Traktor vyjíždí za pátým artefaktem

Jede traktor, je to Zetor, jede do hor, orat brambor! Houby s octem, tohle je jiný traktor. Kapela původem z Hranic na Moravě, která dnes uvádí jako svou domovinu Moravu a Prahu.

Kola a motor Traktoru lze datovat od jara 2001, kdy se dali dohromady bývalí členové kapel Tarantula a Wizard, tzn. Standa Balko – kytara, sbor, Martin Kapek – zpěv a Karel Ferda – basa, sbor. Tohle trio zhruba po roce doplnili Pavel Balko – bicí a Petr Bartošek – klávesy a sbor. No a tato sestava funguje pohromadě dodnes.

V současné době kapela vydává již páté cédéčko, které nese název Artefuckt. Traktor hraje chytlavou muziku na pomezí hard rocku a heavy metalu. A umí to opravdu pompézně. Kapela je ošlehaná četnými koncerty. Hraje jí to dobře. Výtečné výkony všech muzikantů je potřeba podtrhnout. Nahrávku navíc zdůrazňuje masivní zvuk ze studia Bomb Jack. O hudbu i texty se podělili členové kapely. Kapela používá specifickou lyriku. Nejde o žádné jednoduché veršovánky, ale přitom si s cédéčkem brzy budete broukat. Zkrátka, slova mají hlavu i patu.

Výtečná je píseň „Letokruhy" se chytrým textem. „Romeo a Julie" je naopak odlehčená záležitost. „Masky" jsou skoro baladou. Následující „Caligula" to je jízda parního válce. Úžasná záležitost s velkou silou. Tipnu si, že tahle skladba bude mít velký ohlas při živém provedení. Sílu buldozeru nabírá Traktor také v dalším hitu „Uveď nás v pokušení (sv. Cecilie)". Tohle si dovedu představit jako pořádnou muziku na stadionech. Vyloženě si říká o velkolepé provedení.

Chytrý text v písni „Žena, růže, píseň, zlost" vystihuje podsatu věci, jak se promění „vychcaná" holka, jen co svazek změnil její jméno. A těsně před koncem dojde i na klasickou piánko baladu. Desátá skladba se jmenuje „Bolest hrdinů" a už název napovídá, že jde o ploužák. Závěrečný song je cover Motorhed „No voices in the sky" a když Martin Knapek začal zpívat, tak se mi v hlavě vynořil nedávno zesnulý Lemmy. Ta hlasová podobnost je až neuvěřitelná. Ani se mi nechce věřit, že Kapek zpíval pitomosti jako „Já mám motorku", když ještě hrával s Wizardem. Martin evidentně vyspěl a je to znát.

Aktuální 11písňové cédéčko je zabalené do zdařilého digipaku, který zdobí jakési historické písmo. Nejsem odborník, proto jen odhaduji, že se jedná o hieroglyfy, kterých rozlišujeme pět typů. Rád se dozvím pravý obsah. V každém případě vypadá obal velmi dobře.

Artefuckt od Traktoru se mi prostě líbí, muzika šlape a má svůj ksicht.

Jan Holý

Polabská legenda Iras se vrací pokaždé jinak

Další legenda je přede mnou. Kapela Iras z Poděbrad. Polabskej metal jak má bejt. Škoda, že má tak útlou oficiální diskografii. Vedle jednoho singlu, jehož jsem šťastným majitelem, vyšla oficiálně ještě kazeta „Pokaždé jinak", která se později proměnila i v CD. A tento disk je předmětem této recenze.

Existují minimálně dvě verze. Já si vyberu tu, kterou máme v distribuci na Rockpalaci, byť mám cédéčko, kde jsou písničky v jiném pořadí a navíc tam jsou jiné bonusy „z pravěku kapely". To asi bylo dílem nadšeného fanoušky, který si prostě na cd vypálil, co ho napadlo. Navíc v námi distribuovaném bookletu je uvedeno 14 písní, z toho jsou tři starý pecky. V balíčku ke stažení je však jen základní jedenáctka, která byla součástí původní kazety. Té se budu věnovat podrobněji.

Naše palácová verze začíná „Půlnoční řekou". Jako otvírák se mi tato balada líbí, i když mi připadá, že jsem některé postupy slyšel už jinde. Ale je otázkou, co bylo dříve, vejce nebo slepice? Iras nebo jiná kapela? Skrblíkovou hymnou by mohla být „Sami máme málo" s úderným refrénem, který se zarývá pod kůži. Motivem z arabského světa začínají „Pyramidy". A arabika je cítit z celé písně. Představte si širé pouštní pláně a na nich legendární pyramidy. Přesně o tom to je. Píseň „Pár dnů s tebou" má v sobě zakódovaný klávesový motiv od Bon Jovi.

Pátou písní je „Hospoda". Ještě jeden kus bych si dal. „Vzpomeň si" je takovým ohlédnutím muzikanta za svými vzory. Následuje „Black and white", což v tomto případě není značka skotské whisky, jejíž etikety zdobí dva skotští teriéři. Černý a bílý. Ale o flašce „vizoura" se tam taky zpívá.

Osmičkou je jediná „převzatina" na této desce, kterou je „Hlupák váhá". Hádejte, kdo je původním autorem? To asi není nic těžkého, tak ani správnou odpověď nebudu prozrazovat. V každém případě je to legenda, kterou někdo miluje a jiný nenávidí.

„Pánská jízda" je jednou ze skladeb, která na mém starém CD chybí. Nemám ji naposlouchanou, ale zdá se mi, že do kolekce prostě nezapadá ani textově, ani hudebně, navíc bych se mi zdá, že má i jiný zvuk. Krotkou baladou, možná až s nádechem popu, je předposlední „May day". Tuhle píseň slyším rovněž prvně. Ale o pop nejde, na to je hudba Iras dost inteligentní. Poslední slovo má „Závěr" a to je typická kravinka na konec.

Podle zpráv na sociálních sítích se Iras chystá zpátky na pódia. Bude s tím souviset i rozšíření diskografie? Nechme se překvapit.

Jan Holý

CD KE STAŽENÍ ZDE

Ohlédnutí za tvorbou legendárního Diskantu

Mám před sebou další těžký úkol. Napsat recenzi na písničky, které jsou staré zhruba 30 let totiž není žádná sranda. Skupina Diskant působila v okolí Mnichova Hradiště již od roku 1977. Vždy se hlásila k typickému českému bigbítu. Koncem osmdesátých let přidala před svůj název předponu „Agro". Porevolučním následníkem „Agrodiskantu" byla kapela Dixon. V roce 1999 vyšel skupině výběr skladeb za prvních 20 let pod názvem Diskant – I. Později vyšly minimálně další dva díly. Předmětem této recenze bude ale jen díl první.

Všechny skladby Diskantu se vyznačují citem pro melodii a dostatečně výrazným zpěvem. Kytary jsou podbarvené klapkami kláves. Klávesové nástroje se do popředí moc dostávají. Přitom i tak dokáží zahrát. Kolekce začíná hitem „Nudi pláž", který si pamatuji i z dřívějška. Hitové ambice měla i dvojka „Já taky svou hlavu mám" s výrazným klávesovým motivem. Jako z jiného světa zní díky keyboardům skladba „Jízda deštivou nocí" s lehce nudně se opakujícím kytarovým riffem v úvodu.

Silnou stránkou kapely Diskant byly balady. První z nich přichází na čtvrté pozici a jmenuje se „Letní rána". Text nás přenáší do léta a taky do dob, kdy jsme byli mladší, kdy rána byla opravdu krásnější. Taky rád vzpomínám na návraty z nočních tahů, kdy jsme jako parta snídali kradené rohlíky a mlíko u kašny na náměstí. Jó, to byly časy. A přesně tuhle dobu mi Diskant krásně připomíná.

Klasický rock and roll následuje hned vzápětí. Pardon, je to „Rock a Láďa". Úplně vidím trsající páry pod pódiem. Klasika z největších. „Stejně dál čekám" a „Minisukně" bodovaly před lety na zábavách Diskantu. A myslím, že by fungovaly i v současné době. Prostě jde o kompozice, které se člověku dostanou pod kůži. Diskant mi totiž místy připomíná taky oblíbenou kapelu Odyssea. A určitě se nejedná o kopírku, jen o podobný styl skládaní.

A k zábavám patří ploužáky. Skvěle vygradovaná „Julie" zpestřená sólem na saxofon mě znovu vrací do mládí. Je to milá vzpomínka. Další pecka „Na Perlovce" zase připomíná legendární pražskou ulici prodejné lásky. Zde výrazné klávesy napodobují i panovu flétnu. Nebo se jedná opravdu o tento dechový nástroj? Netuším, v bookletu jsem ho nenašel. Asi jde o klávesy.

Úderná „Black and white" se pěkně rozjela hned od začátku. Zpívá se v ní: „Černá a bílá se pěkně střídá" a to je přesně ono. Předposlední písní kolekce je „Zlatý déšť", je další ploužáček, jaký ke každé rockové tancovačce prostě patří.

Protože jsem zábavami doslova odkojenej, tak prostě mám pro tyhle písně pochopení. Úplný závěr patří živé ukázce jménem „Zrcadlo". Zde opět dominují klávesy. Uslyšíme ještě někdy skladby

Diskantu naživo? Já bych to uvítal.

Jan Holý

CD KE STAŽENÍ ZDE

Doteky, jejichž názvy skladeb se nedochovaly

Přede mnou je další oříšek. Tentokrát nejde o žádnou šílenost, ale podmínky k recenzi lehce šílené jsou. Jde totiž o mně neznámou kapelu Doteky, která před mnoha lety hrávala kolem Semil, Železného Brodu a Turnova.

Na tom nic bláznivého nebylo, ale to že se názvy skladeb nedochovaly a o tvorbě kapely lze na internetu nalézt jen úryvky informací, to mi nahání vrásky do čela. Z doslechu vím, že Doteky hrály hodně převzatých věcí s českými texty. Mezi jejich vzory patřily přehrávané písně od Foreigner, Kiss, Krokus, UFO nebo Whitesnake.

Kapela s problémovou pověstí, kterou provázela řada zákazů tehdejších rudých mocipánů. Ale kterej bigbít nebyl za komoušů problémovej? Stačilo zahrát na plese pár rockových tónů, nějakej strejda práskač si postěžoval na blikající „nezdravá" světla a zákaz vystupování byl na světě.

Kapela Doteky vyznávala v našich zemích nepříliš rozšířený art rock míchaný s hard rockem. Z recenzované pětice „bezejmenných" skladeb rozeznávám jasně song „Doctor, doctor" (s českým textem „Doktor už to ví") od UFO. V předposlední písni dokonce zazní jadrná slovenština. Je to „zrockovaná" lidová písnička „Anička dušička". A závěrečný cover patří Whitesnake „Don´break my heart again" (zde se asi jmenovala „Tvá hra je prázdný sen"). Prostě hard rock smířený s artrockem zní i s českým textem velmi dobře. Roman Melka zpíval jako český David Coverdale. To mu nelze vzít. Zbývající dvě další skladby jsou z vlastní kuchyně Doteků.

Vliv art rocku je nepřeslechnutelný. Klávesák svým vybavením předběhl dobu. Měl na svou éru špičkový synťák ARP Odyssey. Zpěvák Doteků k výběru skladeb uvedl: „Asi jsme poslouchali převážně melodickej rock, myslím, že jsme vybírali kapely a písničky, co seděly našemu posazu. Tím myslím klasiku, bicí, basu, kytaru a hlavně klávesy".

Je znát, že v Dotecích hráli velice šikovní muzikanti, navíc Roman Melka zpíval velmi dobře a melodie mu nebyla cizí. Škoda, že se takhle kvalitně nedochovalo víc než 5 písniček, které mají dohromady jen 17 minut.

Jan Holý