Polabská legenda Iras se vrací pokaždé jinak

Další legenda je přede mnou. Kapela Iras z Poděbrad. Polabskej metal jak má bejt. Škoda, že má tak útlou oficiální diskografii. Vedle jednoho singlu, jehož jsem šťastným majitelem, vyšla oficiálně ještě kazeta „Pokaždé jinak", která se později proměnila i v CD. A tento disk je předmětem této recenze.

Existují minimálně dvě verze. Já si vyberu tu, kterou máme v distribuci na Rockpalaci, byť mám cédéčko, kde jsou písničky v jiném pořadí a navíc tam jsou jiné bonusy „z pravěku kapely". To asi bylo dílem nadšeného fanoušky, který si prostě na cd vypálil, co ho napadlo. Navíc v námi distribuovaném bookletu je uvedeno 14 písní, z toho jsou tři starý pecky. V balíčku ke stažení je však jen základní jedenáctka, která byla součástí původní kazety. Té se budu věnovat podrobněji.

Naše palácová verze začíná „Půlnoční řekou". Jako otvírák se mi tato balada líbí, i když mi připadá, že jsem některé postupy slyšel už jinde. Ale je otázkou, co bylo dříve, vejce nebo slepice? Iras nebo jiná kapela? Skrblíkovou hymnou by mohla být „Sami máme málo" s úderným refrénem, který se zarývá pod kůži. Motivem z arabského světa začínají „Pyramidy". A arabika je cítit z celé písně. Představte si širé pouštní pláně a na nich legendární pyramidy. Přesně o tom to je. Píseň „Pár dnů s tebou" má v sobě zakódovaný klávesový motiv od Bon Jovi.

Pátou písní je „Hospoda". Ještě jeden kus bych si dal. „Vzpomeň si" je takovým ohlédnutím muzikanta za svými vzory. Následuje „Black and white", což v tomto případě není značka skotské whisky, jejíž etikety zdobí dva skotští teriéři. Černý a bílý. Ale o flašce „vizoura" se tam taky zpívá.

Osmičkou je jediná „převzatina" na této desce, kterou je „Hlupák váhá". Hádejte, kdo je původním autorem? To asi není nic těžkého, tak ani správnou odpověď nebudu prozrazovat. V každém případě je to legenda, kterou někdo miluje a jiný nenávidí.

„Pánská jízda" je jednou ze skladeb, která na mém starém CD chybí. Nemám ji naposlouchanou, ale zdá se mi, že do kolekce prostě nezapadá ani textově, ani hudebně, navíc bych se mi zdá, že má i jiný zvuk. Krotkou baladou, možná až s nádechem popu, je předposlední „May day". Tuhle píseň slyším rovněž prvně. Ale o pop nejde, na to je hudba Iras dost inteligentní. Poslední slovo má „Závěr" a to je typická kravinka na konec.

Podle zpráv na sociálních sítích se Iras chystá zpátky na pódia. Bude s tím souviset i rozšíření diskografie? Nechme se překvapit.

Jan Holý

CD KE STAŽENÍ ZDE

Ohlédnutí za tvorbou legendárního Diskantu

Mám před sebou další těžký úkol. Napsat recenzi na písničky, které jsou staré zhruba 30 let totiž není žádná sranda. Skupina Diskant působila v okolí Mnichova Hradiště již od roku 1977. Vždy se hlásila k typickému českému bigbítu. Koncem osmdesátých let přidala před svůj název předponu „Agro". Porevolučním následníkem „Agrodiskantu" byla kapela Dixon. V roce 1999 vyšel skupině výběr skladeb za prvních 20 let pod názvem Diskant – I. Později vyšly minimálně další dva díly. Předmětem této recenze bude ale jen díl první.

Všechny skladby Diskantu se vyznačují citem pro melodii a dostatečně výrazným zpěvem. Kytary jsou podbarvené klapkami kláves. Klávesové nástroje se do popředí moc dostávají. Přitom i tak dokáží zahrát. Kolekce začíná hitem „Nudi pláž", který si pamatuji i z dřívějška. Hitové ambice měla i dvojka „Já taky svou hlavu mám" s výrazným klávesovým motivem. Jako z jiného světa zní díky keyboardům skladba „Jízda deštivou nocí" s lehce nudně se opakujícím kytarovým riffem v úvodu.

Silnou stránkou kapely Diskant byly balady. První z nich přichází na čtvrté pozici a jmenuje se „Letní rána". Text nás přenáší do léta a taky do dob, kdy jsme byli mladší, kdy rána byla opravdu krásnější. Taky rád vzpomínám na návraty z nočních tahů, kdy jsme jako parta snídali kradené rohlíky a mlíko u kašny na náměstí. Jó, to byly časy. A přesně tuhle dobu mi Diskant krásně připomíná.

Klasický rock and roll následuje hned vzápětí. Pardon, je to „Rock a Láďa". Úplně vidím trsající páry pod pódiem. Klasika z největších. „Stejně dál čekám" a „Minisukně" bodovaly před lety na zábavách Diskantu. A myslím, že by fungovaly i v současné době. Prostě jde o kompozice, které se člověku dostanou pod kůži. Diskant mi totiž místy připomíná taky oblíbenou kapelu Odyssea. A určitě se nejedná o kopírku, jen o podobný styl skládaní.

A k zábavám patří ploužáky. Skvěle vygradovaná „Julie" zpestřená sólem na saxofon mě znovu vrací do mládí. Je to milá vzpomínka. Další pecka „Na Perlovce" zase připomíná legendární pražskou ulici prodejné lásky. Zde výrazné klávesy napodobují i panovu flétnu. Nebo se jedná opravdu o tento dechový nástroj? Netuším, v bookletu jsem ho nenašel. Asi jde o klávesy.

Úderná „Black and white" se pěkně rozjela hned od začátku. Zpívá se v ní: „Černá a bílá se pěkně střídá" a to je přesně ono. Předposlední písní kolekce je „Zlatý déšť", je další ploužáček, jaký ke každé rockové tancovačce prostě patří.

Protože jsem zábavami doslova odkojenej, tak prostě mám pro tyhle písně pochopení. Úplný závěr patří živé ukázce jménem „Zrcadlo". Zde opět dominují klávesy. Uslyšíme ještě někdy skladby

Diskantu naživo? Já bych to uvítal.

Jan Holý

CD KE STAŽENÍ ZDE

Doteky, jejichž názvy skladeb se nedochovaly

Přede mnou je další oříšek. Tentokrát nejde o žádnou šílenost, ale podmínky k recenzi lehce šílené jsou. Jde totiž o mně neznámou kapelu Doteky, která před mnoha lety hrávala kolem Semil, Železného Brodu a Turnova.

Na tom nic bláznivého nebylo, ale to že se názvy skladeb nedochovaly a o tvorbě kapely lze na internetu nalézt jen úryvky informací, to mi nahání vrásky do čela. Z doslechu vím, že Doteky hrály hodně převzatých věcí s českými texty. Mezi jejich vzory patřily přehrávané písně od Foreigner, Kiss, Krokus, UFO nebo Whitesnake.

Kapela s problémovou pověstí, kterou provázela řada zákazů tehdejších rudých mocipánů. Ale kterej bigbít nebyl za komoušů problémovej? Stačilo zahrát na plese pár rockových tónů, nějakej strejda práskač si postěžoval na blikající „nezdravá" světla a zákaz vystupování byl na světě.

Kapela Doteky vyznávala v našich zemích nepříliš rozšířený art rock míchaný s hard rockem. Z recenzované pětice „bezejmenných" skladeb rozeznávám jasně song „Doctor, doctor" (s českým textem „Doktor už to ví") od UFO. V předposlední písni dokonce zazní jadrná slovenština. Je to „zrockovaná" lidová písnička „Anička dušička". A závěrečný cover patří Whitesnake „Don´break my heart again" (zde se asi jmenovala „Tvá hra je prázdný sen"). Prostě hard rock smířený s artrockem zní i s českým textem velmi dobře. Roman Melka zpíval jako český David Coverdale. To mu nelze vzít. Zbývající dvě další skladby jsou z vlastní kuchyně Doteků.

Vliv art rocku je nepřeslechnutelný. Klávesák svým vybavením předběhl dobu. Měl na svou éru špičkový synťák ARP Odyssey. Zpěvák Doteků k výběru skladeb uvedl: „Asi jsme poslouchali převážně melodickej rock, myslím, že jsme vybírali kapely a písničky, co seděly našemu posazu. Tím myslím klasiku, bicí, basu, kytaru a hlavně klávesy".

Je znát, že v Dotecích hráli velice šikovní muzikanti, navíc Roman Melka zpíval velmi dobře a melodie mu nebyla cizí. Škoda, že se takhle kvalitně nedochovalo víc než 5 písniček, které mají dohromady jen 17 minut.

Jan Holý

Klávesový mág Míla Orcígr a jeho Abstina

Někdejší klávesák kapel TURBO, SIFON, GEPARD, SAPON..., abych vyjmenoval alespoň ty nejznámější, vydává celkem čtvrtou sólovou desku. Po Toccatě, Invenci a Emerse přichází na řadu Abstina. Jeho sólovou diskografii údajně uzavře plánovaná „bestofka", která vyjde koncem léta nebo na podzim letošního roku.

Pro účely nahrání alba se obklopil skvělými muzikanty. Více o sestavě se dočtete v rozhovoru s Miloslavem Orcígrem na našem webu.

Muzice pochopitelně kralují silné klávesové nástroje. Míla se opravdu vyřádil. Nálada jednotlivých skladeb se dost liší. Úvod obstará netradičně dlouhá pětiminutová introdukce, pak následuje zpívané „Proroctví" v podání Radka Zíky. „Párplovské" hammondy se dostávají ke slovu v dalším songu, který má i slova. „Až se rozední" mi svojí barevnou náladou připomíná legendární kapelu Asia. Ta v našich končinách moc fandů mít nebude, ale kdo ji zná, tak ví, že kapela hodně pracovala s rozsáhlými klávesovými plochami a kytarovou ekvilibristikou. Úlohu českého Malmsteena, tedy kytarového mága, přijal v Orcígrově případě Miroslav Jabko Hanuš. Hlavní roli ale mají klapky kláves.

V „Toccatině" se klávesy přemění na varhany. Skladba tím dostává až duchovní nádech z dob dávno minulých.

„Toccata" je šíleným snem andělského pianisty. Neuvěřitelně nervní záležitost, ve které excelují prsty Mily Orcígra. Nečekaně svižně zní další song „Spálené království". „Navždy ztracená" patří Jabkovi a Mílovi. Kytary a proměnlivost této instrumentálky mi připomněla sólovou tvorbu výtečného Marty Friedmana (ex-Megadeth), kterou mám moc rád. Totéž platí i o velice barvité titulní „Abstině", kde znovu zazní hammondy.

Už podle názvu tuším, že „Tažní ptáci" budou mít slova. A můj instinkt nezklamal. Je to místy relativně tvrdá záležitost se zajímavým textem. Vydejme se do světa zámeckých komnat. Přesně z těchto míst „vypadla" Coda, která se z úvodního spinetového sóla promění v atmosférickou kompozici.

Poslední tři skladby jsou uvedeny jako bonus. Nevím proč. Předchozí sólovou tvorbu Míly Orcígra bohužel neznám, takže nemohu posoudit, jestli se jedná o znovu nahrané kompozice. Do celkového konceptu alba „Abstina" se totiž naprosto v pohodě zapadají, i když je znát, že jsou o poznání jinde.

Cítím z nich hlas z vesmíru, nebo zvuky pod vodou, dovedu si je představit jako filmovou nebo čistě relaxační hudbu. Možností je více.

Shrnuto a podtrženo. „Abstina" je albem výborných muzikantů, plná nádherných sólových melodií s vyváženým podílem hudby i slova.

Jan Holý