Když se řekne Iron Maiden, vybaví se každému fanouškovi heavy metalu nesmrtelné riffy, energie na pódiu a alba, která definovala celý žánr. Jedním z nich je bezpochyby čtvrtá studiová deska Piece of Mind z roku 1983 – nahrávka, která posunula Maiden do úplně jiné ligy. A právě tomuto milníku je věnována nová kniha, která na našem trhu vychází a přináší víc, než byste čekali.
Publikace vás vezme na cestu zpět do roku 1982, kdy do kapely přišel bubeník Nicko McBrain a svou energií i stylem od základu proměnil zvuk Iron Maiden. Autor se detailně věnuje každé skladbě – od úvodní Where Eagles Dare až po majestátní To Tame a Land – rozebírá jejich hudební strukturu i textový obsah. Součástí je navíc kompletní překlad textů, takže si každý fanoušek může naplno vychutnat myšlenky, které se za hudbou skrývají.
Kniha se nezastavuje jen u samotných písní. Dozvíte se všechno o vzniku ikonického obalu, který se stal jedním z nejznámějších vizuálů Eddieho. Nechybí ani příběhy kolem jednotlivých singlů a kapitola věnovaná raritním vydáním alba, která dnes patří mezi sběratelské poklady.
Zlatým hřebem je kompletní rozpis turné, které následovalo po vydání alba – místa, data i detaily koncertů, kde se rodila pověst Maiden jako jedné z nejlepších živých kapel planety. Pro fajnšmekry je to lahůdka, která dává nahrávku do ještě širšího kontextu.
Kniha IRON MAIDEN – Piece of Mind: příběh alba je nejen encyklopedickým zdrojem faktů, ale i srdcem psaným příběhem, který vás vtáhne zpátky do doby, kdy se metal stal fenoménem. Pokud máte Iron Maiden v krvi, tohle je povinná výbava vaší knihovny. K objednání je posledních pár kousků!!!
Počet strán: 242 Autor: Juraj Sloboda Jazyk: slovensky Cena: 25 eur + 5 eur poštovné Viac info: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Protheus s novinkou Svět lidí nasadil takovou porci energie a nápadů, že se o něm dá mluvit jako o jeho nejtvrdším, nejbarevnějším a nejambicióznějším albu vůbec. Je to deska, která voní bigbítem, dýchá emocemi a v každém momentu překvapuje pestrostí. Od bigbítu po baladu, od proroctví po nadhled. Od úderné „Zrozené pro bigbít“, která vás chytne hned zkraje a dostane do rytmu a skvělého refrénu svým svižným tempem, přes rychlejší „Černé řemeslo“ , které vás vtáhne do „pracovního“ zákoutí , zatímco pomalejší „Toužím“ ukáže jemnější svůdnější až lehce erotickou stránku. Jedním z vrcholem emocí je „Anthropoid“ – skladba, která se stane docela jistě novým koncertním hitem. A pak přijde úsměvná “garden“ hymna „Zvíře v díře“, po níž vás „Na jedinej den“ v úvodu laid-back country s nádechem nostalgie. Titulní „Svět lidí“ je silný příběh „proroctví“, které vás nutí se zastavit a přemýšlet o jeho slovech. A bonus „Pro ten pocit“ – rytmická tečka, která uzavírá desku s grácií a šmrncem s přemírou známých hostů muzikantů, který teď kraluje YT i jako velice vydařený klip.
Na desce je cítit, že Protheus si dal maximálně záležet na textech. Od odlehčených nápadů až po verše k zamyšlení – to vše s lehkostí, díky níž refrény zní naprosto přirozeně a libozvučně. Kouzelná práce se slovy a silný důraz na emoce z něj dělají autora, kterého chcete poslouchat pozorně. Stejně se dá mluvit o hudební stránce. Kolem sebe má Protheus skvělé muzikanty, kteří drží pevný rytmus i atmosféru a dávají skladbám glanc i sílu a hlavně celá kapela i srdce. Album vychází v digipacku s dobrou grafikou, která vizuálně ladí s hudebním obsahem – nápadité, energické a dotažené do detailu. Nechybí booklet s texty. Se Světem lidí Protheus překonal docela jistě obě předchozí alba. Ukázal, že dokáže být tvrdý i poetický, zábavný i vážný – a to vše na jedné desce. Laťka je teď nastavená zatraceně vysoko a bude zajímavé sledovat, kam se posune příště. Pro koho je tahle deska? Pro každého rockera, který nechce jen strojovou sérii riffů, ale ocení kreativitu, nápady a opravdovou emoci. Je to album, které šlape, baví, nutí k zamyšlení a hlavně vás donutí si ho pustit znovu a znovu a bude vás stále bavit. Pro mne zatím letošní vrchol.
Představuje třetí videoklip k albu Časokruhy a oznamuje novou sestavu. Česká symfonic folk metalová kapela Rosa Nocturna zve své fanoušky na další hudební zážitek! Po úspěšných videoklipech k písním „Vteřiny“ a„Hra“ přichází kapela se třetím videoklipem, který je nejen vizuálně ohromující, ale i silně výpravný. Řeč je o klipu k písni „Múza“, jež je součástí aktuálního alba „Časokruhy“. Tento nový klip je zasazen do prostředí nemocnice první světové války a umě vykresluje osud jednoho vojáka. Provede vás nečekaným příběhovým zvratem a na samém konci vás bude mrazit v zádech. Múzy jsou totiž často inspirativní, někdy jsou ovšem i temné.
Režii a scénář, i celou produkci, tentokrát kapela vložila do rukou skvělého Mejla Basela. „Múza“ není jen klip k písni, ale i umělecké vyjádření, které odpovídá celkovému konceptu alba „Časokruhy“ – cyklům času a lidským příběhům, jež se opakují napříč dějinami. Dále kapela po odchodu bubeníka představila rozšířenou sestavu, která přináší čerstvou energii a nové tváře. Na post bicmena kapela našla skvělou náhradu, a zároveň se vrací druhý melodický nástroj – kytara – na kterou bude hrát také žena, místo flétnistky, která si aktuálně dává pauzu. Další změnou je i návrat mužského vokálu do sestavy, čímž kapela dává najevo svůj odhodlaný krok směrem k dalšímu růstu a obohacení zvuku při živých vystoupeních. V nové sestavě můžete kapelu vidět 11.10. na brněnské Melodce na akci Extraordinary metal night spolu s kapelami Rimortis, Gloom a Rasmane.
Nová sestava: Aneta Zatočilová – zpěv Lukáš Palacka - zpěv Tonda Buček - kytara Zuzana Stráčková - kytara Milan Krupa - basa Miroslav Prachař - bicí
Když jsem se vydal do Prahy na koncert projektu Institut klinické smrti Vlasty Henycha, čekal jsem silný zážitek – ale že mě takhle strhne slovenská kapela, která vznikla už v roce 1994, to jsem nečekal. Už jen tím, že do dnešního dne jsem bral jen slovenské Halušky, než se přejmenovali na komerční Metalindu. Každopádně jejich energie, zkušenost a charisma na pódiu mě doslova pohltily. Po tolika letech na scéně dokazují, že mají stále co říct a jejich hudba dokáže oslovit i novou generaci fanoušků. A právě o tom je dnešní rozhovor.
Vaše kapela působí od roku 1994, – co vás udrželo pohromadě Vandala s Tornádem (mění jen basáky) a motivovalo tvořit i po více než třiceti letech? Pozdravujeme fanoušky, nebo spíše lidi, který mají rádi metalovou muziku. No my jsme zmetci, a spolu to válíme hezkou řádku let. Jo, Čad vzniknul v roce 1994, ale Tornád byl tehdy ještě malý klučina, a já kapelu zakládal s mými souputníky Tichonovem a Kostičkou, ale ti dva bláznové na muziku hodili bobek. Již v roce 1998 nastoupila na místo basačky moje ségra Basia Noiseovna. Teď je na mateřské dovolené, no je pořád nedílnou součástí kapely. Obhospodařuje eshop a také spolutvoří mnoha textů, hlavně tich hodně agresivních. Pak v roce 2003 se k nám přidal Tornád a myslím, že je to ten čas, kdy se kapela stala skutečně kapelou. Nemáme ňákou jasnou vizi, ale máme vztek, který přetavujeme do muziky a pak máme z té muziky také radost. Plus jsme neustále na cestách a pořád jenom spíláme, jak je všecko na hovno. To nás spojuje.
Vzpomenete na vaše začátky, jak jste se dali dohromady, kdo byl váš vzor… a každopádně kde hledat podmět k názvu ČAD? Já poslouchal hodně metalu a také hardcore a punk. Mne hodňe ovlivnili české kapely, které zpívali po česky jako Arakain, Torr, Root, Debustrol. Ale také slovenské punkové kapely. To sdělení v srozumitelným jazyku bylo pro mne vždycky důležité. A pak Alkehol, no absolutní probuzení bylo, když jsem se zaposlouchal do prvního alba kapely Svatý Vincent. To bylo tak absurdní, temné a radostné, že dodnes na to s láskou vzpomínám a také sleduji cestu frontmana a jeho zápas s chorobou i malování. Pak tu byly smečky jako Cannibal Corpse, Death, Obituary. No a nesmím opomenout Visací Zámek a Tři sestry. To je radost.
V Praze jste vystoupili jako hosté projektu Institut klinické smrti – jak jste si tuto spolupráci a koncert užili? Kde vzniknul ten impulz? Kamaráde, to bylo jako splněný dětský sen. Já to album miluji. Pojí se mi to s dětstvím, s časem, kdy jsem s rodiči navštívil stověžatou a v každém knihkupectví bylo tohle album vystaveno. Maminka mi ho odmítla koupit, prý jsou to satanisti, a pro nás, pro nás katolíky se to nehodí, ať jsi raději koupím něco jiného. Institut mi pak půjčil kamarád a já mu ho do dneška nevrátil. Má to divný zvuk. Onoho čase jsem se ptal jak to nahrávali, prý to byl čtyřstopý magneťák a stopy se zhrávali a pak už to nešlo nijak míchat. Proto takový pekelný zvuk. Pro mě Törr rovná se Vlasta Henych a alba Armageddon, Institut klinické smrti a Chcípni o kus dál. To je trilogie absolutní zkázy a temnoty.
Jak se podle vás proměnila slovenská rock/metalová scéna od vašich začátků do dnešní doby? Tublatanka byla kapela, která to uměla a umí to dodneška. Live mají sice nafukovací ohně, co je divné, ale jo, aspoň se nikdo nepopálí. Byla tady Metalinda, ti jsou dnes úplně jinde, hlavně, že nosí klobouky. Pak tu byli Makar Čudra. Tam zpíval Oto Weiter, skvělý zpěvák, který pak ale začal zpívat šlágry. No a ještě Dereš. Stará kapela, kterou kdysi hráli v televizi a vyhrála i Triangel… Před časem jsme s nimi hráli, ale z popela nepovstanou. Nemá je kdo poslouchat. U nás jedou Horkýže Slíže, Desmod, Helenine Oči a Iné kafé… To jsou rockové kapely.
Sledujete rozdíl mezi slovenskou a českou rockovou scénou? Jasně. U nás je underground a pak popové hvězdy. Nic mezi. Mám na mysli, že v Čechách je kupříkladu Marek Ztracený, jako ten, co vyprodá stadion a má desítky hitů, nebo nebohý Goťák a tam nahoře jsou také Kabáti. Pak máš garážový underground, hobby kapely, desítky malých festivalů. No a mezi tím je ten střed, co u nás není. Kapely jako Traktor, Doga, Harlej, Alkehol… Jsou to desítky kvalitních kapel. Nejsou sice velké jako Kabát, ale hodně hrají, mají svou scénu, fanoušky a respekt. Tohle na Slovensku není. Třeba u nás je jsou tři metalové festivaly. Na každý přijde 500 lidí. Něco jako Obscene Extreme, nebo Brutal Assault, nebo Czech Death Fest, to tady není. Byl Topfest, ale je v prdely.
Nelze přehlédnou váš image, těmi ostny mi silně připomínáte mé miláčky německé Tyrant, nebyli inspirací? Tyrant známe, ale nebylo to o nich. Ty ostny jsme zavedli kvůli našemu bývalému basákovi Kněžímu. On je totiž vášnivý sportovec a také turista a na koncerty chodil v turistickém oblečení značky Zajo. Bylo to divné a nechtěl to měnit. Tak jsme zavedli kostýmy a se Zajem byl naštěstí konec. hahaha. Mít takové ostny je zábavné a vypadá to pěkně. Také už nehrajeme v kargo kapsáčích. Byl jsem svědkem toho, jak se jeden světoznámý muzikant podivoval na tom, že slovenské a české kapely hrají na podiu v krátkých nohavicích jako by byly pracovníci v nějakým vojenským skladu… Že to nikde neviděl. Od té doby nosím dlouhé džíny. haha
Kde vzniknul nápad na text Železný mejdan (hraju si ho denně), kde opěvujete českou metalovou scénu. Ten text je prostě úžasný. To je taková pocta. Takový dík všem těm kapelám za to, že ten metal hráli. Že to do našich končin přinesly. Ty kapely, které v textu zmiňujeme, tak dodnes hrají. Törr, Debustrol, Arakain, Kabát, Root (i když už Big Boss nemá sil). Také tam původně byli Lochnes, Morior, VAR, Masters Hammer, Kern, Citron a Vitacit, ale už se nevešli, tak zůstali jenom ty pro nás úplně top. A ten název, tak ten je zkomolený překlad Iron Maiden. Jako malý kluci jsme to neuměli přeložit a to Maiden zňelo jako Meidan, něco, na co přísahal Michal David. Haha
V čem vidíte největší rozdíl mezi tehdejším a současným přístupem k hudbě – jak u vás, tak u fanoušků? Myslím, že tehdy byla hudba vzácná. Také nástroje a technika se nedaly obstarat tak jednoduše jako teď. Alba se poslouchali donekonečna. Znali jsme každou lebku na obalu Armageddonu od Törr… Znali jsme z bookletů jména zvukových mistrů i autora grafického návrhu. Dneska je to všecko pryč. Není na nic čas. V telefonu mám všecky alba, ke kterým jsem se v devadesátkách nedokázal nijak dostat. Ale už mi to není tak vzácné.
Které momenty z historie kapely považujete za nejzásadnější? Bylo to vydání první desky, velký koncert, nebo něco úplně jiného? Podle mě to bylo, když se do kapely přidal Valér Tornád, náš bláznivý bubeník. On je skvělý muzikant, ale je také geniální ilustrátor, a také dělá animované klipy a dotahuje věci v detailech. Díky němu kapela funguje, díky němu nahráváme v studiu Sono, mixujeme ve Švédsku nebo ve Státech.
Na pódiu působíte pořád velmi energicky – kde berete tu sílu a motivaci? To je jenom z čiré radosti, že vypadneme z domovů. Visáči to hezky pojmenovali: „Doma tiše ležíme před televizí, ale na pódiu jsme pěkně drzí.“ Tak nějak to máme i my. Muzika nám dává radost. Radost nám dává sílu.
Je výhled na nějaký koncert v Čechách? Poslední dobou nám koncerty domlouvá kamarád z Moravy Miro Štach z Metalfeast Agency. Tak hrajeme mnoho po celých Čechách.
Chystáte pro fanoušky nové skladby, ptát se na nové album je asi brzy. Album se musí plánovat. Musí se na něm dělat. Máme plány, snad do dvou let bychom mohli nahrát nové album. Chceme také udělat reedici starého alba Psia krv z roku 2006 a k tomu dohrát nějaké nové skladby, které by odkazovali na ty starší. Uvidíme, jak se to povede.
Album 2024 – Velký tresk jste vydali i na velmi povedeném vinylu, jaký máte vztah k vinylovým nosičům? Dnes je „moderní“ jít cestou Spotify, iTunes…, klasická CD jsou pro nové kapely nemoderní a zbytečná investice. Jak říkal Karel Gott: „Když nejsi všude, nejsi nikde…“. Takže máme desky, také CD a také streamy jako Spotify, Youtube, iTunes. CD chce pořád míň lidí, jenže my muziku posloucháme také z CD, takže je děláme. Desky jsou kurevsky drahé na výrobu, no jsou to umělecká díla a teď je dáváme lisovat v nové lisovně, kterou mají lidi ze studia Sono. Je to pecka, hraje to jak ďas!
Děkuju za váš čas, klip dnes vybírám sám a je to Železný mejdan, ale ještě nám řekněte, kde najdeme informace o kapele? Máme stránku, máme fejsbuk, Instagram. Dej si do Googlu: „Tři kokoti ze Slovenska v okovaných koženkách co milují medvěde a řvou na lidi“ – to tě už pak navede na správnou stopu. Díky moc za tvůj zájem a podporu. Žijme!
