Kapela XIII. století patří už více než tři dekády k nejvýraznějším pojmům české gotické scény. Bubeník Pavel Štěpán je jedním z těch, kteří dlouhodobě drží její rytmus, disciplínu a koncertní sílu. V rozhovoru mluví o své cestě k bicím, specifikách gotické hudby, nárocích živého hraní, celoživotní spolupráci s bratrem Petrem i o své divadelní roli Sherlocka Holmese. Rozhovor jsme připravili v zákulisí klubu Šeříkovka v Plzni, krátce před vystoupením XIII. století. Rozhovor s Petrem Štěpánem, který jsme uskutečnili dříve v Rádiu Šumava, najdete ZDE.

Kdy a za jakých okolností ses dostal k bicím a co rozhodlo, že u nich zůstaneš natrvalo?
Tak tuhle historku jsem vyprávěl už mockrát :) Bylo mi asi 13 let a bydleli jsme společně s bráchou v domečku našich rodičů v Červeném Kříži u Jihlavy. Brácha je o pět let starší a už v té době hrával v různých kapelách na Jihlavsku. Jednoho dne přišel za mnou a říká: „Brácho, mám takovej nápad na kytaru, pojď mi tady do něčeho bouchnout, chtěl bych něco zkusit.“ Na půdě jsme našli dva prázdné kbelíky od Primalexu, které měly i plastové víko. Ty jsme použili jako dva bubny. Brácha vyndal paličky na bubny, původně totiž hrával na bicí, takže je měl schovaný v šuplíku, a šli jsme na to. Pak jsem na půdu chodíval hrát i já sám, pak přišla první kapela na učňáku, koupil jsem si první bubny a pak jsme s klukama založili kapelu Sidol a chvilku na to přišli HNF. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl hrát na nějaký jiný nástroj. Kytara je pro mě neustále nejvíc nepochopitelná věc – šest strun, nějak to zmáčkneš a ono to zahraje akord… :)))))))

Které bubeníky nebo hudební styly považuješ za své hlavní vzory v začátcích hraní?
Já to takhle nikdy neměl. Nikdy jsem neměl nějaký hudební vzor, že bych chtěl hrát jako on. Inspirovalo mě spousta bubeníků, ale já vždycky poslouchám hudbu jako celek. Někdo se zaměřuje na jednotlivé nástroje, já to tak nemám. Samozřejmě když je tam ale kytarové sólo nebo nabroušená kytara, nebo slyšíš, jak ty bubny valí, tak tě to osloví, to je jasný. Ze začátku to byly hlavně punkový kapely jako Exploited, dodnes miluju bubny v písni Horror Epics. Nebo Dead Kennedys a jejich album Plastic Surgery Disasters, to jsem čuměl, co tam ten jejich bubeník hraje :)

Pamatuješ si moment, kdy sis řekl, že hudba pro tebe nebude jen koníček, ale celoživotní cesta?
Ono to vyšlo tak nějak samo :) Když jsi mladej, tak chceš bejt slavnej a chceš dobýt svět. A tak hraješ s kapelou, kde se dá. Obklopíš se lidma, s kterýma je ti dobře, a uděláš si takovou druhou rodinu. V kapele o sobě ví všichni všechno. A hraješ a hraješ, časem lidi v kapele odcházejí a přicházejí. Život plyne a ty hraješ furt dál, až najednou zjistíš, že uteklo spoustu let a že už bez toho hraní nemůžeš bejt. Že je to droga, kterou když nedostaneš, tak umřeš.

Co pro tebe osobně znamená působení v kapele XIII. století po tolika letech?
Když jsme začínali, hráli jsme pro dvacet lidí za pivo a párek. Nikdy jsme neměli nějakého mecenáše, který by nám zametal cestu nebo by do nás investoval peníze. Vždycky jsme si všechno museli s bráchou vyšlapat sami. Pomalu, postupně, ale nevzdali jsme to a došli až sem. Nejvíc jsem hrdej sám na sebe, že jsem to nevzdal.

Změnil se tvůj pohled na hudbu a hraní s přibývajícími zkušenostmi a věkem?
To snad ani jinak nejde. Když něco děláš celej život, získáváš zkušenosti, procházíš různými vzestupy a pády, tak se mění pohledy a vnímání věcí, které děláš. Na spoustu věcí zákonitě musíš změnit názor.

Jakou roli hrají v kapele lidské vztahy a vzájemná chemie?
Neskutečně důležitou!!!!! Kapela je jako živý organismus! Když si lidi rozumí, mají se rádi, tolerují se a funguje ta chemie mezi nimi, je to základ pro úspěšnou tvorbu. Jak jsem psal na začátku, kapela je vlastně jako rodina! A když taková parta lidí vyleze na pódium, propojí se vzájemně jejich energie, tak ta vlna, která z toho pódia leze, je schopná zbořit zdi Jericha. O tom jsem přesvědčen!

Celý muzikantský život spolupracuješ s bratrem Petrem – zažili jste mezi sebou někdy takzvanou „ponorku“ a liší se práce s bratrem od běžné kapelní spolupráce?
Ano a ano :) Samozřejmě že jsme si občas lezli na nervy a štěkali po sobě, to ani snad není možný, aby za celou tu dobu, co spolu hrajeme, nepřišla nějaká bouřka :) … ale to je opravdu spoustu let zpátky. Teď už jsme úplně někde jinde. O všem komunikujeme a rozebíráme věci v klidu. Chtěl jsem i několikrát z Třináctky odejít, ale vždycky osud zasáhl a já s kapelou zůstal. Co se týče spolupráce, tak si o tom nejdříve promluvíme s bráchou a pak to řešíme na zkoušce s Ájou a Paldou. To je ale normální, za tím nic nehledej. To není tak, že bychom dělali něco za jejich zádama. Přece jenom hrajeme s bráchou od začátku.

Z mého pohledu mám pocit, že se Petr v posledních letech strašně změnil k lepšímu – vnímáš to stejně, nebo je to jen můj pohled zvenčí?
Samozřejmě že to vnímám stejně a moc mě to těší! Víš, každý z nás občas vede svoje války a svádí svoje bitvy, o kterých zbytek světa nemá nejmenší tušení. Proto jsem rád, že poslední dobou jsme všichni v pořádku a kapela šlape na sto procent. Brácha je ve skvělé formě, nálada v kapele je úžasná a koncerty si užíváme všichni naplno. Je to skvělé období, které doufám ještě pár let vydrží.

Vedle hudby se objevuješ i v divadle v roli Sherlocka Holmese – co ti tahle zkušenost dává lidsky a promítá se nějak i do hudby?
Amatérskému divadlu se věnuju víc jak deset let a za roli Sherlocka jsem neskutečně vděčný a jsem na ni patřičně hrdý! Doslova mi to změnilo život! Poznal jsem nové úžasné lidi a zažil spoustu neuvěřitelných zážitků jak na jevišti, tak i mimo něj :) Moje domovská scéna je divadlo DeFactoMimo, kde působím od roku 2014 a odehrál jsem tu spoustu představení. Roli Sherlocka Holmese mi nabídli z jihlavského Divadla Na Kopečku. Přišel za mnou známý český kreslíř Petr Kopl, který je zároveň režisér a autor scénáře Sherlocka, a řekl mi: „Pojď do toho s náma.“ Já jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem hozenou rukavici zvedl. Po dohodě jsme oslovili i mého kamaráda Martina Kacafírka z divadla DeFactoMimo do role Dr. Watsona. S Kácou jsme přátelé a já tušil, že ta naše vzájemná chemie by se v představení mohla odrazit. A to se také stalo! Od začátku zkoušek jsem cítil, jak to představení roste a jak to mezi námi všemi na jevišti funguje. A jestli se divadlo promítá do hudby? Občas se snažím tyto dva světy propojit, jako třeba na akci Gothic Iglau, kde jsme odpoledne hráli Sherlocka a večer byl koncert Třináctky, ale většinou musíme sladit termíny na představení nebo koncert :)

Ve XIIIce se nemusíš asi moc učit texty, jak ti šlo naučit se texty role geniálního detektiva Sherlocka?
Divadlu se věnuju už delší dobu, takže jsem čekal, že to bude velká kláda. Když jsem si poprvé přečetl scénář, věděl jsem, že to bude krásná práce, ale že to nebude jednoduchý. Texty jsem si opakoval při každé možné příležitosti – během pauzy na oběd, večer před spaním, na koncerty jsem si bral scénář a v dodávce se učil text. Šel jsem po ulici a mumlal si dlouhé monology a lidi na mě koukali a říkali si: „Proboha, co je to za magora?“ :) Sherlocka jsme zkoušeli půl roku, dvakrát a někdy i třikrát týdně. Stálo to spoustu času, nervů a probdělých nocí. Občas chtěl Petr Kopl zabít mě, občas já jeho :) On je neskutečný puntičkář, ale režisér je skvělý! Myslím, že výsledek stojí za to, přijďte se podívat :)

Jak vypadá tvůj ideální den, když zrovna nejsi na pódiu, ve zkušebně nebo v divadle?
Od srpna jsem na volné noze. Přišel jsem o práci, tak jsem si vzal management Třináctky pod sebe. Mám i vlastní dílnu na sítotisk, takže pro kapelu tisknu trika, mikiny, tašky, batohy, zadávám výšivky na různý textil, zimní čepice, kšiltovky… prostě komplet merch. Máme toho v našem e-shopu hodně. Podívejte se sami :) Dopoledne se většinou věnuju e-mailům, telefonátům, smlouvám a věcem kolem organizace koncertů. Po obědě jdu na dílnu, kde pracuju podle potřeby. Večer jsem buď doma s rodinou, nebo jdu s kamarády na pinec, nebo mi zavolá Palda a vyrazíme spolu na pivo. Nebo píšu rozhovor pro RockPalace… jsem noční tvor, takže chodím spát až pozdě v noci.

Čím nejčastěji relaxuješ a dobíjíš energii mimo hudbu?
To záleží na ročním období. Miluju v létě večery venku na chatě a hodiny jen tak čumět do ohně. Miluju hudební večírky v hospodě, sejde se pár kamarádů s kytarama, občas je i akustická basa nebo saxofon. Já vezmu cajon a hrají se různý fláky od Navarové přes Lucii až k Psím vojákům. Lidi zpívají s náma, pije se pivo a končí se až k ránu… tohle mám fakt rád. Nebo když si doma pustíme nějaký seriál. Já jsem totiž seriálovej a jsem schopnej čumět na několik dílů za sebou. Mám rád český seriály, třeba Metoda Markovič, Bez vědomí, Sedm schodů k moci nebo Vodník jsou super.

Existuje něco úplně obyčejného, co máš rád a co by o tobě fanoušky možná překvapilo?
Možná to lidi překvapí, ale já hrozně rád peču buchty a koláče :) S námi odjakživa bydlela babička, která nás hlídala, když jsme byli malí… no prostě babička byla nejvíc. A ona furt něco v tý kuchyni pekla a já se jí od malinka motal pod nohama a pomáhal v kuchyni. Mám doma po babičce několik kuchařek a peču podle nich. Dělám i kvasnicové houskové knedlíky a peču různé buchty a bublaniny. Ale moje kynuté koláče s tvarohem a povidly, sypané drobenkou, jsou fakt vyhlášené :)))))))

Když máš chvíli jen pro sebe, saháš spíš po hudbě, tichu, filmu, nebo úplně jiném druhu odpočinku?
Čím jsem starší, tím víc miluju samotu a ticho :)

Pavle, děkuju za čas, pozdravuj Petra a klasická závěrečná otázka – co vzkážeš našim čtenářům a jaký nejoblíbenější tvůj klip jim pustíme?
Chtěl bych všem fanouškům poděkovat za to, že za námi stojíte, že chodíte na koncerty, že posloucháte naši muziku!!! Já na koncertech cítím tu obrovskou sounáležitost!!! Vím, že tam vznikají nová přátelství a že se během roku vzájemně navštěvujete ve svých domovech. To mě neskutečně těší a naplňuje jistotou, že to má smysl. Užívejte života naplno! Dál choďte na koncerty a do divadla! Mějte se fajn a hlavně buďte zdraví a šťastní.
A klip nemůže být jiný než Můj bratře můj :)

Vystoupení Synkopy 61 v plzeňské Šeříkovce potvrdilo, že tahle legenda českého rocku nemá potřebu cokoliv přikrášlovat. Koncert byl postavený na průřezu tvorbou napříč celou historií kapely, ale bez snahy hrát „podle let“. Skladby se střídaly přirozeně, tak aby koncert držel tempo a fungoval jako celek.

Úvod večera vyplnil krátký dokumentární film o historii kapely. Vizuálně připomněl dobu, kdy Synkopy patřily k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v rocku vznikalo. Jakmile ale kapela nastoupila na pódium, bylo jasné, že hlavní slovo má živá hudba.

Hudebně se Synkopy opřely o polohy, které jsou pro ně typické. Bylo slyšet vokálně bohaté beatové základy Beach Boys a tuším, že zazněl i cover někdejších Ohio Express Yummy Yummy v českém provedení, ale výraznou roli sehrál i baroque rock, který kapela dlouhodobě prosazovala – ať už v Malé suitě pro Johanna Sebastiana Bacha, Casanově nebo instrumentálním Mozartově Tureckém pochodu. Právě tady je patrná snaha o širší aranže a práce s motivy, které nejsou v rocku úplně běžné.

Podstatnou část večera určoval tvrdší zvuk s dominantními hammondkami. Jan Korbička je pojal poctivě a bez kudrlinek, takže se koncert místy přiblížil hardrockovému výrazu známému ze sedmdesátých let. Publikum na to reagovalo velmi dobře, zvlášť když přišly na řadu „uriášovky“ ať už July Morning  nebo Easy Livin´, tentokrát jako Bílá vrána, která i dnes funguje jako spolehlivý tahák.

Nechyběla ani připomínka artrockového období z počátku osmdesátých let. Skladby ze Slunečních hodin ukázaly ambice kapely jít složitější cestou, i když je znát, že právě tady se Synkopy dostaly na hranici možností dalšího vývoje. V koncertním provedení ale tyto věci zapadly do celku bez problémů.

Vokálně už samozřejmě nelze čekat výkon jako před desítkami let, to by bylo nefér. Důležité ale je, že instrumentálně kapela drží pevně pohromadě. Zvlášť bicí sóla ukázala, že energie rozhodně nedošla a že rytmika má pořád sílu strhnout sál.

Koncert v Šeříkovce nebyl o dokonalosti ani o nostalgii. Byl o poctivém hraní, o tom, že se jde na pódium a hraje se bez triků, bez playbacků a bez snahy něco skrývat. Synkopy 61 tady jasně ukázaly, že nejsou kapelou do vitríny, ale pořád živým rockovým tělesem, které má co říct i dnes. Škoda jen poměrně slabé návštěvnosti, protože ten koncert byl naprosto skvělý.

Daniel Krob Band se znovu hlásí o slovo a vyráží na rocková pódia v symbolickém roce Koně. Tento návrat má hlubší význam – kytarista a autor Daniel Krob (ex Ferat, Arakain, ex Kreyson) totiž před 12 lety vydal album Rock koně, které vzniklo právě v období stejného znamení čínského horoskopu. Letošní rok je navíc ve znamení Ohnivého koně, ve kterém se Daniel Krob narodil.
Kapela vystupuje v čisté tříčlenné sestavě, která sází na živou energii, svobodu a poctivý rock bez technických berliček. Na baskytaru hraje Petr Formánek, dlouholetý Danielův spoluhráč s podobným hudebním směřováním. Za bicími sedí Adam Wodniak z Plzně, známý mimo jiné ze spolupráce s kapelami Ikara a Fata Morgana. Repertoár tvoří 16 autorských skladeb z posledních dvaceti let Krobovy tvorby. Fanoušci se mohou těšit na ryzí rockové kusy jako Démon, Šachmat, Život je reálnej, Oheň nebo Jakej byl den… Kapela nepoužívá samply ani bubenický klik – hraje výhradně živě a pocitově, což dává koncertům výraznou energii a prostor pro improvizaci i přímý kontakt s publikem. Daniel Krob Band je primárně rockovou kapelou, ale nebrání se ani akustickému vystoupení, kde zazní vybrané skladby v intimnější podobě. Festivaly a koncerty budou postupně zveřejňovány na oficiálních stránkách kapely. Na podzim 2026 se navíc připravuje větší koncertní projekt. Kapela zároveň pracuje na nových skladbách a chystá nové video. Na koncertech zazní výhradně Krobovy česky zpívané písně, bez návratů ke skladbám z bývalých kapel. Daniel Krob Band je aktivní na sociálních sítích a provozuje oficiální web i YouTube kanál s videoklipy a záznamy z živých koncertů.

foto: Petr Folvarčný

Kapela LucreziaBorgia vydala album Templáři, které tematicky sleduje dějiny rytířského řádu od jeho vzniku až po zánik. Nejde přitom o první historicky zaměřený projekt skupiny ani o první album vystavěné jako souvislý příběh. O vzniku konceptu, práci s texty, zapojení hostů i o tom, kam Templáři zapadají v rámci dlouhodobé tvorby kapely, mluví v rozhovoru pro Rockpalace Antonín Maceček.

Album Templáři je tematicky vystavěno jako souvislý příběh sledující vývoj řádu od jeho vzniku až po zánik. Jak dlouho jste tento koncept připravovali a kdy padlo rozhodnutí pojmout album právě takto uceleně?
Ono směřování skupiny, co se týče repertoáru, koncepčních alb, i jakýchkoliv dalších hudebních iniciativ je ponecháno výhradně na mě. Lucrezii jsem si trochu sobecky založil k plnění svých rozličných hudebních a literárních vizí. Ale zase pětadvacet let společné činnosti a beze změny v obsazení. Sem tam se někdo přestěhuje ale v podstatě, co se týče kreativní tvůrčí činnosti a nahrávacích procesů alb, jsme beze změny. To myslím mluví za vše. Spíše se naše společenství stále rozrůstá, ale zůstává.
K Templářům. Já mám takové plánování hudebních projektů, tak nějak, stále dva roky dopředu. A vím, že co rok, to jeden projekt uskutečním. Vlastně se na každý budoucí počin tuhle dvouletou dobu mentálně připravuji a potom, alespoň mi to tak přijde, tam nahoře múzy mají už ve všem jasno a všechno líp odsejpá.
Že chci mít album Templáři ucelené, mi bylo jasné od počátku. Jenom jsem spíš přemýšlel jak pojmout celou koncepci, aby dílo nevyznělo pouze jako dokument o Templářích. Spíš jsem tam chtěl mít takovou tu romantizující červenou knihovnu, než historii faktu. No, ale nastudovat jsem vše musel. Díky své šermířské anabázi se pohybuji v komunitě lidí, kteří Ti neodpustí nic, co se týče historických nepřesností. Navíc historie tohoto řádu je velmi fascinující jak ve svém příběhu, tak tajuplnosti.

Historická témata nejsou pro LucreziiBorgii ničím novým. V čem se podle tebe projekt Templáři liší od předchozích alb, která se rovněž opírala o historii?
Těžko říct, čím se liší. Možná tím, že tohle album, je v mých očích, z dosavadních projektů, nejrockovější. Ale přece jenom. Liší se v té historii faktu. Naše předchozí koncepční alba byla vytvořena na základě pověstí či legend. Ať už smyšlených nebo tradujících se. Templáři jsou skutečná historie, byť legendami velmi silně opředená. Zde jsem musel studovat více než jindy.

Zároveň nejde ani o první album kapely, které pracuje s rozsáhlým příběhem napříč celou nahrávkou. Bylo tentokrát složitější udržet chronologii a tematickou návaznost jednotlivých skladeb?
Vůbec. Z mého pohledu jsou historické události týkající se templářů poskládány velice volně. Myslím, co se týče jak historie, tak i chronologie templářského řádu. Složitější spíše bylo vypíchnout momenty, které by templáře charakterizovaly. Koho by například bavilo poslouchat o tom, jak založili první bankovní systém. Pro mě jako skladatele, a věřím, že i pro milovníky romantizující historie, z tohoto úhlu pohledu, bylo daleko zajímavější poslechnout si, jak se řezali se Saracény či jak skončili upáleni na hranici. To taková Legenda o Bruncvíkovi, (jedno z našich dřívějších koncepčních alb) to bylo, jó, jiné cvičení a na daleko větší ploše.

Texty na albu působí jako pevně vystavěná osa celého projektu. Jak probíhá vaše práce s historickými podklady a fakty při psaní textů? Vycházíte z konkrétních pramenů, nebo je pro vás důležitější vyprávěcí linie?
Pokud tak texty působí na posluchače, za to jsem upřímně rád. Nicméně, pracoval jsem s nahodilými tématy pro jednotlivé písně a až ve finální části, po míchačce, jsem písně skládal za sebe, tak aby mne hudebně nenudily. Ale podvědomě jsem si v hlavě nějaký ten příběh stále udržoval. Jasně nemohl jsem je upálit hned na začátku příběhu. Musel jsem napřed ten řád nechat založit. To, že jsem ležel v různých pramenech mapujících templářskou historii, to je fakt. A stále si něco ověřoval, např. latinské a další fráze a další a další nezbytnosti. Ty konkrétní prameny byly v tomto případě důležitější než vyprávěcí linie.

Hudebně se album drží zavedeného stylu kapely, v němž se propojuje rockový základ s dobovými nástroji. Byla už při psaní textů představa konkrétní hudební atmosféry, nebo vznikala hudba a texty paralelně?
U mě většinou vzniká hudba i text souběžně. Jedna složka automaticky inspiruje druhou. Jednou vede text. Jindy je určující hudba. To že celé album bude v rockové podobě, byl záměr. Ono to ale není tak, že všechna naše alba jsou ve folkrockovém duchu. Naopak. My to střídáme. Jeden projekt je vyloženě v akustické aranži a příští rok je to zase rock. A na aranžích má velký podíl celá skupina. Ovšem nic není dáno striktně předem. Naopak. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Když je první ve studiu bubeník (Michal Kulda Dostál), určující aranží jsou bicí, když baskytarista (Zdeněk Mařík) a zvolí kupříkladu bezpražcovou basu, ostatní se musí podřídit. Stejně tak je prioritně určující kytarista (Jirka Stritzko), nastupuje-li do studia k prázdnému kliku on. Nebo s šalmajemi Jana Vojáčková. Jelikož mám prvotřídní muzikanty, skutečně excelentní, je opravdu výjimečné, když je něco třeba dodatečně přearanžovávat. Vlastně si ani nepamatuji, že k tomu kdy došlo. Pro mě osobně je nahrávací proces jedno velké dobrodružství, kdy se rád nechávám postupným oblékáním skladby překvapovat. Málokdy určuji co a jak. Razím názor, že každý z mých kolegů muzikantů musí být zdatnější v hudebním řemesle než já. A pak už mohu být jen pouze příjemně překvapován.

Na nahrávce se podílí řada hostujících zpěváků i divadelní soubor. Jakou roli hrají hosté v rámci příběhu alba a podle čeho jste vybírali konkrétní hlasy pro jednotlivé skladby?
Od začátku jsem měl pocit, že tohle to album musí být chlapská záležitost. Takže děvčata si tentokrát moc nezazpívala. Většinu sólových partů jsem odzpíval já. No a jedním z mých nejoblíbenějších zpěváků české rockové kotliny, za mě vůbec nejlepším, je Jirka Zonyga. Sedmkrát se ujal sólového partu právě on. Mimochodem za poslední dekádu u Lucrezie Borgie z deseti projektů, za mikrofonem, hostuje letos po desáté.
Lucrezia Borgia letos natáčí hudební historický celovečerní film. Jirka Zonyga, vyjma toho, že si v něm zazpívá, si také zahraje jednu z rolí. Film jsme točili v létě. No, a když jsem měl po hromadě tolik skvělých herců, z nichž většina i excelentně zpívá, kdo by toho nevyužil i na právě rozdělaném CD.
Takže jednu píseň si se mnou v duetu zazpíval i herec divadel pražských, jinak představitel titulní role v našem filmu, charismatický Radek Melša. Další duet jsem si dal s Nikol Kratochvílovou, herečkou Městského divadla Brno, další se znojemskou divadelní herečkou Julií Mikoláškovou a po jedné písničce tam mají zpěvačky Lucrezie Borgie Jana Vojáčková a Iva Landová.

Album vyšlo jako vlastní vydání kapely. Znamená to pro vás větší svobodu v práci na podobně rozsáhlých a tematicky náročných projektech?
Bezkonkurenčně. X CD jsme vydali jak u brněnských tak pražských vydavatelství. Kdysi to smysl mělo. V současné době, kdy prodeje v kamenných obchodech takřka neexistují, není co řešit. Nemusím se s nikým nijak a o ničem dohadovat a přít, kolik chci mít stran v bookletu a proč ho chci tak výpravný a ne o dvou stranách. A kdo to ve finále zaplatí. Ti kdo nás mají rádi, si CD u nás najdou a výpravné obsáhlé booklety jim většinou nijak nevadí.

Templáři jsou už 25. albem LucrezieBorgia. Jak se podle vás za tu dobu proměnil váš přístup ke koncepčním albům a práci s historickými tématy?
Já jsem měl ke koncepčním albům blízko vždy. Jsem z generace posluchačů, kteří vyrostli na Queen, Pink Floyd, Jethro Tull, Who, Kinks nebo třeba Van der Graaf Generator a ti měli ke koncepčním albům nebo rockovým operám vždycky blízko. Můj přístup ke koncepčním albům se změnil snad jenom v tom, že jsme se učili a snažili se, aby každé další dílo bylo dokonalejší a precizněji vymazlené. Teď když sleduji současný vývoj s AI, tak se snad zase budeme snažit dělat zpětně ty nedokonalosti, abychom se odlišili od té odporné sterility, co AI generuje. Anebo se na to vykašlem úplně. Nač celej rok tisíce hodin dělat na albu, když Vám jich AI za hodinu vygeneruje nepřeberně. A ještě si dotyčný kňourá o pozornost a ocenění. Vždyť mu to přece zabralo tolik hodin času. Ale to už jsme zase někde jinde.

Kapela je známá svými rozsáhlými booklety, které jsou jedinečné. Myslíte, že v době streamovací muziky mp3… má význam nabízet tak luxusní dílo?
Víte, já to dílo vlastně vyrábím předně pro sebe. Řeknu něco kacířského. Pro mě je safra důležitá ta cesta, nikoliv už cíl. Když už je dílo hotovo, už mě vlastně nezajímá. Protože okamžitě naskakuji na další projekt. V tomhle jsem hodně špatnej manažer. U posledních tří alb jsem neudělal po vylisování ani kontrolní poslech. Ale než je album hotovo, chci jej do života vybavit tak, jak bych si přál, aby vypadalo, kdybych si je šel koupit od své oblíbené kapely. A já si CD svých oblíbenců kupuji neustále.
Ale jestli to má smysl všeobecně, to je potřeba se zeptat v nějakém průzkumu, konzumentů spotify a podobně. Já jim nejsem. Se zvukovým mistrem Broňkem Šmidem toto řešíme při masteringu a míchačce neustále. My se tu serem se zvukem a oni si to ve finále zkomprimují do mp3. Asi tak.

Při poslechu alba je patrný důraz na srozumitelnost textů a vokálů. Byl to jeden z hlavních požadavků při práci na zvuku a produkci?
Já jsem vlastně rád, že jsi mi tuhle otázku položil. A předpokládám, že tuším, kam míříš.
Při míchačce jsme řešili, jak moc chceme, aby album bylo tvrdé, agresivní. Chtěli jsme být tvrdší než obvykle. Zjednodušeně, to by ovšem znamenalo potlačit všechny sbory a sólové zpěvy víc zasadit do kapely. Zkoušeli jsme i tuhle variantu. Ano, bylo to víc metal, ale na druhou stranu, přišli jsme částečně také o hlasovou výjimečnost pěveckého nasazení Jirky Zonygy, nehledě na srozumitelnost textového vyznění. A pochopitelně o vokály všeobecně. No, a když máte za mikrofonem zpěváka par excellence. Tak jsme vše vrátili do původní podoby a upřednostnili pěvecké a textové sdělení nad agresivitou. Textová výpověď, si myslím, že je v našem případě ne nedůležitá.

Vnímáte Templáře spíše jako samostatný projekt, nebo jako přirozené pokračování dlouhodobé linie kapely, která se věnuje historii a příběhům minulosti?
Teď momentálně nevím. Uvidíme za dva roky. Protože projekt, který má Templáře letos následovat, bude zcela odlišného ražení. Patnáct let jsme spolupracovali s Milanem Schelingerem, který už bohužel není mezi námi. Milan hostoval na třinácti našich albech. Pracovali jsme průběžně na jeho dalším sólovém albu s Lucrezií. No nestihli. Milanovým přáním bylo, abychom tohle připravované album dokončili. Stihl nazpívat cca dvacet nových, nikde dosud neuvedených písní. Tak na tom aktuálně s Lucrezií děláme. Ale tohle album nebude moc Lucrezia Borgia. Spíše Schelinger Hard Rock. No a potom taky točíme soundtrack k našemu výše zmíněnému historickému hudebnímu filmu, který by měl mít premiéru letos v létě.
A za ty dva roky uvidíme, jestli to budou další Templáři nebo jiný historizující počin.

Vzhledem k tomu, že tvorbu kapely na Rockpalace.cz sledujeme, nejde si nevšimnout, že máte pravděpodobně silný vztah k historii? A mimochodem, jakou známku jste měl z dějepisu?
Pravdou je, že k historii mám vztah víc než kladný. Rozhodně nadstandartněji vstřícnější než například k matematice. Než jsem před čtvrtstoletím založil Lucrezii Borgii, procházel jsem téměř po dvě desetiletí historickým šermem a divadlem, kde jsem vytvořil docela dost her s historickou tematikou. Ale jako dítě jsem nikdy nebyl typ kluka, jehož by rodiče dávali za vzor svým ratolestem, mým spolužákům. Ani ne tak kvůli vědomostem, jako spíš ohledně mého chování. A mé chování se odvíjelo, od úspěšnosti kantora, mě v dané hodině, zaujmout. Právě v dějepise to nebyl problém. Pravidelně jsem byl o nějakou tu hodinu v předstihu. Byl i kantor, si pamatuji, který to vystihl a některé lekce dějepisu jsem zvládal odvyprávět i za něj. Jinak jsem byl prostě sígr, na dnešní poměry asi víc než zdatný. Pro ilustraci, dopoledne mě zřezal ředitel, že jsem chodil do náboženství, odpoledne farář, že do pionýra a večer táta, když si na mě oba stěžovali. Jo, známka z dějepisu byla téměř pravidelně vyšší, než ta z chování.