z vejšky, kterou studoval v Praze. Na kotoučáku jsem poslouchal v podstatě všechno významné a zajímavé z té doby. Nebudu to vyjmenovávat, jde o zásadních zhruba padesát světových kapel. To mě výrazně zformovalo na celý život.
K hudebním nástrojům jsem se dostával doma, bylo tam piáno, housle, trumpeta, foukací harmoniky, zobcovky a později i kytara. Zkoušel jsem hrát na všechno, co mi přišlo pod ruku. I na kráječ na knedlíky. Na všechno, kromě houslí, jsem samouk.

To já zase troubil na trychtýř. Pověz nám něco o začátcích tvé kariéry?
Nevím, jestli se za začátky kariéry dají považovat první amatérské pokusy o kapely, hraní na zábavách a plesech (což byla spíš skvělá škola než kariéra) nebo až doba, kdy jsem se nějak začal zabývat vlastní muzikou. V patnácti letech jsem zakládal různé skupiny, dokonce jsme se i někde sporadicky ukázali, ale hrát pořádně veřejně jsem začal v sedmnácti na „čajích“. Tak se tehdy říkalo tanečním zábavám. To bylo v roce 1972, takže příští rok budu na oficiálních pódiích už padesátý rok!
Autorskou muziku jsem začal dělat až koncem sedmdesátek, zejména po založení Emise.

Která kapela nebo píseň tě tenkrát nejvíc oslovila?
Z domácích mě při dospívání ohromně oslovila kapela Georg & Beatovens s Petrem Novákem, mám na mysli jejich singly ze šedesátých let. Ale konkrétní píseň, která mě dostala do kolen, byla jednoznačně od kapely Blue effect – Sluneční hrob (správně Slunečný). Ze zahraničních vedle řady dalších kapel třeba Deep Purple, namátkou například Child In Time.

Slunečným hrobem „oblbuju holky“ dodnes. A všechny kapely kde jsi hrál?
Na všechny si nevzpomenu. Black monsters, Alfa, Showband, Sféry, Kyklop, Kanagom, Emise, Natural, Buran Prášil, krátce Tučňáci, Sešlost výtečníků, Kamion, příležitostně Prototyp, Bingoband, Bluesband Petry Hapkové, 4 roky Tango Miroslava Imricha. Stěžejní je Natural, ve kterém hraju téměř 40 let, nejzásadnější je ale Emise, i když trvala jen necelé 4 roky. Do té jsme narvali úplně nejvíc všeho, co v nás bylo. Škoda toho konce.

Jak a kdy ses seznámil s klukama z první kapely?
V nejbližším okolí Březinky v Teplicích a pak při navštěvování podobných „bláznů“ po sklepích a garážích. Pak jsme si různě házeli „lana“.

Písně, které jsi složil nebo text?
Tak to tady vypisovat nemůžu. Písniček jsem složil zhruba kolem sto padesáti, textů ještě víc. Hlavně pro Emisi, Natural i pro své sólové akustické hraní. Pár (jen několik) věcí i pro jiné kapely.

Něco o muzikantech se kterýma jsi hrál?
Těch bylo taky hodně. S někým chvilku, s někým desítky let. Každý muzikant něčím přispěl, něčím to muzicírování obohatil, něco mi přinesl nebo naučil, s někým jsem si rozuměl víc, s jiným méně, ale vážím si každé společné cesty, kterou jsem s kterýmkoli muzikantem ušel.

Aparatura a kytara v začátcích?
Rádia, lampová, vyrobená těsně před válkou nebo během ní. V nouzi i magnetofon a pak zesilovač lampový, vymontovaný z vyřazené promítačky z velkého sálu Závodního klubu ROH. A potom řada levně získaných šrotů, KZ 25, KZ 50, Music 30, Mono 40, Mono 50
Kytara překližková („španělka“), na kterou jsem časem přišrouboval snímač. Prošly mi rukama různé staré elektrické Jolany, i nějaké prastaré lubovky, ale moje první, opravdu vlastní elektrika byla Alfa a potom už velmi slušný Hurikan II.

A další, co by mohlo zajímat čtenáře . . .úspěchy, plány, nové CD… atd.
S Naturalem už máme na „skladě“ tolik písniček, že ten motiv nebo tlak hrnout novinky je opravdu malý. Přesto občas nějaká písnička přibude. V unplugded podobě chci občas připomínat starou Emisi, v mém akustickém hraní teď natáčím 4 písničky a rád bych na některé z nich udělal obyčejné klipy. Hlavně bych rád normálně hrál. Naštěstí mě v současnosti, kdy hrát nesmíme trochu zachraňuje vyučování kytary, které provozuji soukromě doma.

Petře já Ti děkuji za rozhovor a věřme v to, že se brzy potkáme někde na koncertě. My na to máme… Tak ať se daří.

Bandzone Natural
Bandzone Emise

Pro Rockpalace se ptal Kolečko Milan