Skupina Fata Morgana vznikla v roce 1986. Podle popisu na Bandzone si prošla velmi dlouhou cestu s častými personálními změnami a i bouřlivým vývojem a i zásahy strážců tehdejší socialistické morálky a kulturnosti, jež vyvrcholily zákazem vystoupení Faty Morgany na dnes už legendárním festivalu Death Metal Session v květnu 1988 a následným dočasným rozpadem kapely, který se i několikrát opakoval aby mohlo dojít ke skutečnému vzkříšení.

Současná sestava :
Ajsa - zpěv
Basa - basa
Sabath - kytara
Jimbo – buben
Honza Vítek

Nahrávku skupina pořídila v roce 2015 ještě v sestavě s kytaristou Davidem Černým, který však odešel a byl nahrazený Honzou Vítkem (SHIZARU, ex-WORX). CD vychází ve formě jednoduchého lakovaného digipacku s opravdu pekelným designem a bookletem, ve kterém je možno nalézt veškeré texty, škoda jen, že chybí pár základních údajů.Už podle obalu jsem usoudil , že nepůjde o žádnou romantiku,ani o žádné tanečky….ale o pořádnou porci krvavého metalu
Na první pohled mě napadl můj oblíbený rohatý hrdina z Hell Boy, ale ten působil sympaticky s osobitým humorem. Tady ale nejde vůbec o žádnou srandu, ale o poctivý a propracovaný valící se tok ďábelských a krvavých příběhů. Žádná odchylka, všechno v jednom stylu, tak jak to má být.

Působí to na mě velmi mysticky a ďábelsky…. Démoni, Dracula, Transylvánie, plameny, žár, peklo, lidskej řezník a nakonec tě pohřbí za živa.
Kulhavej Jack trošku vybočuje z té řeky krve, poslední panák je to tvůj přítel…tomu rozumím velmi dobře. Je to i moje oblíbené pití. Taky jsem si jí přehrál několikrát, jednou mi nestačilo,tak mi zachutnalo.
Vyzdvihnul bych dobře srozumitelné české texty, což v tomto stylu není obvyklé, skvělé kytary a propracovaná nápaditá sóla a vynikající bicí u kterých jsem se často přistihl že poslouchám hlavně je. Nejsem zrovna příznivcem tohoto žánru, ale docela jsem se do toho ponořil tak jako občas do pěkného krvavého hororu. Na každou další skladbu jsem se těšil co přijde, tak jako na další scénu filmu. Rozhodně jsem se nenudil.
Kapelu Fata Morgana jsem slyšel poprvé a přesto že tenhle žánr nevyhledávám tak mě jejich album jako celek hodně překvapil svojí uceleností a precizností. Desce je snad možné vytknout vyloženě hitový materiál.

Ted je samozřejmě dobrá příležitost je slyšet a vidět při letošním tour s Arakain a Kryptor po vlastech českých. Pravda, Fata už asi nikdy nevyvolá tu správnou hysterii jako 80. Letech, ale své fans si drží. Jen si myslím, že po shlédnutí jednoho z koncertů s Arakainem by neškodilo obměnit playlist. Myslím, že ani Mengele, ani Degustáror nebyly perličkami ve své době a divadlo okolo toho už dávno pozbývá významu a rozměru a dnes působí maličko klišovitě až trapně. Překvapení byla i závěrečná Televizní zpracování...Docela určitě bych uvítal třeba klipovku Obrácené kříže, nebo z novějších Klinickou smrt.
Každopádně na nový počin Faty Morgany se těšíme.

Pro Rockpalace Martin Hruška

Každý už na první pohled pozná, jak ta či ona kapela na sobě a svém projevu pracuje a každý posluchač má svá hodnotící kritéria. Podle toho je pak skupina slavná nebo zapadlá. Co však vidí už jen málokdo, je práce člověka s přívlastkem MANAŽER. Bez něj by dnes žádná větší kapela nedokázala překročit svůj vlastní stín. No a jednoho takového človíčka mám právě před sebou a chystám se ho trochu vyzpovídat. Je to Karel Komorous, manažer znovuzrozených ELEGIÍ, které můžete vidět 8.4. ve Spáleném  Poříčí v Music Sklepu.

Ahoj Karle! Elegie mají před sebou návrat na scénu po velice dlouhé době. To se už tak trochu ví. Čí to byl ale nápad a co tomu předcházelo?
Fuj! To je tak ošklivé slovo ten manažer! No, čí to byl nápad? Někdy v roce 2012 se obnovila kdysi slavná kapela Extra Band (nejedná se o EBR). Bohužel to s ním dopadlo tak, jak to dopadlo a Jarda Rajtmajer byl ostatními postaven tak trochu „mimo hru“. K tomu se dostavily i jeho zdravotní potíže a byl tu problém. Když jsem jsem Jardu navštěvoval, začalo mi docházet, že ho z jeho potíží dostane jen aktivní hraní. No a to byl asi ten impuls k založení kapely.

Hezky se to řekne, hůř ale udělá! Co pro vás bylo největší překážkou?
Největší problém byl s obsazením kapely. Muzikantů se nám ozvalo celkem hodně. Nicméně mnozí záhy pochopili, že by nebyli schopni splnit požadavky Jardy na kvalitu projevu v hraní. Jiní by nezvládali zkoušky zase časově. Co mě ale hodně nemile překvapilo, bylo prozření, jak nespolehliví a s nedostakem snahy a zápalu jsou dnešní mladí muzikanti.

Jaké je tedy personální obsazení Elegií dnes?
Tak Jarda Rajtmajer je jasný. Od nepaměti hraje na basu a skládá hudbu. V rytmice ho doplňuje Kuba Patera ze skupiny ISUA. Kytaru má na krku pokračovatel rodu Rajtmajerů, Jardův syn Pavel. Na druhou kytaru hraje Jirka Rádl. Za klávesy se postavil Zdenek Volný z BANDU. U mikrofonu se střídá Michal Vican, který odešel z GRADY ANN s Bohoušem Heřmanem z ALIGÁTORU.

Proslýchalo se, že by s Jardou měl hrát i jeho brácha Václav a zpívat prý měl Tonda Fekl. Proč k tomu nedošlo?
Původní plán takový skutečně byl, ale oba muzikanti jsou vzhledem k jejich vytíženosti ve svém podnikání v časové tísni. Ani jeden z nich ale nevyloučil občasné hostování.

Jak podle tebe vnímají váš comeback pamětníci Elegií a jak to vidí ti, co o vás jen slýchali?
Řekl bych, že velice pozitivně. Často mě lidé zastavují a ptají se, jak to s kapelou vypadá. Volají mi i mailují. Podle ohlasů na internetových portálech si troufám říct, že se na Elegie těší pamětníci i mladší generace. Vynasnažíme se, abychom je nezklamali a všem jsme naplnili jejich očekávání.

Jarda Rajtmajer je znám jako precizní muzikant a skladatel. Organizaci rád ale přenechá tobě. Jak se dá skloubit profese dálkového řidiče kamionu s organizací chodu kapely?
Je jasné, že jako řidič kamionu bych se nemohl kapele věnovat bez dnešních možností internetu a mobilu. Zejména při domlouvání schůzek s muzikanty, s pořadateli a vlastně veškerého dění v organizaci kolem kapely bych se bez tohoto spojení nedokázal obejít. Mým největším nepřítel je pro mě čas. Nechá se to ale při troše dobré vůle zvládnout.

Proč se ti tak nelíbí, když o tobě někdo řekne, že jsi manažer? A proč své postavení v kapele nazýváš „Kolemjdoucí“?
Slovo manažer mi vyznívá až moc profesionálně a nadneseně pro „kluka z vesnice“ odkojeného big beatem. No a „Kolemjdoucí“ jsem si začel říkat v době, kdy jsem chodil kolem Jardy tak dlouho, až jsme dostali ten nápad, založit zase kapelu. Také si myslím, že jako „Kolemjdoucí“ mohu víc přiložit ruku k dílu. Jak dlouho to ta ruka vydrží, to ukáže čas.

A jak se tedy „Kolemjdoucí“ snáší s ostatními v kapele a jak je na tom u ostatních s respektem?
Nestojím o respekt! Ten je právě pro manažery! Já se vždy snažím o rozumnou domluvu a každý problém řešit vlídným slovem, než vše lámat přes koleno autoritou.

Tak vám tedy přeji, aby se vám návrat na podia vydařil. Na premiéře Elegií určitě budu a tobě děkuji za rozhovor a přeji ti pevné nervy ve funkci „Kolemjdoucího“!!!

Pro Rockpalace Šošon

Kapela Odyssea patří k opravdovým legendám zlatých časů bigbítových tancovaček a jelikož dorazila po neuvěřitelných 30ti letech do Heřmanova Městce na Chrudimsku, byl jsem hodně zvědavý, zda i po těch letech v tomto regionu má své věrné fanoušky. A bez přehánění mohu s klidným svědomím říct, že asi jako po celé naší zemi i zde je hluboce vepsána do srdcí hodně lidí, kteří jí prostě doslova milují. I když místní sokolovna je rozlehlá, byla opravdu plná bigbítových fanoušků, těšících se, že se aspoň na chvíli vrátí do těch krásných časů zpět. A tohle Odyssea s naprostým přehledem 100% dokáže!

Tahle kapela, jejíž zrod se datuje k podzimu roku 1979 ovšem působila již dříve, počátkem 70. let, pod názvy Koule, později Vozembouch a už tehdy se vše točilo kolem kytaristy a zpěváka Václava Běhavého, basáka Jana  Nového - Cimbury a bubeníka Jirky Lokajíčka, zvaného Bavr. Když v roce 1980 se k nim přidal kytarista Radko Andrejs, zrodila se tím kapela, která se stala doslova fenomén. Nebylo snad člověka, který poslouchal bigbít, aby jí neznal.

Odyssea totiž dokázala v té době to, co málo kdo, totiž hrát jen a pouze svoje písničky, z nichž řada úplně zlidověla a hrála se třeba i u táboráků. Drtivá většina kapel tehdy hrajících hrála převzaté věci zahraničních hvězd, které návštěvníci tancovaček vyžadovali. Hlavně poté s nástupem heavy metalu. Přesto i zmíněné kapely, hrající v té době zábavy, ve velké míře hráli písničky Odyssey. Co by to bylo za bigbítovou zábavu, když by nešlo si zaskandovat, že Kamna kouří nebo si zazpívat o Nádraží Florenc v půl páté, ne?! Myslím, že nebýt komančů, tahle kapela vydávala album rok co rok a šeredně by proháněla třeba takový Olympic.

Těch krásných písniček Odyssey je hodně moc a i když v té době takové kapely desky nevydávaly, lidé mezi sebou je hojně šířili a kopírovali na magnetofonové pásky, takže těžko hledat tehdy rockera, který by neměl doma něco od této skupiny. A jak bylo nyní v sobotu vidět, jejich hudba má nadále co říct a osobně nevím o tom, že by oproti jiným kapelám o ně někdy klesal zájem.

Od prvních tónů se parket zaplnil a většina lidí zpívala každý song s kapelou a bylo jasně vidět, že na Odyyseu nedají dopustit a že je to vlastně kus jejich života. Když jsem hovořil s kytaristou a zpěvákem Václavem Běhavým, rozesmála ho historka, co se nám stala odpoledne v nejmenované místní hospůdce.
V rohu sedící opravdu dědové, jeden i s holí, si povídali a najednou jeden z nich říká „Dneska je v sokolovně zábava, hraje tam Odyssea“ a ten druhý s holí odpoví „Já vím, ale těm už musí být aspoň pětašedesát ne? Jsou to kluci z Plzně, ty já dobře pamatuju“.

Ono totiž člověku nedochází, jak ten čas utekl a proto je zatraceně moc dobře, že tahle naše bigbítová legenda stále hraje a je tady s námi. Takže kamarádi, z Kamen se stále kouří a v brzké době, třeba 17.06. na vyžickém Odyssea – festu Čus bigbítus!

Pro Rockpalace  Pepíno Sodomka.

Foto Ivan Mikulec.

Jarek Filgas, nepřehlédnutelná postava české scény, na níž se pohybuje už víc než dvě desetiletí. Prošel řadou známých hudebních seskupení a koho zajímá, co aktuálně připravuje nebo jak vzpomíná na Věru Špinarovou, rozhodně by měl pokračovat ve čtení.

Jarku, není tajemstvím, že jsi začínal jako bubeník. Zvládl by jsi to ještě? Nebo dneska už jen mikrofon?
No, základní rytmy bych ještě dal, ale aby to mělo i správnej timing bych musel hoooodně potrénovat. :-)

Jak ses dostal k rockové muzice? Jaké byly/jsou tvé hudební vzory, tví oblíbenci?
S kamarády u nás na vesnici jsme založili kapelu už, když mi bylo nějakejch 14 let, někteří naši vrstevníci trávili čas na fotbale, my byli zalezlí ve zkušebně a zkoušeli hrát songy našich vzorů - mezi ty mé patří Whitesnake, Journey, TOTO a spousta dalších.

Muzika by měla člověka bavit a naplňovat. Které své hudební období považuješ za nejšťastnější?
Mé nejšťastnější období ještě neproběhlo, teprve mě čeká a já se na to opravdu těším. A pokud mrknu do minulosti, bylo to nejspíš období kolem přelomu milénia, s Jarek Filgas Band jsme objížděli republiku, hráli asi pět let ve stejný sestavě, kapela šlapala jak hudebně, tak i lidsky, moc hezké období.

Určitou dobu se rojily verze toho, jak to máš se skupinou Argema. Vydal jsi několik alb, Argema taktéž. Jak to vnímáš teď s odstupem?
Ale já přece prošel spoustou kapel, Argema byla jen jednou z nich, i když k ní mám i jinej vztah, protože jsem ji spoluzakládal. Natočil jsem nějaký sólový alba, ale i desky s kapelami Premier, Vivian, Bagr a účastnil jsem se i jinejch projektů.

S podivem se nikde nedá dohledat jakýkoliv seznam tvé kompletní diskografie. Vzpomeneš si ty sám, na všechna alba, které jsi nazpíval?
Já myslím, že dohledat se to dá, ale asi to dá práci. A i já se někdy dostanu do situace, že slyším nějakou píseň a přemejšlím, kde a s kým jsem ji nazpíval. Udělalo se hodně práce a je to dobře, na stará kolena bude nač vzpomínat.

V roce 1999 jsi natočil duet Loučení, s nedávno zesnulou pěveckou legendou, Věrou Špinarovou. Jak na ni vzpomínáš?
Věrka patřila k mým nejoblíbenějším zpěvačkám, a když jsme tehdy s klukama točili mou sólovku Území hříchů, měli jsme tam jednu pecku a nevěděli co s ní. Pak padl nápad udělat z toho duet, a i když pro mě to byly dost těžký pasáže, zpívám vlastně v tónině určené pro ženský hlas, a harmonický změny nezněly moc dobře, tak jsme to nechali takhle vysoko. No a pak jsme řešili s kým ten duet nazpívat? Téměř okamžitě jsme se shodli na Věrce, manager ji oslovil, já se s Věrou v té době už znal osobně, a ta souhlasila. Přijela do studia, za den jsme to nazpívali, večer to pořádně zapili a já pak ještě s Věrkou objel nějaký televize a akce. Byla to nejen skvělá zpěvačka, byla především normální ženskou, a právě proto byla tak populární, lidi totiž vycítí, je-li někdo skromný doopravdy nebo to jen hraje.

Spousta především posluchaček si texty písní spojuje s interpretem. Jak je to u tebe? Jsou některé tvé písně odrazem tebe samého?
Samozřejmě, člověk si nemůže všechno vymyslet, takže ve spoustě textů se dá najít něco z mého života anebo příběhy lidí, které mi sami vyprávěli.

Co letos, nebo v nejbližší době chystáš? Na co se můžou tvoji fanouškově těšit?
Už jsem vlastně něco naznačil v odpovědi o nejšťastnějším období, založili jsme tady v Praze novou skupinu, zatím je kolem ní vše dobře utajeno, můžu jen prozradit, že jsme konečně kompletní, cvičíme, právě teď točíme první maxisingl a určitě s tím vším chceme letos ven. Nikdy jsem kolem sebe neměl tak luxusní muzikanty, i já musel na sobě hodně zamakat, ale teď cejtím, že tohle bude ten pravej rock'n'roll. Takže republiko, těš se!!!

Díky za rozhovor a přeji spoustu dalších úspěchů.

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.