Severočeská heavy/thrash metalová kapela Vidock, která vznikla v roce 2007 v Ústí nad Labem, se po letech znovu připomíná fanouškům. Skupina stojí za debutovým albem Faustum z roku 2010 a během své koncertní éry vystoupila na festivalech jako Benátská noc, Noc plná hvězd nebo Basinfirefest. Po období útlumu nyní kapela opět hlásí aktivitu a návrat na pódia. O minulosti, současnosti i dalších plánech jsme si povídali s členy kapely Vidock.

Kapela Vidock vznikla v roce 2007 v Ústí nad Labem. Které momenty z úplných začátků kapely považujete dnes za nejdůležitější pro její další vývoj?
Hlavním momentem z počátku kapely je ukotvení našeho hudebního stylu. Přesto že jsme přišli z různých kapel, tak se nám během prvního roku naší existence podařilo složit takové songy, jako "V", Leviathan VS Mesiah nebo 100 Ďáblů. Díky kladné odezvě fanoušků nám tyto songy ukázaly, že ukotvení stylu na platformě Trash and Heavy bude fungovat.

Představte aktuální sestavu VIDOCK a ve kterých kapelách jste působili?
Tomáš Eisler - kytara, zpěv, skladatel. Minulé kapely: Ayerdall, Soul Invention. Současné kapely: VIDOCK, Hydrarrgyrrum, Tribute to Nazareth, zástupný kytarista v Aleš Brichta Project. Jiří Hájek: Bubeník. Minulé kapely :Ayerdall, Sedmá Vlna, Soul Invention. Současné kapely :VIDOCK, Tribute to Nazareth,The Guard Of Mystery Tomáš Matějka - basová kytara. Minulé kapely: Lammoth, Euphonix, Plán B (Lukáš Písařík), zástupný baskytarista u Petra Koláře a Míry Imricha. Současné kapely: VIDOCK, Aleš Brichta Project

Název kapely je inspirován historickou postavou francouzského kriminalisty Eugèna Vidocqa. Co vás na této postavě zaujalo natolik, že se stala inspirací pro jméno kapely?
Eugéne François Vidocq byl skutečně inspirací pro název naší skupiny VIDOCK. Spíše než o konkrétní vztah k osobě Vidocqua, nám šlo pouze o jméno. Přišlo nám, že VIDOCK zní úderně a bude pro fans dobře zapamatovatelné. Také tam hrál roli efekt, kdy si lidi řeknou, jo to je známé. To už jsem někde slyšel. Podobě na to šla skupina Olympic, což byla sesterská loď Titanicku. Touto cestou výběru názvu na to šla spousta kapel.

Debutové album Faustum vyšlo v roce 2010. Původně bylo plánováno jako dvojjazyčné 2CD – v české i anglické verzi, nakonec však zůstala pouze anglická podoba. S jakými ambicemi jste tehdy do nahrávání vstupovali a jaké poselství jste chtěli touto deskou předat?
Album Faustum mělo být zaměřeno především na českou rockovou scénu a případně na sousední státy Polsko, Německo, Rakousko, kde jsme měli v té době kontakty. Některé koncerty již proběhly v Polsku a další byly v jednání v Rakousku. Proto jsme se rozhodli pro dvojjazyčné album. Bylo to velmi ambiciózní. Bohužel nám během natáčení odřekl finanční účast hlavní sponzor. Proto jsme museli dílo zredukovat. Vnitřní záležitosti kapely bylo rozhodnutí, vydat anglickou verzi. Ne všichni členové kapely s tím však souhlasili.

Albu předcházel také oficiální singl. Jaké skladby na něm byly a proč jste pro něj vybrali právě tyto?
Na prvním singlu VIDOCK z jara roku 2007 vyšel Rituál, Kruh se zavírá a De Sade. Byly to první songy z autorské dílny VIDOCK. Koncertní repertoár v té době doplňovaly skladby z předchozího projektu Tomáše Eislera a Jiřího Hájka Soul Invention. Nutno říci, že koncem roku 2007 byl repertoár již pouze autorskou záležitostí VIDOCK.

Když se dnes po letech k albu Faustum vrátíte, vidíte v něm spíše dokument tehdejší doby, nebo desku, která podle vás obstála i v čase?
Faustum pro nás znamená cestu, kterou jsme tehdy neměli jít. Určitě náš debut měl vypadat jinak. Rozhodně to měla být čeština a anglická verze měla přijít později, jako podružná. Chtěli jsme vyšperkovaný zvuk. Přidali jsme klávesy, živý kontrabas, mnoho vokálů. Fanoušci nám vyčetli ztrátu syrového zvuku, na který byli zvyklí z koncertů. Teď je nám jasné, co přesně chceme. Určitě jsme se mnoho naučili při natáčení tohoto alba.

Texty kapely Vidock bývají často temné a pracují s historickými nebo dramatickými motivy. Kde hledáte inspiraci pro textovou stránku skladeb?
Inspirace pro texty je různá. Často se jedná o zápas protichůdných energií v nitru člověka. Například inspirací pro text Leviathan VS Mesiah byla filosofie obsažená v Egyptské škole mysterií. Konkrétně kapitola o tom, jak v člověku pracuje Kristova a satanická síla proti sobě. Inspiraci jsme též nalezli ve statích Corey Gooda. Takto vznikl text k songu Bod Singularity a Andromeda. Velmi mocná jsou též historická témata. Na archetip Jana Husa, člověka, který za cenu ztráty vlastního života nezradí pravdu jsme napsali text k songu 100 Ďáblů. Snažíme se, aby za naší metalovou poezií stálo vždy silné téma.

Do jaké míry vznikají u vás skladby nejprve jako hudební nápady a teprve poté dostávají text, nebo naopak vycházíte z konkrétního tématu?
Základem při komponování je u nás téměř vždy silný hudební motiv. Následuje rozpracování motivů, harmonie a celková aranž hudby. Pak přichází vokální linka a sóla. Poslední je text. Ve skladbě Spirit je komponována vokální linka jako první. Následně byla doplněna o harmonii a kytarové riffy.

Vidock je často spojován s heavy metalem a thrash metalem. Jaký vztah máte k thrash metalové scéně a které kapely vás v tomto směru nejvíce ovlivnily?
Trashmetalová hudba je jeden z mnoha směrů metalové hudby, které VIDOCK ovlivnili. Dají se zde zmínit třeba Slayer, Destruction, Annihilator nebo Overkill. Silný vliv na naší hudbu měli i kytaristé přelomu 80 a 90 let z LA. Randy Rhoads, Edie Van Halen, Vinnie Vincent, Zakk Vylde, ale také třeba Dimebak Darrel a Pantera. Hudbu VIDOCK dále ovlivnila i hudba klasická. A to především v principech jejího komponování, jako jsou motivické sepjetí, variace, nebo modulace do jiných tónin. Jedním z prvních, kdo komponoval metalovou hudbu dle těchto principů byl například Randy Rhoads, který byl dle hudebních kritiků na počátku neoklasicismu rockové kytary. Tento směr rozvinul a zpopularizoval Ingwie Malmstein.

Česká metalová scéna se za poslední dvě dekády výrazně proměnila. Jak ji vnímáte dnes ve srovnání s obdobím, kdy Vidock začínal?
Nemyslíme, že by se Česká metalová scéna výrazně proměnila. V době, kdy nebyl VIDOCK aktivní, jsme se jednotlivě účastnili koncertních aktivit v jiných formacích. Stále se potkáváme se stejnými kapelami. Jen přibylo více revivalových kapel a kapel hrajících tzv. České Agro.

Kapela měla v minulosti období, kdy nebyla tolik aktivní. Co vedlo k této pauze a co rozhodlo o tom, že se Vidock znovu vrací na scénu?
Za počátkem stagnace je jistě neúspěšná realizace debutového alba Faustum. Album nesplnilo očekávání některých členů v samotné kapele, ale ani očekávání managementu a fanoušků. Názorové neshody na další směřování kapely, vedly k rozvratu lidských vztahů mezi členy VIDOCK a k útlumu veškeré spolupráce a koncertní činnosti. Poslední pokus nastartovat VIDOCK v původní sestavě, proběhl v roce 2017. Po odehrání jubilejního koncertu 10 let VIDOCK kapelu definitivně opustil baskytarista David Hradílek. Nic méně jubilejní koncert byl úspěšný. Na prosby fanoušků se Tomáš Eisler a Jiří Hájek rozhodli pokračovat a shánět vhodného baskytaristu. Rozhodujícím momentem pro návrat VIDOCKU na scénu je nastoupení Tomáše Matějky na post baskytaristy.

Návraty kapel po letech často znamenají také nové pohledy na hudbu i fungování kapely. V čem je dnešní Vidock jiný než ten z období kolem alba Faustum?
Styl, který jsme na počátku vytvořili,má pevné základy a o ty se nyní opíráme. Jiná je ale atmosféra v kapele. Nyní táhneme všichni za jeden provaz a shodujeme se na tom co děláme. Pevně doufáme, že se nynější atmosféra v kapele projeví při koncertním výkonu, jako nový a silný náboj.

Během let prošla kapela různými změnami. Co podle vás drží Vidock pohromadě i přes čas a životní změny jednotlivých členů ?
Ta pauza nám dala možnost ohlédnout se zpět a zjistit, že nás ta hudba, kterou tvoříme stále baví. Silný faktor jsou i fanoušci, kteří si pamatují a připomínají nám, že jim dlužíme české album. Proto jsme se do toho pustili znovu.

Pracujete aktuálně na nových skladbách nebo materiálu pro další album? Pokud ano, v jaké fázi se tyto práce nacházejí?
Nyní intenzivně pracujeme na českém albu. Během roku 2025 jsme dokončili nahrávací práce. Momentálně probíhá mix a finální mastering.

Existuje při tvorbě nových skladeb snaha navázat na zvuk alba Faustum, nebo se kapela snaží posunout hudebně jiným směrem?
Při tvorbě nového Českého alba se snažíme nalézt syrový, úderný zvuk, což je přesně opak zvuku, který jsme vytvořili na Faustum. Koncem ledna jsme vydali klipový singl na song 100 Ďáblů. Už teď si mohou fanoušci udělat představu o zvuku našeho nového alba. Naše nová tvorba vychází stále z rytmického základu Trashmetalové kytary. Trochu více jsme pracovali s melodikou vokálů u některých skladeb.

Metalová scéna dnes funguje jinak než před patnácti lety – změnily se způsoby vydávání hudby i komunikace s fanoušky. Jak se s těmito změnami kapela vyrovnává?
Samozřejmě se přizpůsobíme současným trendům. To znamená malý náklad lisovaných CD, Spotify. V případě velkého zájmu bychom šli i do Vinilu.

Co mohou fanoušci očekávat od koncertů Vidock po návratu na pódia – půjde spíše o připomenutí starších skladeb, nebo dostanou prostor i nové věci?
Na koncertech fanoušci určitě uslyší Rituál, Leviathan VS Mesiah, 100 Ďáblů a "V". To považujeme téměř za povinnost tyto hity zahrát. Samozřejmě zařadíme mnoho skladeb z nového alba

Má kapela už konkrétní plány na koncerty nebo festivaly, kde by se mohl návrat Vidocku odehrát?
V roce 2026 nás mohou fanoušci vidět na 10. 4. 2026.Ústeckém metalfestu 27.6. Beer fest Bystřice nad Pernštejnem 25.7.Kocour Burger Fest Varnsdorf 8.8. Moto Mutěnice a další jsou v jednání

Na závěr: co byste chtěli vzkázat fanouškům, kteří Vidock poslouchali v minulosti, a také těm, kteří se s kapelou setkají úplně poprvé?
Přijďte si s námi užít nekompromisní metalovou jízdu a připomenout staré hity.

Po vyprodaném a doslova narvaném Forum Karlín se Panoptiko rozhodlo přenést svou monumentální show i do dalších měst. První zastávkou se stala Plzeň a industriální prostor DEPO2015. Přibližně 1100 fanoušků vytvořilo atmosféru, která měla blíž k velkému festivalu než k běžnému koncertu. A bylo jedno, jestli někdo viděl tuhle show už v Karlíně, nebo ji zažil úplně poprvé – tenhle večer měl sílu, energii a emoce, které se jen tak nevidí. 

Jelikož pražský Forum Karlín praskal ve švech a kapela Panoptiko by ho bez problémů naplnila ještě několikrát, což už ale technicky ani časově nebylo možné, rozhodla se nabídnout svým fanouškům další čtyři koncerty. Ty mají navázat na fenomenální večer v Karlíně a přenést jeho atmosféru do dalších měst. První zastávkou se stalo plzeňské DEPO2015. A přestože jde o obrovskou industriální halu, která běžně hostí velké výstavy, festivaly a koncerty, velmi rychle se ukázalo, že dnešní večer bude patřit mezi ty, kdy i tak velký prostor začne být těsný. Přibližně 1100 fanoušků vytvořilo atmosféru, která připomínala spíš velký festival než „jen“ obyčejný koncert.

Od prvních minut bylo jasné, že dnešní večer s Panoptiko bude výjimečný. Už před otevřením se před Depem 2015 začaly tvořit hloučky fanoušků. Postupně přicházeli lidé z Plzně, ze západních Čech, mnozi i z větších dálek. Jakmile se otevřely dveře, hala se začala plnit velmi rychle a během krátké doby bylo jasné, že dnešní návštěva bude opravdu silná (takovou tu nepamatuju). Prostor se postupně proměnil v hustou masu lidí a atmosféra začala houstnout každou minutou. Bylo cítit očekávání, jaké se na koncertech objevuje jen ve chvíli, kdy všichni vědí, že se schyluje k něčemu velkému. Super večeru napovídá i nekončící řada fanoušků na autogramiádě a následné fotografování, které končí těsně před začátkem koncertu. Stejně tak stánek, nabízející "merch" kapely je neustále v obložení.

Krátce před osmou hodinou se světla začínají pomalu tlumit. V sále se zvedá šum, který během několika vteřin přechází v mohutný řev. Tady opravdu není třeba předkapely, která by fans dostala do varu... Halou zazní první tóny Rammstein (Tak jako Kiss mají své Led Zeppelin, nebo Iron Maiden své UFO, které otevírají jejich koncerty, Panoptiko má své Rammstein) a dav se začíná pohupovat v rytmu. V backstage také vrcholí poslední přípravy, kapela mi ještě zapózuje před vstupem na stage a opona se rozevírá. A kdo nebyl v Karlíně, zůstává stát s otevřenou pusou. Ocitáme se ve vídeňské opeře Baron von Telefon udává rytmus na velkým buben, při kterém přichází na podium zbytek kapely. Jakmile zazní první tóny úvodu Noci v opeře, publikum okamžitě reaguje. Ruce letí nahoru, lidé zpívají první refrény a celý prostor Depa 215 se během okamžiku mění v jeden pulzující kotel. Zážitek...zážitek...zážitek...

Z lidí sálá nadšení a velkou roli hraje i samotná scéna, kterou tady muselo Panoptiko malinko upravit, přece jen Karlín má jiné podstatně větší rozměry. Světelná show, projekce a práce s atmosférou dodávají koncertu další rozměr. Samotné prostředí Depa 2015 tomu navíc přidává specifickou syrovost, která celé show sedí. V některých momentech se světla lámou o kovové konstrukce haly a prostor působí téměř filmově. Hudba, světla, projekce i energie publika se spojují do jednoho velkého proudu, který žene koncert stále dál.

Jak se koncert blíží ke konci, energie rozhodně neklesá. Naopak. Poslední skladby patří k nejbouřlivějším momentům večera. Lidé skandují, zpívají a nikomu se nechce domů. Přídavek je prakticky nevyhnutelný. Dejte mi provaz a nesmrtelné hity z prvního opusu Poslední tango a Bathory rozezní halu ještě jednou a publikum exploduje.

Po posledních tónech se hala pomalu vyprazdňuje, ale lidé ještě dlouho postávají, diskutují a sdílejí dojmy. Bylo vidět, že dnešní koncert zanechal opravdu silný dojem. Takové večery se prostě nedělají každý den. A ten dnešní bude patřit mezi ty, na které se v Plzni bude ještě dlouho vzpomínat. A přestože jsem rozhodně nebyl sám, kdo viděl tuhle monstrózní show už podruhé, musím říct jediné – funguje to úplně stejně silně. Možná ještě víc.

A pokud někdo viděl Panoptiko poprvé právě dnes v Plzni, je téměř jisté, že na tenhle večer jen tak nezapomene.

PS: v době, kdy píšu tento report, jsou i Pardubice již minulostí, čeká vás ještě koncert v Brně (je vyprodán), takže poslední šance vidět tuhle show je Ostrava, kde ještě pár lístků je k mání, věřte, stojí to za to, tohle už asi neuvidíte. Vzhledem k tomu, že koncert byl prakticky totožný, jen se nekřetilo již CD Nirvana, podrobnější report i se skladbami najde te v reportu na Karlín samotný.

Kniha My děti ze stanice Zoo patří k nejsilnějším dokumentům o dospívání na okraji společnosti. Vznikla na základě autentických výpovědí Christiane F., dospívající dívky ze Západního Berlína 70. let, která propadla heroinu a pohybovala se v prostředí prostituce kolem stanice Zoologischer Garten. Text bez příkras a morálních soudů zachycuje každodennost drogové závislosti, generační prázdnotu i selhání okolí. Právě syrovost a neuhýbání z reality z ní udělaly světový bestseller a nadčasovou výpověď.

Tenhle příběh je extrémně otevřený a nepříjemně pravdivý. Jak těžké bylo udržet jeho syrovost a zároveň z něj neudělat jen šokující podívanou?
Martin Krč, dramaturg: To, že nám nejde o senzáciu, nám bolo jasné od začiatku. Trochu nám pomohol ten historický a geografický, respektíve kultúrny odstup. A potom samozrejme humor. Napokon, ani kniha nie je napísaná tak tragicky, ako si mnohí ľudia po rokoch pamätajú. Už samotná Christiane rozpráva o mnohých udalostiach bez pátosu a s humorom. Okrem toho som pri práci na tomto projekte strávil množstvo hodín ako dobrovoľník v centre pre kontakt s ľuďmi, ktorí užívajú tvrdé drogy. Napriek ťažkým situáciám si vedia zo seba robiť srandu. Nemal som pocit, že by stáli o ľútosť. Ani by ju nebrali vážne od niekoho, kto nevie, čím si prechádzajú. A nechceli sme práve, aby na tú inscenáciu chodili ľudia “ako do ZOO”. Medzi ľuďmi, ktorí tvrdé drogy berú a tými, ktorí neužívajú, je oveľa menej rozdielov, ako si bežne predstavujeme. A dôležité je nevnímať ich len ako ľudí, ktorých život zničili drogy. Alebo že si ho zničili sami, keď sa rozhodli drogy užívať. Nefunguje to tak, že si niekto dá jednu dávku a stane sa závislým. Závislosť hrozí najmä u ľudí, ktorí majú neznesiteľný život bez ohľadu na to, či berú drogy.

Jak moc se inscenace drží původní linie knihy a kde jste si dovolili autorský zásah – ať už ve výstavbě příběhu, dialozích nebo celkovém vyznění?
Martin Krč, dramaturg: Kniha je mimoriadne rozsiahla a podrobná, takže sme si z nej vybrali najpodstatnejšie a pre nás divadelne najvýživnejšie časti. Nedržali sme sa otrocky predlohy. Niektoré situácie som dotváral už pri dramatizácii, nechali sme priestor aj pre vklad účinkujúcich… Citovali sme aj nejaké pasáže z druhej knihy o Christiane F., kde ako dospelá rozpráva o rokoch, ktoré nasledovali a s odstupom rozmýšľa o svojej mladosti.

Co může vaše inscenace nabídnout lidem, kteří knihu znají téměř nazpaměť?
Martin Krč, dramaturg: V prvom rade je dôležité povedať, čo im neponúkne - nejde o rovnaký zážitok, ako pri čítaní knihy. Ide o samostatné dielo, nie o doslovné prenesenie Detí do iného média. Ide o pohľad na tento známy príbeh prostredníctvom našej generácie.

Christiane F. je často braná jako symbol ztracené generace. Vidíte v tomhle příběhu paralely s dneškem? Berlín 70. let je už historie. Proč by tenhle příběh měl dnes zajímat mladé lidi?
Martin Krč, dramaturg: Isté paralely vidieť môžeme. Osobne som spoznal ľudí s takmer identickými osudmi ako nájdeme v knihe. No dnes už ide o výjimky. Nežijeme v heroínovej kríze. Aj pohľad na drogy je iný. Mnohé z týchto zmien sme sa snažili v inscenácii zohľadniť, priniesť naše vlastné skúsenosti a náš pohľad. Niektoré veci sa však nemenia. Veľká časť spoločnosti si myslí, že ak niekto berie drogy, zničil si život, lebo je nezodpovedný. Alebo že je slabý. Že: “Mne by sa to stať nemohlo!” A že “feťákov” treba zavrieť. V skutočnosti však tvrdé drogy často berú ľudia, ktorí mali smolu. Mali smolu na rodinu, na kamarátov, na príšerné zážitky, na genetickú výbavu - lebo aj to je faktor, za ktorý nikto z nás nemôže. Nezaslúžia si trest, potrebujú pomoc.
Véja, herečka: Myslím, nebo tedy doufám, že dnešní mladší generace mají už víc informací a povědomí o tom, co jsou to drogy a co můžou způsobit, jsou tedy i víc opatrnější a edukovanější.
Maruška, herečka: Rozhodně. A to velmi silné. Toto dílo je stále velmi aktuální. Zkratkovité jednání v nouzi se z mého pohledu stává zásadním problémem dnešní doby. Lidé čím dál více utíkají k drogám všeho druhu. Jednou takovou velkou drogou jsou například i sociální sítě, sebepoškozování, porno, nezávazný sex apod. Lidé se cítí být prázdní, jsou vyčerpaní a chtějí vše rychle, nezvládají sebekontrolu, nevnímají své nitro a nedokáží se zastavit. Odpojují se od přírody a nahrazují vše, co je nám na téhle zemi dáno darem, lacinými stimulanty. Přitom být ve spojení s přírodou, chodit na slunce, hýbat se, vnímat svůj dech, šířit lásku, vědět, že jsme všichni jedno a že bychom měli hýčkat vzájemnost nás všech, je lék na polovinu problémů tohoto světa. Za tím si stojím.

Co bylo během zkoušení nejtěžší – technika, emoce, nebo práce s tématem samotným?
Véja, herečka: Pro mě osobně bylo nejtěžší vžít se do role mámy, jelikož máma nejsem. Bylo pro mě důležité pochopit, co prožívá a jaké to je pro ni. Zárově hraju i postavy závislých dívek, tudíž pro mě bylo i náročné naučit se přecházet mezi postavami.
Maruška, herečka: To, co si vybavím jako nejnáročnějších ze zkoušení, je určitě uchopení Christianina vztahu k sobě samotné. Zároveň to pro mě bylo ale i nejzajímavější a bavilo mě prozkoumávat její způsob přemýšlení a jednání co nejvíce do hloubky. Psychologie této postavy je naprosto fascinující a to, jak funguje její nervový systém, je ukázkový příklad toho, co může způsobit dětství plné traumatu, nedostatečné lásky a péče od těch nejbližších, bolest, se kterou si dítě absolutně neví rady, a ztracenost v tomhle velkém světě, ale hlavně sama v sobě. Ze začátku je to veselá, naivní, lehkomyslná holka, která chce prostě jen někam patřit. Chce být v bezpečí a vědět, že má o koho se opřít, že na ní někomu záleží a že má někoho, komu může dát svoji lásku. Bohužel jí tyhle přirozené potřeby poskytli lidi, kteří ji stáhli s sebou do temnoty a nechala se s nimi uvěznit v kleci s názvem závislost. Samozřejmě jí nikdy nikdo nenaučil vážit si sebe sama, svého těla a už vůbec ne regulovat své emoce. Samozřejmě, že v takovém rozpoložení dítě sáhne po tom, co mu přinese euforické pocity… na chvíli. Jenže pak už si neví rady s tou druhou částí - dojezd, absťák, jak sehnat peníze na další dávku, nesnesitelná touha cítit tu volnost, bezstarostnost a všeobjímající lásku znova, cítit ten stav, kdy je vám na chvilku všechno úplně jedno. Bohužel je tenhle stav ta největší lež. V případě Chtistiane to vede k prodávání svého těla, žebrání na ulici, stykům s nebezpečnými lidmi a absolutnímu odpojení se od své duše, což je pro každého člověka fatální. Droga silná jako heroin vás ovládne, a to natolik, že začnete ubližovat nejen sobě, ale i svým milovaným a najednou je pro vás důležitější než všechno a všichni. Je vaším pánem a vymanit se z jejích pout bez pomoci je téměř nemožné. Mrknutím oka se z vás stane otrok vlastní závislosti. Bylo pro mě velmi těžké vnímat i to, jak se vyvíjí vztah Christiane s její maminkou a s Detlefem. Heroin je úplně rozdělil a zanechal v jejich srdcích krvácející rány, nic víc, nic míň.

Jak se herci vyrovnávali s psychickou zátěží rolí, které jdou hodně na dřeň?
Véja, herečka: Já jsem dlouho pracovala s lidmi se závislostí, tudíž už mám trochu odstup. Samozřejmě něco jiného je takového člověka hrát a “pustit si ho do těla,” ale přistupovala jsem k tomu hodně opatrně a zodpovědně a vždycky dávám pozor na to, abych měla pak prostor pro sebe a na psychickou hygienu.
Maruška, herečka: Během zkoušení byli momenty, kdy jsem musela z jeviště odejít, rozdychat to nebo utřít slzy. Týkalo se to například scén s tématem znásilnění, zavržení, opuštění od těch nejbližších, smrti přátel v důsledku předávkování se nebo sebevraždy formou střelení zláté dávky. Vytvořila jsem si rituál tzv. “hereckou psychohygienu” jako očistu od role, abych si ji netahala příliš domů a nesemlelo mě to. Ale pouštět si tu drsnou realitu, bezmoc a obrovský vnitřní tlak a bolest na tělo, bylo nutné. Na druhou stranu to je přesně to, co mě na herectví baví a brala jsem to i jako určitý ventil svých bolestí a temnot. Roli Christiane jsem si postupně zamilovala a je to vlastně holka, se kterou cítím mnoho společného z dob svého dospívání, jen skrz jiné záležitosti než drogy.

Jaký stav je pro vás ideální, když divák odchází z hlediště – šok, ticho, otázky v hlavě?
Véja, herečka: Ideální je, když se to lidí dotkne jakýmkoliv způsobem. Někdo je nadšený, někoho to může pohoršit a dokonce někteří i lidé pláčou. Vždycky jsme ale rádi, když dostaneme jakoukoliv zpětnou vazbu, ať už osobní, nebo když nám lidé píší na sociální sítě.
Maruška, herečka: Každý na tuto inscenaci reaguje individuálně, někomu tečou slzy, někdo to musí rozdýchat, u někoho zavládne smích, jako obranný mechanismus, někdo je v šoku a nemůže mluvit a někdo naopak potřebuje co nejdříve sdílet své pocity a myšlenky. Pro mě osobně je největší výhra, když to donutí diváka přemýšlet, dotkne se ho to a vyvstávají mu v mysli otázky. Pro mě je odměna, když inscenace s divákem jakkoli pohne, nenechá ho to chladným.

Setkali jste se už s reakcemi publika, které vás vyvedly z míry?
Véja, herečka: Přijde mi, že někdy je náročné hrát pro studenty středních škol. Mají totiž tendence reagovat na divadlo hlasitějším způsobem, někdy se i nahlas baví, nebo odpovídají na naše repliky, každopádně ke konci představení sál ztichne a je vidět, že jsme se dotkli i tak mladých lidí a to je skvělý pocit.
Maruška, herečka: Ano, stalo se nám asi dvakrát, že divák omdlel a občas nás vyruší nevhodné poznámky nebo smích v situacích s tragickým obsahem.

Spousta lidí vnímá My děti ze stanice Zoo jako varování. Vy osobně - berete tuhle inscenaci spíš jako apel, nebo jen jako nekompromisní svědectví?
Véja, herečka: Řekla bych, že od obojího trochu. Je to odstrašující příklad a varování, které je ale podložené skutečným příběhem, který to varování ještě umocňuje.
Maruška, herečka: Já beru naši interpretaci tohoto díla jako zprostředkování ponoření se do kruté reality, kterou je dobré a dovolím si říct až nutné znát. Je skvělé, když to zafunguje jako apel, to je ale už na samotných lidech, jak se k zážitku postaví.

A úplně na konec – kdyby si měl plzeňský divák odnést jen jednu věc, jaká by to byla?
Véja, herečka: Mluvit spolu, mluvit o nepříjemných věcech, svěřovat se svým blízkým, mluvit se svými rodiči a dětmi.
Maruška, herečka: Nic na světě nestojí za to, abyste se zřekli sami sebe. Láska je silnější než smrt.

Brněnská rock’n’rollová parta YBCA přichází s novým singlem „Na prahu“, který doprovází oficiální videoklip. Skladba se objevila 2. března 2026 na streamovacích platformách, videoklip měl premiéru 5. března 2026 na YouTube. Režie klipu se ujal Robais Lakoštík a kapela nový materiál plánuje představit také živě fanouškům v brněnském podniku Unleaded Coffee.

Nový singl „Na prahu“ je venku a fanoušci už mají možnost vidět i videoklip. Co tato skladba pro YBCA znamená a v čem se podle vás liší od předchozích věcí, které kapela vydala?
Pro nás znamená další krok na naší strastiplné loupežnické cestě. Tahle skladba pochází z naší připravované čtvrté desky, kterou máme kompletně hotovou v demoverzích a bude navazovat tam, kde skončilo „Brno Robstars“. Stylově jsme zůstali v loupežnické kombinaci metalu a rock n rollu, ale přidali jsem další nástroj, kterým jsou klávesy. A na ně se nám vrátil ztracený syn Marek Pala, který v Ybce zhruba před deseti lety působil a díky své genialitě skladbám strašně pomohl vyrůst. Tohle je cesta, kterou chceme jít. A navíc jsme se svěřili do rukou nového zvukového kouzelníka Maggiho z Neuro Impulse Studio, který z toho dostal, co slyšíte a nám to upřímně vyrazilo dech.

Ke skladbě vznikl také nový klip. Na jakých místech probíhalo natáčení a podle čeho padla volba právě na tyto lokace?
V kulturáku v Bystrci. -) Díky hojnému využití AI jsme točili na modrém pozadí, protože takovou parádu bychom nezaplatili, ani kdybychom prodali půlku Brna. Je neskutečný, co se s tím dá dělat, ale je pravda, že se mi trošku stýská po tom točit zase klasicky na lokacích a popíjet rum v přírodě.

Režie klipu se ujal Robais Lakoštík. Jak probíhala spolupráce mezi kapelou a režisérem a do jaké míry kapela zasahovala do scénáře nebo celkové vizuální podoby klipu?
My jsme jako kapela ve spolupráci s režisérem vymýšleli gagy a vtipy, kterými bychom to vytunili a bylo jich tolik, že nás strašně sralo, že ta skladba mám jen 3 minuty. Takže jsme vyselektovali ty nejlepší a pak už nechali vládnout Robaise, který vždy ví, co dělá, na rozdíl od nás. -) Ono je to strašná prdel, když tam šaškuješ se smetákem v ruce, či polysterénovými rekvizitami a u toho se jen domýšlíš, co z toho vyleze. Kdyby nás při natáčení někdo viděl, tak by z nás měl prdel až do příštích Vánoc, jak je to zvláštní a vlastně strašně vtipný.

Kolik času zabralo samotné natáčení a kolik lidí se na výrobě klipu podílelo – od technického týmu až po případné komparzisty?
Tím, že jsme netočili v exteriérech, tak samotné natáčení probíhalo jen jeden den, u kterého se hojně popíjel Rum a všeobecně se k velké nelibosti režiséra hodně juchalo. A když jde o Rum tak juchají kromě něho úplně všichni. -) Potom Robais strávil tunu hodin digitalizací, stříháním a všemi těmi, pro nás nepochopitelnými činnostmi, které ale přinesli kýžený výsledek.

Natáčení klipů bývá často plné nečekaných situací. Objevily se během natáčení momenty, které byly výrazně náročné nebo naopak zábavné a zůstaly členům kapely v paměti?
Nejzábavnější bylo, že nám těsně před koncem natáčení došel rum a tím pádem to přestalo kompletně všechny bavit a zajímat. -) Jak se u nás říká „Není rum, není šturm“.

YBCA bývá spojována s obrazem „loupežnického“ světa. Promítá se tento motiv i do nového klipu „Na prahu“ a má nějaký konkrétní význam v příběhu videa?
Samozřejmě, že promítá. Textově v nových skladbách opouštíme svoji rodnou hroudu a vyrážíme loupit po vlastech Českých. Takže Praha byla logicky prvním místem, kam jsme se vypravili a naše touha šlohnout korunovační klenoty byla hned na počátku cesty jasná. Samozřejmě díky nástrahám, které Pražáci na všechny návštěvníky hlavního města připravují, tak nakonec voholí nás. Jsou to zkrátka ti největší gauneři u nás. Ale my se nedáme a vrátíme se tam a pak jim čórneme i ten jejich hrad.

Vznikaly během natáčení také záběry ze zákulisí nebo materiál typu making-of, který by fanoušci mohli vidět třeba na sociálních sítích nebo YouTube kanálu kapely?
Samozřejmě vznikaly a už brzy se objeví na našem Youtube kanále video z natáčení, který doporučuji dát odebírat, aby to nikomu neuniklo, protože takovou bandu kreténu jen tak neuvidíte. A sám se na něj těším, protože je to vždycky strašně vtipný vidět se zpětně pitvořit a zase si vychutnat tu nádhernou rumovou atmosféru.

Singl se objevil nejprve digitálně na streamovacích platformách a až následně přišel videoklip. Šlo o dopředu připravený plán, nebo se tato forma vydání vyvinula během práce na singlu?
Tohle byl plán. Na vydání singlu jsme spolupracovali s firmou Digiton a tohle jsou kroky, které jsou dopředu plánované a chtěné, abychom skladbu a potažmo náš loupežnický soubor dostali k co největšímu počtu lidí, protože si myslíme, že tohle by měl vidět opravdu každý. -)

Probíhala tvorba písně „Na prahu“ společně s dalšími novými skladbami, nebo vznikala spíše samostatně jako singl mimo větší celek?
Jak jsem již předestřel máme hotovou novou desku, kterou objedeme a okrademe celou republiku, takže se chystáme do Ostravy, Plzně, Pardubic, či Budějovic. Honza Jurka napsal úžasné texty a zase to posunul dál ten textový výraz Ybcy. Sice výlet „Na Prahu“ se moc nepovedl, ale zbytek republiky lehne popelem. -)

Nový singl často naznačuje další kroky kapely. Představuje „Na prahu“ začátek práce na novém albu nebo jiné větší kapitole v historii YBCA?
Tady se dostáváme asi k nejpodstatnější informaci z našeho lupičského tábora. Nová deska autorská bude, ale ještě před ní vyjde deska pohádek, na které intenzivně pracujeme. Vyslyšely jsme dlouholeté volání a přání našich fanoušků po pohádkových peckách, které už dlouhé roky patří do našeho živého repertoáru. Bude obsahovat 13 pecek a během jara ji chceme dokončit a pak už bude stačit ji jen jít nahrát a chtěly bychom jí během podzimu vydat. Už na konci prázdnin bychom rádi vypustili první singl i s klipem. A autorská loupící fošna bude následovat po ní během roku 2027, takže jak vidíš práce je jak na kostele. A to se o nás loupežnících říká, že jsme líní a jen chlastáme. Což je pravda. -)