Prvky death metalu se inteligentně mísí s prvky doomu, ale i klasického heavy metalu, to je EP kapely Oblivium Regnum (Ztracené království) - Zrádce. Album obsahuje čtyři skladby a co skladba, to jeden příběh z historie Přemyslovců.
Tvrdá, přesto hodně pestrá muzika, postavená na zvuku kytar, místy až „kulometné palbě „ bicích, doplněná growlingovým zpěvem.
Jak jinak může dobré album začít, než intrem ve stylu kostelního chóru, které hned od počátku navodí tajemnou atmosféru a navazuje na příběh o Břestislavovi a únosu Jitky. Dunivá muzika, silné kytary v pozadí stále zní kostelní chorál a nástup svěžího, čistého ženského vokálu, který se přidává k mužskému hlasu ve společném duetu a je krásným protipólem syrovému zpěvu. Pokračuje nám titulní Zrádce, zrada Prkoše, následuje bitva proti Sasům - Homburg. Závěr patří Poslední bitvě na Moravském poli, kde padl Přemysl Otakar druhý, o které se dá oproti předchozím skladbám říci, že jde o „baladu“, krásné kytarové „vyhrávky“ a text, vše dokonalé. Nejen zajímavá muzika, která často mění tempo, takže neustále drží vaší pozornost, ale velikou pochvalu zaslouží textař, který obsahově byl „svázán“ naší historií a texty se mu povedly na víc než výbornou! Jak obsahově, tak fráze ladí uchu a je dobře, že i přes „brutální“ zpěv je jim dobře rozumět. Jak muzika, tak texty psány „hlavou“, nešlo jen o to, zaplnil 25minut hracího času, ale dát těm minutám i smysl plnou náplň a to se tady povedlo.
Ač mimo můj žánrový rozsah, kapela Oblivium Regnum mi nezapadá do té „anonymity“ všech kapel podobného stylu. Tak za sebe říkám hodně dobré! Těším se, zda v budoucnosti kapela vydá plnohodnotné album s podobně dobrým příběhem.

Po úspěšném seriálu Milana Kolečka „Jak mě potkal bigbít“, který měl velice vysokou sledovanost, jsem oslovil dalšího zajímavého rockového pamětníka. Při jednom našem rozhovoru mi Karel Komorous velice hezky povídal o plzeňském bigbítu, a protože bylo jeho vyprávění pro mne víc než zajímavé a dozvěděl jsem se hromadu nových věcí, podařilo se mi Karla přemluvit, aby se s námi o ně podělil.
Dnes 1. část:

Byl jsem asi normální dítě, co v jistých letech si začalo ujasňovat, jaká muzika se mu líbí. Možná jsem byl ovlivněn z domova, kde moje starší sestra na kotoučáku sjížděla různé " západní " kapely, mnohdy se značnou příměsí šumu, záleželo, kolikátá kopie to byla. Taneční zábavy v té době se konaly mnohdy již od 16 hodin, tzv. odpolední čaje, někdy tedy o dvě hodiny později, aby ta mládež spořádaně šla včas domů. To nám mladým cápkům nahrávalo, obráželi jsme na kole blízké okolí, z povzdálí poslouchali u venkovních parketů nebo pod okny sálů. Prostě dechovka to nebyla, co mě zaujalo, tehdy jsem netušil, jak moc do toho časem zabřednu. Hrálo tu spousta kapel, tak nechci některé jmenovat a spoustu dalších opomenout. Ke konci sedmdesátých let došla svého vrcholu kapela Bumerang. Hudebně a zpěvem vynikající. Později z toho vzniklo úspěšné Turbo, ale o tom nejsou mé vzpomínky. Takže na ty Bumeráše táhlo spousta lidí, začalo se proslýchat, že chtějí jít na profi dráhu a zábavy už nebudou. Tak jsem doma kňoural, že už tu budou možná naposled … Měla být tancovačka od nás za kopcem na koupališti, odpoledne. Sestra samozřejmě tam jde, tak máma se tedy nechala ukecat, jako že tam budu mít dozor. Nakonec počasí zařídilo, že se hrálo ve vedlejší vesnici v Sokolovně. Nabitej sál, pro mě zážitek úžasnej. Nesrovnatelné s tím venku pod okny. V té době se ještě nedalo mluvit o nějaké scéně na koukání - světla, mlhy.... ale hltal jsem, jak opravdu kdyby to bylo naposled. Muzika, zpěvy, úžasný vokály. Jsem byl hned znalec, co??? O to víc jsem pak podobnou muziku sledoval a objížděl okolí, kde se hrálo, a hrálo se tehdy hodně. V tom roce jsem ještě navštívil jednu velkou akci, na zimním stadionu v Plzni vystoupila z NDR kapela Puhdys. Další zážitek, další ujištění co je správné. Dnes někdo se podiví - z NDR? Ale víme, jak to tehdy bylo. Možná další ovlivnění mého zaměření bylo, že jsme měli výhodu příjmu západoněmeckých TV, kde byli různé hudební pořady.

Ale další rok, koupaliště Horní Lukavice, další moje povolená zábava a moje první setkání s kapelou Elegie. Taky vynikající, navíc kytaru tam hrál můj učitel ze základky Vena Rajtmajer, pro zajímavost čeština a literatura. Netušil jsem tehdy, jak moc se spojím s touhle muzikou, přesněji s Jardou Rajtmajerem. Bylo to poprvé a hned tehdy mě utkvěla v hlavě písnička Gemma, zpívající bubeník Tonda Fekl, výborný výkon. Gemma je pro mě úžasná, po letech ji skvěle nazpíval Bohouš Heřman, ale to jsme už někde hodně jinde.

V lednu 2018 Petr Priessnitz (Skylla CZ, Iras) a bývalý kytarista z Iras Ivan Dvořák, zakládají folk pop country rock kapelu. Chtějí si vyzkoušet účast v soutěži Talent Country rádia, tak narychlo natáčí ve studiu tři písničky pro soutěž a později z toho bylo první CD Lodivod a vznikl Bílý Tesák. Ivan po natočení druhého CD "Kamion" odešel, protože chtěl hrát víc na živo, než ve studiích a to bylo u Petra naopak. Potom se mění i celá sestava, která hraje prakticky dodnes. Bílý Tesák natočil celkem ještě 7 CD Lucrezia Borgia, Jednou bude líp, Čas, Ruská ruleta, Čaroděj, Někdo a poslední zatím nejnovější je CD "Vršovice - nádraží" ke kterému natočili na konci loňského roku i videoklip "Záruka na štěstí". Některé skladby jako "Můj Truck" "Tulák" "Templáři" a jiné jsou už běžně hrány na Country rádiu, Českém rozhlase a Proglasu. Dnes kapela hraje v sestavě Petr Priessnitz- zpěv, akustická kytara, foukací harmonika, Pavel Ptáček - housle, klávesy, Dargi - zpěv, Karel Zvolánek basa, Oldřich Rokyta - el.kytara, Jarda Rojar - bicí.

Zdárně se společně s otcem (Radek Kurc – ex Antracit, ex Empire…) podílí na tátově muzice a roste z něho víc než dobrý kytarista. Nedávno společně vydali nové album Rozhovor s ďáblem, kde Dennis nahrál všechny nástroje. Využili jsme jeho přítomnosti a místo s Radkem jsme udělali rozhovor s Dennisem.

Dennisi – máte za sebou další CD, kolik si jich už s tátou natočil a jak se ti s ním pracuje?
Ahoj, máme venku už 4. společná alba, táta je klasický rocker, což je styl, od kterého jsem už malinko utekl. Tím nechci říct, že si kapely jako Guns N' Roses občas neposlechnu, ale inspiraci hledám už trošku jinde.
K druhé otázce. Pracuje se s ním skvěle. Řekněme, že jsme si našli systém, kde já se věnuju realizaci konceptu, kterou doplní táta texty a zpěvnou linkou.

Hraješ tam na všechny kytary. Jak je pro tebe složité kytaru vyměnit za basu? Stačí ti přepnout v hlavě, nebo si prstíky musí zvykat na strunu víc/míň?
Vyměnit kytaru za basu pro mě není, člověk hraje akorát na lodní lana místo vlásků, ale jak se říká, kytarista nikdy nebude hrát jako basák, takže se dá říct, že sám po sobě kopíruju kytarový linky nebo točím rovný a pevný podklady.

Jsi i autor muziky. Deska se mi zdá hodně postavená na kytarách, co ty posloucháš? Když přineseš novou muziku, musíš skladbu před tátou obhajovat, diskutujete o ní? Už ti něco vrátil k předělání?
Co se týče muziky, tak tam tvořím většinu, od bicích přes basu po všechny kytary, ke zpěvu mě to zatím netáhne. Většinou děláme na album výběr toho nejlepšího z „demíček“, který se během těch měsíců a let vytvoří. Tyhle dema potom vezmeme do studia a natočíme, takže diskuzi vedeme určitě, ale většinou o tom co použít na album. Děláme jen drobné úpravy, zatím se mi zpět ještě písnička nevrátila, ale spoustu jsme jich na natáčení nevyužili.

Co posloucháš? Už jsi to tu trochu nakousnul.
Co říct, poslouchám tak nějak vše od rocku, hard rocku AC/DC, Guns N' Roses, metal z 80. let Iron Maiden, instrumentálky jako Steve Vai nebo Satriani, přes zlom tisíciletí modernějších kapel Linkin Park nebo Breaking Benjamin až po dnešní moderní metalcore věci jako např. Architects.

Stává se z tebe dobrý kytarista. Jak často a jak dlouho cvičíš? Co tě baví víc - živé hraní nebo práce ve studiu?
Jako velká část muzikantů nepřekypuju disciplínou, nemám žádný denní cíl pro cvičení, ale jdu hrát, když na to mam chuť, náladu nebo inspiraci v hlavě. Jsou dny v roce, kdy na to ani nesáhnu, ale jsou pro změnu dny, kdy u toho dokážu sedět půl dne a zapomenu se celý den, dokud si nevšimnu, že je taky čas spát. Někdo si k tomu pravidelně denně sedne a drtí. Já tohle neumím a zničil bych si tímto stylem chuť hrát. Baví mě asi obojí stejně, jak živé hraní, tak i práce ve studiu mají své kouzlo.
Kdybych musel, přikloním se k živému hraní, až na to tahání věcí!

Máš kouzelnou a talentovanou sestru zpěvačku, jak jste spolu jako sourozenci vycházeli? Byli mezi vámi takové ty dětské boje…ona mi vzala lopatičku?
Se ségrou jsme vždycky vycházeli skvěle, je mezi námi velký věkový rozdíl (12 let). Žádné bratro-sestro vražedné boje tím pádem nebyly, možná trošku i díky tomu, že jsme spolu nevyrůstali, pak bych jí tou lopatou možná vzít chtěl (smích), ale hudební cestu jsme nakonec našli oba i když každý z nás trošku jinou.

Jaká je výhoda nahrávat v domácím studiu (studio Aquarium)? Jsi u závěrečných úprav, masteringu, kecáš do toho tátovi, nebo to zcela necháváš na něm?
Výhoda to určitě je. Teď se nebudeme bavit o tom, že to nic nestojí. Můžeme hledat zvuk, aranžovat třeba celý týden. Líbí se mi, že v domácích podmínkách to jde tak nějak dobře od ruky, nasypu to tam během dne skoro všechno, protože nemusím myslet na to, že se to vypne jak po večerníčku a pokračování příště. Do masteringu se nepletu, pro mne to končí nastavením zvuku kytar, alespoň prozatím. Finální zvuk je tedy na tátovi.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna, jak jde skloubit život muzikanta s civilním životem? Co vzkážeš našim čtenářům a co jim pustíme za tvůj nejoblíbenější klip?
Poslední dobou přemýšlím ještě o vlastním albu, asi bych začal singlem, pořád mi vrtá hlavou, jestli to bude instrumentální nebo se vymyslí něco v tvrdším stylu s čistými zpěvy. Co se týče koncertování, tak je většinou o víkendech, takže dokud se maká pondělí až pátek, není to problém a život muzikanta se rodí odpoledne v týdnu a o víkendech.
Pustíme si písničku, která jako první mírně odchýlila můj hudební styl od rockové muziky. Pouštět si tu Iron Maiden by tu pro nikoho nebyla žádná novinka. Díky