Je tu další ročník Babskýho Rockfestu a jeho nejbližší zastávka proběhne v pražském Vagonu 8. 3. 2017 s podtitulem „MDŽ aneb ženy ženám“. Mimo jiné na něm vystoupí legendární Loretta, která datuje svůj vznik až do roku 1989. Využívám příležitosti si s Lorettou popovídat.

Jak už jsem řekl, Loretta vznikla v roce 1989. Co bylo spouštěcím signálem postavit kapelu? Kdo s tím přišel a jak vznikla myšlenka založit dívčí kapelu?
Múza: Tato myšlenka vzešla už roku 1983 od pana učitele Jirky Vichty na tehdejší brněnské LŠU, kam jsem chodila od malička na klavír. Ten se rozhodl založit dívčí skupinu a přizval mě do ní jako hráčku na klávesy. Jelikož nemohl najít kytaristku, oslovila jsem svou kamarádku Dariu, která byla známou kytarovou královnou všech táboráků. Posléze se ovšem ukázalo, že ze všeho nejlíp jí jde zpěv, a tak nadobro zakotvila na postu zpěvačky. Moniku jsme sehnaly později, když se původní bubenice naší kapely rozhodla skončit, a Monika zase zanedlouho potom přivedla z Prahy novou basistku Martinu, aby nám pomohla s realizací plánu „trochu přitvrdit“. To už se psal rok 1989 a Loretta byla kompletní.

Jasno bylo od počátku, že půjde o čistě ženskou kapelu?
Ano, s žádnou pánskou posilou natrvalo se nikdy nepočítalo, i když jsme párkrát na krátkou přechodnou dobu mužskou pomoc využily.

Právě čtu knihu o Sweet a Connely říká: Dobrý název je poloviční úspěšný start pro kapelu. Loreta je „padlá děva“, vy jste si do názvu přidaly ještě jedno Té – jak jste přišly na název a proč ještě to Té?
To téčko navíc je právě proto, že jsme se jako „padlé děvy“ necítily. Ale jinak se nám ten název líbil. Našly jsme si ho ve slovníku, pak jsme zjišťovaly víc a dozvěděly se například, že za loretami chodil třeba francouzský malíř Lautrec.

Z jakých vzorů jste vycházely a co jste jako děvčata poslouchala?
Každá od něčeho trochu, ale rockovou a rock-metalovou muziku všechny. Vyslovený vzor jsme neměly, vždycky jsme si jely tak trochu po vlastní linii, i když určité vlivy našich oblíbenců tam jistě byly znát.

Vím, jak špatně se hledají spoluhráči, takže mám pocit, že najít spoluhráčky musí být ještě těžší. Znaly jste se, než jste daly dohromady kapelu?
Múza: Jak už jsme naznačily, my dvě s Dariou jsme se znaly už dávno, cca od šesti let – chodily jsme spolu do dramaťáku a pak i na střední. S Mončou, Martinou a následně i současnou basistkou Janou jsme se daly dohromady až později právě díky Lorettě.

Loretta byl a je melodický metal. Proč jste si vybraly právě tento styl?
Daria: Múza už zmínila, že jsme poslouchaly a měly rády muziku různých žánrů, prostě každá něco jiného. Ale na čem jsme se dokázaly vždycky shodnout, byl právě tento styl. Kapela, to je kolektivní práce, takže když jsem třeba přišla s novou písničkou, která zpočátku zněla jako „popíček“, dala do ní každá z nás to svoje, lehce si poupravila svůj part a po společné práci na aranži z toho vylezla opět Loretta. Tedy ten melodický metal, jak tomu říkáš!

Vám se poměrně brzo povedlo nejprve se dostat na sampler Detonation s písní Zlost i vydat debutové LP a tehdy ještě i kazetu. Jaká to pro vás byla zkušenost být ve studiu?
Zajímavá a příjemná. Hodně věcí se dotvořilo právě až ve studiu, měly jsme tam i super „hosty“ (Kamila Střihavku, Emila Kopřivu nebo Pepu Vojtka), bylo to moc fajn období.

Produkovaly jste výbornou muziku – Hrobník či Zlost byly skvělé skladby. Pracovaly jste na muzice i textech samy?
Naprostou většinu skladeb jsme si napsaly samy, největší autorský podíl patří Darii. Jen dvě písničky na desce máme od kamarádů z Titanicu – Milana Hanáka a Joro Enčeva. Texty psala většinou Monika nebo náš kamarád Roman Kosek. A dnes nám sice opět občas se skládáním pomáhají chlapi (Mirek Horňák z Albandu a Emil Kopřiva z Futurum), ale dál děláme i své autorské věci. Inspirace nám zatím nechybí!

Máte za sebou úspěšné vystupování s tehdejším Kabátem, Arakainem, Törrem... Jak vás vzalo tehdejší metalové publikum? Přece jen mnoho ryze dívčích kapel tu nebylo.
Vzalo nás naštěstí skvěle! Jen jednou, když jsme hrály v devadesátých letech v Brně s Orlíkem, na nás přední řady cosi pokřikovaly. Znělo to jako skandování, ale „Loretta“ to nebylo. Nakonec se ukázalo, že sál křičel „Ostříhat! Ostříhat!“ Ale u druhé skladby už byli všichni „naši“ a nakonec se v závěru to skandování „Loretta! Loretta!“ přece jen ozvalo!

Loretta se pak jako kapela na delší dobu odmlčela. Měly jste muziky plné zuby, popř. nastoupily jiné povinnosti, které nešly s aktivní muzikou skloubit?
Plné zuby určitě ne, jen jsme se dostaly do bodu, kdy jsme se nemohly dohodnout, co a jak dál. Tehdy jsme jezdily pravidelně hrát do Německa, což bylo sice bezva, ale časem nám začaly lézt krkem některé nesmyslné požadavky managementu ohledně našeho repertoáru i celkové image kapely, tak jsme se na to vykašlaly. Jenže doma jsme zkoušky spíš prokecaly, než abychom pracovaly na nových věcech, a objíždět republiku stále se stejným repertoárem, to prostě nešlo. Tak jsme to raději rozpustily...

Byla některá z vás nepřetržitě aktivní, co se muziky týče, nebo i v době nečinnosti došlo na tajné psaní do šuplíčků, co kdyby někdy?
Daria: Chvíli po našem rozpadu jsme s Múzou pokračovaly ve hraní, ale už s chlapama. Basistka Martina přešla do pražských dívčích Ksichties a Monča se začala věnovat jiným věcem než muzice. Já jsem pak hostovala v několika kapelách a dodnes vedle Loretty občas zpívám s brněnským Špilberkem, což je kapela kolem kytaristy Emila Kopřivy. Šuplíky se tedy nekonaly, což je škoda! Nějaké perly z nich by se třeba hodily.

Loretta „usnula“ a čekala na prince, který ji přivede k životu. Sledovaly jste aspoň, co se děje na naší rockové scéně? Zaujaly vás nějaké nové kapely?
Trochu jsme to rockové dění samozřejmě sledovaly, ale spíš jen tak po očku. Až v době našeho comebacku jsme třeba zjistily, kolik je u nás v současnosti čistě dívčích a ženských rockových band a byly jsme tím mile překvapeny.
*Loretta opět spolu. Po kolika letech vlastně? Kdy jste pocítily potřebu se opět dát dohromady? Sešly jste se prakticky v původním složení! Měly jste všechny chuť se pustit do společné práce, nebo některá z vás váhala?
Múza: Sešly jsme se zhruba po 23 letech. Ale je třeba říct, že kromě basistky Martiny, která se odstěhovala do Kanady, jsme byly spolu v neustálém kontaktu, byly jsme pořád nejbližší kamarádky. A takhle jednou, když měla Monča zrovna špatnej den, jsme s Dariou sedly do auta, vyrazily za ní a jaly se ji utěšovat s notnou zásobou výborného Neuburku z Kobylí. V pozdních nočních hodinách jsme si pak se třemi promilemi v krvi slavnostně slíbily, že Lorettu vzkřísíme, abychom Monice mohly zahrát na blížící se oslavě jejích narozenin. Ta si sice druhý den myslela, že to bylo jen vlivem toho Neuburku, ale to se spletla – jak jsme řekly, tak jsme taky udělaly. Naštěstí jsme poměrně rychle sehnaly úžasnou náhradu za Martinu, která mezi nás neuvěřitelně skvěle zapadla, naši Janičku Staňkovou! Zkontaktovaly jsme dokonce naši někdejší kytaristku Yvonku a pár prvních koncertů absolvovaly v pěti. Ale kvůli rodinným a pracovním povinnostem už s námi nechtěla nebo nemohla dál pokračovat, a tak jsme zůstaly stejně jako před téměř čtvrtstoletím ve čtyřech a věříme, že to tak i zůstane.

8.3., na „bolševický“ svátek, zahrajete v pražském Vagonu. Kdo tam bude vystupovat s vámi? Podle čeho jste vybíraly kapely? Pokud se nepletu, nejde o první ročník tohoto festivalu.
Putovní festival Babskej Rockfest vymyslel náš manažer Jirka Regent a první jeho ročník proběhl loni na podzim ve složení: Loretta, The Agony, Kapriola a Kiss Moravian Girls. Letos jsme chtěly složení pochopitelně lehce obměnit. Všechny plány nebudeme prozrazovat, ale co rozhodně prozradíme je, že 8. 3. v pražském Vagonu s námi vystoupí hradeckokrálovské K2 a svůj sólový blok předvede Dona Michellé, frontwomanka ostravské babské kapely Kapriola. A protože se jedná o svátek žen, kterému chceme dát po těch letech degradace trochu jiný rozměr, budou mít všechny ženy vstup zdarma a doufáme, že to společně parádně oslavíme!

S vaším manažerem jsem mluvil, takže vím, že vás čeká v Praze ještě jedna akce, a to 18. 5. v Modré Vopici. Tentokrát jste si pozvaly i pány! Jaké to budou kapely? Prý tam proběhne i premiéra jedné nové kapely. Které?
Je to tak. Babskej Rockfest je sice super, ale rády si pro změnu zahrajeme s pořádnýma chlapama. Tak jako dřív... Ve Vopici to budou Pop Killers a MetalCraft. A premiéra opravdu proběhne. Když už se na to ptáš, musíme přestat mlžit a prozradíme, že se jedná o zbrusu novou babskou kapelu. O pražské FURIE!

Rok 2017 se prakticky koncertně teprve rozbíhá. Už víte, jak bude ten váš koncertní rok vypadat? Těšíte se obzvlášť na nějakou akci? Prý ve spojitosti s vámi uslyšíme i jedno velké a zajímavé jméno?!
Kalendář se nám pomalu plní a my se moc těšíme na všechno, co máme v plánu. Ale asi největší radost máme z připravované podzimní šňůry s Janou Uriel Kratochvílovou a její kapelou Illuminatica! Je pro nás čest stát s takovou zpěvačkou na jednom pódiu.
Daria: Hlavně pro mě! Budu jí nosit minerálky a v zákulisí zpívat vokály!

Jak moc je v nynější době pro ženskou kapelu těžké prorazit? A vůbec - jak těžké je pro ženu muzikantku skloubit soukromý život s tím hudebním? Přece jen to pánové mají jednodušší. Je to otázka ústupků a kompromisů?
Otázka kompromisů to určitě je, máme někdy pocit, že bychom potřebovaly několik životů, abychom zvládly práci, kapelu, rodinu, domácnost, přátele… Ale prorazit je v současnosti těžké asi pro všechny – je mnohem větší výběr, lidé mají možnost vidět kapely, o kterých se jim před lety ani nesnilo, stáhnout si muziku, kterou chtějí... Doba je v tomto prostě už úplně jiná. Ale pro nás je zásadní něco jiného. Nás to prostě baví!

Hrály jste už v devadesátých letech, takže můžete posoudit, jaké to bylo dříve a jaké je to dnes. Bylo dříve snadnější se dostat do rotací do rádií, s klipem do televize? Přece jen Loretta se v klipech v TV kdysi mihla.
Mihla??!!! Kromě dvou věcí jsme měly ke všem písním z LP klipy a ty se tehdy vysílaly v rámci různých pořadů v České televizi. Dílem to bylo dané tím, že jsme jako dívčí kapela byly pro kamery atraktivní. Ale hlavní podíl na tom mělo určitě ono známé „Být v pravý čas na správném místě!“ Nám se to dařilo a věříme, že podobné „štěstí“ budeme mít i dnes s novými skladbami, které právě ve studiu dokončujeme. Věříme tomu, přestože nás, české kapely, dnes v rádiích i televizích válcují ty zahraniční. Ale my jim ukážeme!!!

Vás koncertní set vychází z vydaného LP, nebo už máte i nové skladby?
Ano, vychází z naší jediné desky, ale taky oprašujeme písničky, které se tehdy na desku nedostaly, a přitom jsme je měly rády. Ale taky intenzivně pracujeme na nových věcech - některé nám složili muzikantští kolegové, kamarádi a manželé, některé my samy.

Své LP jste nechaly zremasterovat a vydaly CD, které obsahuje i pár bonusů. Plánujete vydání dalšího CD, nebo se jen soustředíte na koncertování ?
Snažíme se zvládnout obojí, protože se nám opravdu začíná skládat materiál na nové cédéčko, jen nám pořád chybí dostatek toho zmiňovaného času. Čtyři skladby jsme loni nahrály v ostravském studiu Citron a teď pilně pracujeme na jejich dokončení včetně klipů. A několik dalších pecek máme rozpracovaných, takže se fakt nenudíme!

Kde si o vás lidé mohou najít informace, popř. koupit CD?
Svou stránku máme na FB, kde jsme k nalezení pod uživatelským jménem loretta.brno. Máme taky účet na Bandzone a webové stránky www.loretta.cz, na kterých se dá zároveň objednat i naše CD.

Co vzkážete všem rockerkám a rockerům prostřednictvím Rockpalace?
Poslouchejte nás, bez vás to nejde! A když dorazíte na jakýkoli z našich koncertů, uvidíte a uslyšíte, že platí, co stále opakujeme: „NA BIGBEAT NENÍ ČLOVĚK NIKDY STAREJ! NATOŽ ŽENSKÝ...“

Děkujeme za rozhovor!!
Recenzi na někdejší LP Loretty včetně nových bonusů vám připravuje Honza Holý, takže teď už jen vyrazit na nějaký jejich koncert. Pánové, stále je to pastva nejen pro uši, ale i oči...

Soutěžní otázka o CD Loretta - Kolikáty ročník Babského festu se letos pořádá. Odpovědi na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Jedni z posledních vlajkonošů zlatých časů bigbítových tancovaček, kapela Brutus, dorazili do chrudimského R – klubu a byl jsem zvědavý, jak po půl století své existence v čele se svým frontmanem a čerstvým sedmdesátníkem Sašou Pleskou obstojí a zda dokáží nadále oslovit bigbítové publikum. A s klidným svědomím musím konstatovat, že Brutus nezklamal, právě naopak!

Tahle skupina působí na naší rockové scéně již od roku 1966 a za své éry několikrát z důvodu represí „komančů“ musela měnit název. Původně šlo o skupinu Mandragora, později Elektronic a v roce 1980 již se skupina přejmenovala na Brutus, což přineslo v roce 1982 zákaz kapely a proto přejmenování na Kyklop a název Brutus se vrátil v roce 1989.

Za dobu trvání se v kapele vystřídalo celkem hodně muzikantů, ale určitý historický předěl a směrování kapely přinesl rok 1974, kdy do kapely přišel Saša Pleska.
Myslím, že nebýt Saši, Brutus by určitě nikdy nebyl tím, čím do dnes je.

On je vlastně tím, kdo tvoří image kapely a složil drtivou většinu songů kapely, které zná široký okruh posluchačů, a to nejen rockových.

Podle mě je Saša živel, který se vymyká všem pozemským zákonům!

Spolu s Brutusem odehraje s jedinou přestávkou přes 4 hodiny !!! poctivého bigbítu, navíc svým nepřeberným množstvím bezkonkurenčních hlášek, říkanek či básniček mezi songy dokáže skvěle všechny pobavit.
Je opravdu radost tohoto človíčka, z kterého vyzařuje pozitivní energie na míle daleko, pozorovat a poslouchat. No a k tomu spolehlivě hrající kapela a myslím, že víc si ani přát nelze. Tedy za předpokladu, že vám doba bigbítových tancovaček, ony krásné zlaté časy něco říkají.

I když kritika tuhle skupinu občas „šeredně propere“, na nic si nehrají a již 50 let jdou za svým. Bavit lidi a rozdávat radost, což se jim 100% daří a o to myslím hlavně jde!

A o tom svědčí vždy rok co rok plný kalendář akcí, kdy Brutus hraje každý pátek i sobotu po sálech i parketech po naší zemi a pokud byste chtěli pořádat jejich vystoupení, musíte si hezky dlouho počkat, vzhledem k tomu, jaký je o ně zájem.

Tím je jasně vidět, že lidé mají Brutus hodně rádi a často na jejich vystoupení jezdí mnoho kilometrů, což zdaleka ne každá kapela může říct!

Proto je třeba těmto bigbítovým harcovníkům, kteří hrdě jako jedni z posledních mávají vlajkou zlatých časů bigbítových tancovaček, popřát, aby ještě mnoho let plnili sály po naší zemi a tím nenechali vrata těch krásných časů navždy zavřít.

Takže až uvidíte někde plakát s červeným golemem s kytarou, jasný to znak toho, že někde v okolí se Brutus objeví, neváhejte ani okamžik a vyrazte!
„Čus bigbítus“. Pro Rockpalace Pepíno Sodomka.

Foto – kapela Brutus.

Kapela Tichá Dohoda v loňském roce oslavila třicet let na scéně. Od začátku po celou dobu existence této kapely je s ní spjat hlavní člen Dan Šustr. Tento energický kytarista, textař a zpěvák nám u příležitosti vydání nového singlu kapely poskytl zpověď. Dana jsme se ptali především na jeho celou kariéru a na to co by chtěl ještě v budoucnosti se svojí kapelou podniknout.

Je to už přes třicet let, co jsi na scéně. Vzpomeneš, kdy jsi po prvé držel v ruce kytaru a kdo tě na ní učil?
Kytaru jsem poprvé držel, asi jako mnoho ostatních, na prázdninovém dětském táboře. Myslím, že mi bylo 10 let. Učil mě na ni kamarád Michal Kotek a naučil jsem se od něj první tři akordy. C, D a G.

Kdo tě k muzice dostal a je někdo komu vděčíš za to, jak dneska hraješ?
Nejprve jsem chtěl jen umět hrát písničky k táboráku – bejt ten kluk s kytarou – „kápo“, kterej určuje, co se bude zpívat. Pak jsem ale v 11 letech uslyšel album Beatles Abbey Road, došlo mi, že nechci v životě dělat nic jinýho, než hudbu. Rockovou hudbu. V 15 letech jsem se pak o prázdninách mezi prvákem a druhákem (šel jsem na gympl z osmičky) zavřel na měsíc u tety na chalupě a dřel denně 8-10 hodin. Po prázdninách jsem přišel mezi spolužáky úplně bílej, neopálenej se ztvrdlýmy bříškama prstů na levý ruce, ale už jsem uměl trochu hrát. Největší vliv na mě měli Led Zeppelin díky fenomenálnímu Jimmymu Pageovi. Podařilo se mi tehdy sehnat okopírované noty všech jejich písní, včetně tabulatur, což byla záchrana, protože jsem samouk a noty neumím. Tak jsem se učil přímo podle skladeb Led Zeppelin. Vlastně jsem se učil od slavných kytaristů z kapel, který se mi líbily, napodobováním (vedle Led Zeppelin ještě hlavně Beatles, Cure, The Smiths a U2). Do žádné hudební školy jsem nikdy nechodil. Pouze 10 let jsem byl nucen navštěvovat soukromý hodiny klavíru, což ale mělo velmi pozitivní dopad na moji skladatelskou a aranžérskou představivost. Na černobílé klávesnici si dobře představíte vztahy mezi tóny, stupnicemi a akordy. Na klávesy občas skládám, hrál jsem na ně třeba ve 2 skladbách s Philem Shöenfeltem a na albech „untitled“ a La Décadance jsem natočil klávesy do skladeb Já a Lou Reed, resp. V zajetí slov.

Jak tě tenkrát napadl název pro kapelu Tichá Dohoda?
Bylo to podle té knihy. Ještě jsem ji ani nečetl, ale název se mi líbil. Znělo to tak spiklenecky a protistátně. Taky jsme to museli „soudruhům“ párkrát vysvětlovat, co tím myslíme. S obsahem knihy/filmu to nemá vlastně nic společnýho.

Většinu textů píšeš pro kapelu ty – kde pro ně čerpáš inspiraci?
Kdekoliv. Ale nepíšu do šuplíku ani se nesnažím páchat nějakou „velkou“ poezii. Vždyť jsou to „jen“ písně! A protože nepíšu do šuplíku, bývají moje texty bezprostředně inspirovány nějakou aktuální situací, děním kolem nás v daném okamžiku vzniku písně a textu. Skladba „Cizí pohled“ z roku 1990 je o lidské lhostejnosti a vznikla po Havlově velké porevoluční amnestii, kdy jsme byli s Blankou napadeni propuštěnými mukly na ulici a lidé kolem dělali, že nic nevidí. Nikdo nám nepomohl – odtud poselství v refrénu „já nechci stejná být“. Píseň „Kyselej pláč“ z alba „untitled“ (1994) reagoval na smrt Kurta Cobaina, brutalitu nastupujícícho fenoménu počítačových her, objevuje se tam i narážka na tehdy první uzákoněnou euthanazii v Holandsku atd. A refrén – ten symbol kyselýho pláče - je snad každýmu jasnej, ne? Našli bychom toho všude plno, kdybychom chtěli, ale přenechme to literárním badatelům a odborníkům. To je jejich job. Možná, že to rozeberu v pamětech, pokud se dostanu k jejich sepsání. Co se stylistické roviny mých textů týče, mám rád městský blues, takovou beatnickou hovorovou polohu á la Dean Moriarty. Mám prostě rád, když se text dá říct i jako běžná věta, příběh. Mám rád jasný a silný refrény a slogany. O to jsem se vždycky snažil. Dobrým příkladem jsou i dvě nové písně. Obě jsou stylisticky hovorové a zdánlivě přímočaré, tedy srozumitelné. Dvojsmysly a narážky musíte sledovat spíš za slovy nebo mezi řádky. Planeta opic je vyprávěcí text. Hudebně vychází z blues, proto v ní zní i rytmická akustická kytara. V písni Zakázaný slova je zase slogan v refrénu hlavní nosnou myšlenkou – tím epigramem, veršovánkou inspirovanou lidovou slovesností, jak zní podtitul skladby. Vzpomeňte na K. H. Borovského.

Napsal jsi poměrně hodně písní, která je z těch co jsi napsal tvojí srdeční záležitostí a proč?
Píšu, protože se tím vyjadřuju. Nejsem hudebník a už vůbec ne „kytarista“, byť je to moje dlouholetá úloha v kapele, jsem v první řadě autor. Hudba a texty jsou jenom prostředek, jak se vyjadřuju. Nemůžu říct, že bych měl nějakou výlučnou srdcovku, ale rád hraju a zpívám Kyselej pláč (odkaz na grunge a K. Cobaina), Cizí pohled (lidskej výkřik o pomoc), Vítr (píseň o naději), Kotva a kříž (generační zpověď), Dealera (milostnej duet), Kde spí andělé (píseň o tajný lásce) a Come 2gether zaprvé, proto, že odkazuje na moji jednu z nejmilejších skladeb Beatles a protože to je textově takové „huličská“ hymna. Kdo ví, co znamená úvodní verš „Raketa už na startu stojí, poletíme na Měsíc…“, ten to chápe. Asi bych měl akcentovat svůj postoj k marihuaně: jsem uživatelem a stoupencem dekriminalizace a legalizace.

Napsal si také nějakou písničku pro někoho jiného než je Tichá Dohoda – jestli ano tak pro koho to bylo?
Ne, nikdo mě o to ani nikdy nepožádal. A ani nevím, jestli bych to udělal. Já píšu ze sebe a pro sebe.

Jak bys zhodnotil těch celých třicet let na scéně?
Super! U mě dobrý.

Co ti svět hudby za těch třicet let dal a co zase vzal?
Bylo to skvělý a nic bych na tom za sebe neměnil. Jak říkám, podepíšu klidně každou notu, kterou jsem za těch víc než 30 let položil (30 let slavila loni pouze Dohoda, ale já hrál předtím i v dalších kapelách jako První liga, odkud pocházejí skladby Tobě se to nelíbí, Přátelé a Milion tajemství, Dr. Max nebo v počátcích v Marlene). Neuvědomuju si, že by mi hudba něco vzala. Naopak! Díky ní mám všechno, co mám.

Na jaký koncert, který si odehrál nikdy nezapomeneš a proč?
Každej koncert TD za dobu její existence byl vždycky na plný koule a byl něčím jedinečnej. Navíc si druhou polovinu devadesátek moc nepamatuju…moc alkoholu a drog. Takže jsem jich vlastně pár zapomněl, ale vím, že vždycky jsme do toho šli na plno. Naše koncerty jsou děsnej výdej energie, tělocvična. Proto pořád kondičně sportuju. Propocený triko durch, mokrej ručník, vypotím a vypiju minimálně 2-3 piva během hraní. Pivo je nejlepší hydratační a energetickej nápoj. To mám ale od Beatles. V jedný biografii psali, že jen díky pivu vydrželi hrát dlouhý hodiny v Cavern klubu. Měli pravdu. Jen samozřejmě nesmíte po koncertě řídit.

Za svoji kariéru jsi určitě spolupracoval s mnoha muzikanty, kdo ti nejvíce sedl popřípadě s kým bysi chtěl mít rozhodně kapelu a proč?
Všichni, kdo prošli TD a 2Wings byli v daný chvíli skvělí a byli přínosem pro aktuální sestavu. Dokážu si představit, že bych dělal s kýmkoliv z nich v libovolný kombinaci znovu, ale naše cesty z různých důvodů rozcházely. Mnoho z nich je dneska kariérně relativně „dál“ nebo „výš“ (Plastic People, kapela Hrůzy, Miro Žbirka, Wanastovy Vjecy atd.). Ta fluktuace mě netěší, ale prostě to tak bylo. Karma.

Kdo tě dokáže nejvíce povzbudit a nakopnout a čím?
Vždycky dobrá hudba. Mám rád, když se objeví něco novýho, zpravidla v mojí krevní kytarový skupině posledních 17 let např.: White Stripes, Arctic Monkeys, Editors, Jet, BRMC, Savages, Royal Blood atd.

Od roku 1999 do roku 2012 měla Tichá Dohoda dlouhou pauzu, co všechno jsi v té době dělal?
Tichá dohoda hrála ještě v roce 2003, tyhle divný letopočty lítaj po různejch článcí, který jsem neautorizoval, nevím, kde to kdo vzal, vyvozuju, že je to práce gramofirmy, která chtěla od roku 1995 kapelu poslat ke dnu a v roce 2000 vydala Blance (pro mě a pro kapelu „naštěstí“ neúspěšnou) sólovou desku. Já si od roku 2006 udělal s ostatníma klukama z TD (basistou Michalem „Sherry“ Šerákem a bubeníkem Vendy Švábem) kapelu 2Wings. Bylo to správný rockový power-trio. Najdete to na webu i na YouTube. Ještě se k tomu vrátím, ale teď má přednost moje vlajková loď – Tichá dohoda. Na 3 nahrávkách s námi hostoval i Blanka.

Jaký byl hudební rozchod s Blankou Šrůmovou?
Takovej,… no, podle mě z její strany celkem nefér. Přes média v rozhovoru. Mohla mi přece normálně poslat aspoň smsku nebo mejl, ať jdu někam. Ale to si už musí ona srovnat sama se svým svědomím.

Zajímáš se o Blanku Šrůmovou a její projekt s Janem Saharou Hedlem Něžná noc?
Nijak zásadně, ale samozřejmě jsem si to poslechl a vlastně mám radost, že se to nijak nepodobá Tichý dohodě, takže je v podstatě jasný, kdo Dohodu celou dobu dělal. Mně překvapuje, že to není moc rockový a že tam Blanka de facto plní funkci doplňující sboristky, ale ať si samozřejmě dělají, co chtějí a ať se jim daří.

Jak jsi narazil na Zuzanu Vintrovou a jak se dostala do kapely?
Zuzana je nejlepší kamarádka Electric Lady Terezy Hrubanové a přes ní jsem se na facebooku dostal na Zuzanu. Původně jsme začali pouze hrát a zpívat coververze od našich oblíbenců a založili vedlejší projekt The Soulmates Tribute Project.

V roce 2014 jste vydali album Kladno – Manchester což je pocta anglickým kytarovým kapelám. Myslíš si, že v Čechách chybí kytarovky podobné Oasis, Stone Roses a další?
Jak chybí…? Jsme tu přece my, ne?  Proto jsme to album taky vydali.

Kterou kapelu jsi objevil a hodně tě uchvátila – čím a proč?
V posledních letech Black Rebel Motorcycle Club, Arctic Monkeys, Editors, Interpol, Savages, Royal Blood. Hudbou. Energií, stylem, image. BRMC jsou podle mě jedna z posledních „opravdových“ rockových skupin. A vynikající jsou taky třeba američtí The Myrrors.

Na vašem posledním albu Achtung 30! trochu slyším vliv tvých oblíbených Black Rebel Motorcycle Club. Zdá se mi to nebo sis opravdu vzal od nich inspiraci?
Výše jsem o nich zrovna mluvil, ano BRMC na mě mají filozofický vliv, protože jsou ten typ kapely, který jsem vždycky chtěl představovat. Nezávislá. Rocková. Alternativní. A hlavně nekompromisní. Ale že bych z nich vycházel konkrétně ve skladbě „Achtung 30!“ hudebně? To ne. Možná pocitem a pak je to v pořádku. Oni vycházejí z podobných kořenů hudby jako já. Tedy z blues, rocku 60. a 70. let, psychedelie, folku a country.

Je nějaká kapela, které bys chtěl dělat s Tichou Dohodu předskokana jestli ano, která to je?
Nevidím smysl předskakování pro kapelu s třemi křížky. To je pro začínající a stejně je to vlastně spíš vzpomínka do památníčku. V roce 1995 nám nabídli R.E.M., abychom před nimi zahráli v Praze (bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsme byli ve studiu a natáčeli album La Décadance), ale český pořadatel nám to zamáznul. V roce 1997 jsme si pak zahráli na nepovedeném festivalu SUN s INXS a se Sherryl Crow, to je asi vše.

Jaké má Tichá Dohoda plány do roku 2017 co všechno chcete stihnout?
Natočit a vydat celé nové album. Aktuálně vychází singl se 2 skladbami, ale materiál na celé album je připravený, ještě dodělat asi 2 písně, nazkoušet a natočit. Chceme to vydat na podzim a pak k tomu udělat i nějaké koncerty.

Kam dal se chceš ještě posunout s Tichou Dohodou?
Já jí chci hlavně zachovat nezávislost a názorovou konzistenci. Hudební posuny jsou dány novými skladbami a taky aktuální sestavou, nikdy nevím dopředu, kam se to přesně vyvine. Ono se to často vyvíjí trochu samo od sebe. Uvidíme. Umělecká tvorba je vždycky tak trochu stav šílenství.

Chystáte s Tichou Dohodou nějaký speciální oslavný koncert v roce 2017 – jestli ano, kdy a kde se odehraje?
Ne, na koncerty zatím nemáme čas, makáme na novým materiálu.

Také sis zahrál jenom se Zuzkou ve dvojici akusticky, jaké to je oproti normálnímu koncertu?
My jsme se jen konečně dokopali k tomu, s čím jsme vlastně začali. Hrajeme jak covery, tak pár věcí od Dohody, ale spíš pro radost. Bude to taková občasná činnost.

Je něco, co bys rád vzkázal našim čtenářům závěrem?
Aby dělali, co v životě chtějí a za čím si stojí a až jim bude, jako mě 50, aby mohli odpovědět na otázku Jak bys zhodnotil těch celých třicet let? podobně jako já: „U mě dobrý“.  Peníze, nemovitosti, auta ani manželky nebo milenky si s sebou do hrobu ani nebe nevezmete.

www.dansustr.com

Za rozhovor děkuje:
Pro Rockpalace Martin Fejfar

TZ – DSP 001/2017

Nový singl Tiché dohody Planeta opic 2017 a klip Zakázaný slova

22. února (rok po vydání EP Achtung 30!) vychází nový singl Tiché dohody s názvem Planeta opic. Singl přináší 2 nové původní skladby z připravovaného alba, které plánuje skupina vydat na podzim 2017.

Skupina zároveň zveřejňuje klip ke druhé skladbě SP – tedy k „béčku“ s názvem „Zakázaný slova“.

„Důvodem, proč jsme natočili jako první klip na druhou skladbu bylo počasí. Klip k Planetě opic chceme natočit v exteriérech a v lednu byly mrazy. Natočíme ho tedy později na jaře.“

Nový singl přináší klasický dohodovský energický kytarový sound vycházející z rocku 60.-70. let s příměsí blues a psychedelie.

Tematicky jsou obě písně aktuální - společensky kritické a satirické. Literární metafora – přirovnání vládnoucí vrstvy, politiků k opicím v úvodní písni - odkazuje ke slavnému románu a filmové sérii.
Zakázaný slova s podtitulem Epigram No. 1 zase v nadsázce upozorňuje na možné ohrožení svobody slova a autocenzury, které plyne z přílišné politické korektnosti.

“Hudba a umění vůbec by mělo odrážet svět kolem nás, naše pocity – ty dobré I ty nedobré - provokovat, klást otázky,” říká k novým písním jejich autor Dan Šustr.
„Proto nikdy nepíšu do šuplíku. Písně vnikly koncem loňského roku a odrážejí eskalaci politického a společenského napětí poslední doby. Zakázaný slova odkazují svou jednoduchou textovou formou a sloganem „Radši to neříkej, nebo za to budeš odsouzenej“ jak na havlíčkovské epigramy (odtud podtitul skladby Epigram No. 1), tak na punkové a novovlnné texty z 80. let .“

www.tichadohoda.cz