Blížící se prodloužený víkend má pro mne povícero kulturních akcí, ve čtvrtek je to Panoptiko a Porta Inferi, pátek to je to XIII. století a sobota je „zasvěcená“ plzeňskému DJKT a divadlu Hledáme ježka v kleci na motiv Foglarova románu Záhada hlavolamu, ale nepředbíhejme, je čt…

Klub Futurum nedaleko Anděla je pro mne kultovním klubem, tam jsem poprvé viděl na „živo“ XIII. století. Klub si jako svou pátou zastávku vybralo Panoptiko v rámci tour Bohové a stejně jako na předešlých štacích i tady visí na dveřích – VYPRODÁNO. Do podzemních prostor klubu se dostáváme zhruba hodinu před oficiálním otevřením klubu. První, na koho na parketě narazíme je Lord Panoptik s kávou v ruce, následně si podáváme ruce s Dr. Konektorem a rozhlížím se po jevišti, co nás dnes čeká.

V backstage se ještě seznamujeme s hosty Panoptiko – kapelou Porta Inferi, ale to už se sál plní lidmi. Ve finále se jich pár stovek sešlo, což bylo vidět i na „podpisovce“ Panoptiko, která nebrala konce. Díky Dr. Konektore za tvoje slova, že mi vinyly podepíšete z protekce ještě v backstage.

Tma, první světla a na pódium „vlítla“ Porta Inferi. Dlouhé vlasy, třepání hlavou a metal s kombinací power metalu, elektroniky až melodickým death metalem se valí z beden. Pomyslnou třešničkou na dortu byl výborný zpěvák (Radim Korbel), který po celý koncert exceloval a podával (ale to ostatně celá kapela) skvělý výkon. Porta Inferi otevřela svou „bránu do pekla“ z třetí řadovky Alive a to songem Dead Or Alive a navázala ze stejného alba skladbou One Life´s Enough. Následně se soustředila především na nové album The Gateway a to klipovkou Vrať se nám. Sílu a excelenci nového materiálu potvrdil sestavený playlist obsahující hned šest skladeb z deseti! Jen pokud se nepletu Warbringer ač vyšel na novém albu, je z roku 2020, což mu ale neubralo na energii a síle.
Celý set byl skvěle zahraný, a přestože hudba byla tvrdá, reakce publika byla nadmíru pozitivní. Lukáš za bicími poháněl kapelu jako rozjetá lokomotiva, a hudba byla plná energie a vášně, skloubené s tvrdostí a melodickými prvky.

Úprava pódia, kterému vévodily dva antické sloupy se svícny a z každé strany křeslo potažená červeným sametem…pak už jsme jen čekali. Klub zhasíná, dohrávají Rammstein, přichází baron Von Telefon a údery přivolává kapelu, obří led obrazovka zahalená rudou oponou se rozevírá a pod logem kapely rotují měsíční znaky…muzikanti přicházejí ve svých kostýmech a maskách, světla tančí na stage a cirkus začíná.
V úvodu překvapivě Pyramida, Všudebil, pak se „sáhne“ do nového alba Mozartovy kule, In Vino…a jede se dál Rasputinem… Sál tančí, skáče, zpívá i řve.... a výborně se baví opravdu všichni bez rozdílů věku. Každý song je odměněn aplausem, všechny ruce jsou nahoře… V první řadě si nejde nevšimnout dvou krásek v maskách, které nechybějí na žádných hořických Legendách… ono těch krásných dívek v prvních řadách je povícero (výhoda sledovat koncert ze zákulisí).
Převeliký úspěch má Prokletý marsh, cover Du Hast… od Rammstein, kdy se baron Von Telefon (společně s Lordem Panoptiko a je opět králem večera) chopí mikrofonu a celá kapela si vymění nástroje… následuje už hodně známá rádiovka Rockrádia – Dejte mi provaz, kterou jako prakticky každou skladbu zpívá celý sál. Konec… ne!!

Kapela přichází, žakety vyměnila za bílé košile a oblek značky Bandi a opět roztáčí a rozezpívá celé Futurum Ďábelským bálem, Posledním tangem a Bathory. Vynikající koncert, narvané Futurum k prasknutí, kdy se potily všechny stěny, a nadšené publikum bylo největší odměnou kapele, která za pouhopouhé dva roky se nebála vyrazit bez sponzorů na vlastní, samostatné turné a za sebou nechává vyprodané kluby…A jak jsem se dozvěděl, vyprodaný byl i následují den Zlín. Nezapomeňte, pro Plzeň a okolí (i když jak jsem zjistil, v Praze byli lidé z celé republiky a někteří už po několikáté) Panoptiko vystoupí v Mrákově 24/11!! Nenechte si toto show ujít!!

Dámo a pánové, jak jste dali dohromady?
V roce 2019 Kuba navštívil aukci, kde nakupuje nářadí pro firmu, tak ho aukce bavila, až se na řadu dostala basa. Tak ze zábavy přihodil 1000 kč a poprvé….podruhé…potřetí a měl basu. Co teď s basou, neuměl na ní ani hrát, tak se stavil za Milanem, který už hravá a ten mu řekl, ať se staví večer zahrát si. Po prvních tónech ho to chytlo a chtěl pokračovat. Milan a Bety již spolu brnkali, a tak se Kuba přidal a byl to začátek bendu. Po nějakém čase to chtělo bubeníka, tak jsme si vzpomněli na známého a zašli jsme si pro něho až domů a byla kapela na světě. Po pár měsících na našem koncertě se k nám přimotal ožralý klučina, který si v zákulisí s námi zabrnkal na kytaru, slovo dalo slovo a najednou jsme byli kompletní.

Jste poměrně vznikem mladá kapela, co bylo impulzem ke vzniku kapely a co ten název? Má hlubší význam?
Vznik jsme popsali. Impulz v podstatě byla chuť hrát, tvořit a utopit životní zkušenosti v hudbě. A toto přetrvává pořád. A proč vlastně název DEHYDRATACE? No…. protože jsme stále dehydratovaní a hydratovat se musí vším co teče a má nějaké volty. A zásob není nikdy dost, proto máme v emblému tříhrbého velblouda, který ty zásoby pojme :D A DEHYDRATOVANÍ NIKDY NEBUDEME! :D

Co stylově? Z jakých vzorů kdo vycházel?
Každý z nás má odlišný hudební vkus a každý do hudby dal kousek z toho svého oblíbeného žánru. A každý se v naší hudbě nějak projevil a zaryl do písniček. Proto je taková rozmanitost žánrů. A styl? Ten je náš a nikoho nekopírujeme. Jsme prostě sví a těžko se to dá popsat.

Nemohl jsem si nevšimnout, že na CD se Betty střídá na basu s Kubou stejně tak ve zpěvu. Docela dobrý nápad, jak vznikl?
Ten umí to a ten zas tohle a dohromady děláme hudbu :D Bety a Kuba píšou texty a také skládají basu. Každý do svého textu, či hudby dá srdíčko a chce si to své zahrát, zazpívat.

Zvolili cestu autorského alba, jak jste si rozdělili práci na něm? Jak se shodnete na finálním znění songu?
Jsme demokratická kapela a vždy jsme se na všem dohodli. Každý tvoří něco a pak to jen skloubíme dohromady. Někdy se sice málem pozabíjíme, ale nakonec to dobře dopadne :D Je to sem tam těžké, protože jsme všichni silné, až dominantní osůbky. Ale i tak se máme rádi :D

Šli jste do studia plně nachystaní? Nebo jako spousta kapel dopisujete party a texty na místě?
Mysleli jsme si, že ano, ale opak byl pravdou. Spousta písniček byla upravena do finální verze až ve studiu, ale jednalo se pouze o aranže. Party a texty zůstaly stejné. Tam jsme zjistili, na čem všem ještě musí každý z nás zapracovat a rozhodně nám to hodně dalo.

Jak jste s CD spokojeni?
Je to naše první CD a jsme rádi, že ho máme. Je to další milník, který jsme chtěli překonat a k dalšímu milníku směřujeme. Známe jeho chyby a v příštím projektu s tím můžeme pracovat a vymakat to k dokonalosti ? No a jak se nebude prodávat, tak aspoň nemáme nouzi o popelníky :D

Nahrávali jste ve studiu Žik, co vás vedlo k této volbě?
Studio patří našemu dlouholetému kamarádovi, který nás zvučí i na koncertech. Byla to jasná volba a nahrávání bylo v kamarádském duchu se spoustou zábavy. Tímto děkujeme Martinu Žikovi za pomoc s albem.

Je konec roku, jak ho bilancujete a co chystáte na rok 2024?
Teď momentálně pracujeme na nové hudbě, které se naplno věnujeme a neplánujeme ani klubovou scénu. Chceme se jen zavřít na zkušebně, dělat co nás baví a HYDRATOVAT :D. Příští rok určitě plánujeme uspořádat již zajetý festiválek „Radovánky rockové sebranky“ a budeme určitě vystupovat na nějakých venkovních akcích. Vše zveřejníme na našich sociálních sítích.

Na netu jsem nenašel moc informací o vás, máte nějaké stránky, popř. kde se lidé dozví o vašich koncertech, a vůbec info o vás? I Bandzone je dost „skoupý“.
Stránky bohužel nemáme. Jsme pouze na sociálních sítích a bandzone. Info o nás jsme již doplnili :D

https://www.facebook.com/dehydratace
https://www.instagram.com/dehydratace_band/
https://bandzone.cz/dehydratace

Jaká klip doporučíte našim čtenářům?
To je těžké…. Každý song má své kouzlo. Vypíchli bychom LNŽ, Ondra, PolSka, Obrazy, Cool. Je to vlastně takový různorodý výběr stylů :D

Kapela Kohout plaší smrt přichází po deseti letech od vydání posledního plnohodnotného alba a čtyři roky od vydání posledního singlu s úplně novým albem „Úplně šťastnej…“, které vyšlo v září pod hlavičkou vydavatelství Cecek Record, ke kterému se skupina po delší době vrací. „Album vnímám jako výrazný posun hudebního projevu celé kapely, je to poměrně pestré, od kousků, které takříkajíc „smrdí“ popem až po punkový vypalovačky. Navíc jsme se konečně naučili hrát?. Nechali jsme na tom dva roky života“ říká kytarista Honza. Na albu je 10 úplně nových věcí z autorské dílny Kohout plaší smrt. Album se nahrávalo pod producentskou taktovkou Tomáše Mouřence ve Studiu Svárov u Michala Šindeláře, o mix a mastering se postaral Richard Scheufler.

Album stylově navazuje na úspěšná EP z roku 2016 a 2017, opírá se o zkušenosti nasbírané za léta obrážení koncertních pódií jak v Čechách, tak v zahraničí a zachycuje kapelu snad v nejlepší formě za celou dobu existence, jak po hudební, tak po lidské stránce. Kapela poprvé v historii nahrávala v klasickém rockovém tříčlenném obsazení, což paradoxně přispělo k větší rozmanitosti, protože aktuálně je možné slyšet propracovanější vokály, o které se starají všichni členové a zároveň i komplikovanější aranže písniček, kdy kapela těží z punkové energie, ale zároveň stylově výrazně přesahuje do jiných vod kytarové muziky. Skupina má už několik let stabilní sestavu, Krtek na pozici hlavního vokálu a baskytary, Honza doprovodný zpěv, kytara a Béba doprovodný zpěv, bicí.

Album je možné najít na streamovacích platformách jako je Spotify, iTunes, YT Music a dalších a zároveň je ve fyzické podobě k dispozici na CD a poprvé i na vinylu.

https://www.facebook.com/kohoutplasismrt

https://www.instagram.com/kohout_plasi_smrt/

www.kohoutplasismrt.cz

V seriálu (Ne)zapomenuté kapely se budeme vydávat na cestu do nepříliš dávné historie a odkryjeme příběhy kapel, které se sice nedočkaly dlouholeté a stabilní kariéry, ale i tak si v době svého působení dokázaly získat pozornost. Tento seriál nás zavede do méně známých, ale třeba o to zajímavějších zákoutí hudební scény. Na tuto cestu se vždy vypravíme s výrazným členem dané kapely.

Seriál začneme rozhovorem s Láďou Soutnerem z kaznějovské skupiny MECLONY BAND. Láďa je mým dlouholetým spoluhráčem v kapele, takže jde o ideálního respondenta, na kterém mohu koncept tohoto seriálu vyzkoušet.

Láďo, první otázka je předvídatelná. Jak vznikl Meclony Band a s jakými záměry jste ho zakládali?
Kapela vznikla spíš jako taková sranda. Na základní škole, v osmé třídě. Já brnkal na kytaru, Pepa Soukup hrál na klavír. Další dva spolužáci byli naprosto bez hudebního umu, což ale v době, kdy se jednalo spíš o srandu, která nikdy neměla být realizovaná, nevadilo. První vystoupení bylo na rozlučáku naší deváté třídy. Já na španělu a Pepa na klávesy na čtyři baterky. Byl to trochu punk, ale díky opojení spolužactva sklidil úspěch.

Vím, že v počátcích proběhla spousta personálních změn a ani žánrově jste nebyli v kapele úplně na stejné vlně, takže se děly věci nevídané. Ostatně i váš bývalý bubeník popisoval Meclony Band jako kapelu vymykající se zdravému rozumu. Můžeš nám trochu zmapovat, jak jste se nakonec dostali k výsledné hudební podobě?
Tohle by bylo na strašně dlouho, takže se to pokusím nějak zkrátit. Ve chvíli, kdy jsme se nějakým způsobem začali opravdu vážně věnovat tomu, že by z toho měla být kapela, stal se absolutně největším motorem Petr Soukup. On neměl úplně hudební nadání, ale je výborný textař a je prostě umělec se vším všudy. Já psal primárně hudbu k jeho textům. V té době jsme už měli opravdové hudební nástroje, podporu nejen rodičů, ale hlavně města a domu dětí. Měli jsme kde zkoušet, měli jsme kde dělat koncerty, to všechno úplně zadarmo a na čestné slovo. Nedovedu si představit, že by dnes město například dalo jen tak k užívání sál svého kulturního zařízení. Byla jiná doba, všechno nám hrálo do karet. Postupně jsme se vyvíjeli i co se týče obsazení. Petr Soukup kromě textařiny postupně usedl za bicí, kde ho následně vystřídal Honza Kochman a nakonec Kája Winkelhöfer. Pepa zůstal u kláves od začátku do konce, já vyměnil kytaru za basu, moje místo u kytary obsadil výborný Zdeněk Kovařík. Krátce se u nás vystřídaly i dvě zpěvačky, Bára Dubinová, později Zuzka Čížová. Bára byla tehdy Petrova přítelkyně, byla to taková hippiesanda, k tomu hrála na kytaru. Petr se ke konci svého působení usadil k samplu, což bylo super. Byl šoumen, svým moderováním a humorem měl tah na branku a k tomu na něj letěly holky.

Váš přístup ke koncertům byl také specifický, kdy se projevovalo, že jste vedle kapely měli i ochotnickou divadelní společnost. To by si taky zasloužilo trochu rozvést.
I tohle byla vlastně práce hlavně Petra. To se ještě pořád pohybujeme v době, kdy už jsme sice hráli tak nějak opravdu, ale pořád pro nás byl ten humor na prvním místě. Vzhledem k tomu, že vystoupení jsme dělali v té době především v kaznějovském kině – tedy pro sedící publikum – tak jsme do koncertů míchali i divadlo. A vlastně to vůbec nebylo špatné. To ale trvalo poměrně krátce a vyústilo to právě v rozdělení do dvou uměleckých těles. Kapela pokračovala čistě hudebně a ochotnické divadlo hrálo divadlo. Já, Pepa Soukup a později Karel Winkelhöfer jsme se angažovali v obojím, Petr už zůstal pouze u divadla.

Kde jste vystupovali, jaké publikum na vás chodilo a jak se vám celkově dařilo?
Primárně se hrálo jen v tom kaznějovském kině. Zhruba jednou za tři měsíce. A tady to byl vždy úspěch, kdy se standardně scházelo 150 a více platících. Tu a tam jsme se objevili na různých festech v rámci okresu, dost jsme odehráli jako předskokani klasické místní tancovačky Expres. No a samozřejmě taky něco v Plzni v klubech. Zpětně nedokážu říct proč, ale lidi vždycky přišli. A jak už jsem říkal, mnohdy i stovky lidí. Základ samozřejmě tvořili známí, ti s sebou přivedli svoje známé a tak nějak se to skládalo dál a dál. Jestli chodili, že to byla sranda, nebo že jsme vlastně byli ještě děti? Těžko říct. Chodili a platili, to nám stačilo

Byli jste docela mladí a bez řidičáku. Jak probíhal výlep plakátů anebo vůbec zajištění koncertu?
Tak v tomhle to zase tak těžké nebylo. V rodinách auta byla a rodiny nás, jak jsem říkal, dost podporovaly. A výlep jsme si zajišťovali vlastní silou na jednostopých vozidlech s dvoutaktním motorem.

Po nějaké době jste fungovat přestali, ty jsi pak zkoušel kapelu obnovit, byly i nějaké změny názvu, poté další pokus o reinkarnaci. Můžeš nějak popsat toto období?
Vztahy, školy a vlastně i první zaměstnání jen urychlily rozpad kapely. Říkám urychlily proto, že kapela by se asi stejně rozpadla. Nešlo dál stavět na tom, že jsme děti, protože už jsme dětmi nebyli. A muselo se to někam kvalitativně posunout. Problém byl, že každý z nás ten posun viděl jinak, jiným směrem i jiným žánrem. O nějaké mé snaze o obnovu asi úplně nemůže být řeč, šlo spíš o nějaké hudební pokusy s dalšími lidmi, ve kterých jsem chtěl něco málo z Meclony bandu použít. Byly to ale jen krátké záležitosti. Nejvýrazněji snad s Frantou Pokorným (později Harlet, dnes asi nehraje) a s Jakubem Sloupem v T.D.P.

Jak vidíš potenciál Meclony Bandu dnes s časovým odstupem? Mohla se kapela prosadit více? Co jí k tomu chybělo?
Nemohla. Chyběli k tomu právě lidé, kteří by šli za stejným výsledkem stejnou cestou. To, že každý do toho tahal úplně jiný žánr, bylo smrtelné. Mluvím teď o fázi, kdy už nám bylo těch osmnáct a víc. Do té doby bylo právě tohle tím, co tu kapelu dělalo zajímavým. Dokud jsme byli „špatní“ muzikanti, nebyly ty rozdíly tak patrné a dohromady to dávalo smysl. Tím, jak jsme se víc a víc profesionalizovali, se to začalo rozpadat, každý tahal za ten provaz na jinou stranu stále silněji.

Jak se poté vyvíjela tvoje hudební kariéra?
Krátké angažmá v T.D.P s Kubou Sloupem a pak už vlastně jen Greymon až dodnes. Mluvím o kapelách jako takových. Různé brnkání ve zkušebnách s různými muzikanty nepočítám. Až na jednu výjimku teda a ta mě hodně mrzí. V době, kdy šel Greymon do útlumu, jsem dostal lano od legendárního Media. Z toho jsem ale utekl po několika zkouškách, protože mi to přišlo jako moc velké sousto a dost jsem se toho bál. Mrzí mě to hlavně proto, že jsem zklamal kapelníka Milana, který do mě vkládal velké naděje. Milan byl nejlepší muzikant, jakého jsem v životě potkal a byl neuvěřitelně dobrý a moudrý člověk. Moc bych se mu za to chtěl omluvit, ale to už bohužel nejde.

Meclony Bandem prošlo ale více zajímavých osobností a mnohé se docela výrazně na poli kultury prosadily. Můžeš některé zmínit?
Ano, bylo jich více, ať už je to Zdeněk Kovařík, Honza Kochman... Ale já bych vyzdvihl hlavně toho Petra Soukupa. Ten byl v Meclony Bandu u samého začátku a jeho kariéra je neuvěřitelná. Píše básně, glosy, vydal už několik sbírek svého umění, dělá stand up poetry a vystoupení bývají vyprodaná. Jeho texty jsou i u takových jmen, jako je Lucka Bílá nebo třeba Abraxas.

Tuto otázku budu dávat v tomto seriálu všem. Jaká je procentuelní pravděpodobnost, že Meclony Band ještě někdy na pódiu uvidíme?
V rámci nějaké jednorázové srandaakce možná... ale na to, že by se kapela vrátila v nějaké plnohodnotné formě je ta pravděpodobnost jednoznačně nula. Byla to epizoda, která měla svoje místo tenkrát, dnes už ne.

Jaké jsou tvé další hudební záměry, co od tebe můžeme do budoucna očekávat a na co se těšit?
Greymon. A na to se fakt těšte :-)