Na Štědrý den představila kutnohorská skupina Melissa novou písničku z připravovaného EP.

To dostalo název Cui bono a bude na něm pět akustických songů.

Právě zveřejněná Na sedmém schodu, která vás zavede do středověké taverny, novinkové O milost se neprosí a S medem u huby, již před časem uvedená instrumentálka Menhiry inspirovaná keltskou historií a starší balada Tančím se stínem, která vyjde poprvé v podání zpěvačky Lucky.

Všechny písničky mají tentokrát vlastní grafiku a ještě aspoň jedna z nich bude vypuštěna v lednu.

Obal celého EP, které bude stále k dispozici i na CD, ale v limitované stokusové digipack edici, uvidíte později. Jako celek vyjde EP v únoru.

Na sedmém schodu ale můžete jako lyric video zkusit na You Tube hned zde: https://www.youtube.com/watch?v=tYcRv4bq8ek

 anebo si ji můžete zařadit do svých playlistů na Spotify zde: https://open.spotify.com/track/7M7WgyiZapiL2jT7vepoIy?si=fsFcw2UXQVK930Au_W4dog&context=spotify%3Atrack%3A7M7WgyiZapiL2jT7vepoIy

Pro mne, jak je o mně všeobecně známo, je Benefit kouzelné, až magické slovíčko a proto kapelu sleduju "drobnohledem" už od roku 1980. Jméno Koudelka je v historii Benefit už zlatým písmem zapsáno, tak mi nemohlo uniknout. Poprvé se objevilo jméno Koudelka, když Láďa již zmiňovaný Koudelka (později Gumáček /jeden rozhovor/ zvaný) nahradil s plnopu parádou Zeppelina Horynu a kapela dostala nový náboj. Kdyby se dnes Benefit přejmenoval na „Koudy band“, nemohli bychom se divit, vždyť Koudelkové jsou dnes v kapele hned tři. Otec Gumáček /druhý rozhovor/ a bratři Jakub „Bukaj“ a Matěj Koudlelkové. Právě u Matěje se v dnešním rozhovoru chci zastavit. Benefit vydal letos výborné album a jak jsem listoval obalem, nemohlo mi ujít, pod kolika skladbami je Matěj podepsaný (proto miluju origo CD a vinyly, kde si člověk počte) a přiznám se, že pro mne to byly ty nej songy z alba. Takže tady Matěje máte.

Matěji, vzpomeneš si, kdy jsi muziku jako takovou začal intenzivněji vnímat?
Ahoj. Asi tak v šesti letech jsem se zamiloval do sousedky, která byla ulítlá na Michaelovi Jacksonovi. Tak já jsem samozřejmě musel taky a tam to asi celý začalo. Zaplať pán bůh za to, protože za mě to byl jeden z největších muzikantů a profesionálů, co po týhle planetě chodil.

Táta je známý zpěvák (Gumáček), a jeho jméno je spjato nejen s kapelou Acylpyrin, ale především s legendou Benefit, kde se již konečně dlouho dobu nacházíš i ty. Spadl jsi do bigbítu „rovnejma nohama“ jak se říká, nebo to mělo nějaký hudební vývoj?
Jednou jsem dostal pod stromeček dvoukazetu kapely Queen. Byla to Best ofka a tu jsem k tomu Jacksonovi poslouchal hodně. Pak na základce přišel Hip-hop. Populární byly Chaozz, který jsem znal skoro celý nazpaměť. Ale vzpomínám si přesně na okamžik, kdy už mě nic z toho moc nebavilo a tak jsem jednou na dovolený sáhnul do tátovi sbírky kazet a co osud nechtěl, byl to Ozzy a album No more tears. Vrazil jsem jí do walkmanu, lehnul si na síťovku, nasadil sluchátka a začala hrát skladba právě No more tears. A přesně v ten moment jsem spadnul do bigbítu na plný pecky. Protože když jsem slyšel tu Zakkovu kytaru, tak jsem si řekl: "To chci kurva taky umět!"

Co vám doma hrávalo za muziku, popř. k jakým vzorům jsi vzhlížel?
Máma měla ráda Bon Jovi, Abbu, Cher, Sweet a podobné pop-rockové kapely tý doby. S tátou se pak shodli na Pink Floyd, Genesis, Alice Cooper, ale hrál u nás třeba i Vangelis. Táta byl spíš rockovější. Od Kiss přes AC/DC atd... Byl by to dlouhý seznam. Takže asi všechno mě nějakým způsobem ovlivňovalo a líbilo se mi to. Ale od "houpací sítě", jak jsem uvedl výše ;) mě zásadně ovlivnil ten Ozzy. To je můj miláček a toho asi obrečím, až nás opustí. Stejně, jako jsem obrečel i toho Jacksona. Na kytaru mě dodnes nejvíc bere Zakk Wylde.

Ty hraješ na kytaru, jsi samouk, nebo ses svěřil do odbornějších rukou učitelů?
Úplné začátky mi ukázal Artur Masný, který tehdy hrál v Benefitu, a dost jsem cvičil sám doma. Přišel jsem ze školy, hodil tašku do kouta a hrál jsem, hrál jsem a hrál jsem. Až do večera. Takže klidně 8 hodin denně jsem cvičil. Potom jsem šel asi na rok do Mlejna, kde se mě ujal bluesový Marek Šmaus, který mě přes blues hodně naučil orientaci na hmatníku a hlavně rytmiku. Byl to u mě zásadní zlom, protože si myslím, že blues je nedílnou součásní bigbeatu a rozhodně se mi to dodnes vyplácí. Ale jinak jsem celý život samouk. Tenkrát nebyl internet, ani youtube, ani tabalatury, dokonce ani CéDéčka zprvu. Takže všechno bylo jen o uchu, magneťáku, kazetě a tužce na přetáčení :D. Když jsem se chtěl naučit rychlejší sólo, tak jsem si do walkmana hodil skoro vybitý tužkovky, aby to hrálo pomaleji :D

Na jaký nástroj hraješ a máš nějakou vysněnou kytaru, kterou by jsi někdy chtěl mít?
Začátky s řepou před zrcadlem. Takže když Zakk Wylde, tak zvony a Les Paul :D. První kytara byla darovaná hokejka od Janeckýho. Pak jsem v osumnácti dostal peníze, co mi rodiče spořili, tak jsem si místo řidičáku pořídil vysněnýho Epiphone Les Paul a už mě to nepustilo. Teď mám Gibson Les Paul BFG Trans Black 2007, kterýho mi přivezla bejvalka z Ameriky. Mám ho už asi 15 let a neměnil bych. Chtěl bych mít ještě Fender Telecaster, ale nevyužil bych ho do muziky, kterou hraju. To bych ho musel komplet vykuchat, fláknout tam narvaný snímače a to pak ta kytara přestala být tou kytarou :).

Ty nehraješ jen v Benefit, ale jsi i v jiných kapelách, prozradíš, kde ještě můžeme najít tvé jméno?
Teď se věnuju hlavně Benefitu, ale hraju ještě v Iluze Kontroly, KKS, ZMRDI, Hookers a dvakrát do roka si zahraju s Říčanským dětským sborem Bardáček. Zaskakoval jsem v hodně kapelách, za zmínku stojí třeba Matahari (s Žántí si v příštím roce asi střihnu pár koncertů s kapelou IKARA ;) ). No a takový nejzásadnější bejvalky jsou Jana Kratochvílová a Pěchota. No a od novýho roku chystám s bráchou nový projekt, ale to se nechte překvapit ;)



Jak je náročné pro muzikanta, který hraje ve více kapelách „přepnout“ v hlavě žánr a styl? Přece jen Jana Kratochvílová má asi jiné „noty“, než třeba Benefit?
Mě to problém nikdy nedělalo. Stačí, abych si to pořádně naposlouchal a pak už to tam skáče samo :).

U Benefit zůstaneme, jak se ti hraje s muzikanty o generaci starší? Neřešíte rozdílné pohledy na muziku?
To víš, že řešíme. Ale hrajeme spolu už hodně dlouho a jsme na sebe zvyklí. Takže starší kluci dokáží ustoupit mladší krvi a mladší krev zase dokáže ctít naposlouchanější a zkušenější ucho a cit. Nikdy jsme se nijak extra nehádali a vždycky jsme dokázali najít společný kompromis, aby byly obě strany spokojený. Ale většinou se shodneme na první dobrou a rozdílný názory řešíme málokdy.

Stalo se ti při některé výměně kapel, že jsi měl „okno“ a nevěděl, co vlastně hrát? Dokážeš improvizovat?
He he -). Já? Okno? Nikdy! -) -)...Okno je asi běžná věc každýho muzikanta, to se prostě někdy stává. Ale když umíš improvizovat, což tak nějak umím, tak se z toho většinou nějak vylžeš. V tom dobrým případě to poznají jen spoluhráči. V tom horším případě se pak musíš ostatním muzikantům v šatně omlouvat (smích)

Nemůžu se nepozastavit u posledního alba Benefit, které jsem chválil i recenzi, kde jsi se velkou měrou podílel na tvorbě. Album je výborné a zní skvěle. Jak vypadá tvůrčí práce Matěje na novém materiálu? Napadají tě riffy, melodie, někam je zapisuješ a víš kam sáhnout, nebo sedneš a řekneš tak, teď udělám nový song a vysype se to z tebe?
Děkujeme za pochvalu. Celá kapela je s albem hodně spokojená a jsou na něj jenom kladné ohlasy, čehož si moc vážím a dělá mi to neuvěřitelnou radost. Proto to děláme. Všichni jsme se hecli a makali jsme nejen na albu, ale i na všech věcech kolem něho. Je kolem toho všeho spoustu práce, ale výsledek stojí za to. Teď jsme vykopli druhý klip k desce, který se jmenuje Zloděj nebo král a sledovanost je obrovská. Jsme z toho nadšený.
Co se skládání týče, tak jsi v podstatě trefil všechny body. Někdy mě napadne rífek, někdy melodie zpěvu. Ty si nahraju, uložím a sáhnu po nich, když zrovna nemám skladatelský střevo. Třeba Zloděj nebo král jsem složil v roce 2012 a na světlo světa vyšlo teprve teď. Ale když ti hoří termín nahrávání u prdele, tak si prostě musíš vyhradit čas, sednout si k tomu a to pak většinou udělám celou věc, kterou mi pak kluci pomůžou zaranžovat ve zkušebně. Někdy se jim písnička líbí tak, jak je a bereme jí bez úprav. Písničku Vzdálená jsem měl třeba celou hotovou za půl hodiny, včetně textu. K tomu zase vedly životní události, který zrovna v mém životě probíhaly.

Patříš ke skladatelům, kteří raději pasují muziku na již napsaný text, nebo vytvoříš muziku a autorovi textu nastíníš, jakou to má mít náladu?
Čoveče na psanej text jsem snad nikdy nic neudělal. Text řeším vždycky jako poslední kapitolu. Někdy mě napadne jako první melodie zpěvu a do ní vkládám akordy, ale většinou udělám muziku, do ní hatmatilkou nabroukám melodii a to všechno pošlu buď někomu na otextování nebo si to otextuju sám.

Všímáš si muziky okolo sebe? Je poslední dobou něco, co tě zaujalo?
Muzika kolem tebe neustále plyne, hraje a furt se kolem mě točí. Takže když je to tvoje životní láska, tak jí ani nejde nevnímat. A jelikož mě živí hlavně zvučení a hraní, tak občas bývám takzvaně přemuzikovanej a nejlepší muzikou je pro mě ticho :D. Ale v poslední době jsem si hodně ulítnul na kapele The Pretty Reckless. A velmi mile mě překvapila nová deska Krucipusku a Gaih Messiah. No a když jsem slyšel písničku Scarry Little Green Man z předposlední desky Ozzyho, tak mi normálně spadla brada :D

Co posloucháš za kapely dnes? A na čem a kde nejraději hudbu posloucháš?
Když mám chuť na nářez, tak si s chutí pustím kapelu Saliva, Audioslave, Ozzyho, Black Label Society, The Pretty Reckless... Mám hodně rád i staší klasiku, jako Beatles, Led Zeppelin, Faith no More, Pink Floyd. Ale zjistil jsem, že jsem v poslední době dost zpopovatěl, takže si s chutí pustím P!NK, oba zpěváky z Genesis, Jamiroquai a pořád s chutí Michaela Jacksona, kterýho znám nazpaměť, ale nepřestávají mě udivovat jeho postupy a vůbec všechno, co v tý muzice dělal.

Matěji, co vzkážeš našim čtenářům a jaký tvůj nejoblíbenější klip jim pustíme?
Chci poděkovat, že chodíte na koncerty, podporujete českou hudební scénu (ať už jakýho koliv žánru) a reagujete na to, co kapela dělá. Poprosím vás, nebuďte agresivní a hnusný, jak na sociálních sítích, tak v běžném životě. Je to zbytečný a člověka to pak jen mrzí.
Samozřejmě si pusťte náš novej klípek Zloděj nebo král

a pro mne tam dej tenhle nářez, který si vždy rád pustím.

Po odchodu předchozího baskytaristy byla kapela natolik vytížená turné, letními festivaly, přípravou desky, že byla nucena odehrát sezónu 2023 bez basáka.
Nyní nastala ta správná chvíle přivítat do řad Porta Inferi pátého člena, který vyplní prázdné místo basových frekvencí.
Pokud chceš dělat aktivně muziku, koncertovat, zkoušet, budovat značku kapely tak mrkni ZDE

V seriálu (Ne)zapomenuté kapely se budeme vydávat na cestu do nepříliš dávné historie a odkryjeme příběhy kapel, které se sice nedočkaly dlouholeté a stabilní kariéry, ale i tak si v době svého působení dokázaly získat pozornost. Tento seriál nás zavede do méně známých, ale třeba o to zajímavějších zákoutí hudební scény. Na tuto cestu se vždy vypravíme s výrazným členem dané kapely.

Tentokrát budu zpovídat Davida Laštovku ze skupiny FOBIE. Tato kapela na mě na konci 90. let působila dojmem, že zapouští pevné kořeny v plzeňském regionu a dost možná se chystá své větve rozprostřít do celé republiky. K tomu nakonec nedošlo, ale David Laštovka nakonec blízko showbusinesu zůstal, i když trochu jiným způsobem.

Ahoj Davide, já bych začal obligátně a zeptám se tě na tvé hudební začátky. A pak samozřejmě na to, jak tě napadlo, že by byl dobrý nápad založit kapelu s vlastní tvorbou?
Ahoj Tome, v první řadě dovol, abych ti poděkoval. Jednak za pozvání a také za to, že tento seriál děláš. Západočeský rock - bigbít, byl odjakživa vyhlášený široko daleko. O úžasných kapelách, které tu hrávaly za totality, se už něco napsalo, o nástupcích, tedy kapelách, které začaly hrát po revoluci a zanechaly po sobě také nějakou stopu, už tolik ne, takže jsem moc rád, že ses do toho pustil, a s chutí si přečtu i tvé povídání s dalšími skupinami. Já jsem se narodil do muzikantské rodiny. Můj táta Jaroslav hrával bigbít v Sejfu, poté skoro 40 let v Egesu. Můj děda Vojtěch měl taneční orchestr, který jako kapelník vedl až do svých sedmdesátin. Strejda Jiří se hudbou živil, hrál v zahraničí, objezdil celý svět, takže jak to asi mohlo dopadnout se mnou... (smích) Pamatuji se, že táta měl doma v obýváku starou oprýskanou, elektrickou kytaru značku Jolana. Když mně bylo šest, sedm let, začal jsem na ni brnkat, táta mi ukázal pár akordů a už to jelo. Na rozdíl od táty, dědy i strejdy, kteří hrávali spíše převzaté skladby, jsem odmalička inklinoval k vlastní tvorbě. Bavilo mě skládat muziku, psát texty. Dodnes mám v hlavě můj první text, který jsem vyplodil asi v osmi letech: "Půl hodiny přemýšlím o tom, co bude potom. Až svět bude jiný, až nevinní budou vinní." (smích). Poprvé na veřejnosti jsem začal vystupovat právě ve zmiňovaném tanečním orchestru mého dědečka, který jako kapelník přebíral můj táta. Tehdy mi bylo nějakých 13 let, chodil jsem ještě na základku a máma trnula a bála se, aby mě neviděly paní učitelky, že takhle ponocuju. Byla to neskutečná škola, kterou doporučuju každému začínajícími hudebníkovi. Hráli jsme plesy, od osmi večer do tří do rána. Repertoár byl široký, od lidovek, country, přes modernu. Člověk se musel naučit všechno. Když jsem viděl, jak se lidé baví, říkal jsem si, že nic jiného než muziku už v životě dělat nechci. (smích) No a v patnácti jsem postavil vlastní kapelu.

Když jsem na konci 90. let poslouchal rozhlasový pořad Rock Time s Láďou Rottem, ve kterém hlásil i koncerty na Plzeňsku. FOBIE na mě působila, že jako jedna z mladých kapel hrála po stránce koncertování rovnocennou partii s po léta zažitými kapelami. Bylo to tak, nebo jsem podlehl klamnému mediálnímu dojmu? Jak to tehdy bylo s vašimi koncertními úspěchy?
Máš pravdu, tehdy jsme měli kalendář fakt nabitý a hráli jsme skoro každý víkend. Ale předcházela tomu náročná cesta. Abychom o sobě dali co nejvíce vědět, začínali jsme tak, že jsme dělali předkapelu tehdy populární skupině Kečup, která tenkrát byla na pomyslném výsluní. Díky tátovi jsme se na pódiu párkrát vystřídali s Egesem. A díky strejdovi, který se dobře znal s Richardem Kybicem, kterému za totáče ze zahraničí vozil kytary a comba, co tu nebyly, jsme hodně jezdívali i s Turbem. Když se Turbo, tuším v roce 1998 dalo znovu dohromady, hrál s nimi na klávesy Láďa Rýdl z původní sestavy, s kterým tehdy strejda hrával v Německu. Láďa tam emigroval a žil. Takže když měl v Čechách koncert s Turbem, přespával u strejdy u nás v baráku. Když Turbo udělalo comeback a my s nimi hrávali, návštěvnost byla neskutečná. Pamatuji se, že v Losiné do kulturního domu přišlo snad patnácet lidí, hlava na hlavě a k výčepu se nebylo možné prodrat. S Richardem Kybicem jsme mimochodem odehráli i jeho vůbec poslední vystoupení... Loučili jsme se spolu a těšili se na další víkend, zase jsme se měli na pódiu střídat... Byl to skvělej muzikant, kytarista, zpěvák, skladatel a především člověk. Strašně rád vzpomínám na ty hovory, které jsme spolu vedli. Díky těmto vystoupením jsme se dostali do povědomí a pak už jsme si mohli dovolit dělat i samostatné koncerty. Měli jsme místa, kde jsme věděli, že na nás bude vždycky plno. Hodně nám pomohlo i to, že se podařilo dostat pár našich písniček do komerčních a hodně poslouchaných rádií. Například do FM PLUS, což v té době bylo bez velké vydavatelské firmy v zádech něco nepředstavitelného.

Kteří muzikanti FOBIÍ prošli? Jsou i dnes muzikantsky aktivní?
Kapelu jsem zakládal s bubeníkem Petrem Janečkem. Mně tehdy bylo patnáct, jemu třináct. Kapelou dále prošel třeba baskytarista Jiří Urbánek, kytarista Dan Dobiáš, klávesista Michal Vaněk nebo bubeník David Švandrlík. Ti všichni, co vím, jsou aktivní stále, u ostatních nevím.

Jak dlouho vlastně FOBIE hrála a jaký byl její vývoj? Vzpomínám, že ke konci existence už jsi hodně propagoval své jméno.
Pokud dobře počítám, aktivní jsme byli nějakých dvanáct let. Co se týče propagace mého jména, rozhodně to nebylo tak, že bych byl tak samolibej. (smích) Tehdy jsme vydávali desku u vydavatelské firmy, v té době frčely sólové projekty, byla tu éra Superstarů z televize, proto mi bylo řečeno, že jsem mladej, hezkej kluk a bylo by vhodné postavit to celé na mě.

Oproti jiným, kteří jeli v textech osvědčenou linii rokenrol - chlast, vy jste evidentně zcela neskrývaně cílili na holky. Byli jste až takoví procítění romantici, anebo to byl důmyslný tvůrčí záměr, který nakonec v té době dokonale vytěžili jiní?
Kdybys slyšel náš první demáč, asi bys mluvil jinak. První písničky, které jsem napsal, byl takový veselý punkrock s veselými texty. A o pivu jsem také zpíval, neboj nic. (smích). Zároveň se tam ale objevily i tři pomalé písně, ploužáky, které si holky oblíbily. Myslím, že zrovna skladba Sníš nebo spíš z té kolekce se po letech objevila na CD Západočeský rock 2, kterou vydalo hudební vydavatelství Avik. A ta je pravda hodně romantická. Písničky jsem vždycky psal tak, jak jsem to cítil. Podle svého momentálního citového rozpoložení...

S jakými plány, záměry a ambicemi jsi FOBII dělal? Zkrátka, kam jsi to chtěl dotáhnout?
Aby to bavilo nás, aby to bavilo co nejvíce lidi. Když jsem byl na střední škole, rozesílal demáče všude, kam se dalo. Ještě poštou! (smích) Tak se mi ozvala jedna z největších tehdejších vydavatelských firem v Česku. Ty podmínky ale byly takové, že se do toho prostě nedalo jít. Dnes si říkám, že jsou dvě možnosti, jak by to skončilo... V tom nejlepším případě jako Marek Ztracený, který dokázal neskutečné věci a dělá to naprosto skvěle. Má můj obdiv a úctu. Zdravím tě, kamaráde! Anebo jako Vítek Starý z Mandrage...

Kolik jste celkem natočili alb? Vím, že jsi později začal jako debut označovat album, které snad mělo mít celostátní distribuci, ale vím, že několik jich bylo už předtím. Můžeš nám v tom udělat pořádek?
Velmi rád. Natočili jsme tři kolekce, které jsme rozmnožovali na CD pomocí vypalovaček a také nechali nahrát na kazety. Tehdy se ještě kupovaly, to byla doba! Ale oficiálního distributora jsme neměli, proto je považuji za dema. Nicméně když si vezmeš, jaký se psal rok, jaké jsme měli možnosti a kolik nám bylo let, považuji to za podařená díla. Dokonce se mi dodnes stává, že mi lidé o ně píší a chtějí si je koupit. Až o pár let později se objevila slušná vydavatelská firma, s kterou jsem si plácl a vyšla deska, která se distribuovala do všech obchodů s hudebními nosiči.

Proč FOBIE nakonec skončila? A jak vidíš její tehdejší potenciál s časovým odstupem? Mohla se prosadit více? Co jí k tomu chybělo?
Odpověděl jsem v předchozí otázce. Pokud bych podepsal smlouvu s tehdy největší vydavatelskou firmou v ČR mohlo být všechno jinak. Otázkou je, jak by to dopadlo...

Co vím, tak jsi v showbusinesu tak trochu zůstal, tvé jméno občas vidím na internetu u článků ze společenských rubrik. Můžeš nám trochu přiblížit, kde se pohybuješ a co děláš?
Co se týče muziky, už dvanáctým rokem působím ve skupině Kroky Michala Davida. Koncerty máme po celé České republice, často jezdíme hrát i na Slovensko, před několika lety jsme vystupovali i na československém plese v Dubaji. Mám také uměleckou agenturu. A máš pravdu, píšu do společenských rubrik na weby TV Prima a CNN Prima NEWS. Mám štěstí, že ať dělám, co dělám, práce je pro mě zároveň zálibou. Moc si toho vážím.

Zůstal jsi činný i na pódiích, hraješ ve skupině Kroky Michala Davida. Tady se musím zeptat, co tě k tomu vedlo, protože Michal David zrovna není nejtypičtějším idolem plzeňských rockerů.
Vrátím se k tomu, co jsem ti vyprávěl o mých hudebních začátcích. Když jsem ještě jako školák hrával v tanečním orchestru, série složená z takzvaných moderen se neobešla bez hitů, které nazpíval Michal David. A lidé na parketu se mohli zbláznit. Já dělám muziku proto, abych druhým dělal radost. Aby se odreagovali, alespoň na chvíli zapomněli na to, co je zrovna v životě trápí. A musím říct ještě jednu věc. Mezi českými a slovenskými fanoušky hudby vidím obrovský rozdíl. Zatímco český posluchač rocku a metálu Michala Davida odsuzuje a nesnáší, slovenský fanoušek rocku a metalu Michala Davida uznává a respektuje.

Na jakém typu akcí hrajete? A čím se takové vystoupení nejvíc liší od FOBIE?
Ať přijedeme do Aše nebo do Košic, všichni ty písničky znají. Od dětí, po jejich rodiče, až po jejich babičky a dědečky. Od první do poslední písničky s námi zpívají. Máme připraven koncertní buď šedesáti nebo devadesáti minutový program. S Fobií jsme hráli klasické čtyřhodinové zábavy a samozřejmě jsme byli omezeni "hranicemi", kde nás lidé znali.

Jaká je procentuální pravděpodobnost, že FOBII ještě někdy na pódiu uvidíme?
Musím říct, že si lidé občas napíšou nejen o to, že by chtěli naši desku, ale ptají se na to samé, co teď ty. Píšou mi i docela dojemné vzkazy, co jsme pro ně znamenali. Že jsme byli součástí jejich mládí, dospívání, prvních lásek... Čte se to moc hezky a moc jim za to děkuju, ale comeback momentálně ve hře není. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Jako člověka kdysi autorsky činného se tě musím zeptat, zda se ti někde nehromadí nápady, které by mohly spatřit světlo světa zase na nějakém albu? A vůbec, co do budoucna v muzice chystáš?
Autorsky jsem činný stále. Píšu pro ostatní interprety. Jsem rád, že se ty písničky, které skládám hrají v rádiích, natáčí se na ně videoklipy, vysílají se v televizi... To je pro mě ta největší odměna, že ty písničky žijí. Jsem maximálně spokojenej. A co do budoucna v muzice chystám? Pokud zdraví dá, hrát o sto šest, skládat další písničky o sto šest! Měj se hezky, ať se daří!