Zdhymadlo, kapela s nejpříšernějšími webovými stránkami, který jsem v poslední době viděl. Takhle reklamou zavšivený stránky s příšernou grafikou z dílny „webové zahrádky" to aby člověk pohledal. Nejsem tu ale od kritiky webovek, i když k jejich tvorbě mám taky blízko, ale jsem tu proto, abych napsal něco o muzice.

Loňské CD „Kurs masového sebeútoku" dává tušit, že jde o hodně veselou partičku. Pohled na „bandzoňácký" profil mi ale napovídá, že se jedná letitou záležitost světem i muzikou protřelých muzikantů. Opravdu netuším, jak se do názvu kapely dostalo písmeno „H". Zřejmě půjde o nějaký „hanácký" dialekt. Češtinsky správně je totiž zdymadlo souhrnný název pro objekty způsobující zvýšení (zdýmání) vodní hladiny ve vodním toku a umožňující převést plavidla mezi horní a dolní hladinou a překonat tak například jez. Viděl jsem před pár lety, jak funguje zdymadlo v severočeském Střekově. Musím říct, že se jedná o úžasné zařízení. Bude takhle úžasná i hudba olomoucké kapely Zdhymadlo?

Pohled do bookletu mně opět utvrzuje v tom, že půjde o veselou záležitost. Názvy písní jako „Plochý nohy", „Atomovej drozdík", „Kukačky". Pusť si to a včíl mudruj! No tak to je šílenost. Fórky stranou. 46 minut pro mě velice těžko stravitelné muziky. Nějaký experimenty nebo nová vlna. Něco mezi Pražským výběrem, OK Bandem a jazzovou kapelou z Horní Dolní. Po opileckém intru „Když jsem šel domů" přichází zmíněné „Ploché nohy", který zpestřuje sólíčko s ústředním motivem z legendárního Růžového pantera.

Z kolekce se naprosto vymyká skvělý „Drozdovrah". Neskutečně brutální blues. V „Perpetuum mobile" zazní úryvek z pop hitu „Hafanana". Je to ještě sranda? Nevím, já se moc nebavím. Na mě je to trošku moc „krejzy". Vrcholem je slovní obrat v „Hep, hep": „Beethoven, Beethoven, zas je celej od hoven". Ale pozor, na popisované desce, je to ojedinělý vulgarismus. Na sprosťárnách opravdu texty Zdhymadla nestojí. Netušené rýmovačky zazní v „Atomovém mužíkovi Jirkovi", který se dostane až k Hirošimě a Nagasaki. „Modrou krev" zase vyšperkuje motiv z Fantomase. A závěrečná píseň „Kukačky" je z „Kouř nad vodou" od Deep Purple. A tady mi ta najazzlost vůbec nevadí. A text je taky šílenej. Jedná se o notoricky známé „Prší, prší". Kuku!

I když prostě cejtím, že kluci hrát umí a prdlý nápady jim nechybí, můj šálek ranní dávky kofeinu to opravdu není.

Jan Holý

Prý není co ztratit s kapelou Fiasko

Fiasko, takhle sebekriticky blbej název si může dát jen punková kapela. A opravdu jde o punkrockovou kapelu z Klatov. Dobrej punk rock s veselými texty, to já mám rád. Fiasko je v pohodě. Melodický a dobře odsejpající punk, texty jsou na pohodičku: „Tak si život užívám". Opravdu není co ztratit.

Deska „Není co ztratit" vyšla v roce 2014 u plzeňského Aviku, který mimo jiné vydává i další veselou punkovou partu z Plzeňska jménem Pod stolem. I v textech je cítit podobnou poetiku. Ale o kopírku nejde. Fiasko hrne ten svůj punk po svém. Slova se pohybují po obvyklém poli, kde „loví kachny" pankáči. Vezmi něco ze života, k tomu přidej nějakou blbou politiku a televizní superhrdiny trošku toho chlastu. Výsledek se dostaví.

Nepodařilo se mi zjistit, jestli má Fiasko víc nahrávek ani o jak starou kapelu se jedná. Myslím, že to starci nejsou. Z fotek v bookletu na mě koukaj vyloženě „revoltující ušáci". A to je dobře. K mládí přece troška té rebelie patří. „A voly volit nebudu!", jak se zpívá v písni „Politická". Tahle vtipná slovní hříčka mě teda dostala.

Nahrávce by určitě prospěla účast zkušeného producenta, takhle mi totiž některé písně splývají a některé nástroje jsou zbytečně vytažené. Třeba činel v „Prohibici" zvoní tolik, až mě to prudí. Ono to chvílemi zvoní tak, jako když s hlavou pod vodou posloucháš řvoucí cirkulárku.

V kapele Fiasko má český punk rock nepochybně slibnou naději. Od vydání této desky uplynuly již dva roky. Dočkáme se jejího pokračování?

Jan Holý

Není blamáž jako Blamage

Kapela Blamage je pro mě naprosto neznámým pojmem. Podle internetu se jedná o thrash metalovou partu z Českých Budějovic, která už má něco za sebou.

Předmětem mé recenze budou dvě desky. „Valkýra" vyšla v roce 2011 a předloni se na trh dostala deska „Bez pravidel". Těm předcházely další dvě dlouhohrající nahrávky a jeden maxisingl. Na začátku bych rád uvedl, že v případě „Valkýry" trošku o blamáž jde. O thrash metal se totiž jedná i nejedná, spíš jde o moderní metal, možná i nu-metal, který se nebrání vlivům dalších stylů. Hudebně i textově se mi líbí skladba „18 let", při které jsem si s chutí zavzpomínal na dobu, kdy mi bylo právě tolik roků. Nejblíže k thrashmetalu mají riffy v písni „Kurtizáno" a v „Serenádě smrti". Pěvecky jde ale stále spíš o nu-metal. Hudebně velice barvitou kompozicí je titulní „Valkýra", ve které se střídají melodie i tempa. Civilní zpěv se dostane ke slovu v baladě „Epigram", která je velice zajímavě vygradovaná. To je fakt paráda!

Přesně tohle se mi líbí. A text má taky hlavu a patu. Palec nahoru! Naopak pitomě mi zní text písně „Bastard" a hlavně rým „Bastard, chceš se mít líp, mazej zpátky na start". Hahá, jak je čeština bohatá. A skvělou riffovačkou je závěrečný song „Nepohodlnej". Tak jó, vlastně je to starý dobrý thrash metal, ale v moderním podání a to mě ze začátku trošku zmátlo.

Pojďme se podívat na zoubek druhé desce, kterou je „Bez pravidel" z roku 2014. Ta začíná velmi svižnou skladbou „Jezdci Apokalypsy" a to je pěkná „rubanice". „Parazit boogie" klame názvem, o boogie se totiž nejedná.

Opět je to pěkná jízda, řízných kytar a razantní bicí artilérie. Titulní „Bez pravidel" vyniká vyloženě sekaným rytmem. A sekaná pokračuje i v dalších kompozicích. Ano, je to jeden z typických znaků thrash metalu. Proto říkám, proč ne.

Jako dramaturgickou chybu bych kapele vytknul řazení písní Proč a Proces za sebou. Opticky totiž vypadají oba názvy stejně, jen jeden z nich má na konci o dvě různá písmena víc. Graficky to prostě vypadá blbě. Ale hudebně jde o naprosto odlišné vystavěné skladby. Z celé desky se mi asi nejvíc líbí „Čaroděj" se zajímavou strukturou muziky i chytlavým textem. Skvělý je taky flák „Lízej lásku dvakrát" s dvojsmyslným textem. A o píčovinu nejde, i když by se to mohlo někomu zdát. Nejdelší skladbou kolekce je předposlední, téměř šestiminutová „Černá vdova", která osciluje na pomezí thrash a heavy metalu. Výborné výkony zúčastněných muzikantů shrnují závěrečné „Sny". Tempa a rytmy se střídají, místy mi to připomíná současnou powermetalovou podobu Arakainu. Prostě kudrnatá muzika plná zvratů ale i melodií.

V současné době kapela Blamage hraje v sestavě Milan "Stoupa" Černoch – zpěv, Tomáš "Thomas" Kuchta – kytara, Robin Kopřiva – kytara, Milan "Samson" Hořava – basa, Jaroslav Rod – bicí. Budu se těšit na další nahrávku.

Jan Holý

mortela nevěří na sliby, ale na nesmrtelnost

Melodicmetalová kapela z Otrokovic má ve své diskografii zatím pouhé tři záseky. Debutní deska „Nevěřím na sliby" vyšla v roce 2005. O dva roky vyšla druhá deska „Nesmrtelný". Zatím poslední nahrávkou této party je dvoupísňový singl nazvaný „MMXI", který je z roku 2011. Další studiové nahrávky zatím kapela na oficiálním nosiči nevydala, ale v roce 2014 a 2015 jednotlivě publikovala písně „Dávné prokletí", „Nechci odejít" a „You make me feel". Nová deska je snad za dveřmi, nechme se překvapit.

Poznávací značkou kapely je černovlasá diva za mikrofonem jménem Kateřina Bartoňová. Ta je taky spolu s Markem Bartoněm v současné době z původní sestavy poslední. Není žádným tajemstvím, že Kateřina s Markem jsou manželé.

„Nevěřím na sliby" otevírá svižná vypalovačka „Dokonalý" s naivním, ale zapamatovatelným refrénem. Píseň patří ke stálícím koncertního repertoáru kapely. Dvojkou je „Žiju s bláznem", kterou opět kazí pitomý text, ale zároveň se mi líbí bublající basa, která je díky velmi slušnému zvuku jasně rozpoznatelná. Půlhodinová kolekce uplyne rychle. Imortela na této desce představuje melodický rock s prvky metalu. Prostě je to kytara, basa, klávesy, bicí a hlavně zpěv, který vyčnívá z pomyslného davu. Kateřina zpívá civilně, ale umí i přidat na hlasivkách.

A výše zmíněný fakt se projevil hlavně později na druhé desce „Nesmrtelný", kde se objevují i vícevrstvé zpěvy. Také texty jsou vyzrálejší oproti „jedničce", kde se přeci jenom objevují poněkud jalové rýmy. Sedmiskladbové album čítá nějakých 36 minut. Trošku mě překvapila balada „Druhá šance", která je celá postavená na klávesách a hlavně zpěvu Kateřiny. Ze zcela jiného ranku je rázný „Vládce čas".

Jasným hitem je „Kdo za to může", kde se ke své ženě připojuje coby pěvec taky Marek Bartoň. A jako poloduet zní skladba výborně. Docela mě zajímá, jestli kapela hraje tyhle songy ještě dnes naživo, protože jsou postavené hodně na klávesových motivech. A klávesy v současné sestavě kapely nejsou, naopak v souboru přibyla druhá kytara. Motivem piana začíná i poslední česky zpívaný song „Sen", ten se ale postupně změní v kytarovou jízdu, i když se piano stále vrací. Závěrečnou písní je „White dream" s anglickou lyrikou. Čeština ale Imortele sluší rozhodně víc.

Z inspiračních zdrojů Imortely je cítit melodicmetalové kapely Stratovarius a Sonata Arctica. Imortela staví na silných melodiích i slušných hráčských dovedností svých členů.

Jan Holý