Pražská glam rocková úderka Nasty Ratz si od svého vzniku vybudovala jméno nejen na domácí scéně, ale i za hranicemi. Spojují špinavý rock’n’roll s chytlavou energií, která připomíná zlatou éru Sunset Stripu. Jejich koncerty voní potem, lakem na vlasy a poctivým nasazením. A právě o tom jsme si povídali s jejich basákem, slyšící na jméno Xriss String – člověkem, který drží rytmickou páteř kapely, ale zároveň má co říct i k celkovému feelingu Nasty Ratz.

Pamatuješ si moment, kdy jsi poprvé vzal baskytaru do ruky? Co tě k tomu vedlo – byl v tom konkrétní idol, nebo spíš nutnost mít „někoho na basu“?
Uplně poprvý to bylo asi ve čtrnácti, na hudebním táboře, byla v tom čistě nutnost, původně jsem byl kytarista. Kytaře jsem se pak pár let věnoval, postupně k ní přidával i další nástroje. Když mě Jake oslovil, vzal jsem si na starost zase basu.

Glam rock není úplně mainstream – co tě na tomhle stylu přitahuje nejvíc? Je to spíš hudba, image, nebo ta nespoutaná energie?
Konkrétně u glamu v první řadě asi image, tu vnímám jako spojující prvek, hudba se napříč kapelama může dost lišit. Baví mě jak glam posouval hranice módy, genderový exprese. Jinak celkově je u mě hudba na prvním místě, ale glam chápu jako širší pojem, od sedmdesátek po současnost vydá za několik žánrů.

Kdybys měl popsat styl Nasty Ratz někomu, kdo o vás v životě neslyšel – co bys řekl?
Základ je osmdesátkovej hard rock a metal, ale nebojíme se experimentovat trochu i mimo žánr a dodat tomu modernější vzhled.

Jak funguje vaše skladatelská chemie? Přinášíš do zkoušky vlastní riffy, nebo spíš ladíš linky až podle zbytku kapely?
Strašně záleží, vlastně se nedá říct, že bychom měli jen jeden postup. Když někdo z nás přinese už hotovou věc, tak si svoje party často jen upravim do ruky. Některý songy chtěj víc času a pak na nich pracujeme společně, tak vznikala asi většina. Při skládání i ve studiu pak pomáhám s aranžema, vymýšlim klávesový party. Na druhý desce třeba máme pop punkovou záležitost, tak mě napadlo, že bylo fajn, kdybych do refrénu nahrál malej part na dudy, myslim, že to tomu dodalo šťávu.

Máte za sebou už slušnou porci koncertů – co podle tebe odlišuje vaše živý vystoupení od ostatních glam/hard rock kapel na scéně?
Jak už jsem říkal, nebojíme se zabrousit i mimo vody klasickýho 80s hair metalu, trochu funky, trochu pop punku… Na koncertech máme pyrotechniku, Jakova hořící rukavice je už skoro legendární záležitostí.

Váš vizuál je hodně výrazný. Jak moc do toho mluvíš ty osobně? Řešíte to jako tým, nebo to necháváte na frontmanovi/stylistovi?
Řešíme to společně, aby to mělo nějakou formu, ale zároveň u každýho z nás promlouvá jeho vlastní individualita, neobleču si nic, co bych si na sebe nevzal v civilu. V poslední době je moje image hodně ovlivněná např. Tom of Finland estetikou.

Na jakou baskytaru aktuálně hraješ a proč sis vybral právě ji? Je pro tebe důležitý spíš feeling nástroje, nebo jeho zvuková barva?
Teď zrovna hraju na černou, kamarád Serpenth (ex-Belphegor) ji pouštěl dál, tak jsem se jí ujal. Ale doma mam ještě červenou. Obě mi v podstatě spíš spadly do náruče, než že bych si je vybíral, popravdě nemam uplně preference. Ani nebudu zmiňovat značku nebo model, protože to pro mě nebylo rozhodující (a když se stavíš na koncertě, minimálně jednu z nich uvidiíš).

Máš nějaké basové hrdiny, kteří tě formovali – ať už z glam rocku, nebo třeba z úplně jinýho ranku?
Určitě, třeba Geezer Butler, baví mě jak umí podpořit kytaru, a John Paul Jones, pro jeho multiinstrumentální schopnosti. Z glamový scény pak třeba Rachel Bolan a určitě nesmim vynechat George Murrayho, za jeho práci na berlínský trilogii. Jinak konkrétní jména moc ne, beru si inspiraci z mnoha různejch žánrů.

Používáš při živém hraní nějaké speciální efekty nebo ladíš spíš „na sucho“? Jaký je tvůj signature zvuk?
Používám Hartke zesik, lehce zkreslenej zvuk, basy a vejšky nahoře, středy přiměřeně. Krabičky bych používal, ale je s tim moc starostí a stojí to majlant.

Co ti hraní v Nasty Ratz dává po osobní stránce? Máš pocit, že kapela je víc hudební projekt, nebo spíš životní styl?
Je to životní styl, ale obecně hudba je životní styl. Stát na pódiu a hrát s kapelou je super, tomu se máloco vyrovná, snad jen když z něj potom slezeš a začneš mluvit s lidma, to mě asi baví nejvíc.

Jak zvládáš balanc mezi koncerty, zkouškami a civilním životem? Máš nějaký rituály, jak se před koncertem srovnat?
Je to náročný, kolikrát jedu v podstatě z práce na zkoušku a zpátky do práce, když máme víc koncertů, tak na tom třeba padne dovolená. Naštěstí mi v práci vychází vstříc, takže se to dá zvládnout. Před hraním si rád zahulim, protáhnu prsty, trochu rozehraju a rozezpívám, na velký rituály mě neužije.

Zažil jsi s kapelou moment, kdy sis řekl: „Jo, teď to fakt stojí za to!“?
Spoustu, třeba na našem před-covidovym tour v Anglii a Skotsku ten pocit trval skoro celý dva týdny. Nahrávání ve studiu, každej koncert, když držíš vinyl, do kterýho je vlisovanej tvůj rukopis. To jsou chvíle, kdy si řekneš, že to má cenu.

Co teď Nasty Ratz chystají? Můžeme se těšit na nové skladby, klip nebo turné?
Na novejch skladbách makáme, nějaký obrysy už máme. Album jsme nedávno vydali, takže v nejbližší době se další nechystá, i když někdy do budoucna bych určitě rád. A jinak nás na podzim čeká tour po Evropě, kterou zakončíme 1. listopadu v klubu Jižák v Praze.

Kdyby sis mohl zahrát na jednom pódiu s jakoukoliv světovou kapelou, která by to byla – a proč právě oni?
Asi bych si nemoh vybrat jednu jedinou, a vlastně o tom takhle nepřemýšlim. Těch vzorů a vlivů je strašně moc. Pokud si ale musim vybrat, tak něco, co se mi už nesplní. Ziggy Stardust and The Spiders of Mars, David Bowie je podle mě jedna z nejvlivnějších osobností, nejen v glamu, ale v hudbě obecně.

Vzkaz fanouškům – proč mají i v roce 2025 stát o poctivej glam rock made in Prague? A děkujeme za rozhovor
Protože když to baví nás, proč by to nemohlo bavit i vás?

Zkráceně OMD. Britská kapela hrající tzv. novou vlnu (new wave) založená v roce 1978, nesmírně populární v 80. letech. V roce 1996 po několika změnách v základní sestavě ukončují kariéru. Ale, co byste řekli? V roce 2006 se dávají znovu dohromady a hrají dál. Doposud prodali 40 miliónů hudebních nosičů, což je docela síla. V roce 1983 na vlastní žádost navštěvují bývalé socialistické Československo a navštěvují několik závodů koncernu Tesla. Na závěr návštěvy zahrají tajně pro vyvolené komunistické pohlaváry na Orlíku. Dáme jejich nejznámější píseň Enola Gay...

OMG - Enola Gay

Pro ty mladší pravděpodobně nepříliš známý interpret. Rodilý Pražák (1941 - 1971) umírá v pouhých 30 let na zhoubné onemocnění lymfatických uzlin. Byl to zpěvák, textař, básník, komik a divadelní autor. Já měl to štěstí, že jsem ho viděl v roce 1970 naživo v divadle Semafor, kde od roku 1968 vytvořil nerozlučnou a nedostižnou dvojici s Miloslavem Šimkem. Jeho laskavý a inteligentní humor pak Šimek marně hledal v jeho nástupcích. Méně je známé ale to, že to byl velmi dobrý zpěvák a textař. Nabídka nebyla pro dnešní vzpomínky příliš velká, přesto si pustíme krásnou písničku Jako kotě si příst...

Jiří Grossmann - Jako kotě si příst

Páteční večer patřil jednomu z nejvýraznějších rockových zážitků letošního jara v Plzni. Festival Rock in Town přitáhl stovky fanoušků, areál za plzeňskou Plazou praskal ve švech a nabídnul opravdu pestrou přehlídku domácí rockové scény. A že bylo co poslouchat!

Hned zkraje se o nadšené reakce postaralo Panoptiko, které potvrdilo, že jejich hvězda míří stále výš a po intru od Rammstein začal Ďábelský bál. Skvělé nasazení, výborný zvuk i kontakt s publikem – tahle kapela ví, jak si získat dav. Zahráli to nejlepší z obou dosavadních alb a to nejlepší zbylo na konec Poslední tango a již zlidovělá Batory. Podle zákulisních zpráv už pracují na dalším albu, což po pátečním výkonu rozhodně vzbuzuje očekávání. Fanoušci si přišli na své a Panoptiko zkrátka znovu potvrdilo, že patří mezi nejvýraznější jména nové české rockové vlny.

Další na řadě byla legenda – Arakain. Ano, je pravda, že jejich nejlepší časy možná patří minulosti, ale co se týče muzikantské stránky, klobouk dolů. Kapela šlapala skvěle, a i když jim možná chyběla mladická syrovost, o to víc to zachraňovala poctivá, letitá profesionalita. Jen jsem měl stále pocit, že chybí energie a elán. Fanoušci si mohli užít klasiky, na které se nezapomíná a reakce byla především na Brichtovy texty, které kdysi vyvedly kapelu k výsluní naší počínající heavy metalové scény.

A pak přišel ten pravý večerní nářez – Walda Gang! S frontmanem Mirem Šmajdou to byla show, která rozhýbala úplně všechny. Návštěvníci se zvedali z lavic, zpívali, tleskali a bavili se naplno. Tahle parta prostě ví, jak udělat atmosféru a z festivalu udělat opravdovou rockovou party.

Bohužel jsem ze zdravotních důvodů musel předčasně odejít a nestihl tak vystoupení Olympicu a Škworu, ale podle reakcí ostatních fanoušků bylo na co koukat i dál. Hlavně ten Olympic jsem obrečel.

Celkově ale skvělý den, výborný zvuk, přátelská atmosféra a výkony, které potěšily každého rockového srdcaře. Rock in Town ukázal, že Plzeň rozhodně ví, jak uspořádat poctivý rockový večírek!