Když se zkušený hardrockový zpěvák Radomil Zíka stal novou tváří legendární kapely Turbo, nebylo to jen další angažmá – byla to výzva, která ovlivnila celý jeho další život. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, jak se popral s převzetím ikonických písní a zda kvůli Turbu musel upozadit jiné hudební aktivity. Dozvíte se i to, jak probíhá jeho práce s texty a co všechno si musel osvojit, aby si Turbo udrželo svou jiskru – a on sám neztratil vlastní hudební identitu.
Pamatuješ si na moment, kdy přišla nabídka připojit se k Turbu? Byl to šok, radost… nebo stres?
Jo, to se fakt nezapomíná! Byla to směs všech emocí – šok, radost, respekt i obrovský stres. Když ti zazvoní telefon a na druhé straně slyšíš nabídku připojit se k takové legendě, prostě tě to posadí na zadek. Dal jsem si týden na rozmyšlenou, ale už po pár dnech jsem věděl, že do toho půjdu. Říkal jsem si: „Hele, Radomile, taková šance přichází jen jednou.“ Bylo mi jasné, že mě čeká úplně jiný styl práce, jiný přístup a taky pořádná zodpovědnost. Ale jak říkám – když jede vlak jménem Turbo, tak prostě naskočíš.
Říká se, že nastoupit do „zajetého vlaku“ je těžké. Jak ses popral s tím, že jsi měl převzít zažité písně s vlastním rukopisem?
To byla velká výzva. Na jednu stranu výhoda – já Turbo znal dávno předtím, dokonce jsem je kdysi vozil jako bedňák, takže tu kapelu mám v krvi. Ale převzít písně po Ríšovi, který měl svůj specifický styl, to nebyla žádná sranda. Musel jsem najít rovnováhu – zachovat ducha originálu, ale zároveň do toho dát svou barvu a sílu. Nakonec jsme zjistili, že ty tóniny mi sedí, takže se spousta věcí mohla vrátit do původní podoby. To byl parádní moment – když jsme poprvé zahráli a všechno do sebe zapadlo.
Turbo jsi znal, dokonce i hostoval, teď jsi ale součástí legendy. Jaký je to pocit?
Upřímně? Je to mazec. Najednou stojíš na pódiu s lidmi, jejichž písničky jsi kdysi poslouchal jako fanoušek, a teď je zpíváš ty sám. Obrovská pokora, ale zároveň neskutečná energie. Každý koncert je jako malý svátek – lidi zpívají, ruce nahoře, a ty víš, že děláš něco, co má smysl. Turbo má v sobě něco, co se nedá naučit – duši a srdce. A stát uprostřed toho je prostě splněný sen.
Co nový materiál? Nové album… můžeme se těšit?
Rozhodně! Nové věci se chystají – letos to asi zatím bude o singlech, první vychází už 21/11 a bude na všech digitálních platformách. Turbo příští rok slaví 45 let, tak do Vánoc 2026 se dočkáte nového alba a to jak na CD, tak i na vinylu. A co se týče tvorby je super, že v Turbu má prostor každý, kdo přinese něco, co má koule. Karlos a Bob teď hodně makají na nových nápadech, a ohledně textů, spolupracujeme s legendárním Láďou Vostárkem, který napsal spoustu textů pro Turbo v minulosti. Do hry vstoupit i Vladimír Kočandrle.
Jak těžké bylo naučit se všechny texty? Máš na to nějaké vlastní fígle nebo metody?
No, řekněme, že Turbo nemá úplně jednoduché texty. (smích) Fígle moc neexistují – je to hlavně o čase a poslechu. Já si to všechno pouštím pořád dokola, dokud se to nezaryje pod kůži. A jo, používám i čtecí zařízení, protože jistota je jistota. Všichni jsme jen lidi – a když máš koncert za koncertem, někdy prostě mozek přepne do režimu „white noise“. Ale texty mám v sobě, to se neboj (smích).
Změnil se ti po nástupu do Turba hudební život? Co šlo kvůli kapele stranou – jiné projekty, volný čas?
Totálně. Ale věděl jsem, že to přijde. Turbo si žádá stoprocentní nasazení. Přestal jsem před rokem kouřit – což po letech nebylo lehké, ale teď se to hodí. Cestování, koncerty, rozhovory… někdy je to masakr, třeba i dva koncerty za den. Ale pak vidíš ty lidi pod pódiem a všechna únava zmizí. A navíc – díky Turbu se dostávám na místa, kde jsem nikdy předtím nehrál.
Stíháš kromě Turba i jiné hudební aktivity?
Ne, momentálně ne. Všechno ostatní šlo stranou. Ale nebylo to ze dne na den – s ostatními kapelami jsme se na všem domluvili, bez zlosti, bez hádek. Všichni to pochopili a podrželi mě. A já si toho fakt vážím. Turbo teď zabírá celý můj čas – ale zároveň mě naplňuje.
Na pódiu jsi po všech zkušenostech jako doma. Ale co zákulisí – tréma, rituály, psychická příprava?
Hele, i po těch letech mám trému. Ale je to ta zdravá tréma, co tě nakopne. V zákulisí mám svoje malé rituály – chvilku ticha, dýchání, soustředění. A pak už jen výbuch energie. Turbo je dnes velká mašina, profi tým, pořadatelé, technika – všechno funguje na maximum. Ale ta chvíle, kdy se zhasne a začne intro, ta je pořád magická.
Co podle tebe Turbo dnes znamená pro rockovou scénu?
Je to značka, která má obrovskou váhu. Desítky hitů, písničky, které zlidověly, a generace fanoušků, které na nich vyrostly. Turbo bylo vždycky poctivé, melodické a energické – a to je recept, který funguje i dnes. Věřím, že kapela má pořád co říct a že může oslovit i mladší generace. Vždyť kolik dnešních kapel může říct, že mají v publiku tři generace fanoušků najednou?
Nelze se na závěr nezeptat na věc, která dnes hýbe naším rockovým rybníčkem – spojení Turbo a Tommy Thayer z megaslavných Kiss.
Jo, to je bomba! Tommy má českou přítelkyni, dceru Ríši Kybice, a tak se to všechno přirozeně propojilo. Slovo dalo slovo a vznikl úplně neuvěřitelný projekt – první singl s Tommym! Napsal pro Turbo skladbu, nahrál ji s námi, a dokonce i nazpíval. A druhá verze bude v češtině s textem od Ládi Vostárka. Takže se fakt dějou věci, o kterých bych si dřív netroufl ani snít.
A poslední otázka, Radomile – jaký je slavný Kissman jako člověk? A co ty a Kiss?
Tommy je naprosto skvělý chlap. Žádné hvězdné manýry, žádné „já jsem z Kiss“. Prostě muzikant, který miluje hudbu stejně jako my. Všichni jsme si hned sedli a táhneme za jeden provaz. A Kiss? To byla moje pubertální modla! Dokud nepřišli Deep Purple, byli pro mě Kiss absolutní bozi. Takže si dokážeš představit, jaký je to pocit, když s tebou teď jeden z nich stojí ve studiu.
Turbo je legendou, ale legenda žije jen tehdy, když má tah na branku. Radomil Zíka do ní vstoupil s respektem, ale i se silou, která jak se už ukázalo, přinesla nový vítr. Ať už stojí na velkém pódiu nebo zkouší ve zkušebně, je jasné, že rock v jeho podání má co říct i dnes.
Díky za rozhovor – a těšíme se, co ještě přijde!
