Kapela s prazvláštním názvem POROROCA z Ostrova nad Ohří je představitelkou západočeského metalu. Zvláštnost jména skupiny podtrhuje grafické zpracování obalu. Zde totiž není jasné, jestli jde o dvě slova PORO ROCA nebo POROROCA. Hubero, kororo, haha!

Pro mě je to velká neznámá, byť kapela funguje již od roku 1992 vyjma desetileté pauzy mezi léty 1999 a 2009.

Kapela působí v sestavě Patrik Soška – kytara, Petr Tyr – bicí, Iveta Sošková – zpěv, David Bystřický – baskytara.

S tím ženským zpěvem v metalu se teď nějak roztrhl pomyslný pytel. Jak jsem se dočetl na internetu, tak právě zpěvačka kapelu pozvedla. Iveta Sošková má solidní formu, víc se mi její hlas líbí v melodických pasážích. Ale taky musím říct, že umí pořádně přitvrdit na pilu.

Zatímco první píseň této desky nazvaná „Svět strojů“ má takový nějaký divný zvuk. Zbytek alba je v pohodě. Samozřejmě nemůže chybět balada s patřičně patetickým textem. „Černá noc“ tohle splňuje do puntíku. Iveta zpívá civilně, k tomu nějaká ta kytárka, tiše bublající basa a náležitý přechod, který kompozici řádně přitvrdí. Pěkný old school! Nemyslím to zle.

Vzápětí kapela přišlápne plyn až na podlahu. „Ohnivá pomsta“ je až speedmetalová jízda, ale jen v úvodu, nechybí ji zvraty, takže je kompozičně velmi pestrá. Možná by kapele prospěl nějaký producent, takhle jsou některé písně zbytečně moc dlouhé. Třeba „Nebezpečná hra“ má víc jak šest minut a zhruba v polovině se dlouho opakuje jediný riff. A taky některé texty jsou dost naivní. Rýmovánky jako: „Pojď si hrát, to říkáš rád…“ nejsou zrovna vrcholem literatury :-)

Jan Holý

Hned při prvních tónech alba Prokletí od skupiny Panter si říkám, tohle se mi bude líbit. Old school heavy metal mám rád. Než se dám do dalšího psaní, tak si najdu nějaké údaje o kapele na netu a můj předpoklad se vzápětí potvrzuje Ano, Panter se narodil v osmdesátých letech. Mezi roky 1990 a 2008 si vybral zdravotní přestávku, aby to pak znovu rozjel. Dle dostupných informací, debutové CD vydal až v roce 2013. Jmenovalo se „Rocková závislost“. V loni vyšel druhý disk „Prokletí“.

Současnými Pantery jsou Petra Typltová – zpěv, Rosťa Kowala – kytara, vokály, Roman „Buro“ Burek – kytara, Milan Kaleta – Milčo – basa, Lubomír „Belzebub“ Typlt – bicí, vokály.

Petra má hlas jako zvon. Nestačím se divit, kde se na severu Moravy berou tyhle holky, kterým to zpívá tak parádně. Namátkou vzpomenu Karin Babczynskou, která zpívá v kapele našeho redakčního kolegy Rudy Schwessera, MESSALINA. Obě dámy jsou majitelky rockových hlasů nejvyšší kvality.

PANTER se mi líbí a dokonce moc. Pro nás staromilce je to milé pohlazení po rockerově duši. Jízda alá starý dobrý JUDAS PRIEST ale s ženským zpěvem. Z toho mě běhá mráz po zádech. Poetické texty evokují pohodu letních rockových festivalů. O tom je písnička „Festival“. Moc se mi líbí obrat: „Nač se modlit, když sám jsem neznaboh“, který zazní v songu v „Brutální sen“. Výborně se poslouchá titulní hit „Prokletí“ a závěrečná pecka „Bůh nebo ďábel“ mě nutí pustit si PANTERY znovu.

Doporučuju všem staromilcům, ale i všem milovníkům heavy metalu s ženským zpěvem.

Jan Holý

Skupinu Krleš jistě není třeba představovat, neboť na české scéně působí dlouhých 27 let. Za dobu existence se v ní vystřídala řada muzikantů, i několik zpěvaček. O začátcích i současnosti pro Rockpalace promluvil kapelník Radek Sádovský.

Letošním rokem jste na scéně 27 let, to je kus života. Kdo z původní sestavy je v kapele dodnes?
Z původní sestavy jsem v kapele jen já. Jirka Zíma sice byl u založení, ale odskočil si na pár let na mateřskou dovolenou

Jak vzpomínáte na svoje hudební začátky?
Byla to taková euforie - vrátili jsme se z vojny do úplně jiného světa, bylo těsně po revoluci a my najednou mohli hrát, co jsme chtěli a kde jsme chtěli a nikdo nám do toho nekecal. Navíc byly dostupný kvalitní nástroje a aparatury. Prostě všechno bylo daleko snazší než dřív.

Jste jedna z mála českých kapel vyhlášených tím, že máte za mikrofonem ženu. Jak Vás napadlo, jít zrovna tímto směrem?
Nás to nenapadlo, bylo to východisko z nouze. Neměli jsme zpěváka a ač jsme se tomu bránili, do života nám vlítla Simona a od té doby až dodnes je to ženský element se všemi klady i zápory. Je pravda, že to bylo velmi neobvyklý a svým způsobem nám to asi hodně pomohlo odlišit se od tehdejší záplavy kapel.

Říká se, že ženská v kapele je poukázka na průšvih. Nebylo by to s chlapem za mikrofonem jednodušší?
S chlapy je to vždycky jednodušší, pokud se teda nechovají jako ženská. Bohužel, i tací prošli naším uměleckým souborem.

Zpěvaček jste vystřídali několik. Není nutné pozměnit s každou zpěvačkou repertoár? Ať už kvůli rozsahu, či projevu?
Nic jsme neměnili, jen jsme se jednou podladili o půltón.

Co máte raději? Open-air akce, nebo komornější klubovky?
Jak kdy, a jak kde.

Snad poslední věc, kterou jsem od Vás zaregistroval, byl videoklip – Ekokalypsa s velice chytlavým refrénem. Chystáte něco dalšího? Nebo máte pocit, že už jste řekli všechno?
Já osobně mám pocit, že jsme už řekli vše, co jsme chtěli říct. Teď už bychom jen kopírovali sami sebe. Navíc dnešní doba je k muzikantům velmi krutá - hraj si co chceš a jak chceš, ale na desku si sežeň peníze a my si ji pak zadarmo vypálíme. Tak proč se o něco snažit, když už jsme svoje ego v minulosti ukojili?

Poslední otázka, kde Vás můžou fanoušci v nebližší době vidět?
Teď už hrajeme málo. V dobách, kdy jsme byli v laufu, jsme hráli více než sto koncertů ročně a najezdili tisíce kilometrů. Do léta vystoupíme ve Varnsdorfu, Novém Boru, Dunicích a Chlumci nad Cidlinou.

Pro Rockpalace Daniel Talanda.

Není BR jako brr. Může to být zkratka anebo citoslovce pro vyjádření studu či odporu. Béerka jsou ale českobudějovická kapela BLOODY ROSE, tedy Krvavá růže. Název zní, řekněme“ goticky. Ale gotika jako taková to není. Nebo aspoň ne ta ortodoxní. Je to spíš rock, dostatečně melodický s místy se opakujícími hudebními motivy. A to právě možná zní goticky. Deska „Tajemství růže“ vyšla již v roce 2015. Kořeny kapely sahají do roku 2003, ale po tragické dopravní nehodě v lednu 2011 se vlastně téhož roku v létě narodila podruhé. Ano, i velmi smutný může být život rockerův. Naštěstí je to ale většinou jinak.

Krvavá růže působí v současné době působí v sestavě Kamil Dráb – zpěv, Martin Przeczek – kytara, Vláďa Adigamov – klávesy, Jirka Kejšar – basa a Jirka Kejšar ml. – bicí.

Starší tvorba kapely se ke gotickému rocku blížila určitě víc. Současná podoba kapely patří spíš odlehčenému rocku. Textově je to na pohodu. Album „Tajemství růže“ je zabalené do vcelku pohledného, stylově čistého obalu. Dobrá rodinná práce

Nahrávce často dominuje bublající basa. Líbí se mi „Kouzlo návratů“ se strojově přesnou rytmikou. Tady právě vyčnívá ta basa a dobře jí doplňují bicí. Následující „Noc“ zase stojí na výrazných klávesách. Asi nejvíc se mi líbí našlapaný hit „Dál od lidí“. Tenhle pocit občas taky mám. Žiju totiž ve městě, které je centrem cestovního ruchu a ty naše památky mám prostě rád v době, kdy kolem není ani noha. Prostě dál od lidí. To jsou vzácné momenty, kterých si tak vážím.

Předposlední kompozicí je „Prokletí“, ta je postavená na tvrdých kytarách, kterým ale zdárně sekundují klapky kláves. Pěkně vygradovaný je i refrén. Závěrečný song „Out of realitu“ je obžalobou současného mobilního světa a sociálních sítí.

Hudba BLOODY ROSE alias béerka mě překvapila. Nejde o tuctovou záležitost. Jejich muzika je melodická, nejde ale o stadionové hity na první poslech. Doporučuju, pustit si nahrávku víckrát. Pak možná přijdete na to, jak je Krvavá růže barevná.

Jan Holý