Kutnohorská Melissa natočila nový klip k albu Folk. Tentokrát je to závěrečná skladba Směrem půlnočním. Všemu předcházel víc jak měsíc příprav a vyřizování všeho potřebného si na starost  opět vzala zpěvačka Melissy Lucka ve spolupráci se společností Cinex production, která točila pro Melissu již klip Šašek. Tentokrát celý záměr a námět umístili do gotického prostoru v Kutné Hoře.

Foto: Lukáš Petránek

Skupina nechala tvůrci prakticky volné ruce pro jeho pojetí, respektive šlo o představu Lucky a Lukáše Petránka ze Cinex production a Petr Kohoutek k tomu dodal:
„Je třeba vždy si nějak vyjít vstříc a rozdělit si role. Vždy můžeme říct, co bychom chtěli nebo nechtěli, podělit se o postřehy z místa, ale nakonec musí mít hlavní slovo člověk, který kouká do kamery a ví nebo by měl vědět, proč chce tento záběr tak a proč chce toto světlo támhle. Nemá smysl, abych do toho mluvil já s kytarou nebo někdo jiný. Osobně jsem se právě z takových důvodů v tomto smyslu tentokrát trochu stáhnul zpět, protože jako autor musíš rozlišit svou původní inspiraci a vizi a pak právě aktuální možnosti a pohled skrze kameru. Rozhodl jsem se do toho nemluvit ani jako autor písničky. Když bude každý mluvit do všeho, ničeho nedosáhneme. S Lukášem se dá domluvit a najít hranice toho, kdy pracuje on pro nás a kdy je už třeba ho poslechnout a nechat pracovat jeho. “ 

 
Foto: Štěpán Musil

Jistá forma nepohodlí je paradoxně něco, co může klipu pomoci, protože v záběrech jde muzikantům pára od pusy a je způsobena čistě zimou, ve které se v noci pracovalo. 
Co si o klipu samotném myslí tvůrce klipu Lukáš Petránek?
„Občas se naskytne příležitost podívat se na nádherná místa. O to více si to užívám v momentě, kdy mohu stát za kamerou a vše vidět trochu jinak. Natáčet pro lokální skupiny je pro mne poslední dobou popravdě mnohem více naplňující než "mainstream", protože ta atmosféra na place je zkrátka a jednoduše mnohem víc přátelská a o to lépe se vám pracuje. Spolupráce s Melissou je pro mne v tomto jedinečná o to víc, že jejich přesah se pojí s historií, od které se odvíjí lokace, na kterých se natáčí a já se tak dostanu na místa, kde je možné vykouzlit opravdu zajímavé pohledy skrze kameru.

Foto: Štěpán Musil

Na place mám rád přátelskou atmosféru, a jak jsem již zmiňoval, v tom jsou lokální skupiny jedinečné. Vytvoříte si mezi sebou vlastně přátelské pouto, kterého v mainstreamu jen tak nedosáhnete. Na samotném natáčení se pak od toho všeho odvíjí celý postup a většinou i čas natáčení. Videoklip v takovém prostředí, kde není zbytečně mnoho lidí a každý ví, co má dělat, se tak dá natočit za mnohem kratší dobu než kdekoliv jinde. Občas se totiž stává, že se ocitnete na place, kde je přehršel lidí, z toho polovina neví, co dělá, a druhou polovinu neznám, a přesně to se vám u lokálních spoluprací nestane. Natáčení tohoto videoklipu pro mě tak bylo po delší době opravdu pozitivní oddych od velkých projektů, kde jsem dost ve stresu a nemohu se na 100% soustředit na samotný vizuál, protože myšlenky mě nutí přemítat nad milionem dalších věcí.

Popravdě se chci asi i v budoucnu více věnovat podobným projektům na lokální úrovni, přesně jako je Melissa, protože nic nedokáže vynahradit natáčení, u kterého jsou všichni pozitivně naladěni, popíjí čaj nebo kávu a jsou otevřeni veškeré kreativitě, která je dle mého nutností.“

Foto: Lukáš Petránek

„ Podle mě si genius loci tohoto gotického prostoru perfektně rozumí s náladou skladby Směrem půlnočním, která patří k mým nejoblíbenějším na novém albu Folk“ dodává Adam při vzpomínce na to, že si toto místo vlastně kdysi pro klip přál.
„Když jsem sem poprvé zavítal minulý podzim během procházky po Kutné Hoře, tak mě napadlo, že by bylo skvělé, natočit na takovém místě klip. No a o pár měsíců později jsme tu, sice v poměrně chladném prostředí, ale pro „umění“ se musí něco vytrpět.“ (smích) 

Máme k dispozici několik fotek z natáčení a na výsledek bychom neměli čekat dlouho.

www.melissamusic.cz   

Foto titulka: Štěpán Musil

Třicet let v životě člověka, učebnicově vzato, je považováno za období dosažení úplné dospělosti a počátku nabývání jakési zralosti před etapou pozdějšího středního věku. V případě třiceti let existence rockové skupiny z říše takzvané nezávislé hudby může tato klasifikace možná trochu pokulhávat, ne ale zase tolik. Led Sezelim patří neodmyslitelně k severu Čech asi tak, jako zelí k dobrému vepřovému nebo pečené kachničce. To, že tento fakt není ani po třiceti letech vystupování kapely v hudebních klubech i na festivalech po Česku i v zahraničí dostatečně vnímán kupříkladu vedením zdejších municipalit statutárního města a kraje nebo místní kulturní obcí, je věc jiná. Nijak totiž nebrání tomu, aby kapela všude tam, kam přijede vystupovat za svým názvem s hrdým patriotizmem uváděla v závorce své domovské město Děčín.

Led Sezelim vznikli v květnu 1993 a po celou tu dlohou dobu se v sestavě střídá (ano, přítomný čas průběhový je tu na místě) jenom tucet muzikantů, a to téměř způsobem hokejové střídačky. Žánrově prakticky neuchopitelná kapela, dnes schovaná takticky za terminus technicus crossover-rock, s výhradně vlatní hudební produkcí a českými texty, mnohdy i básněmi literárních klasiků, si prošla svým stylovým vývojem, zaznamenaným na jednotlivých vydaných albech. Od poctivého britského rythm´n´blues na dnes už legendární prvotině S knedlikem v kapse (1994), přes jasný hard rock, avšak svým pojetím vyjádřený, na cédéčkách Úplně mimo (1995) a V příštím století snad... (1996), až téměř k branám folk rocku s kolekcí Dům ztracených her (1997) a evidentním tápáním k jakémusi (úmyslně či nevědomně?) tavenému hospodskému pub rocku na albu Nekonečné noci v hostinci U drevokocúra (1999). Plodná 90. léta tím pro cyrkulující členy bandu (Míla Kliment, Richard Musil, Martin Zíka, Pepinno Pech, Honza Gorej, Milan Douda, Lojza Bělota, Jirka Komár Jeřábek, Jana Štrbová) skončila, nepočítáme-li zvěčnění rozhlasového pořadu Led Sezelim Na vlnách Českého rozhlasu (1996), regulerní výběrovku Od začátku 1993... 1999 do konce? (2000), nostalgickou vymetávku archivu Fosílie: Rarity od Led Sezelim (2001) a spoluúčast na eponymním albu Jana Drvoštěpová (2000) spřízněné písničkářky.

Na další znatelnější aktivitu si fanoušci museli počkat až do roku 2013, kdy kapela opět začala hojně koncerovat a oslavila své 20. narozeniny. V této éře vyšla dvě retrospektivní video DVD, o jejichž obsahu nejlépe hovoří samotné tituly: Led Sezelim Story 1994 – 1995 (2013) a Led Sezelim Story 1996 – 1999 (2014). Konečně narozené regulérní studiové album Park Viktoria (2015) odpíchlo Led Sezelim k opravdu masivnímu koncertování a určilo svou barevností tvář kapely na dalších dobrých pět let. Alboví bratříčci V Českém moři (2016) a Nemusí, kdo nemá rád (2019) pak ještě více zpestřili živě hraný početný repertoár, poctivě předvedený pětaadvaceti nejlepšími kusy v roce 2018 na megakoncertě „Čtvrtstoletí s rockem Led Sezelim“. V éře po roce 2012 se v Led Sezelim opět muzikanti prostřídávali, jmenovitě Míla Kliment, Milan Douda, Richard Musil, Honza Gorej, Pepinno Pech a nově Adam Musil, Tomáš Nargy Veselý a konečně Ondra Martin. Momentálně mají Led Sezelim dostatečné množství materiálu na novou desku, vysněné vynilové LP. Jestli vůbec a pokud ano, kdy začne natáčení, to je zatím ve hvězdách.

Kapela, působící dnes ve čtveřici Richard Musil (zpěv), Honza Gorej (bicí, zpěv), Milan Douda (baskytara) a Ondra Martin (kytara), oslaví spolu s některými bývalými členy souboru a se spřátelenou punkovou kapelou Krumpáče z Prahy své třicátiny v pátek 26. května 2023 od 20:00 hodin v děčínském hudebním klubu Le Garage Noir koncertem „30 let Led Sezelim“ s podtitulem 30 ro(c)ků – 30 songů. A protože Mekkou českého rocku je hlavní město, zahrají Led Sezelim s Krumpáči už 6. května 2023 v předpremiéře také v Praze 5, v hudebním klubu na vlnách Kamina Boat. Vstupenky na oba koncerty jsou již nyní v předprodeji.
www.ledsezelim.estranky.cz

Letošní poslední únorový čtvrtek proběhl v olomouckém hudebním klubu Bounty Rock Café koncert legendárního českého rockového klávesisty, zpěváka a skladatele Romana Dragouna s jeho nejoblíbenější kapelou His Angels.
Zazněly hlavně skladby z Romanových sólových alb Stín mý krve, Slunci blíž a Otlučená srdce, ale došlo například i na Juliet nebo Vodu od Futurum a nechyběl ani největší hit z Romanovy spolupráce s Michalem Pavlíčkem Kronikář. Překvapila mě jedna anglicky zpívaná píseň, rovněž vzniklá v Praze s Pavlíčkem, která poprvé zazněla ve známém televizním pořadu Na kloboučku a patřila k tomu nejlepšímu, co tento večer v Bounty zaznělo.
Potěšilo mě, že byl Roman v dobré fyzické i hlasové kondici a jeho kapela hrála fantasticky. Hodně jsem ocenil kvalitní zvuk, který je v klubu Bounty teď mnohem lepší než byl v době před jeho rekonstrukcí. Všechna místa na sezení byla v klubu obsazená a ten, kdo neměl rezervaci, obtížně sháněl nějakou volnou židli. Vzhledem k tomu, že u této muziky jde především o poslechovou záležitost, tak prostor na stání před jevištěm zůstal prázdný, což bylo dobré pro nás sedící, protože jsme dobře viděli na muzikanty na pódiu, i když Roman byl pochopitelně schovaný za svou sestavou klávesových nástrojů.

Jediné, co mě na koncertu Romana Dragouna s His Angels zklamalo, bylo to, že koncert začal až cca 20 minut po 20.hodině, takže jsem bohužel musel odejít už před jeho koncem, abych stihnul poslední večerní vlak z Olomouce zpátky domů, který odjížděl po 22. hodině, kdy ještě Roman s His Angels v Bounty hrál, protože uprostřed koncertu byla cca 20 minutová přestávka.
Nepochybuji o tom, že v závěrečné části koncertu zazněly největší hity Romanovy kariéry Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce od Progresu 2 a na úplný závěr musela zaznít vůbec nejslavnější Romanova skladba Zdroj z éry Futurum.
Pro zajímavost uvádím, že Roman Dragoun zahrál svůj Zdroj jako host na koncertu populárního Traktoru, který se konal k oslavě 20.výročí kapely loni na podzim v Ostravě v tamní největší hale Ostravar aréně a Roman si tam tehdy zazpíval dokonce s Traktorem i píseň Horizont z alba Šachoffnice. Roman Dragoun je totiž kamarádem frontmana Traktoru Martina Kapka a je zajímavé, že oba dva mají narozeniny ve stejný den, akorát je od sebe dělí 20 let.

Teď už se těším na koncert Progresu 2 v Bounty Rock Café 23.3., který proběhne v rámci turné kapely k jejímu 55.výročí, o den dříve má Progres 2 velký výroční koncert v Brně v Semilassu, ale tam se z časových důvodů nedostanu. První letošní velký výroční koncert Progres 2 odehraje 20.3. v Praze v Lucerna Baru a po brněnském koncertu bude mít pak ještě velký výroční koncert 14.4. v Ostravě v Garage klubu.
Roman Dragoun je v současnosti stálým členem legendárního brněnského Progresu 2 a je zpěvákem i autorem mnoha vydařených skladeb této kapely.

V 80. letech minulého století Roman Dragoun založil v Brně zajímavou a úspěšnou kapelu Futurum, se kterou vydal dvě alba, v současnosti občas s touto kapelou koncertuje a hraje precizní vlastní revival. Protože ještě za komunistické totality emigrovali do Austrálie ze slavné kapely Stromboli jejich bubeník s klávesistkou, pozval místo nich Michal Pavlíček do svých populárních Stromboli Romana Dragouna s jeho kamarádem a spoluhráčem, bubeníkem Janem Seidlem, což znamenalo k mému zklamání rozpad vynikající a v Česku jedinečné kapely Futurum. Ovšem šlo tehdy pro Dragouna i Seidla zřejmě o nabídku, která se neodmítá a je třeba uznat, že ze spolupráce mezi Romanem Dragounem a Michalem Pavlíčkem vzešla řada dobrých písní a album kapely Stromboli s názvem Shutdown, na kterém se podílel i Roman Dragoun s Janem Seidlem, je taky hodně vydařené.

Bounty Rock Café, Olomouc, 23.2.2023

Honza Kubín, 24.2.2023

Na jaře 1985 jsem se vrátil z čestné služby vlasti a začal se rozhlížet po hudebním dění v okolí. V jednom z dopisů na vojnu jsem dostal výstřižek z novin, že kapela Elegie již r. 1983 ukončila činnost. No co se dá dělat, hraje tu leccos jiného. Na scéně se asi rok pohyboval nějaký Extra band a prý dost dobrý. Tak jo, jdeme se podívat. No jo, Jarda Rajtmajer s novou sestavou, výborný.
Ale měl jsem dvouletý bigbítový deficit a tak jsem se snažil dohánět zameškané. Kapel tu bylo tehdy spousta a o víkendu se hrálo všude, kam se člověk podíval. I na ty jakoby slabší sestavy přišlo dost lidí. Nj, nebyly různé hudební kluby, internet, youtube, apod., takže kdo se chtěl bavit, měl jednoznačnou cestu. A taky se lidi prostě parádně bavili. I pro muzikanty je to fajn, hrát pro plný sál. Asi abych toho stihl víc, jsem si pořídil auto. V něm jsem měl krom povinné výbavy i dobrovolnou. Pár kousků oblečení a hlavně spacák a polštář. Prostě jsem nevěděl, kam dojedu a kde koho potkám, s kým si dám pivo, tak jsem nic nenechával náhodě.

Byl jsem trochu možná lenoch, možná jsem chtěl být mobilnější. Protože - když jste přicházeli v Plzni k vlakovému nádraží, z dálky jste viděli plochy vytapetované plakáty všech možných kapel, které blíže či ve větší dáli hrály. Tak mnozí fanoušci šli v pátek ráno do práce a věděli, že neví, kde večer skončí. Někteří i celý víkend. Prostě šli na vlak, tam skoukli plakáty, obešli různé hloučky, zda uvidí nějaké známé, probrali kdo, kam jede a podle toho se rozhodli. V Plzni se téměř nehrálo, proto všichni vyráželi ven, do okolí, tehdy ještě jezdily pravidelně hromadné spoje. Bylo to plus pro pořadatele po okresech. Taky ti průvodčí v nočních hodinách když se rozjaření divoši vraceli, měli z toho radost. Děly se různé věci, před pár lety jsme vzpomínali s jedním podobným jak já a řekl jednu věc: ještě že tehdy nebyly drogy, už by nás tady polovička nebyla. Hrůza, ale asi měl pravdu.
Pr***rů bylo všude dost. Někde se hrálo za čtrnáct dní znova, někde byl půl roku stop stav. Záleželo, jak v té obci byla aktivní stranická organizace. Byla místa, kde to probíhalo tak nějak volně. Velký akce byly ve Vřeskovicích, přes kopec to šlo na vlak do Borov, tam občas byl nějaký zádrhel, pak třeba Pačejov nádraží, tam se hrálo do osmi večer, asi v půl deváté měl odjet vlak, ale leckdy tam stál ještě o hodinu později a klid, pohoda, hrálo se tam normálně dál.
A teď jsem u nealko zábavy. Vynikající nápad. Určitě byly i jinde, ale pamatuju asi dvě nebo tři v Nýřanech. V kulturáku se hrálo a za rohem, jestli 50 m, byla normálně otevřená hospoda. Hostinec U zeleného stromu, ještě nedávno tam byl. Takže před hospodou byl hrozen popíjejících asi do půlky silnice, popíjeli nejen pivo, brali i urychlovače aby jim neuteklo moc muziky. Hospodský si liboval, že nikdy neměl takovou výtoč, jako když je vedle nealko tancovačka. A pak byli další, kteří si do sálu přinesli tak nějak potajmu alkohol různého ražení. Výsledek byl, že na nealko zábavě bylo tolik a tak moc opilých ... ale soudruzi si udělali čárku, že udělali něco dobrého, ušlechtilého pro ty mladé. Ale musím říct, že ač se leckdo upravil, nebyly nějaké nechtěné potyčky, prostě všichni byli spokojení.
Stejně tak mohu vzpomenout místa rozdílné aktivity příslušníků Veřejné bezpečnosti, např. tehdy proslulý ostrov Příchovice a louka Plasy. Podobné prostředí, louka, řeka, stromy kam se dalo vylézt, v Příchovicích byly časté zásahy, v Plasích se jen dívali zpovzdálí, jestli to bylo, že jiný okres?
Pak byla extra oblast Domažlicko, pokaždé narvané sály. Možná proto, že se tam hrálo jen na několika místech, ale byl to jiný svět. Je to už dávno.
Do větších dálav jsem se sám nepouštěl, to až když jsem naskočil k jedné kapele, ale o tom až příště.
V prvním díle vzpomínání jsem zmínil skladbu Gemma, Elegie, v r.2017 ji skvěle nazpíval Bohouš Heřman, tak si ji dovolím teď přidat.