Nastal opět čas vzpomínání. Vrátím se ke slíbenému kytaristovi jménem Garry Moore. Narozen v Belfastu v Sev. Irsku v roce 1952, od 11 let hrál na kytaru. Během 70. let byl dvakrát členem kapely Thin Lizzy, ale jejich drogové výstřelky odmítl snášet a osamostatnil se. Hardrockové riffy vyměnil za blues-rock a myslím, že dobře udělal. Vydal jako zpěvák a skladatel několik sólových alb. Já osobně pamatuji legendární vystoupení Garryho spolu s Ianem Paicem z Deep Purple ve Westfalenhalle v Dortmundu v roce 1982. Já ležel doma v obýváku na zemi s nastraženým magneťákem a koncert, který dávala německá stanice ZDF, která šla v západních Čechách chytnout, jsem celý po půlnoci natočil. Pouštěl jsem si ho pak snad 100x. Ještě jedna osobní vzpomínka. Při písni Parisienne Walkways (moc pěkná balada) jsem se poprvé v roce 1980 zamiloval. Vybral jsem od něj jednu živou píseň. Tohle mám moc rád, přítmí, Garry hraje sóla na kytaru, zezadu ho podporuje basa s dechovou sekcí a k tomu vrní dvě černošky jako kočky u misky s mlíkem... Garry umírá předčasně v únoru 2011 ve Španělsku, zřejmě na dovolené. Je ho moc škoda. Doporučuji si od něj přehrát věcí víc, třeba Still Got the Blues je hodně známá. Ale teď už se pohodlně usaďte, Garry a jeho šest strun Vás vítají...

Garry Moore – Separate Ways

V dnešním již pátém dílu se budu věnovat irské hardrockové kapele Thin Lizzy. Vznikla v roce 1969 v Dublinu, ale její největší úspěchy přišly až koncem 70. a počátkem 80. let minulého století. Její hlavní postavou byl baskytarista a zpěvák Phil Lynott, jehož otec byl Brazilec a matka Irka. Byl ve své době dokonce hlavním kandidátem na postavu Jimiho Hendrixe v připravovaném filmovém zpracování života tohoto legendárního kytaristy. Po předávkování heroinem na Štědrý večer 1985 však upadá Lynott do komatu, ze kterého se už neprobírá a 4. ledna 1986 umírá v pouhých 36 letech. Skupina byla známá zejména tím, že v ní hráli dva kytaristé, což na tehdejší dobu nebylo úplně obvyklé. Mimo jiné zde hrál legendární kytarista Garry Moore, kterému hodlám věnovat jeden z dalších dílů mého vzpomínání. V hudbě Thin Lizzy jsou slyšet velmi výrazné motivy ze staré irské hudby, v některých skladbách (jako třeba Black Rose) jsou celé motivy starých irských národních písní. Popularita Lynotta neklesla ani po jeho smrti a dnes má v Dublinu dokonce odhalenou svoji sochu. Vybrat jednu píseň nebylo lehké, přesto jsem zvolil Waiting for an Alibi, kde je použití dvou kytar velmi výrazné. Odpočívej v pokoji Phile...

Thin Lizzy – Waiting for an Alibi

V pátek 19. srpna 2016 vychází třetí deska kapely Ahard z Orlové. Kapela tak dodržela tříletý cyklus mezi jednotlivými alby. V roce 2010 totiž vyšel debut „Prachy vládnou", o tři roky později to byla „Planeta magorů" a teď je to „Freestyle". Protože je Rockpalace partnerem Ahardu, dostali jsme desku k recenzi již s předstihem. Děkujeme za důvěru.
Před časem jsem psal recenzi na debut, tak mě zajímá, co je u této hard and heavy party nového. A ejhle, na post pěvce Ahardu nastoupil Honza Berny Bernátek, který naposledy působil v power speedmetalové partě Salamandra. Basu Ahardu nově drtí Petr Galambica, kterého můžete znát z Bastardu. Jinak se sestava nijak nezměnila. Na kytary hraje Ivan Jeki Jekielek, do bubnů mlátí Víťa Sargo Sargánek, a klávesy mačká Lukáš Boney Lipina.
Aktuální desce sluší slušný zvuk z karvinského Hard Café. O mix a mastering se postaral mistr Miloš Dodo Doležal ve svém studiu Hacienda. Maličko mi ale vadí zvuk bicích, které místy zní jako papírové krabice. Ahard model 2016 osciluje na pomezí hard rocku a heavy metalu. Místy se blíží i ke speed metalu.
Kapela má talent napsat chytlavou muziku i text. O většinu muziky i textů se postarala dvojice Jeki a Berny. Disk je zabalený do jednoduchého ale pěkného digipaku a v jednoduchosti je prostě síla. Hudba Ahardu ale jednoduchá není. Patří určitě k tomu nejlepšímu, co jsem letos recenzoval a slyšel poprvé.
Vedle kytarových jízdy Jekiho skvěle bublá Petrova basa. Tady je prostě znát zkušenost obou muzikantů. Vokál Bernyho je samostatnou kapitolou. Je to „heavy" pěvec par excellence. Zpívá mu to náramně. Mezi jasné hity řadím valivou „Jen dál" a hned následující „Dotek dravce". Zaujmout dokážou i další skladby. Velice pěkně duní pomalejší song „S temnotou, ale žádný ploužák to není! Ten přijde možná vzápětí. „Kdo hledá ráj" začíná piankem a dostatečně patetickým textem. Zhruba po minutě se píseň ale zvrtne v pěknou jízdu. Tleskám. „Nejsi sám, kdo hledá ráj". Nejvíc se do speedmetalu ponořila asi skladba „Tak už chápej" a v podobném duchu se nese i závěrečná „Zeď nářků".
Určitě můžu doporučit Ahard všem milovníkům rychlého melodického metalu. Pro mě je to určitě jedna z nejlepších desek letošního roku. Je to fakt jízda!
Jan Holý

Musím také vzpomenout na domácí kapely. Vybírám to nejlepší, co vytvořila plzeňská rocková scéna koncem minulého tisíciletí. Plzeňskou kapelu Odyssea. Dodnes mne mrzí, že jsem v 80. a 90. letech navštěvoval jejich zábavy málo, škoda. Sami napsali kolem 300 (!) vlastních písniček. Jsou to písničky s nápadem, nepodbízivé, s inteligentními texty. V poslední době jsem je zase párkrát slyšel naživo. Změny? Mají míň vlasů a zubů, ale srdce mají pořád rockové. Na youtube se to jejich skladbami moc nehemží, tak snad alespoň tu Florenc si dáme (je moc fajn). Jo ještě doporučuju si najít a zahrát píseň Společnost J. K. Tyla, ta je také boží!

Odyssea – Nádraží Praha Florenc 16:30